11 Tdo 96/2007
Datum rozhodnutí: 19.02.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 96/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2007 dovolání podané obviněným M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 31 To 238/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 357/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 T 357/2005 byl M. B. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 alinea 2 tr. zák., za které byl podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný M. B. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 31 To 238/2006 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. B. uznal vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 alinea 2 tr. zák., za které obviněného podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Citovaný rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, byl mimo jiné doručen obviněnému M. B. uplynutím desetidenní lhůty od uložení zásilky, a to dne 2. 10. 2006, jeho obhájci dne 22. 9. 2006 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, dne 21. 9. 2006.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že jako policejní inspektor Okresního ředitelství Policie České republiky, Obvodního oddělení policie L. m., v L. dne 28. 6. 2005 kolem 14:40 hod. poté, co byl na základě telefonického oznámení vyslán dozorčí službou Okresního ředitelství Policie České republiky, Obvodní oddělení policie L. m. k řešení drobné krádeže v obchodu v ulici J. po příjezdu na místo vyzval oznamovatelem zajištěné osoby B. K. a L. H., aby mu sdělily svá jména a věk a nastoupily do služebního vozidla zn. Škoda Octavia Combi, aniž by se zajímal o jimi podané vyjádření ke krádeži, požadoval od nich předložení dokladu, kdy mu byl L. H. předložen očkovací průkaz a B. K. měsíční jízdenka MHD, žádal informace o rodičích a škole, kterou navštěvují, přičemž na pláč obou dívek reagoval slovy, že neví, co s nimi má udělat, v jízdě pokračoval do ulice M., kdy ho dívky prosily, aby nic rodičům neříkal, poté se začal dívek vyptávat, zda mají přítele a zda již měly pohlavní styk a když mu L. H. odpověděla negativně a B. K., že partnera nemá, ale pohlavní styk již měla, opakovaně jim sdělil, že L. H. odveze do dětského domova a B. K. zavře do vězení, na což dívky reagovaly pláčem, vzápětí nato L. H. hrubě vybídl k opuštění vozidla, nebo jí odveze do dětského domova a když odmítla vystoupit, pohrůžku opakoval, proto mu vyhověla, při odchodu jí však upozornil, aby B. K. dvě hodiny netelefonovala a nechal si od ní slíbit, že nikomu nic neřekne, což stvrdil vyžádaným podáním ruky, následně B. K. pod záminkou, že se musí zastavit doma, odvezl do svého bytu v ulici B., kde ji v obývacím pokoji vyzval k vyprázdnění obsahu tašky, kterou prohlédl, nato jí prohledával kapsy kalhot a nadzvedl tričko s tím, aby se svlékla, že ji takto nebude osahávat, dále jí řekl, aby se šla osprchovat, protože je zpocená, což udělala a ve spodním prádle odešla do koupelny, když však byla svlečená ve vaně, vešel za ní se slovy, že je hezká holka, že by bylo škoda, aby šla do vězení, hladil ji a mačkal prsa, hladil ji na hýždích, sáhl jí do rozkroku, přičemž jí vsunul dva prsty do pochvy, kde s nimi manipuloval, aniž by reagoval na její pláč a prosbu, aby ji pustil domů, opakoval, že je hezká a že se mu líbí, když mu znovu řekla, že musí jít domů, celou ji osprchoval, nechal obléknout a nakonec ji vyzval, aby mu napsala své jméno a adresu se slovy přísahám M., že to, co se stalo, nebudu nikde říkat, objal ji kolem pasu, políbil na ústa, přičemž poté společně odešli z bytu a obžalovaný ji služebním vozidlem odvezl na sídliště B., kde ji okolo 16:30 hod. vysadil s tím, že pokud by měla nějaké problémy, pomůže jí, a opět mu musela slíbit, že o celé věci nikomu neřekne, aby z toho neměl problém on sám a ani doma.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. R., dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Liberci dne 6. 10. 2006.

Obviněný svým dovoláním napadl výrok rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že popis skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť v něm chybí ta okolnost, že by zákrok byl proveden v rozporu se zákonem o Policii České republiky nebo trestněprávními předpisy. K této námitce obviněný dále uvedl, že nezákonný byl, podle jeho názoru, i postup odvolacího soudu, který v rozporu s § 220 odst. 1 tr. ř. doplnil do tzv. skutkové věty slova že jako inspektor Okresního ředitelství Policie České republiky, Obvodního oddělení policie L. m. , přičemž popis těchto skutečností obžaloba neobsahuje.

Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že nalézací soud opřel svůj závěr

o pravdomluvnosti poškozené o znalecký posudek Dr. B., ačkoliv jde jednoznačně

o otázku věrohodnosti výpovědi svědka, o níž je oprávněn rozhodovat pouze soud.

Závěrem svého dovolání obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, resp. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 72/2002.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný M. B., aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 31 To 238/2006, a v návaznosti na to i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 T 357/2005, a aby věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

V podání ze dne 5. 10. 2006, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 9. 10. 2006, vyslovil obviněný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že námitce obviněného, že popis skutku, obsažený ve výroku odvolacího soudu, neodpovídá právní kvalifikaci podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nelze přisvědčit, neboť z provedeného dokazování, resp. skutkových závěrů, jednoznačně vyplývá, obviněný poté, co přijel na místo zákroku, zjistil totožnost zadržených osob, následně jednal tak, že porušil celou řadu ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., jakož i závazného pokynu policejního prezídia č. 19/1998 a dalších předpisů, tedy tím došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Pokud jde o otázku zachování totožnosti skutku, uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, že se jedná o námitku procesní povahy, která obsahově nenaplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ohledně poslední námitky obviněného, týkající se použití závěrů znalce PhDr. V. B., uvedl státní zástupce, že ani tato námitka nemůže obsahově naplnit obviněným zvolený dovolací důvod, nicméně otázky položené jmenovanému znalci představují typické otázky pro soudního znalce psychologa, pokud má být znaleckým posudkem zjištěno, zda má výpověď svědka oporu v reálně prožitých událostech.

Vzhledem k uvedenému navrhl závěrem státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Předně je nutné konstatovat, že veškerými v dovolání uvedenými námitkami se zabýval již Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rámci odvolacího řízení (srov. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci).

Pokud jde o první námitku obviněného, že tzv. skutková věta rozsudku odvolacího soudu neobsahuje popis skutkových okolností, které by naplňovaly znak uvedený v § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (tj. že je vykonávána pravomoc způsobem odporujícím zákonu) je třeba předně říci, že jde o námitku naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykoná svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Nejvyšší soud je toho názoru, že obviněný naplnil shora popsaným jednáním, uvedeným v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. že jednal způsobem odporujícím zákonu, přičemž pokud jde o konkrétní ustanovení, jenž byla takto obviněným porušena, je možné plně odkázat na závěry odvolacího soudu vyjádřené na str. 7 odůvodnění jeho rozsudku, z nichž vyplývá, že obviněný svým jednáním porušil zejména § 6 odst. 1, 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jakož i další vnitřní předpisy Policie České republiky (tj. např. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 19/1998 a další).

K uvedenému je třeba dodat, že ač to zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky výslovně nestanoví, je nepochybné, že příslušník Policie České republiky musí svoji pravomoc vykonávat nejen v souladu s citovaným zákonem, popř. vnitřními předpisy Policie České republiky, ale rovněž v souladu s dalšími platnými právními předpisy, tedy i v souladu s trestním zákonem. Ostatně povinnost chovat se způsobem neodporujícím zákonu je uložena každému subjektu vnitrostátního práva (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky). Dopustí li se proto příslušník Policie České republiky při výkonu své pravomoci trestného činu, naplní zároveň znak uvedený v § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tak tomu bylo i ve zkoumaném případě.

Pokud jde o druhou námitku, že odvolací soud v rozporu s § 220 odst. 1 tr. ř. doplnil do tzv. skutkové věty slova že jako inspektor Okresního ředitelství Policie České republiky, Obvodního oddělení policie L. m. , lze konstatovat, že tato námitka nenaplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť není namítána vadná aplikace norem hmotného práva, ale práva procesního. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemohl uvedenou námitkou obviněného dále věcně zabývat.

Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že zásada totožnosti skutku vyjádřená v § 220 odst. 1 tr. ř., popř. v § 160 odst. 1, 5 tr. ř., není dodržena (jak se zřejmě domnívá dovolatel) pouze v případech, kdy existuje úplný soulad mezi skutkem popsaným v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu a skutkem popsaným v obžalobě, popř. v usnesení o zahájení trestního stíhání, ale rovněž v případech, kdy existuje úplná shoda alespoň v jednání (při rozdílném následku), nebo kdy existuje úplná shoda v následku (při rozdílném jednání) anebo kdy existuje pouze částečná shoda, avšak existuje shoda v podstatných okolnostech.

Pokud jde konečně o poslední námitku obviněného týkající se použití znaleckého posudku soudního znalce PhDr. V. B., který se zabývá některými aspekty osobnosti poškozené B. K. (zejména její schopností vnímat a reprodukovat vnímané a jejími případnými sklony k lhaní), je třeba říci, že i tato námitka obviněného nesměřuje proti vadné aplikaci hmotněprávních norem a nenaplňuje tedy obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je fakticky namířena na aplikaci norem práva procesního, konkrétně na hodnocení důkazů. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemohl dále věcně zabývat ani touto námitkou obviněného.

Nad rámec shora uvedeného je však třeba říci, že posouzení osobnosti jedince, resp. jeho schopnosti vnímat a reprodukovat vnímané, popř. posouzení sklonů osoby ke lhaní, jsou nepochybně okolnosti, k jejímž objasnění je třeba odborných znalostí a je tedy namístě znalecké zkoumání příslušným soudním znalcem. Jeho závěry týkající se popsaných otázek, jsou li učiněny v souladu s příslušnými právními předpisy, nepředstavují samy o sobě hodnocení důkazu soudním znalcem a tedy porušení § 2 odst. 6 tr. ř.

S ohledem na skutečnost, že obviněný M. B. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. B. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. února 2007

Předseda senát:

JUDr. Karel Hasch