11 Tdo 872/2004
Datum rozhodnutí: 30.09.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 872/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. září 2004 dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2004, sp. zn. 9 To 74/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně, pod sp. zn. 5 T 146/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 9 To 74/2004, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 5 T 146/2002, kterým byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudů dopustil v podstatě tím, že od září 2001 do května 2002 komunikoval z místa svého bydliště v L. B., okr. J., prostřednictvím počítačové sítě Internet na stránkách s erotickou tématikou a prostřednictvím emailových zpráv nejméně se dvěma dalšími uživateli sítě Internet z K. a O., které nejdříve vyzval k tomu, aby mu zaslali soubory s erotickými motivy a poté, kdy tyto soubory obdržel, vydával se za policistu zabývajícího se internetovou kriminalitou, který může ovlivnit, zda tito uživatelé budou trestně stíháni či nikoli a pod pohrůžkou trestního stíhání po nich požadoval čísla nepoužitých dobíjecích kupónů sady GO v hodnotě 500,- Kč, a to:

a) od T. L., bytem K., V. N. 750, požadoval obviněný zaslání čísel dobíjecích kupónů v celkové hodnotě 10.000,- Kč, přičemž poškozený mu postupně zaslal na emailovou adresu xxy @...cz, kterou obviněný užíval, celkem 8 čísel nepoužitých dobíjecích kupónů v celkové hodnotě 4.000,- Kč,

b) od P. G., bytem O., D., A. G. 6, požadoval obviněný zaslání dobíjecích kupónů v celkové hodnotě 15.000,- Kč, přičemž poškozený mu postupně zaslal na emailovou adresu xxy @...cz , kterou obviněný užíval, celkem 15 čísel nepoužitých dobíjecích kupónů v celkové hodnotě 7.500,- Kč.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod předpokládaný v druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému usnesení je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel namítal, že se stíhaného trestného činu vůbec nedopustil a že skutková zjištění a závěry soudů jsou neúplná a nesprávná. Dále pak vytýká, že právní posouzení skutku, tak jak jej soud prvního a posléze druhého stupně učinil na základě dokazování a jeho popisu v obžalobě, neodpovídá zákonu. V tomto směru poukazuje na to, že soud druhého stupně dokonce přisvědčil jeho námitkám v odvolání, když výslovně uvedl, že přiléhavějším se jeví právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Podle odvolacího soudu by mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť měl po poškozených požadovat celkem částku 25.000,-Kč. Poněvadž by jednání obviněného bylo kvalifikováno jako přísnější trestný čin, nemohlo podle odvolacího soudu dojít k této změně právní kvalifikace vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno ve prospěch obviněného. V této souvislosti má však dovolatel za to, že závěr odvolacího soudu je nesprávný, a to s ohledem na zásadu totožnosti skutku. Zdůrazňuje, že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen nejvýše jako dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., přičemž tato právní kvalifikace je pro něj příznivější. Dodává, že pro stíhání skutku též jako trestného činu podvodu ve stadiu pokusu by bylo nutno znovu zahájit trestní stíhaní. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 9 To 74/2004, dále zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 5 T 146/2002, a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání věci.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Má za to, že obviněný ve skutečnosti namítá nikoliv vady právního posouzení soudem zjištěného skutku, nýbrž nedostatky procesního charakteru. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného obviněným je nutno označit za irelevantní námitku obviněného o porušení totožnosti skutku, neboť dovolatel tak v podstatě prioritně namítá nedodržení ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., od které se prokazatelně odvíjí jeho další argumentace, neboť jde o výtku procesně právní a nikoliv vadu hmotně právního posouzení. Konstatuje, že námitky obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., formálně uplatněné dovolací důvody tak nejsou v souladu s obsahem odůvodnění předmětného dovolání a námitky nelze podřadit ani pod žádný z jiných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Mimořádný opravný prostředek tak byl podán z jiných důvodů, než které jsou zakotveny v ustanovení § 265b tr. ř. a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§ 265i odst. 3 tr. ř./. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní, nikoliv však primárně vady skutkové. Rovněž dovolatelem namítané případné porušení principu totožnosti skutku, jakožto porušení procesních ustanovení vyplývajících z ustanovení § 160, § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. ř. rovněž nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Pokud tedy dovolatel namítal nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění, zejména tvrzením, že se posuzovaného skutku vůbec nedopustil, popřípadě vytýkal údajné porušení zásady totožnosti skutku, pak těmito námitkami se nebylo možno v dovolacím řízení zabývat a k nim přihlížet.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že právní posouzení skutku popsaného ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu není správné a že soudy zjištěný skutkový stav věci měl být kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Taková námitka je uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se proto zabýval její opodstatněností.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to z tzv. právní věty, vyplývá, že v posuzované věci soud považoval trestný čin vydírání spáchaný naplněním těch znaků uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal.

Z výrokové části tohoto rozsudku, a to z tzv. skutkové věty, je zřejmé, že za pohrůžku jiné těžké újmy nalézací soud pokládal jednání obviněného spočívající mimo jiné v tom, že oběma poškozeným hrozil trestním stíháním s tím, že zasíláním emailových zpráv s erotickou tématikou se dopustili trestného činu šířením dětské pornografie a nutil je k tomu, aby mu posílali čísla jimi zakoupených nepoužitých dobíjecích kuponů do mobilního telefonu.

K tomu je třeba uvést, že pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil, či nikoliv (srov. rozhodnutí č. 27/1982, č. 31/2004 Sb. rozh. tr. ).

Pokud jde tedy o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že již výše rozvedená skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která jsou dostatečným vyjádřením zákonných znaků tohoto trestného činu. Podstatu skutku, jehož se obviněný J. K. dopustil, oba soudy spatřovaly v tom, že po poškozených požadoval, aby mu zaslali čísla nepoužitých dobíjecích kuponů sady GO, přičemž se vydával za policistu, zabývajícího se internetovou kriminalitou s tím, že se dopustili trestné činnosti a že může ovlivnit jejich trestní stíhání, a současně jim také trestním stíháním vyhrožoval.

Jestliže soudy tedy dospěly k závěru, že obviněný vyhrožoval poškozeným tím, že mohou být trestně stíháni a nutil je tímto způsobem k tomu, aby mu zaslali čísla nepoužitých dobíjecích kuponů do mobilního telefonu, přičemž oba poškození to za těchto okolností učinili z obavy před trestním stíháním, pak takové jednání obviněného nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Pro posouzení věci je podstatné i to, že v kontextu s tím, že obviněný se v rozporu se skutečností poškozeným představil jako policista provádějící šetření internetové kriminality a že toto postavení mu umožňuje ovlivnit trestní stíhání, byla vůči poškozeným učiněna hrozba jejich trestním stíháním, pokud mu nezašlou čísla dobíjecích kuponů. K jednání poškozených, jež ve své podstatě spočívá v provedení majetkové dispozice (v nákupu dobíjecích kuponů do mobilního telefonu a odeslání čísel nezbytných k jejich použití obviněnému) ve prospěch obviněného, pak tedy došlo v důsledku výše popsané hrozby (psychického nátlaku). U trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. však provedení majetkové dispozice není důsledkem použitého násilí, pohrůžky násilím či pohrůžky jinou těžkou újmou, nýbrž důsledkem toho, že pachatel jiného uvedl v omyl, jeho omylu využil, popř. zamlčel podstatné skutečnosti. Naproti tomu v případě trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. vydíraná osoba jedná pod nátlakem (např. v důsledku pohrůžky trestním stíháním) a její jednání tak nelze pokládat za svobodný projev její vůle. Proto takové jednání nelze pokládat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.

Nejvyšší soud tak shledal, že právní posouzení výše popsaného jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. je správné a odpovídá i dosavadní soudní judikatuře, a že úvahy odvolacího soudu ohledně možné kvalifikace činu jako trestného činu podvodu nebyly v tomto případě namístě. Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na tu skutečnost, že v posuzované věci podal dovolání pouze obviněný, nebylo třeba se blíže zabývat možností posouzení činu obviněného též jako trestného činu podvodu (resp. pokusu tohoto trestného činu) spáchaného ve vícečinném souběhu s trestným činem vydírání.

Dovolání obviněného bylo Nejvyšším soudem shledáno zjevně neopodstatněným a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2004

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík