11 Tdo 958/2011
Datum rozhodnutí: 25.08.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.




11 Tdo 958/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 o dovolání obviněné D. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2011, sp. zn. 10 To 171/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 74/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné D. V. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. února 2011, sp. zn. 11 T 74/2010, byla obviněná D. V. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se zčásti dopustila společně s obviněným J. Š. , způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. května 2011, sp. zn. 10 To 171/2011, tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná D. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., tj. že neměla v řízení obhájce, ač ho podle zákona měla mít, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v rámci prvého z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítla, že ač u ní nebyl dán důvod nutné obhajoby, obhájce měla a bylo tak porušeno její právo na obhajobu a spravedlivý proces, pokud tento obhájce nebyl řádně a včas vyrozuměn o možnosti účastnit se dne 21. ledna 2010 výslechu spoluobviněného J. Š. Tato vada měla podle dovolatelky zásadní vliv na celé následující řízení a nemohla být napravena ani pozdějším výslechem spoluobviněného před soudem, zvláště pokud z tohoto výslechu nevyplynula žádná zjištění prokazující její vinu. První výslech spoluobviněného byl pro soudy stěžejním důkazem k prokázání viny obviněné, přestože jde o důkaz nepoužitelný, a proto nemělo k němu být přihlíženo. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak dovolatelka spatřuje v absenci objektivní i subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Podle jejího názoru v řízení především nebylo dostatečně prokázáno, že by jejím úmyslem bylo uvést poškozené v omyl. Soudy nezjistily okolnosti zneužití občanského průkazu zesnulého V. F. a nevyloučily obhajobu obviněné, že průkaz zneužila jiná od obviněné odlišná osoba. Skutková zjištění soudů jsou jen jednou z možných variant skutkového děje a zavinění obviněné nebylo prokázáno bez jakýchkoliv pochybností. Soudy se také při posuzování viny nesprávně opřely o znalecký posudek Mgr. Ireny Vašátkové z oboru písmoznalectví, který byl vyhotoven k objasnění skutku pod bodem 1b obžaloby, ohledně nějž bylo trestní řízení usnesením okresního soudu zastaveno. K tomuto důkazu nemělo být vůbec přihlíženo, neboť jde o důkaz pro posuzované řízení nepřípustný. Závěry znaleckého posudku navíc byly zpochybněny výpovědí svědkyně P. J. , s níž se ale soudy dostatečně nevypořádaly, stejně jako s nevěrohodností a rozpory ve výpovědích dalších ve věci slyšených svědků a poškozených. Z odůvodnění soudních rozhodnutí není ani patrno, jakými úvahami se soudy při posuzování prokázaných skutečností řídily, a proto jejich rozhodnutí jsou též v rozporu s § 125 tr. ř. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě, zrušil, a věc přikázal posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelkou uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Pokud jde o první z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , ten spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod směřuje především na případy, kdy v řízení byla porušena ustanovení o nutné obhajobě, tj. zejména ustanovení § 36 tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však může dojít i v případě, kdy sice nejsou dány důvody nutné obhajoby, ale obviněný si obhájce sám zvolí, přičemž nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení dojde k tomu, že tomuto obhájci není umožněno řádně vykonávat obhajobu obviněného.
V tomto směru srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, v němž se mimo jiné uvádí, že výše označený dovolací důvod zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak, že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro obviněného jsou v obou případech stejné. Dalším rozvedením těchto úvah o interpretaci předmětného ustanovení a významu porušení práv tzv. formální obhajoby (práva obviněného dát se zastupovat obhájcem v trestních věcech) lze dovodit, že v případě, kdy již obviněný obhájce má, a jeho práva nejsou orgány činnými v trestním řízení v popsaném smyslu respektována, nemůže hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik formální obhajoby byla skutečnost, že zákon ji stanoví ve věci jako nutnou, nebo, že jde pouze o rozhodnutí obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona oprávněných. Jinými slovy řečeno, rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné obhajoby (§ 36 a násl. tr. ř.), ale obviněný si obhájce zvolil, resp. mu jej zvolila k tomu oprávněná osoba, a orgány činné v trestním řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud ve shodě s výše uvedeným právním názorem ovšem současně připomíná, že v každé konkrétní věci je nutno posoudit, zda obviněný byl takovým postupem skutečně (materiálně) zkrácen na svých obhajovacích právech (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002). Dále je nutno připomenout, že spočívá-li v tomto směru pochybení orgánů přípravného řízení v tom, že obhájci obviněného nebyla umožněna účast při výslechu svědka v přípravném řízení, avšak tento svědek byl poté za přítomnosti obviněného i jeho obhájce vyslechnut v hlavním líčení, pak není opodstatněn uplatněn výše označený dovolací důvod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 803/2007).

Pokud tedy dovolatelka v rámci tohoto dovolacího důvodu namítla, že ač v posuzovaném případě na její straně nebyl dán důvod nutné obhajoby (i sama dovolatelka si tedy této skutečnosti je vědoma), došlo k porušení jejího práva na obhajobu, pokud jí zvolený obhájce nebyl včas vyrozuměn o provedení vyšetřovacího úkonu výslechu spoluobviněného J. Š. , čímž mělo dojít k významnému narušení spravedlnosti celého řízení a k ovlivnění jeho výsledku v její neprospěch, pak jde o námitky, jež uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. sice naplňují, ovšem v posuzované věci nejsou opodstatněné.

I když tvrzení dovolatelky o porušení procesních pravidel vztahujících se k právu na obhajobu v přípravném řízení lze do jisté míry přisvědčit, neboť z obsahu spisu vyplývá, že obviněná udělila dne 7. dubna 2009 plnou moc obhájci JUDr. Viliamu Kováčikovi (ve spise na č. l. 716); ta byla do spisu založena dne 8. dubna 2009 (viz úřední záznam na č. l. 714). Dále je zřejmé, že výslech obviněného J. Š. byl v přípravném řízení původně stanoven na 21. leden 2010 na 9.00 hod. ve Věznici Odolov, kde obviněný vykonával trest odnětí svobody. O konání tohoto vyšetřovacího úkonu byla vyrozuměna toliko obviněná, a to přípisem ze dne 22. prosince 2009 (ve spise na č. l. 862). Dne 18. ledna 2010 byl obviněný J. Š. z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, proto bylo datum konání jeho výslechu po domluvě s obviněným změněno, a nově bylo stanoveno na 21. ledna 2010 na 10.00 hod. na obvodním oddělení Policie ČR v Hořicích. O této změně sice byl informován již i obhájce obviněné JUDr. Viliam Kováčik, jak je ale zřejmé z obsahu spisu, stalo se tak až v 9.10 hod dne, kdy se měl výslech konat, tedy pouhých 50 min. před začátkem samotného výslechu. Obhájce obviněné tedy byl o konání vyšetřovacího úkonu informován, nicméně s nedostatečným časovým předstihem a prakticky tak nebylo v jeho silách se tohoto úkonu zúčastnit. Výslech obviněného J. Š. následně proběhl v nepřítomnosti obhájce obviněné i samotné obviněné. Lze tak připustit, že v posuzované věci policejní orgán pochybil, pokud obhájce obviněné nevyrozuměl o konání vyšetřovacího úkonu včas. Nejde však o takovou procesní vadu, která by mohla mít vliv na posuzované trestní řízení jako celek, na jeho průběh a výsledek. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že obviněný J. Š. ve věci vypovídal i v řízení před soudem (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 956 a násl.), přičemž plně setrval na tom, co vypověděl již v přípravném řízení. Tomuto výslechu spoluobviněného již byli obviněná i její obhájce přítomni a jak obviněné tak i jejímu obhájci bylo umožněno, aby obviněnému J. Š. po skončení výslechu kladli otázky, což také obhájce obviněné učinil. Právo obviněné na obhajobu tedy mohlo být plně realizováno a je zřejmé, že celkově řízení nedoznalo takové újmy, jež by mohla odůvodnit závěr o porušení jejího práva na spravedlivý proces (viz zejména výše již uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 142/2002 a sp. zn. 7 Tdo 803/2007). Jak navíc správně uvedl i odvolací soud, výpověď spoluobviněného Š. nestála osamoceně, ale byla toliko jedním z celé řady důkazů, z nichž soudy vyvodily závěr o vině obviněné posuzovaným trestným činem (srov. str. 3 4 napadeného usnesení odvolacího soudu).

Pokud jde o další z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelkou namítané vady nelze podřadit pod jí uplatněný, ale ani pod jiný zákonný dovolací důvod. Přestože dovolatelka formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, její dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněné. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy nesprávně hodnotily výpověď samotné obviněné, výpovědi poškozených, svědeckou výpověď P. J. a znalecký posudek Mgr. Ireny Vašátkové z oboru písmoznalectví). Ve skutečnosti tedy dovolatelka napadá ve věci učiněné skutkové závěry a postup soudů při jejich zjišťování. Pokud dovolatelka namítla, že svým jednáním po objektivní ani po subjektivní stránce posuzovaný trestný čin nenaplnila, i tady jde o námitky ryze skutkové povahy. I tyto své námitky totiž dovolatelka staví na skutkových zjištěních, která jsou zásadně odlišná od zjištění, která ve věci na podkladě provedeného dokazování učinily oba soudy. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.

Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom zejména z výpovědi spoluobviněného J. Š. , ze svědeckých výpovědí M. W. , J. T. , L. V. , M. G. , M. G. a Ing. J. H. , a v neposlední řadě též z listinných důkazů (např. z písemných žádostí o poskytování telekomunikačních služeb, z faktur a z výzev k úhradě plateb společnosti Eurotel, z úmrtního listu V. F. ). Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněná svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obhajoba obviněné, že žádné osobní doklady nezneužila, a že to ve skutečnosti byla ona, kdo byl neznámými osobami uveden v omyl, byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena (k tomu srov. str. 5 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Pokud dovolatelka namítla, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o znalecký posudek Ing. Ireny Vašátkové, který se vztahoval nikoli k projednávanému skutku, ale ke skutku, ohledně nějž bylo trestní stíhání obviněné zastaveno, pak je třeba uvést, že odvolací soud sice skutečně na tento důkaz v odůvodnění svého rozhodnutí nepatřičně poukazuje, když sám ve věci žádné dokazování neprováděl a pokud jde o rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů plně se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, z tohoto důkazu při posuzování viny obviněné nijak nevycházel (srov. str. 4 7 rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti soudy o tento důkaz, jenž byl v řízení proveden k prokázání skutku, ohledně nějž trestní stíhání obviněné bylo usnesením okresního soudu později zastaveno, své závěry o vině obviněné neopřely. V posuzované věci se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v podstatě náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Dovolací námitky obviněné, jejichž podstatou je tvrzení, že odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou dostatečně přesvědčivá a nesplňují náležitosti § 125 tr. ř., je pak třeba ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. považovat za námitky nepřípustné. Jde totiž o námitky, jež směřují vůči odůvodnění napadených rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání obviněné odmítl celkově jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík