11 Tdo 91/2017
Datum rozhodnutí: 16.02.2017
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 91/2017-29

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2017 o dovolání obviněného M. A. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 287/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 166/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 33 T 166/2015, byl obviněný M. A. uznán vinným v bodě I./ přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě II./1), 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, na podkladě skutkového zjištění, že:

I.
od přesně nezjištěné doby, přibližně od 5. 1. 2013 do února 2013 na různých místech na území hl. m. P., nejméně pak na adrese svého bydliště K. , P.-K., v přesně nezjištěném množství případů prodal po předchozí telefonické domluvě M. H., drogu pervitin v celkovém množství nejméně 50 g za celkovou částku nejméně 50.000 Kč, přičemž pervitin, nazývaný též metamfetamin, je uvedený v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka, která je zařazena do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.

II.
1. v období od 1. 1. 2014 do 19. 5. 2015 na blíže neustanoveném místě na území hl. m. P, nejméně v 5 případech prodal J. M., drogu - pervitin, v množství 0,2 g za částku nejméně 200 Kč, a nejméně v 5 případech mu drogu pervitin, v nezjištěném množství poskytl bez úplaty,

2. od února 2014 do února 2015 na různých místech na území hl. m. P., nejméně pak na adrese svého bydliště K. , P.-K., s četností denně či obden prodával po předchozí telefonické domluvě M. H., drogu pervitin v dávkách různého množství, a za uvedené období mu takto prodal pervitin v celkovém množství nejméně 250g za celkovou částku nejméně 250.000 Kč,

tudíž celkem jiné osobě poskytl nejméně 252 gramů pervitinu, nazývaného též metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní, zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.

Za jednání pod bodem I./ bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 T 142/2013, ve spojení s usnesením Obvodního soudu Praha 4 ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 33 T 142/2013.

Za jednání pod bodem II./ za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a za sbíhající přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 33 T 27/2016, a za sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku spáchaný formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 2 T 83/2015 a za sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 2 T 75/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 9 To 338/2015, byl obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 33 T 27/2016, výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 2 T 83/2015 a výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 2 T 75/12015, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro účely výkonu trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.

O odvoláních, která proti výše citovanému rozsudku podali jednak prostřednictvím svého obhájce obviněný M. A., jednak státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 287/2016, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku, jímž bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na odsouzení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 142/2013, jakož i ve výroku o trestu pod bodem II., a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil při nezměněném výroku o vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku:

I. za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 T 142/2013, který nabyl právní moci dnem 15. 11. 2013, a obviněnému byl doručen 6. 11. 2013, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku (výroku ad I.) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 T 129/2014, který nabyl právní moci dnem 31. 10. 2014, podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem a zároveň mu uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 (dvou) roků. Současně zrušil výroky o trestech z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 T 142/2013, který nabyl právní moci dnem 15. 11. 2013, a obviněnému byl doručen 6. 11. 2013, a z rozsudku (výroku ad I.) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 T 129/2014, který nabyl právní moci dnem 31. 10. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu,

II. za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. k samostatnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn a odvolání obviněného M. A. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný M. A. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S odkazem na stanovisko Ústavního soudu, Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3315/13, namítá, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces vyplývající z Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). Pokud jde o jednání pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, není pravdou, že by se ho dopustil, neboť do 4. 1. 2013 byl ve výkonu trestu odnětí svobody, poté asi půl roku pracoval jako skladník v R. a v té době drogy nebral ani nedistribuoval. Je přesvědčen, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědí svědků M. H. a L. N., které jsou však rozporné a ani nebyla prokázána jejich pravdivost, když s M. H. se navíc seznámil až na konci roku 2013. Soud prvního stupně sice vycházel z toho, že tito svědci vypovídali v přípravném řízení shodně, pominul však, že se jedná o partnery, kteří mohli být předem domluveni, jak budou vypovídat. Je přesvědčen, že M. H. proti němu křivě vypovídal ze msty, protože mu společně s L. N. v roce 2014 vykradl dům a navíc na něj kvůli ní žárlil, když i podle svědkyně K. D. byl na něj naštvaný . S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 obviněný dovozuje, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny měl být zrušen výrok o vině v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně a současně i výrok o trestu v bodě I. rozsudku odvolacího soudu. Ohledně jednání popsaného pod bodem II. rozsudku dovolatel nesouhlasí s právní kvalifikací skutku podle odst. 2 písm. c) § 283 tr. zákoníku. Namítá, že i v tomto případě soud, aniž by vzal v potaz jeho obhajobu, opět vycházel toliko z výpovědi svědka M. H., když nepřihlédl k jeho nevěrohodnosti. Naopak zcela pominul výpověď svědkyně M. S., že se jí M. H. svěřil, že udal smyšlené množství drogy, aby jej potrestal. Též L. N. připustila, že jej M. H. křivě obvinil ze žárlivosti. Dále dovolatel v podrobnostech poukazuje na odlišnost výpovědí tohoto svědka v řízení přípravném i v řízení před nalézacím soudem s tím, že soud se nezabýval ani tím, zda vůbec mohl takové množství drogy ze svých úspor a z peněz získaných rozprodejem věcí zakoupit. Pokud jde o odposlech ze dne 29. 5. 2015, ten sice prokazuje, že byl s M. H. v kontaktu a domlouvali se zřejmě na prodeji drog, tento se však nevztahuje k časovému období, za které je stíhán, tedy únor 2014 až únor 2015, když rovněž neprokazuje množství jemu prodaných drog. Ve skutečnosti M. H. mohl prodat maximálně 20 g pervitinu za 20.000 Kč, navíc pervitin nebyl zajištěn a nelze tak prokázat množství účinné látky v něm obsažené, když podle svědků M. D. a L. N. byl poměrně nekvalitní. S ohledem na zásadu in dubio pro reo mělo být proto jednání pod bodem II. kvalifikováno toliko podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací je tak v rozporu s provedenými důkazy a jedná se o zjevný extrémní rozpor a porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 287/2016, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 33 T 166/2015, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. A. sice dovolání formálně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutků, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily rozporné výpovědi svědků M. H. a L. N., že jsou nesprávné jejich závěry ohledně posouzení věrohodnosti M. H., že nepřihlédly k výpovědi svědkyně M. S., že chybně vyhodnotily odposlech ze dne 29. 5. 2015, který se nevztahuje k časovému období, za které je stíhán) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že neexistuje žádný průkazný důkaz, jenž by jej usvědčoval z trestné činnosti v bodě I., a že ohledně jednání v bodě II./2 nebylo zjištěno skutečné množství drogy, které M. H. prodal), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutků, pro které byl stíhán. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný se v podaném dovolání existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním výslovně dovolává. V takovém případě je případný zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by totiž bylo nutné považovat za učiněné v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o obviněným tvrzený extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.

Pokud jde o jednání pod bodem I. výroku rozsudku, které obviněný zcela popřel, soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědí svědků M. H. a L. N. z přípravného řízení, kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin od něj kupovali. Soud prvního stupně rovněž přesvědčivě uvedl, z jakých důvodů vycházel z těchto jejich výpovědí oproti jejich tvrzení u hlavního líčení. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem II./1, 2 rozsudku, je ohledně jednání v bodě II./1) usvědčován výpovědí svědka J. M. z přípravného řízení, kdy oproti tvrzení u hlavního líčení uvedl, že v roce 2014 od obviněného drogu získal, byť v menším množství nežli obviněný uvedl. Ostatně obviněný v tomto rozsahu trestnou činnost v zásadě doznal. Ve vztahu k jednání pod bodem II./2 rozsudku, k němuž se dovolatel doznal jen zčásti, soud prvního stupně správně konstatoval, že je opět usvědčován svědectvím M. H., který specifikoval období a četnost nákupu pervitinu od obviněného tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno. Soudy se též vypořádaly s námitkou dovolatele stran údajné nevěrohodnosti svědka M. H. a logicky zdůvodnily, proč uvěřily jeho tvrzení na rozdíl od tvrzení obviněného. Fakt, že se dovolatel ke svědkovi vloupal a ten na něj kvůli L. N. navíc žárlil, podle soudů na věrohodnost jeho tvrzení nemělo vliv. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 29. 5. 2015, bylo zjištěno, že M. H. dne 29. 5. 2015 kontaktoval obviněného s tím, že chce od něj zakoupit pervitin. Potvrzuje se tak jen skutečnost, že dovolatel psychotropní látky přechovával a tyto svědkovi po předchozí telefonické domluvě a za úplatu poskytoval, a to bez ohledu na to, že uvedený záznam se týká jiného než posuzovaného období. Z dalších listinných důkazů lze zmínit též výpis z Centrální evidence vězňů dokládající, že obviněný se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody mj. v době do 4. 1. 2013.

Soudy si byly vědomy tvrzení dovolatele, že se předmětného jednání v přisouzeném rozsahu nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu v bodě I. rozsudku přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě II./1, 2 rozsudku zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, jak je dovolatelem s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, a stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, namítáno. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 2. 2017


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu