11 Tdo 862/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 17 tr. zák., § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoník



11 Tdo 862/2013-26
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 11/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 11/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. P. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 50 T 11/2012, byl obviněný P. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním ve výroku rozsudku podrobně rozvedeným. Za to byl podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty blíže specifikované v rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. F.

Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 11/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. P. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný nepopírá spáchání skutku, který mu je kladen za vinu, avšak nesouhlasí s jeho právní kvalifikací, neboť jeho jednání nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a proto měl být uznán vinným pouze zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel totiž nesouhlasí se závěrem soudu, že měl dostatečné informace o obratech a pohybech peněz na prodejnách společnosti Billa, v důsledku čeho musel být seznámen s tím, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, čili škodu přesahující 500.000,- Kč. Uvádí, že sice pracoval v prodejně Billa jako ostraha, členové ostrahy však neměli informace o výši tržeb, což potvrzují svědecké výpovědi. Za správný dovolatel nepovažuje ani závěr, že tyto informace mu byly poskytnuty od svědkyně P. a jeho manželky, když tyto pracují ve značně větších prodejnách, než je ta, ve které došlo k žalovanému skutku, přičemž sdělení informací o provozu prodejen Billa nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti obviněný pokazuje na výpověď svědkyně E. , z které vyplynulo, že průměrná denní tržba nepřesahovala 400.000,- Kč. Skutečnost, že spáchali skutek v neděli, kdy se na prodejně nacházely finanční prostředky ve výši 619.133,- Kč představující tržbu za dva dny, byla důsledkem náhody, obvinění to neměli naplánované, a proto to nemohli předvídat. Je proto přesvědčen, že před spácháním skutku nemohl vědět, jakou škodu může svým jednáním způsobit, tudíž jeho jednání nenaplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty. Přitom subjektivní stránka nebyla v rozhodnutích soudu vymezena dostatečně určitě, když byla použita formulace nejméně v nepřímém úmyslu , která připouští možnost, že jeho jednání bylo ve vztahu ke značné škodě v úmyslu přímém. Pochybení obviněný shledává také ve výroku o trestu, neboť odvolací soud nezohlednil polehčující okolnosti, které mu svědčily, přičemž závěry, které k tomu tento soud učinil, nejsou přiléhavé. V závěru namítl nedostačenou diferenciaci trestů, když mu byl uložen trest jenom o 6 měsíců kratší jako spoluobviněnému F. , který byl při páchání trestné činnosti aktivnější, dopustil se fyzického násilí a v minulosti byl opakovaně soudně trestán. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K projednávanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně, činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný měl dostatečné informace o obratech a pohybech peněz na prodejnách společnosti Billa a musel být tedy obeznámen s tím, že svým jednáním může způsobit škodu přesahující částku 500.000,- Kč. Záměr obviněného způsobit značnou škodu je evidentní i ze samotného způsobu jeho jednání na místě činu, neboť obvinění se nespokojili jen s tržbou, která byla v pokladních boxech na stole, ale byl to právě obviněný P. , který se dle svědeckých výpovědí dotazoval na klíče od trezoru za účelem získání dalšího obnosu peněz a rovněž vytáhl z trezoru igelitový bezpečnostní sáček s tržbou v částce 339.614,- Kč. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Obviněný postavil dovolání na námitce, že před spácháním skutku nemohl vědět, že dojde ke způsobení značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, čímž nebyla naplněna subjektivní stránka nezbytná pro naplnění znaku této kvalifikované skutkové podstaty.

Zvlášť závažný zločin podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem značnou škodu.

Podle § 138 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.

Především je nutno zdůraznit, že obviněný převážnou část argumentace k této námitce zakládá výhradami proti skutkovým zjištěním soudu nižších stupňů, které nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky, kterými obviněný zpochybňuje svědecké výpovědi a nabízí jejich vlastní hodnocení, totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž výhradně proti hodnocení důkazů a na něm učiněných skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly. Námitky skutkové povahy nelze s ohledem na požadavek hmotné právní argumentace podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný pracoval v prodejnách Billa jako ostraha, čímž získal potřebné informace o fungování prodejny, a to i v otázce pohybu peněz z tržeb. Svědkyně D. ve své výpovědi uvedla, že je běžnou praxí prodejen, že se tržba za sobotu odváží společně s tržbou za neděli a ve spojitosti se skutečností, že obviněný měl podrobné informace o prodejnách Billa od svědkyň P. a P. , které pracovaly v těchto prodejnách, lze těžko akceptovat závěr, že nevěděl a ani nemohl vědět, že v den loupeže (neděle) bude na prodejně tržba za dva dny, resp. že loupeží může způsobit škodu přesahující částku ve výši 500.000,- Kč, neboli značnou škodu. Nikoliv nedbalost, ale úmysl ke spáchání značné škody je dokládán ze samotného jednání obviněného a spoluobviněného F. , kterým nepostačovala tržba, jíž se zmocnili z pokladničních boxů na stole, ale se záměrem získat co nejvíc finančních prostředků právě obviněný P. požadoval i klíče od trezoru, ve kterém se nacházela tržba za sobotu. Z výpovědi svědků přitom také vyplynulo, že se obvinění dotazovali i po skladu cigaret, což nepochybně dokládá jejich záměr získat loupeží kromě veškerých možných finančních prostředků také další zboží. Lze si jen těžko představit, že pachatel, který se rozhodne pro spáchání trestného činu loupeže, tak učiní se záměrem spáchat škodu jen do určité výše, když ke spáchání tohoto činu pachatele zpravidla vede ziskuchtivost a očekávání rozsáhlého majetkového prospěchu, pro který je ochoten podstoupit riziko dopadení při činu či útěku. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v úmyslu nepřímém, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, a pro případ jejího vzniku s tím byl srozuměn. Ostatně s ohledem na ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku k zavinění tohoto následku postačí i nedbalost ve smyslu § 16 tr. zákoníku. K podrobnostem lze odkázat na str. 5, 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatel také zpochybnil vymezení subjektivní stránky trestného činu tím, že soudy použily nejasnou formulaci, podle níž spáchal čin přinejmenším v úmyslu nepřímém . Nejvyšší soud však i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. Soudy mají tendenci při pochybnostech o spáchání činu v úmyslu přímém či nepřímém, přistoupit k jakési mezivariantě, když v podstatě uzavřou, že určité okolnosti sice nasvědčovaly pro úmysl přímý, avšak vzhledem k pochybnostem se jedná minimálně o úmysl nepřímý. Pokud však v rozhodnutí soudy explicitně uzavřou, že se pachatel dopustil trestné činnosti v úmyslu nepřímém, nic nebrání, aby danému závěru předcházela úvaha soudu o tom, že některé okolnosti svědčily pro úmysl přímý, avšak s ohledem na pochybnosti se jednalo přinejmenším o úmysl nepřímý, a proto byla subjektivní stránka naplněna jednáním obviněného ve formě úmyslu nepřímého. Takto postupoval odvolací soud i v daném případě, když na str. 6 odůvodnění uvedl, že obviněný P. jednal v úmyslu nepřímém ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě. Takovýto postup nelze hodnotit jako nesprávný, navíc dovolatel se touto argumentací fakticky domáhá toho, aby dovolací soud dospěl k závěru, pro něj nepříznivějším, tzn. že ve vztahu ke způsobení značné škody jednal v úmyslu přímém.

Pokud jde o výhrady k výroku o trestu spočívající v tvrzení, že odvolací soud nezohlednil polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku a nedostatečně rozlišil tresty mezi obviněnými, čímž dovolatel v podstatě vytýká nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

K dovolacím námitkám obviněného je nutno také zdůraznit, že totožné námitky byly uplatněny již v odvolacím řízení, soud druhého stupně jim věnoval patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádal. Lze tak připomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 408., svazek 17, dále usnesení ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1211/2006), podle níž v případech, když dovolatel opakuje námitky, s nimiž se již řádně vypořádaly nižší soudy, bude se zpravidla jednat o dovolání zjevně neopodstatněné.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík