11 Tdo 954/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 954/2015-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 dovolání podané obviněným N. D. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 11 To 30/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2013 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného N. D. D.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 4 T 8/2013, byl N. D. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle § 283 odst. 4 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných a o zabrání v rozsudku vyjmenovaných věcí.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a jeho spoluobvinění. Na jejich základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 11 To 30/2014, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o vině a trestech ohledně všech obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který mu podle § 283 odst. 4 za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále rozhodl o vině a trestu spoluobviněných.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že L. T. H., N. V. T., N. D. D., dosud neztotožněná osoba vietnamské národnosti pod přezdívkou D. a samostatně stíhaný T. L. A., ......, v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb. a následujících zákonných předpisů o návykových látkách v platném znění se neoprávněně ve dnech 21. 2. 2012 a 22. 2. 2012, zejména na území h. m. P. a dále na dálnici .... a .... podíleli na nakládání se sušinou omamné látky konopí marihuany, která obsahovala psychotropní látku delta-9-tetrahydrocarmabinol (THC), přičemž všichni obvinění jednali s vědomím, že konopí je omamnou látkou a nakládání s takovouto látkou bez řádného povolení je nezákonné, činili tak ve značném rozsahu, a to tak, že po předchozí telefonické konspirativní domluvě mezi osobou pod přezdívkou D. a obviněnou L. T. H., dne 21. 2. 2012 v době od 19.07 hodin do 19.13 hodin, vyzvedli osoba pod přezdívkou D. a obviněný N. V. T., v místě bydliště obviněné L. T. H. na adrese P. Ch., B. ....., sportovní tašku s nezjištěným množstvím sušeného konopí, kterou následně převezli ve vozidle Audi Q7, RZ: ....... , na adresu v P. K., U. K. ......, a dále ve večerních hodinách osoba pod přezdívkou D. a obviněná L. T. H. společně telefonicky řešili problematiku pěstování konopí, jeho kvalitu, množství a cenu, přičemž následně dne 22. 2. 2012 v 7.10 hodin v přilehlých garážích v P. K., U. K. ...., naložili obviněný N. V. T. a odděleně stíhaný T. L. A. předmětnou sportovní tašku s nezjištěným množstvím sušeného konopí do vozidla VW TIGUAN, RZ: ........, kterým v 7.32 hodin odjel odděleně stíhaný T. L. A. společně v doprovodu vozidla Audi Q7, RZ: ....., které řídil obviněný N. V. T., následně osoba pod přezdívkou D., obviněný N. D. D., obviněná L. T. H. a obviněný N. V. T., řešili telefonicky platbu zaplacení sušeného konopí a kolem 15.00 hodin vyjelo vozidlo VW TIGUAN, RZ: ......, řízené odděleně stíhaným T. L. A. na dálnici .... a bylo doprovázeno směrem na B. a na slovenské hranice mimo jiné vozidlem JAGUAR, RZ: ......, které řídil N. D. D., přičemž oba jmenovaní byli v pravidelném telefonickém kontaktu, domlouvali se na způsobu jízdy, na koupi dobíjejících kuponů, na určitých místech dálnice, kde se zrovna nacházeli, na nákupu benzínu během cesty a na přítomnosti Policie ČR a Celní správy, ze vzájemné komunikace bylo zřejmé, že N. D. D. instruuje odděleně stíhaného T. L. A. následně v 17.10 hodin byl na bývalém hraničním přechodu B. na území Slovenské republiky kontrolován odděleně stíhaný T. L. A. Kriminálním úřadem finanční správy Bratislava, přičemž při prohlídce jím řízeného vozidla VW TIGUAN, RZ: ......, byly v zavazadlovém prostoru automobilu ve sportovní tašce nalezeny dva černé zalisované pytle se sušeným konopím s obsahem THC o celkové hmotnosti 6.327,9 gramů, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 zákona č. 167/98 Sb. jako omamná látka a THC v příloze č. IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, jejíž hlavní psychoaktivní složkou je delta-9-tetrahydrocannabinol, který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb. jako psychotropní látka, přičemž znaleckým zkoumáním z oboru kriminalistiky, odvětví chemie bylo zjištěno, že v zavazadlovém prostoru vozidla VW Tiguan, RZ: ..... bylo nalezeno ve dvou černých zalisovaných pytlích sušené konopí o hmotnosti 1.443,4 g s obsahem 17,3 % base THC, což činí 249,71 g base THC, a sušené konopí o hmotnosti 4.884,5 g s obsahem 18,9 % THC, což činí 923,17 g THC, celkem bylo nalezeno sušené konopí o hmotnosti 6.327,9 g, které obsahovalo celkem 1.172,88 g THC.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Honzíka dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.

Jejich porušení spatřuje obviněný v tom, že řízení bylo vedeno nestandardně, neboť byl obviněn ve dvou samostatných řízeních, mimo tohoto také před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2012. Oba skutky se přitom měly stát se stejným výchozím bodem v P., se shodným konečným bodem na hraničním přechodu B. a se stejným způsobem spáchání. V odděleném vedení řízení spatřuje obviněný záměr, aby byl alespoň u jednoho soudu odsouzen. Napadenému rozsudku pak vytýká porušení principu rovnosti zbraní, neboť obžalobě bylo vyhověno ve všech důkazních návrzích, zatímco obhajobě byly důkazy zásadně odmítány. Zároveň se soudy v rozporu s § 125 tr. ř. s jeho námitkami nevypořádaly.

Obviněný nesouhlasí s využitím vzorku svého hlasu poskytnutého ve věci vedené u Krajského soudu v Brně v nyní předkládané věci. Má za to, že poskytnutý vzorek získaný před zahájením trestního stíhání byl procesně nepoužitelný. Obviněný sice uznává logiku odůvodnění Vrchního soudu v Praze analogickou aplikací ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř., avšak nepodařilo se mu najít žádnou judikaturu, která by takový postup uplatnila. Důrazně se také ohrazuje proti názoru policejního orgánu vyslovenému při jeho výslechu, že trestní řád nic takového nezakazuje. Ačkoli jde o popření základních zásad práva pro státní orgány , soudy tomu nevěnovaly pozornost. Soudy se také nevěnovaly jeho námitce, že hlasový vzorek byl odebrán při podání vysvětlení, tedy v době, kdy ještě nebylo možno poskytnout právní pomoc advokátem. S odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný konstatuje, že procesní použitelnost vzorku hlasu pro účely zkoumání fonetiky je možno zaznamenat až jednak po zahájení úkonů v trestním řízení dle ustanovení § 160 a následujících trestního řádu, případně i ze záznamů protokolace dle ustanovení § 55a trestního řádu .

Za nestandardní považuje obviněný i povolení odposlechu telefonního čísla, které je přisuzováno jemu, aniž by tento telefonní přístroj byl u něj nalezen či bylo jinak prokázáno jeho užívání. Usnesení, kterým byly povoleny odposlechy dne 22. 2. 2012, navíc bylo do spisu založeno až v lednu 2014, a to v kopii. Dále pak obviněný poukazuje na to, že znalkyně podle vzorku hlasu jeho totožnost v rámci odposlechů hodnotila ve dvou případech stupněm dva (tedy 25 %) a ve třech stupněm tři (50 %). Přesto byl soudem hlas přisouzen jemu. Protokol o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. pak byl vyhotoven se značným časovým odstupem po provedeném sledování, což bylo odůvodněno utajením věci, avšak podle obviněného je ze spisu zjistitelné, že tento spis utajován nebyl. Obviněný navrhoval výslech policejního orgánu, který prováděl sledování, nebylo mu však vyhověno. Nalézacím soudem byl vyslechnut pouze policista provádějící sledování dne 21. 2. 2012, nikoli dne 22. 2. 2012, podle obviněného z toho důvodu, že policista provádějící sledování dne 21. 2. 2012 vnesl do celé kauzy zmatek a vyjadřoval se v rozporu s důkazy založenými ve spise. Výslech policisty ke sledování následujícího dne je přitom podle obviněného zásadní, neboť byl údajně spatřen toho dne při jízdě vozidlem Jaguar na 71 km dálnice ... , přičemž jej policejní orgán bezpečně identifikoval ve vozidle jedoucím rychlostí 130 150 km/h, ačkoli jej nikdy před tím neviděl. K tomu obviněný navrhoval také provést vyšetřovací pokus. Dále navrhoval výslech T. L. A., avšak tomuto návrhu nebylo vyhověno, ačkoli ve věci vedené u Krajského soudu v Brně T. L. A. prohlásil, že obviněného nezná.

Podle obviněného tedy soudy vycházely pouze ze dvou důkazů, a to telefonního odposlechu, který je neurčitý a spíše hovoří v jeho prospěch, a z protokolu o sledování osob a věcí prováděného celní správou s absolutní nemožností identifikace osoby řídící vozidlo. Odmítly přitom důkazy navržené obhajobou a ani se o nich v napadeném rozhodnutí nezmiňují.

V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2014, sp. z. 11 To 30/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 4 T 8/2013, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Své dovolání pak obviněný ještě doplnil. Upozornil, že ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2012 byl proveden výslech pracovníků celní správy, kteří měli provádět sledování osob a věcí dne 13. 6. 2011 a současně se vyjadřovat ke dni 30. 6. 2011, a to dle ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. V nyní projednávané věci však celní správa odepřela vzhledem ke dni 22. 2. 2012 zprostit svého pracovníka mlčenlivosti, čímž nebylo zajištěno právo obviněného na rovnost zbraní.

K dovolání obviněného se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného uvedl, že pokud obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., uplatnil vadu procesní povahy spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Takovou námitku však obviněný žádným způsobem nespecifikoval a nelze tak dovodit, který konkrétní orgán by měl být v daném trestním řízení vyloučen a z jakých důvodů. Za tohoto stavu nelze ani posoudit, zda byla naplněna i omezující podmínka citovaného dovolacího důvodu spočívající v tom, že jej nelze použít v případech, kdy taková okolnost byla dovolateli známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu pak nelze než uvést, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky obviněným v dovolání nekonkretizované nelze za obviněného domýšlet (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07, citováno dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013).

Obviněným konkrétněji specifikované námitky jsou podle státního zástupce zaměřeny výhradně do sféry dokazování, tedy do sféry procesní. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice lze obecně připustit průlom do skutkových zjištění v dovolacím řízení, avšak pouze tehdy, pokud jsou námitky dovolatele způsobilé založit pochybnost o dodržení pravidel spravedlivého procesu, jejichž komponentem je i právo na tzv. rovnost zbraní, popřípadě též nepřijatelnost existence tzv. opomenutých důkazů. Dle názoru státního zástupce však takovými vadami trestní věc obviněného netrpí.

V první řadě nelze podle názoru státního zástupce souhlasit s námitkou, že trestní řízení bylo proti obviněnému vedeno souběžně u dvou odlišných soudů. Existence podmínek pro konání společného řízení je výlučně na úvaze konkrétního orgánu činného v trestním řízení, který dané řízení vede. Proti případným negativním důsledkům dvou vedených řízení je obviněný chráněn právní úpravou souhrnného (popřípadě společného) trestu (§ 43 odst. 2 a § 45 tr. zákoníku). Postavení pachatele, který je odsouzen ve dvou na sobě nezávislých řízeních, a pachatele odsouzeného v jednom řízení za všechny v úvahu připadající trestné činy je tak zásadně shodné.

S obviněným nelze podle státního zástupce souhlasit, ani pokud namítá porušení principu rovnosti zbraní. V tomto směru obviněný naráží na možnou existenci opomenutých důkazů, avšak za tzv. opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli obhajobou předložený, či navržený důkaz, který nebyl soudem proveden, ale pouze takový, jehož neprovedení nebylo relevantním způsobem odůvodněno. K takové situaci však v dané věci nedošlo, soudy obou stupňů se důkazními návrhy obviněného dostatečně zabývaly (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu a str. 6 7 rozsudku soudu odvolacího).

Státní zástupce se pak také neztotožňuje s námitkami obviněného, jimiž zpochybňuje zákonnost důkazu odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, resp. s tím spojené ztotožnění mluvčího v zaznamenaných telefonických hovorech. Jde rovněž o otázku, kterou se již zabývaly soudy obou stupňů, přičemž správně poukázaly na skutečnost, že vlastním důkazem ve věci není srovnávací hlasový vzorek, ale až znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické audioexpertizy. Podstatné pro posouzení zákonnosti odběru srovnávací hlasové nahrávky je pak to, že k němu nebyl obviněný žádným způsobem donucován a hlasový vzorek poskytl dobrovolně. Skutečnost, že tento srovnávací hlasový vzorek byl odebrán obviněnému v jiné trestní věci nelze podle státního zástupce považovat za překážku použitelnosti na jeho podkladě zpracovaného znaleckého posudku. Pokud obviněný v této souvislosti akcentuje vyjádření vyslýchaného policejního vyšetřovatele, že trestní řád nic takového nezakazuje, narážeje tak na legální limity orgánů veřejné moci (srov. např. čl. 2 odst. 3 Ústavy), je třeba podle státního zástupce upozornit, že legální licenci pro užití tohoto důkazu poskytuje znění ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. Za důvodnou pak státní zástupce nepovažuje ani výtku, že k odběru srovnávacího hlasového vzorku došlo před zahájením trestního stíhání obviněného. V této souvislosti lze podle něj přiměřeně odkázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2499/09. V tomto rozhodnutí Ústavní soud výslovně akceptoval závěr Vrchního soudu v Olomouci, který uvedl: Byť není výslovně upraveno, jakým způsobem má být získáván srovnávací materiál pro znalecký posudek z oboru audioexpertízy, lze vyvodit ze stávající platné právní úpravy z ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., že pořizování zvukového a obrazového záznamu policejním orgánem k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, není zapovězeno. Třebaže v tehdy Ústavním soudem přezkoumávané věci byl hlasový vzorek pořízen od stěžovatele již v postavení obviněného, Ústavní soud výslovně akceptoval legalitu takového postupu podle procesní úpravy § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. Toto ustanovení se přitom v plné míře uplatní i v postupu před zahájením trestního stíhání. Nelze tedy podle státního zástupce souhlasit s názorem obviněného, že se jedná o situaci v judikatuře doposud neřešenou. Podpůrně pak lze poukázat i na závěr odvolacího soudu, který upozornil i na určitou paralelu mezi použitelností odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu v jiné trestní věci za podmínek § 88 odst. 6 tr. ř., přičemž by bylo krajně nelogické, aby za shodných podmínek nebylo možno použít hlasový vzorek, pořízený se souhlasem obviněného (byť v postavení podezřelého). Pokud pak obviněný poukazuje na závěry zmíněného znaleckého zkoumání, jde podle státního zástupce opět o námitku směřující pouze k přehodnocení provedeného důkazu. Zde lze však odkázat na odůvodnění Městského soudu v Praze, který přiléhavě poukázal na zjevné souvislosti mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a skutečnostmi objektivně zjištěnými v rámci sledování osob a věcí, jak podrobněji rozvádí na str. 14 15 svého rozsudku.

Obdobně ve vztahu k zákonnosti prováděného sledování osob a věcí obviněný podle státního zástupce nevznáší dostatečně relevantní námitky, jež by měly jakkoli nasvědčovat tomu, že takto získané důkazy by měly být procesně nepoužitelné. Pokud jde o prodlevu při vyhotovení protokolu o sledování osob a věcí, soudy důvodně poukázaly na utajování operativních postupů policejního orgánu. Z dostupného spisového materiálu totiž vyplývá, že právě sledování osob a věcí bylo vedeno v režimu utajení stupněm VYHRAZENÉ , který byl zrušen až dne 29. 8. 2012. Pokud dále obviněný v doplnění podaného dovolání poukazuje na odlišný procesní postup v jiné jeho trestní věci, nejde podle státního zástupce o námitku relevantní již z toho důvodu, že se jedná o skutečnost, která nastala až po rozhodnutí nyní napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, přičemž v řízení o dovolání zásadně nelze uplatňovat nové skutečnosti. Zároveň ani jiný postup orgánu Celní správy při zprošťování mlčenlivosti jejích pracovníků v jiné trestní věci nemůže mít vliv na zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci odlišné.

Dle názoru státního zástupce námitky obviněného nevybočily z rámce prosté polemiky s hodnocením provedených důkazů, resp. s procesním postupem soudů v rámci důkazního řízení. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

První obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze s největší pravděpodobností považovat za pouhý překlep, neboť obviněný neuvedl ani v náznaku žádnou námitku, podle které by měl ve věci rozhodnout vyloučený orgán.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný brojí výhradně proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, resp. proti procesnímu postupu zejména při získávání důkazního materiálu. Lze tak pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. K námitkám obviněného se navíc pečlivě a podrobně vyjádřil státní zástupce, na jehož výše citované vyjádření lze nad rámec dovolacího řízení odkázat. K otázce použitelnosti vzorku hlasu obviněného pro účely zpracování znaleckého posudku je nutno nesouhlasit s tvrzením obviněného, že při podání vysvětlení nebylo možné mu poskytnout právní pomoc (viz § 158 odst. 5 tr. ř.). S možností pořízení zvukového záznamu před zahájením trestního stíhání počítá § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., pokud pak jde o jeho užití v jiném trestním řízení, argumentem a maiori ad minus lze zákonnost takového postupu dovodit z § 88 odst. 6 tr. ř., jak již naznačily soudy v předchozím řízení. Jestliže totiž trestní řád v souladu s předpisy vyšší právní síly za stanovených podmínek umožňuje využití záznamu telekomunikačního provozu (pořízeného bez vědomí odposlouchávaných osob) v jiné trestní věci, než ve které byl nařízen, tím spíše je dána přenositelnost hlasového vzorku získaného se souhlasem obviněného za účelem identifikace jeho hlasu v záznamech z odposlechů nařízených v projednávané trestní věci. Bez hlasového vzorku by identifikace nebyla možná a odposlechy by pak postrádaly důkazní hodnotu. Současně státní zástupce správně poukázal na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. K výtce obviněného ohledně vyjádření policisty ve smyslu, že trestní řád nic takového nezakazuje, kterým se podle něj měly soudy zabývat, lze také dodat, že soudy pochopitelně hodnotily zákonnost postupu orgánu činného v přípravném řízení, nikoli jeho právní názor.

K rozhodnutím Nejvyššího soudu, která obviněný v této souvislosti citoval (sp. zn. 8 Tdo 921/2009, 11 Tz 129/2006, 4 Tz 114/2006), lze konstatovat, že tato pouze pozitivně vymezila některé zákonné způsoby, jak lze srovnávací vzorek hlasu získat, aniž by současně vyslovila závěr, že jimi popsaný způsob je jediný možný. Nejedná se proto o taxativní výčet vylučující jiný možný postup. Naopak by bylo možné (i když se žádné z citovaných rozhodnutí netýká přímo postupu uplatněného v nyní posuzované věci) v jejich odůvodnění shledat argumenty podporující postup aplikovaný v projednávané věci. Poslední jmenované rozhodnutí přitom za zákonný (a v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.) označilo postup, při kterém byl srovnávací vzorek hlasu získán pořízením nahrávky podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. bez souhlasu obviněného.

K dalším námitkám obviněného lze nad rámec dovolacího řízení podotknout, že podle znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., nelze stupnici znaleckého hodnocení totožnosti hlasu převádět na procentuální vyjádření, především však soud nevycházel pouze ze samotného záznamu telekomunikačního provozu, ale hodnotil jej v souvislosti s výsledky sledování osob a věcí, přičemž tyto důkazy navzájem korespondovaly. Pokud pak ve svém doplňujícím podání obviněný argumentoval tím, že v související trestní věci byli pracovníci Celní správy ČR zproštěni mlčenlivosti, zatímco v projednávané věci nikoli, lze pouze konstatovat, že není v moci soudu nařídit příslušným orgánům, aby své zaměstnance zprostily mlčenlivosti. Pakliže se tak nestane, je na soudu, aby zhodnotil důkazní materiál, jenž je k dispozici, a z něj vyvodil příslušné skutkové závěry. V nyní projednávané věci soudy považovaly provedené dokazování za dostačující pro vyslovení závěru o vině obviněného, přičemž jejich zdůvodnění nebudí pochybnosti.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný N. D. D. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2015


JUDr. Karel Hasch
předseda senátu