11 Tdo 971/2003
Datum rozhodnutí: 29.10.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 971/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovolání, které podal obviněný H. N. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 4 To 45/2003-298 ze dne 12. 2. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 236/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný H. N. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově č. j. 6 T 236/2002-276 ze dne 27. 11. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 45/2003-298 ze dne 12. 2. 2003 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že

1. dne 17. 3. 2002 v době od 20.00 hod. do 20.30 hod. spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli vietnamské národnosti, poté co vypnuli elektrický proud v bytě č. 2 v objektu restaurace H. v obci L. čp. 95 u Ch., který sloužil jako ubytovna, a poté co poškození D. P. V. a T. T. T., odemkli dveře bytu a šli zkontrolovat jističe, tyto násilím zatlačili zpět do bytu, napadli je údery železnou a dřevěnou tyčí a ohrožovali je krátkou střelnou zbraní, přičemž požadovali vydání finanční hotovosti, načež jeden z útočníků ze zbraně vystřelil varovný výstřel a při přepadení byl T. T. T. zraněn na noze s dobou léčení jednoho týdne a D. P. V. způsobili útočníci údery tyčí tržnou ránu na hlavě, a současně byla v bytě přítomna také A. L. T., která v době přepadení byla v koupelně a nebyla zraněna, a následně poté byli všichni poškození útočníky spoutáni na rukou a nohou lepící páskou a po podrobném prohledání bytu jim byla odcizena částka 1.945 EUR na hotovosti a dva mobilní telefony značky Nokia 5110 a Nokia 3310, čímž jim vznikla škoda v celkové výši nejméně 71. 600,- Kč,

2. dne 19. 2. 2002 v 11:10 hod. na silnici první třídy č. 38 ve Z. u čerpací stanice A. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VAZ, spz. ZNA 02-81, ačkoli pravomocným rozhodnutím mu byl Magistrátem města B. - odborem dopravy - pod č. j. OD-52114/2001 dne 14. 3. 2001 vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců, tedy na dobu od 14. 3. 2001 do 13. 7. 2002.

Za to byl obviněný H. N. T. rozsudkem soudu prvního stupně podle § 234 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl postupem podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.



Citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo vydáno z podnětu odvolání obviněného H. N. T. Toto odvolání bylo postupem podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 4. 4. 2003, jeho obhájci dne 29. 4. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 28. 4. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný H. N. T. dne 2. 5. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně jsou nesprávná, neboť jej shledala vinným, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se stíhaných skutků dopustil a že jimi spáchal nějaký trestný čin. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, některé pro posouzení věci významné důkazy neprovedly a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. Co se týče prvního ze stíhaných skutků, kvalifikovaného po právní stránce jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, připomíná obviněný, že jeho odsouzení vychází pouze z jednoho nepřímého důkazu - ze ztotožnění jeho daktyloskopické stopy na místě činu, která svědčí pouze o tom, že tam byl, nikoliv však o tom, že se tam dopustil nějakého násilného jednání - a z jednoho přímého důkazu totiž ze svědectví poškozeného D. P. V., který je podle jeho názoru předpojatý a vypovídá účelově v jeho neprospěch zatímco důkazy prokazující jeho nevinu zvláště pak výslechy svědků N. T. K. D. a P. X. T. soud prvního stupně neprovedl. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že nikdy v minulosti nebyl soudně trestán a proto nevidí důvod, aby bylo na jeho výpověď pohlíženo jako na méně věrohodnou než je výpověď poškozeného. Za klíčové přitom označuje to, že po celou dobu trestního stíhání popíral spáchání skutku kladeného mu za vinu. Jeho alibi v tom smyslu, že v době činu byl na úplně jiném místě, na oslavě v P., mu navíc měli potvrdit svědci N. T. K. D. a P. X. T., soud prvního stupně však podle jeho názoru nevyužil všech prostředků k zajištění jejich účasti u hlavního líčení a nevyslechl je. Stejně tak nevěnoval náležitou pozornost jím uplatněným námitkám směřujícím proti vypovídací hodnotě ostatních důkazů. Jeho závěr o tom, že jeho vina loupežným přepadením D. P. V. a T. T. T. byla provedenými důkazy bezpečně prokázána, potvrzený soudem druhého stupně, neodpovídá podle jeho názoru průběhu celého dokazování. S ohledem na to vyslovuje obviněný přesvědčení, že bylo na místě jej pro tento skutek ve smyslu zásady in dubio pro reo postupem podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zprostit. Ve vztahu k druhému stíhanému skutku, kvalifikovanému po právní stránce jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, pak připouští, že sice obdržel rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, avšak vzápětí jej ztratil na tržnici, aniž by se s ním důkladněji seznámil. Současně připomíná, že toto rozhodnutí převzal pouze v českém jazyce a nebylo s ním spojeno odebrání řidičského průkazu. Právě tato skutečnost jej pak utvrdila v tom, že může nadále řídit motorová vozidla. S ohledem na to pak dovozuje, že měl být zproštěn i obžaloby pro tento skutek, a to z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) trestního řádu, neboť nejde o trestný čin. Celkově vzato má obviněný za to, že v dosavadním řízení byla v úvahu brána pouze tvrzení svědčící proti němu, zatímco okolnosti svědčící v jeho prospěch byla zcela opomíjena a jeho důkazní návrhy neopodstatněně odmítány. Za pochybení odvolacího soudu zároveň označuje to, že mechanicky a bez hlubšího posouzení podstatných souvislostí daného případu převzal argumentaci použitou soudem prvního stupně a zamítl jeho odvolání. V závěru svého dovolání opětovně zdůrazňuje, že se nedopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a připomíná, že skutečnosti, kterými argumentuje nyní, uplatnil již ve svém odvolání. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby tomuto soudu věc přikázal znovu projednat a rozhodnout.



Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného H. N. T. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve svém podání adresovaném Nejvyššímu soudu zdůrazňuje, že dovolatel svou argumentaci soustřeďuje místo výtek k hmotněprávnímu posouzení daného případu na výhrady vůči procesním úkonům soudu prvního a druhého stupně, napadá způsob jejich hodnocení provedených důkazů a nerespektuje jejich skutková zjištění, nýbrž vlastním hodnocením důkazů dospívá k jiným skutkovým východiskům. Všemi jeho výhradami se přitom důkladně zabýval již soud druhého stupně, neboť je uplatnil také ve svém odvolání. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se plně ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně a současně připomíná, že argumenty obviněného, které nyní uplatnil ve svém dovolání, směřují mimo oblast zákonných dovolacích důvodů - totiž proti správnosti skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně - a jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného H. N. T. i jemu uložený trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. B. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Chomutově dne 2. 5. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.



V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný H. N. T. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, neboť vůči poškozeným D. P. V. a T. T. T. nikdy nepoužil násilí s cílem zmocnit se jejich věcí a skutečnost, že mu po rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel nebyl odebrán řidičský průkaz, pochopil tak, že mu nic nebrání v tom, aby svým vozidlem nadále jezdil a řídil jej. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným těmito trestnými činy, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné dříve ve věci, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozeného D. P. V., vypovídací hodnoty závěrů znaleckého zkoumání z oboru daktyloskopie a povahy rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Chomutově, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný H. N. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný H. N. T. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a z toho, že některé významné důkazy neprovedly, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného H. N. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaných skutků jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a to i pokud jde o násilné zmocnění se věcí patřících D. P. V. a T. T. T. obviněným a o jeho úmysl řídit své motorové vozidlo s vědomím toho, že mu to bylo zakázáno rozhodnutím Magistrátu města B.

Zmíněnými dovolacími námitkami obviněného H. N. T. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti věcně nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení stíhaných skutků, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže, jak bylo výše zdůrazněno, v dovolacím řízení přezkoumávat.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný H. N. T. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 29. října 2003



Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář