11 Tdo 872/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 872/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 dovolání podané obviněným V. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 5 To 77/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 163/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 3 T 163/2004, byl V. F. uznán vinným trestným činem krádeže ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2, § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a odsouzen podle § 238 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 46 T 64/2004, jakož i rozhodnutí na něj navazující.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jmenovaný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že spolu se spoluobviněným P. dne 6. 7. 2004 v době kolem 1.30 hod v P., P. blíže nezjištěným způsobem překonali uzamčená elektricky ovládaná vrata do řadové garáže, do které následně vnikli a zde odcizili benzínovou travní sekačku zn. Gutbrod Ecob 375 v hodnotě 1 500 Kč, gramofon zn. Supraphon v hodnotě 100 Kč, 51 gramofonových desek v hodnotě 153 Kč, fotoaparát zn. Polaroid v hodnotě 300 Kč, sportovní boty Adidas v hodnotě 80 Kč, sportovní boty Adidas Torsion v hodnotě 1 000 Kč a 6 balení vod zn. Dobrá voda v celkové hodnotě 48 Kč, čímž poškozenému V. M., způsobili škodu ve výši 3 181 Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 1 T 281/2001, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 30. 3. 2004.

Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal obviněný i státní zástupkyně odvolání. Zatímco odvolání obviněného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 5 To 77/2005, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto, z podnětu odvolání státní zástupkyně byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o souhrnném trestu zrušen. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl V. F. podle § 238 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 46 T 64/2004, jakož i rozhodnutí na něj navazující. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému F. dne 12. 4. 2005, jeho obhájci dne 6. 4. 2005 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 31. 3. 2005.

Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný F. dne 8. 6. 2005 prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž napadl všechny jeho výroky. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud prvního stupně a shodně i soud odvolací hodnotil nesprávně jako nedůvěryhodné jeho výpověď a výpověď spoluobviněného P., přičemž nevysvětlil, proč se oba stíhaní měli účelově dohodnout na verzi, která by byla výrazně pouze v jeho prospěch. Soudy obou instancí rovněž považovaly výpovědi obou obviněných za vyvrácené svědkem J. J., který měl jejich trestnou činnost pozorovat z okna. Tento svědek jej však u soudu nepoznal a zároveň připustil, že do interiéru vozu neviděl. Nelze tedy dospět k závěru, že by jeho výpověď vyvracela shodné výpovědi obviněných. Soudy obou stupňů se tak nevypořádaly s jím tvrzenou a spoluobviněným potvrzovanou verzí a nepostupovaly v pochybnostech v jeho prospěch. Pokud by správně posoudily zjištěné skutečnosti, nemohly by jej dle jeho názoru uznat vinným z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Domnívá se, že nebylo dostatečně prokázáno, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže a zejména, že nebyl dostatečně prokázán úmysl zmocnit se cizí věci, jakož i jeho jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu krádeže. Dále pak poukazuje na to, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku zabýval společenskou nebezpečností jeho činu pouze v souvislosti s rozhodováním o druhu a výměře trestu. Neodůvodnil však závěr, jakým způsobem a na základě jakých prokázaných skutečností dospěl k závěru, že materiální stránka jemu přisouzeného činu přesahuje zákonem stanovenou míru společenské nebezpečnosti, která v daném případě musí být větší než nepatrná. Naplnění kritérií uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. je přitom důležité nejen zjišťovat, ale i objektivně hodnotit, přičemž stanovení stupně společenské nebezpečnosti musí být výsledkem hodnocení všech skutečností představujících konkrétní kritéria obecně zakotvená v tomto ustanovení. Odvolací soud poté hodnotil hmotně právní posouzení skutku jakožto bezproblémové a nekontroverzní, ačkoli ani on se otázkou materiální stránky trestného činu nezabýval. Sám se domnívá, že míra nebezpečnosti posuzovaného jednání mohla mít míru společenské nebezpečnosti menší než nepatrnou. Nevyjádření zjištěných skutečností, které vedly soudy obou stupňů k závěru o vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti jeho jednání považuje za nedostatek napadených rozhodnutí, který postihuje hmotně právní posouzení skutku. Poukazuje i na skutečnost, že splnění materiálního znaku tohoto trestného činu není uvedeno ani v popisu skutku.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího zrušil.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že převažující část dovolací argumentace neodpovídá použitému dovolacímu důvodu. Za námitku směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku lze považovat pouze výhrady k nedostatečnému zjištění materiální stránky trestného činu, i když není patrno, který aspekt významný pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost měl být soudem pominut. Její odůvodnění však není co do své relevance způsobilé zvrátit shodný závěr soudů obou stupňů, že přisouzeným jednáním dovolatele došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a že čin je činem trestným podle § 3 odst. 2 tr. zák. Skutková podstata tohoto trestného činu vyjadřuje jednání, které zákonodárce považuje za natolik společensky nebezpečné, že obecně již při existenci daných okolností je krádež trestným činem. Protože tyto okolnosti jsou formálním znakem skutkové podstaty trestného činu, není vyloučeno, že při zjišťování existence materiální podmínky trestného činu může soud dospět k závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti daného činu je nepatrný a přes naplnění formálních znaků nejde o trestný čin. Protože dovolatel nekonkretizoval okolnosti, o které měl soud závěr o nenaplnění materiální podmínky trestnosti činu opřít, konstatuje, že soudy obou stupňů nepodcenily žádné okolnosti určující stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného a neopomněly zhodnotit případné okolnosti, které by v jeho prospěch vyznívaly. Obviněný se trestného činu dopustil opakovaně a vloupáním, přičemž soudy nebyly zjištěny žádné okolnosti s tak výrazným vlivem na snížení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání, jak se dovolatel neopodstatněně domáhá. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.

Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Jak vyplývá z vyslovených námitek, část dovolání spočívá v konstatování obviněného, že soudy v předchozím řízení vadně hodnotily jako nedůvěryhodné jeho výpověď a výpověď spoluobviněného P., přičemž je považovaly za vyvrácené svědkem J. J., který měl jejich trestnou činnost pozorovat z okna, z čehož dovozuje, že se tak nevypořádaly s jím tvrzenou a spoluobviněným potvrzovanou verzí a nepostupovaly v pochybnostech v jeho prospěch. Pokud by správně posoudily zjištěné skutečnosti, nemohly by jej dle jeho názoru uznat vinným z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neboť nebylo dostatečně prokázáno, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže a zejména, že nebyl dostatečně prokázán úmysl zmocnit se cizí věci, jakož i jeho jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu krádeže.

Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění s hodnocením v řízení provedených důkazů a z něho vyplývajících závěrů soudů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

Nejvyšší soud tedy k části dovolání musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.

K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, v níž dovolatel formuloval námitku, podle níž soud prvního stupně neodůvodnil závěr, jakým způsobem a na základě jakých prokázaných skutečností dospěl k závěru, že materiální stránka jemu přisouzeného činu přesahuje zákonem stanovenou míru společenské nebezpečnosti, která v daném případě musí být větší než nepatrná, přičemž ani odvolací soud se otázkou materiální stránky trestného činu nezabýval. Sám dovolatel se domnívá, že míra nebezpečnosti posuzovaného jednání mohla mít míru společenské nebezpečnosti menší než nepatrnou. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.

K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:

Předně je třeba k této námitce dovolatele konstatovat, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovoláním lze totiž podobně jako jinými opravnými prostředky napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoli v samotném odůvodnění rozhodnutí.

Nejvyšší soud se z tohoto důvodu nemůže shora citovanou námitkou dovolatele zabývat v té podobě, zda soudy v předchozím řízení jimi učiněné právní posouzení skutku v části naplnění materiální stránky trestného činu vůbec či dostatečně zdůvodnily v odůvodnění svých rozsudků, neboť tento argument nesměřuje proti výrokové části rozhodnutí a jako takový není přípustný. Konstatuje-li však současně dovolatel, že podle jeho názoru míra nebezpečnosti jemu přisouzeného činu mohla mít míru společenské nebezpečnosti menší než nepatrnou, fakticky tím ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že soudy v předchozím řízení právně posoudily skutek v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 a 2 tr. zák.

Pro posouzení naplnění uplatněného dovolacího důvodu je zásadní fakt, že dovolatel citovanou námitku ohledně právní kvalifikace skutku blíže nekonkretizoval uvedením na základě jakých skutečností má za to, že stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost je nepatný.

Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek části trestní pod č. 43/1996, podle něhož při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Podle rozh. publikovaného tamtéž pod č. 2/2001 pak vzhledem k tomu, že zákonodárce stanovením znaků skutkových podstat jednotlivých trestných činů vyjádřil i jejich tzv. typovou nebezpečnost, je vyloučeno obecně stanovit podmínky, za nichž skutky, které jinak naplňují znaky některé skutkové podstaty, dosahují zákonem (§ 3 odst. 2 tr. zák.) požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost. Šlo by vlastně o nepřípustné rozšiřování znaků skutkové podstaty, které musejí být k trestnosti činu naplněny.

Nejvyšší soud při respektování této judikatury musí konstatovat, že neshledal žádnou okolnost (srov. ust. § 3 odst. 4 tr. zák.), pro kterou by nebezpečnost posuzovaného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným, pro společnost neměla dosáhnout stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídala ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2005



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch