11 Tdo 934/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 234 tr. ř., § 16 tr. zákoník



11 Tdo 934/2013-23
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání obviněného T. V. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 217/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 5 T 217/2012, byl obviněný T. V. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozených. Stalo se tak na podkladě zjištění uvedených ve výroku tohoto rozsudku a podrobně rozvedených v jeho odůvodnění.

Uvedený rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 68 To 42/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. V. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítá, že za situace, kdy neměl obhájce a v průběhu řízení mu byly doručovány písemnosti neumožňující náhradní doručování, měl odvolací soud správně zvolit předvolání k veřejnému zasedání, nikoliv vyrozumění. Uvádí, že výzva k převzetí uložené písemnosti, která měla být ponechaná v jeho schránce při prvním doručení písemnosti dne 15. 2. 2013, se nikdy nedostala do jeho dispozice. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že písemnost obsahující vyrozumění o veřejném zasedání byla doručena dne 25. 2. 2013, a tím zachována pětidenní lhůta k přípravě, neboť jak vyplývá z doručenky, zásilka byla vhozena do schránky adresáta dne 1. 3. 2013, přičemž fakticky ji ze schránky vyzvedl až dne 7. 3. 2013. Od 1. 3. 2013 do dne konání veřejného zasedání dne 5. 3. 2013, však uběhlo méně než pět dní, čímž nebyla dodržena lhůta k přípravě na veřejné zasedání podle § 233 odst. 2 tr. ř. Obviněný tak nemohl v plném rozsahu hájit svá práva, čímž došlo k porušení základního práva na obhajobu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v rozporu mezi popisem skutku a soudy zvolenou právní kvalifikací. Podle obviněného nebyly jeho jednáním naplněny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, zejména subjektivní stránka, neboť ze skutku vyplývá, že se nejednalo ani o nedbalost nevědomou. Rovněž chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým škodným následkem v podobě újmy na zdraví. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně.

K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám ohledně vyrozumění obviněného k veřejnému zasedání státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 458/2009, publikovaného pod č. 18/2010 Sb. rozh. tr., z kterého vyplývá, že je především věcí předsedy senátu určit, zda obviněného o veřejném zasedání jen vyrozumí nebo zda jej předvolá. Pro případné předvolání nejsou podstatná specifika věci uváděná dovolatelem, tedy že neměl obhájce a že sám podal odvolání. Za podstatné nelze považovat ani to, že dovolateli bylo dříve doručováno policií a nikoliv poštou. K tomu lze poznamenat, že obviněný ve svém odvolání ze dne 24. 1. 2013 proti prvostupňovému rozsudku kritizoval mimo jiné i to, že jsou mu dopisy soudu doručovány policií. Tehdy namítal, že je to nestandardní postup a že by mu mělo být doručováno poštou, protože takové doručování by bylo laciné . Za bezdůvodnou považuje státní zástupce i námitku dovolatele, že mu bylo vyrozumění vhozeno do schránky až 1. 3. 2013 a nikoliv ihned, tedy 25. 2. 2013 nebo 26. 2. 2013. Ustanovení § 64 odst. 4 trestního řádu pro takové vhození do schránky žádnou lhůtu nestanoví a zejména nepřičítá takovému vhození do schránky žádný konkrétní procesní význam. Zvláště když alternativou k takovému vhození je vrácení písemnosti zpět soudu. Jedná se jen o faktický úkon (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1186/2011). Vhození do schránky je tedy úkonem, který má všemi cestami usilovat o seznámení adresáta s doručovanou písemností, nikoliv úkonem, z něhož by obviněnému vznikala či zanikala nějaká procesní práva. Ohledně údajného rozporu mezi popisem skutku a právní kvalifikací státní zástupce konstatoval, že pro toto tvrzení neuvedl dovolatel žádnou konkrétní argumentaci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).

Obviněný založil deklarovaný dovolací důvod právně relevantními námitkami, že odvolací soud nepostupoval správně pokud ho pouze vyrozuměl o konání veřejného zasedání, a v rozporu s § 233 odst. 2 tr. ř. konal veřejné zasedání aniž by byla dodržena pětidenní lhůta k přípravě veřejného zasedání. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno posuzovat odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast na hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, uveřejněný pod č. 46/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení § 234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce a v případech nutné obhajoby i obhájce řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení § 263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.

Podle § 64 odst. 2 tr. ř., nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (tzv. fikce doručení).

Z poštovní doručenky založené na č. l. 95 p.v. spisu vyplývá, že zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání nařízeného na 5. 3. 2013 byla obviněnému doručována poštou dne 15. 2. 2013, a to na adresu D., kterou obviněný uvedl jako adresu pro účely doručování ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz č. l. 4). Vzhledem k tomu, že nebyl zastižen, byla zásilka téhož dne uložena a připravena k vyzvednutí a byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Obviněný však zásilku nevyzvedl ani v úložné době, a proto byla dne 1. 3. 2013 vhozena do jeho domovní schránky. Za tohoto stavu se poslední den desetidenní lhůty od uložení, tj. 25. 2. 2013, považuje podle § 64 odst. 4 tr. ř. za den doručení bez ohledu na to, zda se obviněný o uložení dověděl. Protože předmětem doručení bylo vyrozumění o veřejném zasedání, nejednalo se o písemnost, u které je použití ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. vyloučeno ustanovením § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. (tímto ustanovením by bylo uložení zásilky vyloučeno, pokud by doručovanou písemností bylo předvolání obviněného k veřejnému zasedání). Pro úplnost je třeba poznamenat, že použití ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. nebylo vyloučeno ani ustanovením § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř., tj. nařízením předsedy senátu odvolacího soudu. Tím, že ohledně vyrozumění obviněného o veřejném zasedání nastala fikce doručení dne 25. 2. 2013, byly splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání dne 5. 3. 2013 v nepřítomnosti obviněného. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn řádně a včas.

Námitka dovolatele, že lhůta k přípravě k veřejnému zasedání nebyla zachována, neboť právní účinky doručení nastaly až vhozením písemnosti do schránky dne 1. 3. 2013 je již vzhledem k výše uvedenému zcela nedůvodná, neboť tzv. fikce doručení nenastává vhozením písemnosti do schránky, nýbrž uplynutím desetidenní lhůty od uložení zásilky na poště. Skutečnost, že po uplynutí této lhůty dojde k vhození písemnosti do domovní schránky nebo jejímu navrácení odesílajícímu soudu již nemá z hlediska institutu doručení žádný právní účinky.

Obviněný v dovolání také namítal, že pouhým vyrozuměním bylo porušeno jeho právo na obhajobu, protože jako osoba, která dala podnět ke konání veřejného zasedání, měl k němu být předvolán. Trestní řád nestanovuje povinnost soudu za každé situace obviněného k veřejnému zasedání předvolat. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. se obviněný k veřejnému zasedání předvolává zpravidla tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, když soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, uveřejněné pod číslem T 972. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. sešitu 33/2007). V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (viz R 38/2003-I. Sb. rozh. tr. pro veřejné zasedání konané o odvolání, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněný pod č. 45/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Je proto na úvaze soudu, zda považuje přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nevyhnutelnou, a tedy zda ho předvolá, nebo jej pouze vyrozumí o konání neveřejného zasedání, čímž dává jednoznačně najevo, že veřejné zasedání lze konat v jeho nepřítomnosti, když na něm nebude prováděno dokazování. Zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a práva na obhajobu by nastal v situaci, kdyby odvolací soud měl v úmyslu provádět na veřejném zasedání dokazování a obviněného by pouze vyrozuměl, neboť v takovém případě je nutno obviněného k veřejnému zasedání předvolat, aby se mohl vyjádřit k případně provedeným důkazům. V posuzovaném případě však odvolací soud neshledal jeho účast u veřejného zasedání za nutnou, když nemělo být a ani nebylo prováděno žádné další dokazování, a proto vyrozuměním nezasáhl do ústavně garantovaných práv obviněného. Zásilka obsahující vyrozumění o veřejném zasedání byla obviněnému doručena tzv. fikcí doručení 8 dní před jeho konáním, přičemž fikci doručení předcházela desetidenní lhůta pro vyzvednutí uložené zásilky, která byla připravena k vyzvednutí 18 dní před konáním veřejného zasedání. Podáním odvolání dal obviněný podnět ke konání veřejného zasedání, a právě proto měl očekávat jeho nařízení a s tím spojené doručování písemnosti obsahující předvolání, nebo v daném případě vyrozumění o jeho konání. Pochybení odvolacího soudu pak nelze založit pouze na skutečnosti, že obviněný dostatečně nevěnoval pozornost ochraně svých práv, a proto se nedozvěděl o konání veřejného zasedání, když odvolací soud postupoval v souladu se zákonem.

Odvolací soud postupoval v souladu se zákonnými podmínkami pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, a proto jeho postupem nebylo v žádném směru porušeno právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a rovněž nedošlo k rozporu s trestním řádem. Obviněný byl o konání veřejného zasedání dne 5. 3. 2013 řádně a včas vyrozuměn dne 25. 2. 2013, svou neúčast nijak neomluvil a tím, že byl pouze vyrozumíván, nepokládal odvolací soud jeho přítomnost za nutnou.

K tvrzení dovolatele, že výzva k převzetí uložené zásilky se mu nikdy nedostala do dispozice, lze uvést, že již s odstupem několika měsíců je těžko možné ověřit pravdivost tohoto tvrzení. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že na doručence na č. l. 95 p.v. je zaškrtnuta kolonka, že adresátu byla ponechána výzva k převzetí uložené zásilky, a rovněž je ručně vypsán den, kdy se tak stalo, z čehož lze bezpochyby dovodit, že doručovatel nevyznačil tyto údaje aniž by ve skutečnosti zanechal výzvu ve schránce adresáta. Přitom doručenka, která má veškeré náležitosti, je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99). Obviněný přitom předkládá pouze své tvrzení o tom, že výzva k vyzvednutí zásilky se nedostala do jeho dispozice. Navíc tuto skutečnost nereflektoval hned poté, co se mu dostala zásilka do rukou a neučinil ani žádné kroky, které by osvědčovaly jeho tvrzení. Pokud se však výzva nedostala do jeho dispozice počínáním jiné osoby, rodinných příslušníků nebo jeho přičiněním, nelze tomuto přiřadit jakýkoliv důsledek vůči fikci doručení. Obviněný dal podnět k nařízení veřejného zasedání, musel proto předpokládat, že v dohledné době od podání podnětu dojde k jeho nařízení a v té souvislosti očekávat zásilku ohledně konání veřejného zasedání.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ten je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.

Obviněný spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nevyplývá naplnění subjektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé, a také že v popisu skutku absentuje příčinná souvislost mezi jednáním a újmou na zdraví poškozené. Jedná se o námitky obecně hmotněprávní, a tedy odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, obviněný je však ponechal bez jakéhokoliv odůvodnění. Nejvyšší soud proto pouze obecně konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný seděl v autě a ponechal své psy rasy Bernardýn a Beauceron volně pobíhat, neměl nad nimi žádnou kontrolu a dozor, a tím umožnil svým psům rozběhnout se směrem k poškozené, kdy jeden z těchto psů vrazil svým tělem do poškozené, následkem čehož poškozená upadla na zem a při pádu došlo k těžkému ublížení na jejím zdraví. Z takto zjištěného skutku lze jednoznačně dovodit subjektivní stránku trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě nevědomé nedbalosti, neboť obviněný měl a mohl vědět, že pokud ponechá své dva psy bez kontroly, zvláště když se jednalo o psy těžší a větší kategorie, a umožní jim tak nekontrolovatelně pobíhat, může dojít ke škodné události, v daném případě k újmě na zdraví. Příčinná souvislost je dána právě nedbalostním jednáním obviněného spočívajícím v ponechání jeho psů bez dozoru a bez omezení v pohybu, což zapříčinilo volné rozběhnutí psů proti poškozené, následnému nárazu psa do poškozené a ke vzniku těžké újmy na jejím zdraví. Obviněný tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku po stránce objektivní i po stránce subjektivní.

Protože obviněný v dovolání předložil námitky, které Nejvyšší soud hodnotil jako zjevně neopodstatněné, bylo podané dovolání podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík