11 Tdo 902/2003
Datum rozhodnutí: 30.01.2004
Dotčené předpisy:




všech rozhodných skutečností),

- osoby poškozené a

- osoby obohacené.

Nepochybné je, že osoby pachatele a poškozeného subjektu musí být odlišné. Pachatel přitom může, ale nemusí být obohacenou osobou. Stejně tak osoba jím uváděná v omyl, nebo jejíhož omylu nebo neznalosti určitých rozhodných skutečností využívá, může provést v souvislosti s tímto jeho jednáním majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde k poškození určitého subjektu a k obohacení jiného (a zpravidla tomu tak také skutečně je), není však vyloučeno, aby ve stavu vyvolaném pachatelem, tedy v omylu (resp. s neznalostí rozhodných skutečností) jednala i nějaká další osoba a aby právě ona provedla majetkovou dispozici vedoucí k poškození určité osoby. Majetkovou dispozici v takovém případě provádí osoba odlišná od té, která byla pachatelem uvedena v omyl, jejíhož omylu využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti, podstatné však je, že osoba za těchto okolností provádějící majetkovou dispozici vychází ze stejných skutečností jako osoba uvedená pachatelem v omyl, jejíhož omylu využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti. Současně o ní platí a v tom není rozdíl mezi ní a osobou uvedenou pachatelem v omyl, jejíhož omylu využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti - že by se nezachovala tak jak se zachovala, tedy že by neučinila majetkovou dispozici na úkor poškozeného subjektu, nebýt prvotního omylu vyvolaného nebo využitého pachatelem anebo nebýt zamlčení podstatných skutečností z jeho strany. I když tedy na osobu, která posléze učinila onu majetkovou dispozici, pachatel přímo nepůsobil, byla prostřednictvím dalších osob jako mezičlánků nezbytných k učinění majetkové dispozice v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností ovlivněna. Nejvyšší soud přitom má za to, že právě taková situace nastala v posuzovaném případě. Ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně totiž jednoznačně vyplývá, že poskytnutím zkreslených i vyloženě nepravdivých informací obviněným byly uvedeny v omyl Státní léčebné lázně T., resp. za ně jednající zastupující ředitelka MUDr. O. V. jakožto jejich statutární orgán. Stejně tak nepochybné je, že v takto vyvolaném omylu také jednala, když dala obviněnému souhlas s uznáním podstatné části vykonstruovaného nároku Ing. J. P. Tento její souhlas však sám o sobě zcela jistě ještě nebyl dispozicí s majetkem uvedených lázní. Touto dispozicí pak nebylo ani vynesení rozsudku pro uznání, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích reagoval na uznávací prohlášení obviněného zastupujícího tyto lázně. Samotný soud během jednání, v němž tento rozsudek vynesl, neučinil žádný úkon v omylu, obviněný však před ním nepochybně zamlčel to, že uvedl v omyl zastupující ředitelku žalovaných Státních léčebných lázní T. a že jedná v zájmu žalobce Ing. P., jehož nárok je vykonstruovaný. Naopak se znalostí všech rozhodných okolností pochopitelně jednali obviněný JUDr. T. i Ing. P. a JUDr. D. V tomto bodu skutkového děje končí skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně, to však neznamená, že se v posuzovaném případě žádná majetková dispozice v omylu vyvolaném obviněným neuskutečnila. Z obsahu spisu i z dovolání samotného obviněného je totiž možné usoudit na to, že následně došlo na základě rozhodnutí vlády k úhradě vykonstruovaného nároku Ing. P. z prostředků Fondu národního majetku, a pokud oba tyto subjekty (vláda i Fond národního majetku) jednaly na základě nepravdivých informací pocházejících od obviněného promítnutých do rozsudku pro uznání pohledávky Ing. P. a do podkladů předložených Státními léčebnými lázněmi T., lze mít za to, že právě uvedené plnění bylo onou majetkovou dispozicí učiněnou v omylu.

V tomto kontextu je na místě uvést, že dispozicí majetkové povahy provedenou v omylu nebo s nedostatkem znalosti podstatných skutečností ve smyslu § 250 trestního zákona, je třeba rozumět určité majetkové plnění, jímž dochází ke škodě na straně poškozené osoby. Toto majetkové plnění přitom nemusí spočívat jen v převodu určité věci do dispozice pachatele nebo jiné osoby, ale může jít i o dispozici s jinými majetkovými hodnotami (zejména s pohledávkami). V tom spočívá rozdíl mezi krádeží (§ 247 trestního zákona) a podvodem (§ 250 trestního zákona). Při krádeži si pachatel vezme věc sám (přisvojí si ji tím, že se jí zmocní), zatímco při podvodu ji oklamaná osoba jemu nebo někomu jinému vydá sama. Při zpronevěře (§ 248 trestního zákona) sice dá pachateli věc jiná osoba rovněž sama, ovšem na rozdíl od podvodu nejedná tato osoba v omylu (či s neznalostí podstatných skutečností), ale věc pachateli svěřuje za určitým účelem.

Dispozice v uvedeném smyslu je nezbytným článkem příčinného řetězce, který spojuje omyl (neznalost) jednající osoby a způsobení škody na majetku. Majetkové hodnoty, s nimiž je v této souvislosti disponováno, nemusí být přitom tímto způsobem vždy převáděny na pachatele. Naopak, jejich nabyvatelem může být i osoba od něj odlišná. Ta je tímto způsobem zpravidla v trestněprávním smyslu obohacena, ale ani tak tomu vždy nemusí být, pokud již v mezidobí v dobré víře v důsledku omylu nebo neznalosti všech rozhodných skutečností využité pachatelem sama plnila jemu nebo jiné obohacené osobě. Pak sama dostává pouze protihodnotu svého plnění a obohacenou je ta osoba, která obdržela plnění od ní.

Z hlediska aplikace § 250 trestního zákona je důležité, že právě uvedená dispozice s danými majetkovými hodnotami naplňuje pachatelovu představu neoprávněného nakládání s nimi a k ní a k obohacení někoho - směřuje jeho úmysl. Postačí přitom, že omyl (neznalost) byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí jít o důvod jediný. Tuto dispozici může provést i ten, kdo nebyl pachatelem přímo uveden v omyl, není způsobilý k právním úkonům nebo nemá trestněprávní způsobilost. Stejně tak osoba jednající v omylu (s neznalostí podstatných skutečností) a osoba trestným činem poškozená nemusí být totožné. Jestliže však zde není omylu žádné osoby, která by činila majetkovou dispozici, protože osoba, která disponovala s cizím majetkem, jednala se znalostí všech rozhodných okolností, a byla-li přesto úmyslným jednáním způsobena škoda na cizím majetku, nemůže jít o trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona, nýbrž o některý jiný trestný čin, například o trestný čin zpronevěry podle § 248 trestního zákona nebo o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Obdobně, není-li zde majetkové dispozice uvedeného charakteru provedené v omylu nebo s neznalostí určitých rozhodných okolností, nelze uvažovat ani o příčinné souvislosti mezi omylem (neznalostí) určité osoby a majetkovou dispozicí ani mezi touto dispozicí a škodou na majetku nějaké osoby a obohacením jiné osoby. Tím tedy chybí základní předpoklady k tomu, aby dané jednání mohlo být podvodem podle § 250 trestního zákona.

Lze tedy říci, že právě dobrovolné provedení dispozice s majetkovou hodnotou v omylu nebo s neznalostí určitých rozhodných skutečností je základní charakteristikou trestného činu podvodu. Právě povahou této majetkové dispozice, nikoliv vznikem škody na majetku určité osoby na jedné straně a obohacením jiné osoby na straně druhé, se tento trestný čin liší od dalších majetkových trestných činů. Omylem a stejně tak zamlčením určité skutečnosti se zde rozumí - v souladu s obecným významem těchto pojmů neshoda vědění (představ) osoby provádějící majetkovou dispozici se skutečností. Mýlící se nebo nedostatečně informovaná osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu a v tomto stavu provede určitou majetkovou dispozici, kterou vznikne na cizím majetku škoda.

Druhým znakem, který vyjadřuje podstatu trestného činu podvodu a odlišuje jej od ostatních majetkových trestných činů, je úmysl pachatele. Pachatel musí mít podvodný úmysl úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo někoho jiného obohatit - již v době, kdy uvádí jinou osobu v omyl, využívá jejího omylu nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti a kdy dochází k jeho obohacení či k obohacení jiné osoby. Uvědomí-li si pachatel omyl (neznalost) jiného až dodatečně, může jít jenom o trestný čin zatajení věci podle § 254 trestního zákona.

Podvodné jednání pachatele může vést k vyvolání nebo využití omylu jedné ale i několika osob, ať už současně nebo v určitém časovém sledu po sobě. Stejně tak může několik osob jednat v neznalosti určitých podstatných skutečností zamlčených úmyslně pachatelem s cílem obohatit někoho na úkor poškozené osoby. Přitom ani není nezbytné, aby pachatel jednal s každou takovouto osobou osobně. Nemusí je totiž všechny uvádět v omyl nebo jim zamlčovat podstatné skutečnosti a přesto mohou právně relevantním způsobem v příčinné souvislosti s jeho podvodným jednáním činit úkony v omylu nebo v neznalosti takových podstatných skutečností. V posuzovaném případě je nepochybné, že v tomto směru mohly v omylu nebo v neznalosti podstatných okolností jednat jak Státní léčebné lázně T., resp. jejich zastupující ředitelka jednající jejich jménem, tak následně další subjekty nakládající s majetkem těchto lázní, tedy vláda ČR, Fond národního majetku ČR a město T., do jehož majetku tyto lázně přešly privatizací. Všechny tyto osoby byly v určitém stadiu skutkového děje oprávněny učinit úkony směřující k vyplacení daného fiktivního závazku, k jehož vydání vedly kroky podniknuté obviněným JUDr. T. Ani jedna z nich přitom nebyla nijak zasvěcena do operace prováděné obviněným JUDr. T. po dohodě s Ing. P. a postupovaly na základě skutečností vyplývajících z uvedeného rozsudku pro uznání, do něhož byl tento fiktivní závazek promítnut, resp. z nepravdivých údajů sdělených obviněným.

Pokud úmysl pachatele a majetkové dispozice prováděné v omylu nebo v neznalosti určitých podstatných skutečností specifickým způsobem charakterizují jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, samotné způsobení škody na majetku určité osoby a obohacení jiné osoby není jak již bylo řečeno - ničím co by bylo možné označit za specifikum tohoto trestného činu, neboť tyto následky jsou spojeny s řadou dalších majetkových a hospodářských trestných činů. To pochopitelně nesnižuje význam těchto znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, podtrhuje to však význam okolností, za nichž byly naplněny.

Majetkem se ve smyslu § 250 trestního zákona rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot (srov. § 118 občanského zákoníku, § 6 odst. 1 obchodního zákoníku). Zpravidla je majetek tvořen souhrnem všech aktiv určitého právního subjektu. Škodou na cizím majetku je pak jakákoli újma, která představuje jak zmenšení tohoto majetku, tak i ušlý zisk. Při stanovení výše škody způsobené podvodem se vychází ze skutečné škody, která představuje majetkovou hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nebo o kterou nebyl navýšen, ačkoliv k jeho navýšení při obvyklém běhu událostí mělo dojít, a nikoli z výše obohacení pachatele nebo jiné osoby, tedy z přírůstku na majetku takové osoby získaného trestným činem. Samotné obohacení přitom znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného v důsledku podvodného jednání. Obohacení může spočívat v rozšíření majetkových práv (přírůstku majetkových hodnot) nebo v ušetření nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiné osoby vynaloženy. Výše obohacení se nemusí rovnat škodě způsobené na cizím majetku. Zákonný znak spočívající v obohacení je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob.

Obecně tedy není vyloučeno, aby k obohacení určité osoby došlo navýšením jejích pohledávek. Pohledávky jsou totiž součástí majetku (jde o jiné majetkové hodnoty) a zvyšováním jejich objemu se zvyšuje majetek oprávněné osoby (věřitele). Pohledávky jsou také obchodovatelné, jak správně poznamenává soud druhého stupně, jejich tržní hodnota však nemusí odpovídat jejich nominální výši. Vznikem nové pohledávky tedy dochází k navýšení majetku jejího majitele pouze o hodnotu odpovídající její tržní hodnotě, nikoliv její nominální výši.

Oproti tomu vznikem určitého závazku nedochází k úbytku majetku subjektu, který jej na sebe převzal, jemuž vznikl ze zákona nebo jenž pro něj plyne z rozhodnutí soudu. Závazky totiž nejsou (na rozdíl od pohledávek) součástí majetku. Jejich přibýváním tudíž neubývá majetku, byť v případě právnických osob může mít zvyšování jejich objemu nepochybně vliv na tržní hodnotu určitých majetkových souborů, jim náležejících (například na hodnotu jimi provozovaných podniků). Z hlediska trestněprávního je přitom podstatné to, že v zatížení majetku závazky není možné spatřovat škodu. K úbytku majetku a tím případně i k vzniku škody na majetku - dochází až poskytnutím plnění na jejich vyrovnání. Jinými slovy řečeno, majetek se nezmenšuje o hodnotu existujících závazků, ale až odčerpáním určitých majetkových hodnot na jejich úhradu. To je zvláště markantní v případech, kdy závazky určité osoby ve svém celku převyšují hodnotu veškerých majetkových hodnot patřících povinnému subjektu. I v takovém případě nadále do jeho majetku náleží všechny majetkové hodnoty, jejichž majitelem je (není tedy nemajetný , byť jeho závazky převyšují hodnotu jeho aktiv).

V samotném navýšení závazků tedy není možné spatřovat způsobení škody, a to ani v ekonomickém ani v právním slova smyslu. Na tom nic nemění ani to, že zatížení určité osoby závazky se nepochybně negativně promítá do jejích majetkových poměrů a v tomto ohledu představuje určitou újmu. Jestliže tedy v posuzovaném případě docílil obviněný vynesení rozsudku pro uznání vykonstruovaného nároku Ing. P., došlo v důsledku toho k navýšení majetku Ing. P. a JUDr. D. o dosud neexistující pohledávky vůči Státním léčebným lázním T., avšak majetek těchto lázní se nesnížil o jejich recipročně vzniklý závazek, byť tento nepochybně zhoršil jejich ekonomickou situaci. Za těchto okolností v dané fázi skutkového děje došlo v důsledku podvodného jednání obviněného k obohacení Ing. P. a jeho právního zástupce JUDr. D., ale dosud nevznikla škoda na majetku Státních léčebných lázní T. Tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu tedy v tomto stadiu skutkového děje nebyl dán, proto daný trestný čin ještě nemohl být dokonán, jak dovodily soudy prvního i druhého stupně. K jeho dokonání došlo až poskytnutím finančního plnění z titulu uvedeného závazku na vyrovnání pohledávky Ing. P. a JUDr. D. Poškozeným přitom byl ten, z jehož majetku bylo toto plnění poskytnuto.

S ohledem na argumentaci užitou soudy obou stupňů a obviněným je na místě v tomto kontextu připomenout též to, že za situace, kdy pachatel trestným činem podvodu podle § 250 trestního zákona získá určitou majetkovou hodnotu podvodným jednáním (uvedením v omyl jiné osoby, využitím jejího omylu nebo zamlčením určitých rozhodných skutečností) a takovou majetkovou hodnotu dále převede na jinou osobu (např. ji prodá nebo ji postoupí jinému), je třeba toto další jednání považovat za součást původního podvodného jednání, jímž došlo k obohacení pachatele. Nejde tedy při této následné dispozici s danou majetkovou hodnotou o další skutek, který by bylo možné opětovně posoudit jako další trestný čin podvodu. To je zřejmé zejména v případech, kdy pachatel podvodně získanou majetkovou hodnotu převede na třetí osobu za přiměřenou cenu nebo dokonce za cenu nižší, než odpovídá její hodnotě. Tímto dalším převodem, přestože třetí osobu uvádí v omyl ohledně vlastnictví převáděné majetkové hodnoty, už pachatel podvodu sám sebe ani jinou osobu dále (opětovně) neobohacuje, protože za převod získává pouze ekvivalent toho, o co se již předtím podvodně neoprávněně obohatil. To platí i o dispozicích s pohledávkami. S těmi je totiž možné obchodovat, takže je lze zpeněžit, jak správně poukazuje v posuzované trestní věci v odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně. Obchodem s nimi za uvedených okolností však v zásadě nedochází k dalšímu obohacení toho, kdo je za tržní hodnotu zpeněžuje. Zřejmě pouze obrazně je přitom v tomto kontextu míněna zmínka soudu druhého stupně o povaze pravomocného rozsudku pro uznání jako svého druhu cenného papíru, resp. jeho tvrzení, že tento rozsudek měl hodnotu cenného papíru v téže nominální a faktické hodnotě jako přisouzená částka . O tento cenný papír se zcela jistě majetek Ing. P. nenavýšil a jím se tedy nemohl ani obohatit. Tento cenný papír ani nebylo možné právně relevantním způsobem zpeněžit jeho převodem na jinou osobu. Nelze tedy mluvit o žádné jeho tržní hodnotě.

Odhlédneme-li od ostatních formálních znaků trestného činu podvodu, pak k tomu, aby v případech neoprávněného nakládání s majetkovými hodnotami šlo o tento trestný čin, nestačí sama o sobě skutečnost, že pachatel jedná (např. vykonstruuje určitou pohledávku a docílí jejího uznání) s využitím omylu (či nedostatku znalosti podstatných skutečností) jiné osoby, ale důležité je to, zda je omylu či nedostatku znalosti podstatných skutečností zneužíváno též k uskutečnění určitého majetkového plnění. Právě v majetkovém plnění totiž spočívá jak již bylo řečeno - majetková dispozice, kterou dochází ke škodě u toho, kdo plnil, protože plnil bez právního titulu nebo za toto plnění neobdržel adekvátní protihodnotu.

Taková majetková dispozice poškozující určitou osobu přitom může být důsledkem jednorázové aktivity pachatele stejně jako může jít o vyústění řady dílčích úkonů, které k ní ve svém celku plánovitě směřují. Pachatel může postupovat sám nebo v součinnosti s dalšími osobami spolupachateli nebo účastníky - realizujícími jednotlivé dílčí kroky, které toliko ve svém celku vedou k uvedení v omyl další osoby.

V posuzovaném případě bylo řetězcem na sebe navazujících dílčích kroků vedoucích k majetkové dispozici poškozující ve svém důsledku stát a zprostředkovaně i město T. jako nového majitele lázní T. podání žaloby Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku Státní léčebné lázně T. o zaplacení částky 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, poskytnutí nesprávných informací zastupující ředitelce těchto lázní obviněným JUDr. B. T., dosažení jejího souhlasu s částečným uznáním uplatněných nároků Ing. P., učinění uznávacího prohlášení obviněného v průběhu jednání před Krajským soudem v Českých Budějovicích a na něj navazující docílení vydání rozsudku pro uznání, jímž bylo žalovaným Státním léčebným lázním T. uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení a jeho právnímu zástupci JUDr. J. D. částku 2.032.620,- Kč, dále podaní návrhu na výkon tohoto rozhodnutí Ing. P. a vyrovnání obou uvedených závazků na základě rozhodnutí vlády ČR z prostředků Fondu národního majetku v rámci privatizace uvedených lázní. Na něj pak navazuje závazek města T., nového nabyvatele privatizovaných lázní, uhradit státu prostředky vynaložené na vyrovnání uvedených závazků. Podstatou podvodného jednání přitom bylo vykonstruování neexistujících nároků Ing. P. vůči Státním léčebným lázním T. a jejich uznání obviněným JUDr. T. v řízení před soudem jménem žalovaných lázní. Tento státní podnik, resp. jeho jménem jednající ředitelku MUDr. O. V., obviněný uvedl v omyl o podstatě těchto nároků a docílil tak společně s Ing. J. P. vzniku do té doby neexistující pohledávky. V omyl ve smyslu § 250 trestního zákona tedy byly uvedeny Státní léčebné lázně T., nikoliv soud, jenž vynesl citovaný rozsudek pro uznání. Jeho vynesením totiž v procesní rovině pouze reagoval na uznávací prohlášení obviněného, učiněné zcela vážně a jednoznačně.

Z hlediska vývojových stadií trestného činu náležely veškeré výše uvedené kroky až po jednání obviněného s MUDr. V. o uznání části nároku Ing. P. do přípravného stadia ve smyslu § 7 odst. 1 trestního zákona. Navazující jednání obviněného prováděné v součinnosti s Ing. P. již naplňovalo znaky trestného činu podvodu, a proto patřilo do stadia pokusu o něj ve smyslu § 8 odst. 1 trestního zákona. Konkrétně šlo především o uvádění MUDr. V. v omyl tím, že ji obviněný nepravdivě informoval o oprávněnosti části nároků uplatňovaných z titulu náhrady škody Ing. P. ve sporu vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 154/97 a o úloze soudu při rozhodování tohoto sporu. V návaznosti na to - poté co dosáhl jejího souhlasu s uznáním části těchto nároků, o nichž věděl, že jsou neoprávněné a nepodložené, a počítal s tím, že se soud touto otázkou nebude v rozsahu jejich uznání zabývat - docílil obviněný svým uznávacím prohlášením vynesení rozsudku pro uznání, jímž bylo Státním léčebným lázním T. uloženo zaplatit Ing. P. částku 111.164.577,- Kč s příslušenstvím a jeho právnímu zástupci JUDr. D. částku 2.032.620,- Kč, ačkoliv nárok na toto plnění věcně neměli. Součástí pokusu trestného činu podvodu bylo i uplatnění nároku na úhradu takto vzniklé pohledávky Ing. P. podáním návrhu na výkon uvedeného rozhodnutí.

K dokonání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona v posuzované trestní věci pak došlo samotným splněním závazku založeného uvedeným rozsudkem pro uznání. Právě s tímto úkonem totiž bylo spojeno naplnění posledního znaku trestného činu podvodu - způsobení škody majetkovou dispozicí provedenou v omylu. Zamýšleného výsledku - podvodného vylákání plnění vykonstruovaného závazku - se obviněnému společně s Ing. P. a JUDr. D. podařilo dosáhnout.

Soudy obou stupňů učinily jednoznačný skutkový závěr, že právě k dosažení tohoto cíle směřovaly jednotlivé kroky, které obviněný podnikal v součinnosti s Ing. P. a JUDr. D. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je současně zřejmé, že právě z toho dovodily, že jednal v přímém úmyslu. V rozporu s výše uvedeným však učinily závěr, že k způsobení škody na majetku Státních léčebných lázní T. a k dokonání trestného činu podvodu došlo již právní mocí předmětného rozsudku pro uznání, s níž byl spojen vznik závazku těchto lázní vůči Ing. P. ve výši 111.164.577,- Kč s příslušenstvím a vůči JUDr. D. ve výši 2.032.620,- Kč. S ohledem na to pak další průběh skutkového děje považovaly za právně irelevantní a soud prvního stupně jej nepromítl do tzv. skutkové věty výroku o vině svého odsuzujícího rozsudku.

V návaznosti na dosud shrnutá východiska právního posouzení skutku kladeného za vinu obviněnému JUDr. B. T. považuje Nejvyšší soud za důležité uvést k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného a k argumentaci použité soudy obou stupňů a státním zástupcem následující:

Předně, co se týče trestné činnosti, kterou je na jedné straně poškozován cizí majetek a na druhé straně popřípadě získáván majetkový prospěch nebo určitá nemajetková výhoda, platí několik zásad: Prokáže-li se jen to, že byla na cizím majetku způsobena škoda určitou operací, při níž byla určitou osobou porušena její povinnost spravovat nebo opatrovat tento majetek, přichází v úvahu toliko postih za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona nebo podle § 255a trestního zákona. Jeho spáchání může spočívat i v neprovedení úkonů nezbytných k tomu, aby se do spravovaného nebo opatrovaného majetku vrátily hodnoty, které z něj byly neoprávněně odčerpány, v porušení povinnosti spravovat nebo opatrovat cizí majetek na základě mandátní nebo příkazní smlouvy, v ekonomicky nevýhodném převodu majetkových hodnot z tohoto majetku na jinou osobu, v odčerpání majetkových hodnot z tohoto majetku formou splnění neexistujícího nebo fiktivního závazku apod. Takového jednání se pochopitelně může dopustit i advokát. Až potud lze také přisvědčit argumentaci obviněného. To vše však platí a to obviněný pomíjí - pouze za předpokladu, že nejde o trestní postih toho, že vedle způsobení uvedené škody na majetku určité osoby došlo k obohacení jiné osoby, anebo o trestní odpovědnost za to, že byla způsobena škoda na cizím majetku jiným jednáním než porušením povinnosti při správě nebo opatrování cizího majetku - pokud tedy nejde o uvedení v omyl někoho nebo využití omylu určité osoby (tedy o podvod ve smyslu § 250 trestního zákona), o zpronevěru (§ 248 trestního zákona), o zneužití dosud nikoliv veřejně přístupných informací (§ 128 odst. 1 trestního zákona), o porušení zákazu konkurence (§ 128 odst. 2 trestního zákona), o zvýhodnění věřitele (§ 256a trestního zákona), o poškození věřitele (§ 256 trestního zákona), o zaviněné způsobení předlužení podnikatelského subjektu nebo poškození někoho prováděním operací v takovém stavu předlužení (§ 256c trestního zákona), o nepodání návrhu na prohlášení konkursu (§ 126 odst. 2 trestního zákona) a ani o takové porušení určitých povinností, které by mělo povahu závažného porušení závazných pravidel hospodářského styku (§ 127 trestního zákona). Přitom ne všechny uvedené trestné činy předpokládají způsobení škody ta je znakem toliko skutkových podstat trestných činů podvodu podle § 250 trestního zákona, zpronevěry podle § 248 trestního zákona, krádeže podle § 247 trestního zákona, poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a)
trestního zákona a zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona. Tím není ovšem řečeno, že v souvislosti se spácháním ostatních uvedených trestných činů nemůže dojít ke způsobení škody (zpravidla se tak naopak stane). Některé z nich přitom předpokládají obohacení některé osoby nebo získání určité neoprávněné výhody. Zásadně se však mezi sebou liší samotnou povahou trestně postižitelného jednání a způsoby dispozice s majetkovými hodnotami. Přitom jen když nejde o žádný z uvedených trestných činů a přesto dojde ke způsobení škody na cizím majetku, může přicházet v úvahu postih za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona nebo § 255a trestního zákona. Ustanovení § 255 trestního zákona a § 255a trestního zákona jsou tedy, jak správně dovozují soudy obou stupňů, subsidiární ve vztahu k ostatním shora uvedeným ustanovením postihujícím majetkové a hospodářské trestné činy, včetně ustanovení § 250 trestního zákona postihujícího podvodná jednání. Jinými slovy řečeno, dojde-li k obohacení někoho ke škodě majetku jiné osoby v důsledku podvodného jednání vůči ní (obohatí-li se tedy někdo - ať už fyzická nebo právnická osoba - ke škodě takového majetku tím, že tuto osobu uvede v omyl, využije jejího omylu nebo zatají podstatné skutečnosti), půjde o trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona. Poškozeným je v takových případech osoba, na jejíž úkor se tím obohacuje pachatel nebo jiná osoba. V posuzované trestní věci obviněného JUDr. B. T. byl poškozeným stát, který uhradil vykonstruované pohledávky Ing. J. P. a JUDr. J. D. na základě nepravdivých informací od obviněného promítnutých do rozsudku pro uznání Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 154/97-88, ze dne 29. 12. 1997, a do podkladů předložených Státními léčebnými lázněmi T. V omylu přitom jednala jak vláda ČR, která uložila uhradit předmětné pohledávky, tak i Fond národního majetku, který tuto úhradu provedl. Samotným obviněným přitom byly přímo uvedeny v omyl Státní léčebné lázně T., resp. za ně jednající zastupující ředitelka MUDr. O. V. Ty sice samy neprovedly obviněným JUDr. T., Ing. P. a JUDr. D. sledovanou majetkovou dispozici (plnění z titulu předmětných pohledávek), všichni jmenovaní však podle skutkových zjištění soudů obou stupňů počítali s tím, že probíhá privatizační proces, do něhož jsou zapojeny i uvedené lázně, a kalkulovaly s možností úhrady z prostředků, s nimiž pro potřeby oddlužení privatizovaných subjektů disponoval Fond národního majetku. Příčinná souvislost mezi uvedeným následkem (odčerpáním státních finančních prostředků na vyrovnání předmětných závazků Státních léčebných lázní T. vůči Ing. P. a JUDr. D.) a jednáním obviněného (uvedením v omyl Státní léčebné lázně T. a uznáním fiktivních nároků Ing. P.) je kryta zaviněním obviněného, a to ve formě přímého úmyslu, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. V tomto kontextu Nejvyšší soud pro úplnost znovu připomíná, že samotná otázka toho, zda obviněný chtěl či nikoliv dosáhnout uvedeného následku a zda tak činil záměrně výše popsaným způsobem, je otázkou skutkovou a jako taková nepodléhala jeho přezkumu. Z uvedeného je současně zřejmé, že argumentace obviněného v podaném dovolání tím, že případný následek jeho jednání v podobě škody na majetku Státních léčebných lázní T. ve skutečnosti odvrátila Vláda ČR tím, že sama uhradila pohledávky Ing. P. a JUDr. D. vůči těmto lázním, je zcela irelevantní. V daném případě škoda nevznikla na majetku těchto lázní, ale na majetku státu. Přitom - jak již bylo řečeno - skutečnost, že nebyla dána totožnost subjektu uváděného v omyl a subjektu plnícího v omylu, tedy subjektu vůči němuž přímo směřovalo podvodné jednání obviněného a subjektu provádějícího majetkovou dispozici v omylu, v jejímž důsledku došlo k vzniku škody, nikterak nebránila dovození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu. Naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu ve smyslu § 250 trestního zákona totiž nevyžaduje totožnost těchto subjektů, vyžaduje však příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a jednáním obviněného.

Co se týče znaku obohacení ve smyslu § 250 trestního zákona, nemůže obstát argumentace obviněného založená na tvrzení, že pohledávky přiznané soudním rozsudkem Ing. P. a JUDr. D. nemohou představovat jejich neoprávněné obohacení právě s ohledem na to, že byly přiznány rozhodnutím státního orgánu, které již není možné zvrátit. Podstatné z tohoto hlediska totiž je, jakým způsobem takové pohledávky vznikly a stalo-li se tak podvodným jednáním. Učinila-li tedy osoba, na jejímž projevu vůle záviselo to, zda vzniknou či nikoliv, úkon, který vedl k jejich vzniku, v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností vyvolané obviněným, a to za takových okolností, že kdyby jí byly známy všechny skutečnosti podstatné pro její rozhodnutí o dalších krocích, takový úkon by neučinila, šlo o podvod ve smyslu § 250 trestního zákona, a to bez ohledu na to, zda se takové jednání v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností promítlo do rozhodnutí soudu či nikoliv. To samo o sobě není nijak směrodatné. Jinými slovy řečeno, následek podvodného jednání se nestává právně bezvýznamným proto, že je promítnut do rozhodnutí soudu. Z tohoto hlediska bylo v posuzované trestní věci právně zcela irelevantní, zda kroky, jimiž obviněný uvedl v omyl ředitelku Státních léčebných lázní T., vedly k uznání neexistujícího nároku Ing. P. právě v rámci občanského soudního řízení. Podstatné bylo, že souhlas s tímto krokem byl dán oprávněnou osobou v omylu, do nějž ji uvedl obviněný. Na trestněprávním posouzení takového jednání by přitom nic nezměnilo, kdyby za daných okolností dala souhlas například k mimosoudnímu uznání takového nároku formou uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku, kdyby souhlasila s ujednáním o něm v rámci dohody o narovnání podle § 585 občanského zákoníku anebo kdyby vyslovila souhlas s tím, aby byl promítnut do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného podle § 71a až § 71c notářského řádu, jenž je (stejně jako soudní rozsudek) exekučním titulem [§ 274 písm. e) občanského soudního řádu].

Na druhé straně lze dát obviněnému za pravdu v tom, že vydáním samotného rozsudku pro uznání nedošlo ke vzniku škody na majetku Státních léčebných lázní T. a výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy popisuje jednání, které skončilo ve stadiu pokusu, ačkoliv je zřejmé, že v něm popsaná skutková zjištění nejsou úplná. Jak již bylo řečeno, škodu je třeba v posuzovaném případě spatřovat ve zmenšení majetku dispozicí s ním v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností.

V daném případě škoda, která je znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, byla způsobena uhrazením závazku Státních léčebných lázní T. vůči Ing. P. z prostředků soustředěných státem ve Fondu národního majetku, tedy zmenšením majetku poškozeného státu. Státní léčebné lázně T. neměly podle skutkových zjištění soudů obou stupňů vůči Ing. P. žádný závazek jeho nárok byl vykonstruován. Obviněný však uvedl zastupující ředitelce těchto lázní vědomě nepravdivé informace o povaze uplatněného nároku Ing. P. a tak ji přesvědčil, aby svolila s jejich částečným uznáním. V důsledku protiprávních úkonů Ing. P. a obviněného JUDr. T., naplňujících znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy v majetkové sféře poškozeného státu nastala újma spočívající v nedůvodném odčerpání části jeho majetku na úhradu vykonstruovaného závazku. Obviněný přitom předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci a zatajil některé důležité skutečnosti (zejména skutečnosti týkající se povahy a podloženosti předmětného závazku), které by zastupující ředitelce Státních léčebných lázní T. umožnily utvořit si ucelenou a skutečnému stavu odpovídající představu o záležitostech vztahujících se k předmětu jejich jednání, takže reagovala způsobem, kterým by nereagovala, pokud by věděla o všech rozhodných skutečnostech.

Z podaného dovolání vyplývá, že podstatou námitek obviněného JUDr. B. T. je tvrzení, podle něhož jeho jednáním nebyl nikdo uveden v omyl a nikomu nevznikla žádná škoda. Obviněný se tedy domnívá, že dva ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nejsou naplněny a tudíž ani pokryty jeho zaviněním, resp. zaviněním v potřebné formě alespoň úmyslu nepřímého [§ 4 písm. b) trestního zákona]. Přestože toto přesvědčení obviněný opírá do určité míry o námitky proti správnosti skutkových zjištění, což jsou otázky, které v dovolacím řízení nemůže Nejvyšší soud přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno, je jeho dovolání částečně opodstatněné, protože popis skutku v napadeném rozsudku skutečně neobsahuje všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaku škody na cizím majetku a tudíž i pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona.

Podle skutkových zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně a která jsou popsána především ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, obviněný JUDr. B. T. jako právní zástupce Státních léčebných lázní T. v jejich soudním sporu s Ing. P. docílil po dohodě s Ing. P. a v jeho zájmu vydání rozsudku pro uznání přiznávajícího mu vykonstruovaný nárok na nijak nepodložené plnění ve výši 111.164.577,- Kč. Právě vydáním tohoto rozsudku končí skutková zjištění soudu prvního stupně. Z odůvodnění jeho rozhodnutí a z rozhodnutí soudu druhého stupně sice vyplývají další skutkové okolnosti překračující tento časový horizont, nejde ovšem o součást skutkového děje, který soudy obou stupňů považovaly za právně relevantní, neboť svázaly dokonání stíhaného činu s vynesením uvedeného rozsudku pro uznání, resp. s jeho právní mocí. V rozporu s výše uvedenými skutečnostmi totiž učinily právní závěr, že právní mocí tohoto rozsudku došlo ke vzniku škody na straně Státních léčebných lázní T. (tu spatřují v úbytku jejich majetku jeho zatížením závazkem k úhradě částky 113.198.197,- Kč) a obohacení na straně Ing. P. a JUDr. B. (to shledávají v navýšení jejich majetku o nově vzniklé pohledávky vůči Státním léčebným lázním T.). Tento závěr však nemůže obstát: jestliže se totiž o uvedené pohledávky skutečně zvýšil majetek jmenovaných, neboť jde o majetková práva tvořící součást jejich majetku, a protipólem těchto pohledávek se stal závazek Státních léčebných lázní T. uhradit je, neznamenal samotný vznik tohoto závazku, jak již bylo řečeno, úbytek majetku těchto lázní a tudíž ani škodu na jejich majetku. Neobsahuje-li přitom daný výrok o vině odsuzujícího rozsudku vyneseného v posuzované trestní věci žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že jednáním obviněného byla způsobena škoda, současně v něm absentuje skutkový podklad nezbytný k tomu, aby bylo možné dovodit u obviněného úmyslné zavinění ve vztahu k této skutečnosti, která podmiňuje spáchání trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Proto zatím nelze dovodit ani zavinění obviněného v potřebné formě, přestože nelze ani vyloučit, že jeho jednání skutečně nesměřovalo k uvedenému následku.

Celkově vzato je tedy dovolání obviněného třeba dát za pravdu v tom, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený soudem druhého stupně, není popisem dokonaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jak jej kvalifikovaly oba tyto soudy. Nejde však ani o přípravu k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a už vůbec ne k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona jak tvrdí obviněný. Popsané části skutkového děje odpovídá z důvodů výše rozvedených právní kvalifikace pokusu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Je tedy zřejmé, že není dán soulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zachycenými ve výroku jeho rozsudku a potvrzenými soudem druhého stupně na jedné straně a právní kvalifikací, pod níž byla tato skutková zjištění soudy obou stupňů podřazena na straně druhé. To však neznamená, že skutečně nedošlo k dokonání uvedeného trestného činu, resp. že obviněným spáchaný čin skutečně není trestným činem podvodu, ale pouze jeho pokusem. Soud prvního stupně sice nezahrnul mezi svá skutková zjištění okolnosti rozhodné z hlediska posouzení stíhaného skutku jako dokonaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona totiž úhradu závazku Státních léčebných lázní T. poškozeným subjektem (Českou republikou jednající prostřednictvím vlády ČR a Fondu národního majetku) obohaceným osobám Ing. J. P. a JUDr. J. D. z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nicméně vyplývá, že tyto okolnosti je možné z provedených důkazů dovodit a tudíž že k dokonání uvedeného trestného činu došlo. Nejvyšší soud však v tomto směru nemohl doplnit rozhodná skutková zjištění, neboť není oprávněn provádět dokazování ke skutkovým okolnostem a z nich vyvozovat náležitá skutková zjištění. To je totiž výlučně v pravomoci soudů prvního a druhého stupně. Učinil-li by tak Nejvyšší soud, překročil by meze své přezkumné činnosti v dovolacím řízení. Nejvyšší soud mohl při přezkoumání věci z hlediska použité právní kvalifikace přihlédnout i ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, ale pouze pokud rozvíjely skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu zachycené alespoň rámcově ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.

Totéž obdobně platí ve vztahu k výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže jednání obviněného JUDr. B. T. směřovalo alternativně - jak lze dovodit z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ke způsobení škody Státním léčebným lázním T. i státu, pak škoda vzniklá kterémukoliv z těchto subjektů mohla být škodou vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Městu T. jako právnímu nástupci Státních léčebných lázní T. pak mohla vzniknout skutečná škoda pouze v takovém rozsahu, v jakém již provedlo úhradu svého závazku vůči Fondu národního majetku, který částku celkem 113.198.197,- Kč vyplatil ze státních finančních prostředků Ing. P. a JUDr. D. Přitom z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že k březnu roku 2003 bylo městem T. uhrazeno celkem 59.132.869,- Kč. Bylo sice možné předpokládat, že město T. bude v úhradách pokračovat, avšak ustanovení § 442 občanského zákoníku neumožňovalo přiznat náhradu škody, která měla podle očekávání danému subjektu vzniknout v budoucnu. Za této situace pak byl výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně vynesen v rozporu s tímto hmotně právním ustanovením, vymezujícím rozsah náhrady škody, neboť městu T. mohla být přiznána toliko částka 59.132.869,- Kč (na skutečnosti, že se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojil Fond národního majetku, resp. Česká republika, nebylo již možné v daném stadiu řízení nic změnit).

Zjištění, že dovolání obviněného JUDr. B. T. je v uvedených směrech opodstatněné, vedlo Nejvyšší soud k tomu, že postupem podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného JUDr. B. T. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především důkladně posoudí okolnosti vzniku škody. Dále odvolací soud zjistí a náležitě vyloží, jaký byl vnitřní psychický vztah obviněného k tomuto následku, zejména z kterých skutečností lze na jeho zavinění usuzovat. V návaznosti na to opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, či zda se obviněný dopustil jiného trestného činu anebo žádného a vysloví tomu odpovídající výrok. Podstatná skutková zjištění následně vyjádří ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu.

Podle § 265s odst. 1 trestního řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 trestního řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného JUDr. B. T. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 30. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář