11 Tdo 93/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1,3,4 tr. zák.



11 Tdo 93/2013-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 o dovolání obviněného V. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 9 To 449/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň sever pod sp. zn. 2 T 55/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Plzeň sever ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 2 T 55/2012, byl obviněný V. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobem podrobně rozvedeným ve výroku rozsudku . Za to byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 9 To 449/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného V. Š. uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 2. 12. 2011 kolem 20.10 hod. jako řidič osobního motorového vozidla Citroen XM reg. zn. , při jízdě po pozemní komunikaci III. třídy č. v obci Ú. ve směru od obce N., okr. Plzeň-sever, při projíždění mírné pravotočivé zatáčky, nepřizpůsobil rychlost zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které lze předvídat a na mokré vozovce při stálém dešti a při použití letní ojeté pravé zadní pneumatiky nezvládl řízení vozidla, a po přibrzdění dostal smyk, následně vjel s vozidlem vpravo mimo vozovku, kde narazil levým předním bokem vozidla do právě jdoucích chodců M. K., a I. K., kteří šli po pravé straně vozovky ve směru jízdy vozidla Citroen a kteří utrpěli po střetu s vozidlem mnohačetná poranění neslučitelná se životem a na místě těmto poraněním podlehli, kdy bezprostřední příčinou jejich smrti bylo přehmoždění mozkového kmene, po střetu s chodci s vozidlem dále pokračoval v jízdě přes drátěný plot, který prorazil, na pozemek u bytové jednotky čp. v obci Ú., kde s vozidlem zastavil, tedy svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), písm. b), § 5 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž vozidlo řídil pod vlivem návykové látky, neboť znaleckým posudkem byla zjištěna hladina alkoholu v krvi v době dopravní nehody ve výši nejméně 0,97 g/kg a nejvýše 1,07 g/kg, kdy nejpravděpodobnější hladina alkoholu v krvi byla v době dopravní nehody ve výši 1,01 g/kg. Za to mu byl uložen podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soudy nesprávně aplikovaly na jeho jednání ustanovení § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, a tímto vadným postupem došlo k jeho odsouzení pro přečin usmrcení z nedbalosti. Obviněný zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, neboť poškození chodci neužili pro ně určený chodník, pohybovali se na nesprávně straně a navíc v nesprávném směru chůze na okraji vozovky, čímž porušili povinnost jim kladenou § 53 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb. Tímto se tak dle obviněného stali plně odpovědnými účastníky silničního provozu za svůj další osud. Pokud by se bezprostředně před nehodou poškození nacházeli na patřičném chodníku, nedošlo by ke srážce s vozidlem, a tím pádem ani k žádné újmě na zdraví. V této souvislosti dovolatel zpochybňuje postup odvolacího soud, který se podle něj nesprávně vypořádal s otázkou, zda jeho protiprávní jednání je skutečnou a jedinou příčinou nastalého škodlivého následku. Závěr soudu, že samotní poškození měli na vzniklém následku dílčí díl spoluzavinění považuje za chybný, a proto neměl být uznán vinným přečinem podle § 143 tr. zákoníku. V další části dovolání uvádí výhrady k výroku o náhradě škody. Soudy obou stupňů při rozhodování o náhradě škody vycházely ze shromážděných důkazů natolik nepřesně a nedůsledně, že rozhodly i o nárocích, které sice byly v přípravném řízení důkazně podloženy, avšak nebyly před soudem řádně uplatněny. Toto pochybení obviněný spatřuje v tom, že tyto nároky nebyly v souladu s § 206 odst. 2 tr. ř. řádně přečteny. Soudy se tak podle jeho názoru dopustily procesní vady postupem v rozporu s § 220 odst. 2 tr. ř., a tím i porušení zásady bezprostřednosti, když vycházely při svém rozhodování i z důkazů, které nebyly u hlavního líčení, resp. veřejného zasedání provedeny. V návaznosti na to obviněný konstatuje, že i když byl nárok řádně a včas uplatněn v rámci přípravného řízení, bez jeho uplatnění v souladu s § 206 odst. 2 tr. ř. přímo u soudu, nelze tento nárok shledat plně účinným. Jestliže odvolací soud použil takovéto absolutně neúčinné důkazní prostředky, zatížil trestní řízení vadami, pro které nemůže rozhodnutí obstát.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že názor obviněného, že pro závěr o jeho trestní odpovědnosti musí být jeho jednání skutečnou a jedinou příčinou nastalého následku, považuje za nesprávný, neboť neodpovídá zásadě gradace příčinné souvislosti. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou . Za dostatečně významnou příčinu vzniklého následku je třeba považovat právě jednání obviněného, který ač ovlivněn alkoholem, řídil nepřiměřenou a nepovolenou rychlostí za špatných povětrnostních podmínek na kluzké vozovce motorové vozidlo, které objektivně mělo technické nedostatky spočívající v nesprávně osazené a sjeté pravé zadní pneumatice. Právě tyto skutečnosti dle skutkových závěrů soudů vedly k tomu, že obviněný jako řidič uvedeného vozidla ztratil nad ním kontrolu a dostal smyk, v jehož důsledku srazil po nesprávné straně vozovky jdoucí poškozené. Ke smyku vozidla přitom došlo ještě předtím, než obviněný poškozené zahlédl, což podporuje závěr, že prvotní a nejvýznamnější příčinou vzniklého následku bylo právě jednání obviněného. Lze tak dle státního zástupce uzavřít, že jednání obviněného bylo nepochybně nejdůležitější příčinnou takto vzniklého následku, přičemž vývoj této příčinné souvislosti byl zahrnut jeho zaviněním. Pokud se jedná o námitky k výroku o náhradě škody statní zástupce uvedl, že dovolatel fakticky zaměňuje uplatnění nároku jako procesní úkon poškozeného s prezentací tohoto nároku obviněnému ve smyslu § 206 odst. 2 tr. ř. Jak přitom vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, soukromoprávní nároky poškozených byly uplatněny včas a řádně již v průběhu přípravného řízení, tj. zcela zjevně před zahájením dokazování v hlavním líčení. Před soudem prvého stupně sice došlo k formálnímu pochybení, když uvedené uplatnění nároku na náhradu škody nebylo předneseno v jeho úplnosti, to však nemůže ničeho změnit na tom, že se jednalo o nároky již řádně uplatněné. Za nepřiléhavou považuje státní zástupce námitku obviněného, že uvedeným postupem došlo k porušení zásady bezprostřednosti dle § 2 odst. 12 tr. ř. Tato zásada se totiž vztahuje toliko k provádění dokazování. Příslušná listina obsahující projev vůle, jímž poškozený uplatňuje svůj adhezní nárok, však sama o sobě není důkazem, jak obviněný dovozuje, ale procesním úkonem poškozeného. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Námitka, kterou obviněný zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a nastalým škodlivým následkem, když podle něj došlo k přetržení příčinné souvislosti jednáním samotných poškozených, odpovídá výše uvedeným požadavkům na hmotně právní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt, a spáchá-li uvedený čin proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony, přičemž tímto způsobí smrt nejméně dvou osob.

K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele v daném případě v obou alternativách nedbalostní formy [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. již citované judikáty č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr., jež spolu s dalšími uvedenými rozhodnutími jsou použitelná i ve vztahu k nové právní úpravě trestního zákoníku). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012)

Pro posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem v podobě usmrcení poškozeného, resp. zda usmrcení poškozených je zahrnuto nedbalostním zaviněním obviněného, je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z nich bezpochyby vyplynulo, že obviněný řídil motorové vozidlo v obci nepřiměřenou rychlostí, která byla při počátku smyku o 18 km/h vyšší jako povolená v daném místě, přičemž danou rychlostí jel za situace, kdy vozidlo mělo na pravém zadním kole naproti ostatním nasazenou letní pneumatiku, navíc ojetou se sníženou adhezí a už při takto závažném porušení povinností kladených účastníkům provozu na pozemních komunikacích řídil vozidlo pod vlivem návykové látky - alkoholu, jehož hladina v krvi v době dopravní nehody byla znaleckým posudkem stanovena nejméně ve výši 0,97 g/kg. Dovolatel řídil motorové vozidlo v obci v osm hodin večer, musel tak předpokládat pohyb chodců a dbát zvýšené opatrnosti, neboť výskyt chodců v obci na okraji vozovky je zcela běžným jevem a pro řidiče není žádným překvapením. Rovněž ztíženým podmínkám - tma a déšť v kritické době, popř. i mlha, měl obviněný přizpůsobit řízení vozidla, když je zřejmé, že při těchto podmínkách je mnohem pravděpodobnější nebezpečí vzniku nehody. Za hlavní příčiny nehodového děje byly znalcem určeny právě nepřiměřená rychlost jízdy obviněného a ojetá letní pneumatika na pravé zadní nápravě vozidla, přičemž z výpovědi znalce bylo zjištěno, že pokud by obviněný jel v obci povolenou rychlostí, tj. 50 km/h, nedošlo by ke smyku i se zmíněnou nevyhovující pneumatikou. Ačkoliv nelze nijak bagatelizovat částečný podíl poškozených na srážce s motorovým vozidlem, když porušili povinnost kladenou ustanovením § 53 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, bylo to především flagrantní víceré porušení povinností obviněným jako řidiče motorového vozidla, které bylo příčinou nastalého škodlivého následku. Dokazováním bylo také zjištěno, že obviněný se s vozidlem dostal do smyku ve chvíli, kdy ještě reálně nemohl vidět chodce, a tedy ke smyku vozidla a jeho trajektorii mimo vozovku by došlo i bez výskytu chodců. Je proto zřejmé, že mu poškození nevytvořili tzv. náhlou překážku, na kterou by se obviněný snažil reagovat, a tím nastal smyk vozidla a další průběh nehodového děje. Za kardinální otázku v posuzované věci nemožno považovat ani to, zda se poškození chodci pohybovali po asfaltovém povrchu vozovky nebo na její krajnici, tedy mimo vozovku, neboť v době střetu vozidla s poškozenými se již obviněný se svým vozidlem pohyboval i mimo vozovku, a tedy mimo zpevněný asfaltový povrch, jak správně poukázal odvolací soud na str. 8 odůvodnění rozhodnutí. I při částečném spoluzavinění poškozených není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo nejen prvotní, ale i hlavní příčinou fatálního následku v podobě smrti poškozených chodců, a bez tohoto jednání by k němu nedošlo. Spoluzavinění poškozených tak nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za škodlivý následek způsobený jeho nedbalostním jednáním. Odvolací soud v daném případě správně postupoval tak, že s přihlédnutím k spoluzavinění poškozených na vzniklém následku uložil obviněnému trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, přičemž k této skutečnosti přihlížel i v rámci výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud tak považuje právní kvalifikaci jednání obviněného i jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku za přiléhavou a odpovídající provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním.

Námitky, kterými obviněný brojí proti výroku o náhradě škody, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, jak to vyžaduje uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně vůči procesnímu postupu soudů v adhezním řízení. Rovněž námitky, že vadným postupem prvoinstanční soud porušil zásadu ústnosti a bezprostřednosti, nebylo možné shledat jako odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, když se opět jednalo o námitky procesně právní. Navíc se zmíněné zásady vztahují na oblast dokazování a nikoliv na procesní úkon poškozeného v podobě uplatnění jeho nároku na náhradu škody. Dovolatel tak nezpochybnil hmotně právní posouzení výše škody, ale formální procesní pochybení soudu I. stupně spočívající v nepřečtení návrhu poškozeného, kterým se připojil k náhradě škody. Nejvyšší soud pouze nad rámec uvádí, že pokud poškození uplatnili řádně a včas své nároky již v přípravném řízení, postup soudu v rozporu s § 206 odst. 2 tr. ř. nic na této skutečnosti nemění. Obviněný nerozlišuje mezi uplatněním nároku poškozenými a povinnostmi soudu při rozhodování o těchto nárocích v adhezním řízení. Jakkoliv nelze zlehčovat pochybení soudu I. stupně, který nepřečetl v souladu s § 206 odst. 2 tr. ř. v úplnosti nároky poškozených na náhradu škody, jejich vznik, existence a trvání byl nepopíratelný, což ani obviněný nezpochybňuje. Při jejích uplatnění v souladu s ustanovením trestního řádu považuje dovolací soud výrok o náhradě škody za věcně správný, neboť toto pochybení nemohlo jakkoliv tento výrok ovlivnit. K podrobnostem lze přitom odkázat na str. 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s předmětnou námitkou patřičně vypořádal.

K dovolacím námitkám obviněného je nutno také zdůraznit, že totožné námitky byly uplatněny již v odvolacím řízení, soud druhého stupně jim věnoval patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádal. Lze tak připomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 408., svazek 17, dále usnesení ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1211/2006), podle níž v případech, když dovolatel opakuje námitky, s nimiž se již řádně vypořádaly nižší soudy, bude se zpravidla jednat o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného V. Š. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík