11 Tdo 900/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 900/2013-27 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 31 To 229/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 115/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 115/2011 byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil v podstatě tím, že jako příslušník Policie České republiky dne 11. 5. 2010 jako zpracovatel spisu č. j.: , v rozporu s § 88a odst. 1 tr. ř. a v rozporu se služebním slibem a § 80 zák. č. 273/2008 Sb., pro podnikatelské potřeby spoluobviněného soukromého detektiva M. K. a na jeho žádost mu obstaral výpis údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř. na telefonní číslo majitelky a uživatelky K. S., když na Okresní soud v Děčíně podal žádost o výpis telekomunikačního provozu, SMS zpráv, zajištění buněk a IMEI podle § 88a odst. 1 tr. ř., přičemž výpis telekomunikačního provozu obsahoval mimo jiné telefonní čísla, kdy z veřejně přístupných zdrojů bylo možno zjistit jejich uživatele a tato informace ohrozila rodinný život K. S., neboť spoluobviněný M. K. tento výpis prostřednictvím další osoby poskytl jejímu manželovi L. S. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců se stanovením zkušební doby jeho podmíněného odkladu v trvání dvou let.

Odvolání, které proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný M. H. bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci dne 23. 1. 2013, sp. zn. 31 To 229/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. H. dovolání, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před soudem prvního a druhého stupně, dovolatel především namítl, že soudy dosud činné v tomto trestním řízení postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Dovolatel naplnění výše označeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že se nemohl dopustit přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nelze uzavřít, že vykonával způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu svou pravomoc policisty v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Jeho jednání bylo motivováno snahou objasnit okolnosti nasvědčující tomu, že dochází k páchání trestné činnosti uzavíráním fiktivních sňatků s cizími státními příslušníky a v rámci prověřování těchto skutečností mu bylo poskytnuto telefonní číslo užívané K. S. spolu s dalšími telefonními čísly s tím, že jejich uživatelé mohli s prověřovanou trestnou činností nějakým způsobem souviset. Podle dovolatele tato jeho obhajoba nebyla provedeným dokazováním vyvrácena, byť z jeho strany došlo k jistým formálním pochybením spočívajícím v tom, že zpracovanou žádost pro soud o poskytnutí údajů o telekomunikačním provozu nenechal aprobovat svým nadřízeným, a dále, že na zpracování žádosti o vydání příkazu k poskytnutí údajů o telekomunikačním provozu je jako žadatel uveden svědek D. B., ačkoliv ji vyhotovil samotný obviněný, ale v tomto směru poukazuje na argumenty, jimiž tato pochybení byla objasněna. Má za to, že i svědek D. B. potvrdil, že úkony ohledně žádosti podle § 88a odst. 1 tr. ř. nebyly obecně evidovány a že pokud z výpisu telefonních hovorů nebylo zjištěno žádné sledované číslo, tak byla praxe, že se tyto výpisy odstranily. Dovolatel zdůraznil, že nejednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch a proto nelze hovořit o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, když jediným důvodem jeho žádosti o poskytnutí předmětných výpisů byly indicie nasvědčující tomu, že K. S. mohla vést komunikaci se zájmovými osobami. Proto má za to, že napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i s následným právním posouzením. Nebyl proveden žádný přímý důkaz, o nějž by bylo možno opřít závěr o existenci jeho úmyslu předpokládaného skutkovou podstatou přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Soudy na základě provedených nepřímých důkazů nesprávně dovodily, že lze vyloučit, že se předmětný výpis o uskutečněném telekomunikačním provozu telefonního čísla užívaného K. S. dostal do rukou jejího manžela jiným způsobem, než že je obviněný předal spoluobviněnému K. a ten posléze svědku B. Není vyloučeno, že takto mohl postupovat někdo jiný, přičemž jeho pachatelství nevyplývá ani z výpovědi spoluobviněného M. K. Dále pak dovolatel poukázal na to, že nelze ani jednoznačně dovodit, že svědek L. S. disponoval týmž výpisem, který byl získán na základě příkazu okresního soudu od příslušného operátora pro Policii ČR. Dále pak poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ve vztahu k principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Má za to, že jeho vina nebyla v dosavadním řízení jednoznačně prokázána a v takovém případě bylo na místě rozhodnout podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťujícím výrokem. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí nižších soudů, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření poukázala na to, že obviněný se v dovolací argumentaci zabývá výlučně otázkami skutkovými, když komentuje zejména nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Obviněný se dovolacími námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, provedené důkazy vykládá jinak než soud, a na základě toho vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Jeho výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Má za to, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek byl též správně posouzen ve shodě s příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Proto v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že podané dovolání je přípustné, bylo podáno včas a oprávněnou osobou, má všechny obsahové a formální náležitosti, se zabýval tím, zda bylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, a dospěl k následujícím závěrům.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

K tomu srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci výše podrobně rozvedené dovolací námitky obviněného směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní, což dovolatel ostatně i sám připouští. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Na základě tvrzení o nesprávných skutkových závěrech obou nižších soudů napadá nesprávnost závěru o jeho vině posuzovaným trestným činem s tím, že se jej nedopustil, aniž soudy použité právní kvalifikaci cokoli věcně vytýká. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jakkoli námitky skutkové povahy nezakládají žádný ze zákonných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a proto ve vztahu k nim ani nemůže existovat zákonná povinnost a zákonné oprávnění Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1556/2012, a další), tak tato zásada se nemusí uplatňovat bezvýhradně. Děje se tak mimo jiné v situaci, jejíž existence se obviněný dovolává, že totiž skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které neprokazují jeho vinu, a že z rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), neboť zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů je v takovém případě nezbytný v zájmu průchodu ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.

To však není případ posuzované věci, byť dovolatel se dovolací argumentací existence takového rozporu či nesouladu výslovně domáhal. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s vykonaným dokazováním, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.

Soudy dosud činné v posuzované věci obviněného M. H. provedly dokazování v rozsahu potřebném pro náležité zjištění skutkového stavu věci a způsobu, jakým hodnotily vykonané důkazy nelze ničeho vytknout. Ani v nejmenším se neodchýlily od požadavků vyplývajících zejména z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat nějakou svévoli. Jejich skutkové závěry mají pevné zakotvení v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém vyhodnocení k tomu srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména str. 8 až 10) a str. 5 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Důvodně vycházely z výpovědí svědků K. S., L. S. a M. B., z jejichž svědectví jednoznačně vyplynulo, že L. S. byl předán výpis údajů telekomunikačního provozu telefonního čísla poškozené K. S. a že tento výpis opatřil spoluobviněný M. K. Soudy rovněž zdůraznily, že obviněný M. H. požádal Okresní soud v Děčíně o poskytnutí výpisu těchto údajů telekomunikačního provozu, že žádost sám také podepsal v zastoupení vedoucího skupiny, svědka O. B. , žádost do příslušného policejního spisu nezaevidoval a po opatření požadovaného výpisu ji naopak ze spisu odstranil. Sám obviněný připouští, že předmětné telefonní číslo poškozené K. S. mohl získat od jistého K. , tj. spoluobviněného M. K. Soudy poukázaly i na další zjištěné okolnosti, na jejichž podkladě dospěly k přesvědčivému závěru o pachatelství obviněného, na které lze v zájmu stručnosti jen odkázat.

V daných souvislostech lze též poznamenat, že Ústavní soud zdůraznil, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1717/09, sp. zn. IV. ÚS 2651/09, sp. zn. I. ÚS 601/07). Jestliže obviněný za této situace zpochybňuje skutkové závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že za této situace jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci s ohledem na výše uvedené závěry shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík