11 Tdo 852/2016
Datum rozhodnutí: 02.02.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 2 písm. a, c) tr. zákoníku, § 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 852/2016-51
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 2. 2017 o dovolání, které podal obv. P. T., obv. I. CH., a M. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 41/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. P. T., I. Ch. a M. H. odmíta j í .

O d ů v o d n ě n í :


I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014, byl obv. P. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, přičemž taxativní výčet těchto věcí je vymezen v tomto rozsudku.
Obv. I. Ch. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, přičemž taxativní výčet těchto věcí je vymezen v tomto rozsudku.
Obv. M. H. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. I jemu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, konkrétně 178,8 g rostlinné drti konopí.
Společně s výše uvedenými obviněnými byl uznán vinným i obv. L. B., a to ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

2. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nenabyl právní moci, neboť jej napadli všichni obvinění a také státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvoláními. O nich rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015 tak, že . podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. se k odvolání obv. M. H. ruší napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově se podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem,
. podle § 256 tr. ř. se odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a obv. P. T., I. Ch. a L. B. zamítají, neboť nejsou důvodná.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích (zkráceně řečeno): v přesně nezjištěné době, nejméně od 21. 11. 2012 do doby zadržení, tj. do 3. 1. 2014 jako členové organizované skupiny, dílem I. Ch. a P. T. i samostatně, s cílem získat značný prospěch, distribuovali sušenou rostlinu konopí marihuanu a I. Ch. i metamfetamin pervitin, přičemž obchodování realizovali na území Jihočeského kraje v K., Č. B., S., ale i jinde.

I. Ch. zajistil odběratele, některé větší dodávky marihuany a dodávku pervitinu zajišťoval sám, dodavateli marihuany byli kromě neustanovených osob převážně M. H. a L. B. podle požadavků P. T., jemuž marihuanu předali, a on zajistil dodávku rakouským odběratelům; jakmile získal finanční prostředky z prodeje marihuany, zaplatil M. H. i L. B., kteří věděli, že marihuana je dodávána mimo území Česka; za uvedené období I. Ch. se podílel na prodeji nejméně 5 180,9 g marihuany, P. T. 7 319,1 g marihuany, L. B. dodal nejméně 1 400 g marihuany a M. H. nejméně 4 300 g marihuany, v řadě případů přesně množství marihuany, které bylo předmětem prodeje, nebylo zjištěno, I. Ch. se snažil prodat nejméně 38,4 g pervitinu, cena marihuany byla dohodnuta buď 5 za 1 gram nebo 7 za 1 gram, případně byla stanovena konečná částka.

Prodej probíhal tak, že kupujícími zpravidla byli A. K., G. C., S. A., a případně další neustanovené osoby, jmenovaní trvale žijí na území Rakouska a bylo proti nim vedeno trestní řízení rakouskými justičními orgány, neboť drogy dále prodávali nejméně dalším rakouským občanům H. K., M. P., M. A. A., M. P., a případně dalším odběratelům. Takto si počínali i přes to, že věděli, že konopí je řazeno mezi omamné látky podle Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní látkou zařazenou v Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je veden v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a obv. Ch. věděl, že metamfetamin - pervitin náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je veden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek.

Konrétně obv. I. Ch., P. T., M. H., L. B. společně v období od 7. 3. 2013 do 25. 8. 2013 celkem v 38 případech přijímali objednávky na zprostředkování marihuany, kterou následně výše uvedeným zákazníkům dodávali. Mimo to obv. I. Ch. navíc sám dne 22. 10. 2012 v K. u obchodního centra Credo předal D. C. a G. C. marihuanu v množství 1 695,6 g a 3. 1. 2014 domluvil s neustanovenou osobou dodávku pervitinu, k převzetí mělo dojít na hraničním přechodu D. D. W., ale k předávce nedošlo pro zásah českých policejních orgánů. Přesný popis všech skutků obsahuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, podali obv. P. T., I. Ch. a M. H. prostřednictvím svých obhájců a v zákonné lhůtě dovolání .

5. Obv. P. T. a I. Ch. , kteří jsou zastoupeni týmž advokátem, napadli svým dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 67/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 T 41/2014. Odkázali přitom na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť mají za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. V prvé řadě oba obvinění pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadili námitku procesních pochybení, které se dle jejich názoru staly příčinou nesprávného hmotněprávního posouzení. Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů rozhodly o vině dovolatelů, aniž by si plně ozřejmily všechny skutečnosti důležité pro správné posouzení skutků. Oba jsou přesvědčeni o tom, že jejich jednání mělo být kvalifikováno pouze podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů však neprokázaly, že projednávané skutky se skutečně staly tak, jak jsou popsány ve skutkové větě, a které krajský soud založil zejména na výpovědích svědků D. a G. C., A. K. a S. A. i spoluobviněných H. a B. a na záznamech telekomunikačního provozu.

7. Konkrétně obv. T. namítl, že z provedených důkazů nevyplynulo, že se podílel na obchodu s marihuanou v množství 7.319,8 g. Stejně tak obv. Ch. zpochybňuje množství obchodované marihuany o hmotnosti 5.180,9 g. Oba dovolatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s tím, že jednali se záměrem získat z prodeje drog značný finanční prospěch. S touto právní kvalifikací soudu I. stupně však vyjádřil souhlas i vrchní soud, byť současně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se nepodařilo zcela objektivně zjistit, s jakou marží byla dovolateli marihuana dodávána. Dovolatelé s těmito závěry nesouhlasí a zdůraznili, že v daném stavu věci jsou možné dva či více výkladů provedených důkazů. Je však v rozporu s principy presumpce neviny a in dubio pro reo učinit skutková zjištění, která je nejvíce zatěžují. Tato pochybení se pak odrazila i v nesprávném hmotněprávním posouzení.

8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. oba uvedli, že v jejich případě byl zamítnut řádný opravný prostředek, a přitom v řízení mu předcházejícím byly dány důvody k dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom dle jejich náhledu nejsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně správná, nejsou ani úplná a stále vzbuzují v rovině hmotněprávní pochybnosti. Proto závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud na základě jejich dovolání zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014, stejně jako předcházející vadné řízení, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Také obv. M. H. svým dovoláním napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, a své námitky podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že výše a způsob výkonu uloženého trestu mu byl uložen nesprávně.

10. V záhlaví svého dovolání obv. H. nejprve odkázal na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu konkrétně odkázal na usnesení I. ÚS 3315/13 z 6. 11. 2013 a nález I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, ze kterých dovodil, že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako námitka proti porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení. 11. V hlavní části svého dovolání obviněný rekapituloval odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů ve vztahu k trestné činnosti, kterou všichni obvinění spáchali jako organizovaná skupina, byť se na jednotlivých útocích nepodílel každý stejnou měrou. Poté upozornil na to, že Vrchní soud v Praze nenašel přesah a propojení těchto znaků do zahraničí. Odvolací soud se však ztotožnil s výroky o uložených trestech odnětí svobody. Obv. H. vyjádřil nesouhlas s výší i způsobem výkonu uloženého trestu odnětí svobody a ve svém dovolání akcentoval, že soudy nižších instancí nepostupovaly v souladu s § 39 a násl. tr. zákoníku a nepřihlédly k polehčujícím okolnostem. Soud I. stupně totiž při úvahách o trestu přehlédl rozdíly mezi obviněnými, a ačkoliv v případě ostatních obviněných stanovil trest při dolní hranici trestní sazby, v jeho případě se trest blíží polovině trestní sazby. Při rozhodování o výši trestu tedy soudy nižších stupňů nedodržely zásady spravedlivého procesu, rovnosti stran před soudem, ale také zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí.

12. Mimo to dovolatel zdůraznil, že trest odnětí svobody by měl odrážet níže prokázané skutečnosti. Především: - doba páchání trestné činnosti činila maximálně 4 měsíce,
- zisk z trestné činnosti nepřesáhl 50.000 Kč,
- obviněný svého protiprávního jednání sám dobrovolně zanechal,
- k protiprávnímu jednání se doznal a vyjádřil nad ním lítost, a
- navíc nebyl v minulosti trestně stíhán a ani nespáchal přestupek, během páchání trestné činnosti měl stálé zaměstnání s pravidelným příjmem, takže zisk z trestné činnosti nebyl hlavním zdrojem jeho obživy, apod. Dále shrnul i výčet okolností, ke kterým je povinen soud při ukládání trestu přihlédnout, aby poté zdůraznil, že trest odnětí svobody ve výši 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, je trest nepřiměřeně přísný. Podle jeho názoru postačí uložení trestu podmíněného s delší zkušební dobou, s dohledem probačního úředníka a k tomu uložení případných dalších omezení či povinností.

13. Z těchto důvodů obv. H. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014, a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním všech tří obviněných vyjádřila ve svém stanovisku ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 1 NZO 265/2016. V dovolání obv. M. H. uvedla, že dovolání do výroku o trestu je obecně možné pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy v případech, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon v konkrétním případě nepřipouští, popř. byl-li uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit případy, kdy uložený trest lze považovat za nepřiměřený, tedy ať mírný nebo přísný. Tedy pouhá nepřiměřenost trestu nezakládá možnost nápravy cestou dovolání. 15. Pokud jde o dovolání obv. Ch. a T., státní zástupkyně konstatuje, že se jedná pouze o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, když zejména v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně jsou velmi pečlivě rozebrány i jednotlivé provedené důkazy. Jednání obviněných bylo prokázáno zejména pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. ř. a jednotlivými svědeckými výpověďmi. Proto státní zástupkyně navrhla dovolání všech tří obviněných odmítnout.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda byla podána v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnila obligatorní obsahové náležitosti, upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování shledal, že obvinění výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a proto jejich dovolání vyhodnotil jako přípustná. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněných naplňují uplatněný deklarovaný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Obecně platí, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze a znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

18. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze však v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje) výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznáší takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka akceptovatelná a relevantní a své rozhodnutí řádně odůvodní.

IV. K meritu věci IV.1. P. T. a I. Ch.

19. Obv. T. a Ch. sice společně odkázali na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svých dovoláních však v podstatě zopakovali argumenty své obhajoby, které již uplatnili v předchozích stadiích trestního řízení, a to přesto, že se s nimi již pečlivě vypořádal Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014, i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku z 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015. Dovolatelé přesto vznesli námitky, kterými opět usilovali zpochybnit ukončené důkazní řízení, neboť jak tvrdí: soudy obou stupňů rozhodly o vině, aniž by si plně ozřejmily všechny skutečnosti důležité pro správné posouzení skutků . Touto argumentací v podstatě dali najevo, že z provedených důkazů dle jejich názoru nevyplynul skutkový děj, ke kterému dospěl soud I. stupně, a se kterým vyjádřil souhlas i soud II. stupně.

20. Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy bezprostředně prováděny a který meritorně rozhoduje o vině a trestu. Odvolací soud svou přezkumnou činností zajišťuje rychlou a účinnou nápravu nesprávných, nezákonných či nespravedlivých prvoinstančních rozsudků, týkající se meritorního rozhodnutí o vině i trestu. Pro Nejvyšší soud je skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto dovolatel, který podřazuje skutkové námitky pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již nemá právo na věcnou revizi svého případu, kterému by zrcadlově odpovídala povinnost Nejvyššího soudu k tomuto přezkumu. Průlom do tohoto pravidla je (v případě tohoto dovolacího důvodu) možný pouze pokud je prokázán existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

21. Po prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že celé dokazování Krajského soudu v Českých Budějovicích je založeno na respektování ust. § 2 odst. 5 tr. ř. a skutkové závěry, ke kterým dospěl soud I. stupně, jsou v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., a jsou tedy výsledkem pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud I. stupně své skutkové závěry v souladu s § 125 tr. ř. důkladně objasnil v odůvodnění svého rozsudku především podrobně vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. V rámci této části soud I. stupně rovněž popsal, jak se vyrovnal s námitkami obviněných (s. 20-25, č. l. 2301-2306). Následně vysvětlil i to, jakými úvahami se řídil při právním hodnocení skutků a při ukládání trestů (viz s. 26-31, č. l. 2307-2312). 22. Společným jmenovatelem námitek obou obviněných je snaha o zpochybnění skutkových závěrů z provedených důkazů. Podle tvrzení dovolatelů: pochybení procesního charakteru našla svůj odraz v nesprávném hmotněprávním posouzení, když pro úvahy soudů obou stupňů nebyly sneseny takové důkazy, které by splňovaly požadavky řádného odůvodnění nepřipouštějící jinou možnost výkladu . Nelze však přehlédnout, že sami dovolatelé nesnesli žádné konkrétní námitky, kterými by doložili, že skutkové závěry jsou skutečně chybné pouze v dovolání demonstrovali svůj nesouhlas.

23. Jelikož výhrady skutkového charakteru nenaplňují ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl zde Nejvyšší soud svůj přezkum ukončit. Protože však oba obvinění ve svých dovoláních zdůraznili závažné porušení ústavních zásad (zejména zásady spravedlivého procesu, principu presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo ), v podstatě tím implicitně namítli existenci extrémního rozporu . Z tohoto důvodu Nejvyšší soud tento případ přezkoumal v meritu. 24. Skutková zjištění soudu I. stupně vyplynula především ze záznamů telekomunikačního provozu, ale také ze svědectví řady svědků, zejména A. K., D. C., G. C., S. A., dále ze záznamů o domovních prohlídkách a z listinných materiálů získaných cestou právní pomoci. Tyto důkazy přinesly přesné údaje o datu, místu i osobách, které se podílely na jednotlivých dodávkách marihuany, stejně jako informace o množství sušiny a (v některých případech) o ceně. K této trestné činnosti došlo mezi 7. 3. 2013 do 25. 8. 2013, (resp. mezi 21. 11. 2012 do 3. 1. 2014, s ohledem na první a poslední skutek, kterého se dopustil pouze obv. Ch.).

25. Oba dovolatelé napadli výrok o vině, přičemž se ve svých námitkách soustředili na zpochybnění objemu obchodované marihuany a zisku z jejího prodeje. Nejvyšší soud při svém přezkumu ověřil, že Krajský soud v Českých Budějovicích při určování množství omamných látek důsledně vycházel z výše uvedených důkazů. Přitom v některých případech bylo kvantum obchodované sušiny zjištěno přesně (10, 27, 30), v několika soud I. instance stanovil zjištěné množství v nejmenší možné míře, a v několika skutcích objem sušiny nemohl být přesně určen vůbec (skutky 6, 12, 16, 33-34, 36). V každém případě však bylo celkové množství určeno podle zásad trestního řízení, zejm. podle principů in dubio pro reo a in dubio mitius . Tímto postupem soud I. stupně vypočítal, že obv. T. se zcela jistě podílel na prodeji marihuany v minimálním množství 7319,8 gramů a obv. Ch. minimálně v množství 5.180,9 gramů. 26. Soud I. stupně z důkazů taktéž dovodil úmysl obou dovolatelů získat prodejem marihuany značný prospěch , který odpovídá ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku částce ve výši nejméně 500.000 Kč. Krajský soud ze záznamů odposlechů zjistil, že cena marihuany se pohybovala v rozpětí 5 až 7 EUR a s přihlédnutím k doloženým případům prodeje (i doby páchání trestné činnosti) dospěl k závěru, že toto jednání skutečně dosáhlo půlmilionové částky, a to i přesto, že obchodované množství bylo ještě vyšší (např. se do tohoto výsledku nepromítl prodej 700 g marihuany, o kterém vypověděla svědkyně D. C.). S tím koresponduje také to, že obv. T. a Ch. v daném období neměli žádné legální příjmy a prodej marihuany byl hlavní zdroj jejich obživy. Pouze obv. H. byl zaměstnán a trestnou činností si pouze přivydělával. 27. K námitce obou dovolatelů, že finanční prospěch nemohl této částky dosáhnout, Nejvyšší soud pouze připomíná, že k dokonání postačí, když pachatel jedná v úmyslu získat značný finanční prospěch, ale nemusí tohoto prospěchu dosáhnout. A tento závěr z provedených důkazů rozhodně vyplynul, zvláště když obvinění tuto výdělečnou činnost ukončili až na základě policejního zásahu. 28. Dovolatelé s údaji o množství obchodované marihuany, její kvality i zisku z prodeje vyjadřují opakovaně nesouhlas. Tyto námitky nejsou nijak nové, neboť je vznesli už během hlavního líčení (č. l. 2299) a později v rámci odvolání (č. l. 2440). Nejvyšší soud však znovu zdůrazňuje, že obvinění svůj nesouhlas neopřeli o žádný pádný argument a pouze se omezili na tvrzení, že podle jejich mínění deklarované závěry z důkazů nevyplynuly. Tím nejenom, že nenaplnili dovolací důvod, ale navíc jejich námitky mají charakter zcela neseriózní polemiky se skutkovými závěry. Takový způsob obhajoby je sice možný, nemůže však obstát ve světle provedených důkazů zvláště, když Krajský soud v Českých Budějovicích svá skutková zjištění velmi podrobně objasnil a s jeho závěry vyjádřil souhlas i soud odvolací. Ani Nejvyšší soud při svém přezkumu neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry, tím méně rozpor extrémní. Naopak dospěl k závěru, že obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatíženy vadami, kterou je možné vznést s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Mimo to obvinění ve svém dovolání ještě odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě , neboť měli za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

IV.2. M. H.

30. Obviněný M. H. napadl dovoláním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, a odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně pak vyjádřil nesouhlas s výší uloženého trestu odnětí svobody i se způsobem jeho výkonu. Podle jeho názoru soudy nižších instancí nepostupovaly v souladu s § 39 a násl. tr. zákoníku, když v jeho případě jednak nepřihlédly k polehčujícím okolnostem a navíc přehlédnuly rozdíly mezi obviněnými v případě ostatních stanovily tresty při dolní hranici trestní sazby, v jeho případě se však nepodmíněný trest odnětí svobody blíží polovině trestní sazby.

31. Především platí, že výhrady proti uloženému trestu je možné subsumovat pouze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod však předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu , stanovenou tr. zákoníkem. Na tento dovolací důvod však obv. H. neodkázal.

32. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho rozmezí nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. NS 17/2002- T416, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, nebo usnesení sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 22/2003, apod.). 33. Navíc pokud byl obviněný ustanovením § 283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v rozmezí od 2 do 10 let a krajský soud mu uložil trest ve výši 5 let nepodmíněně, tak tímto rozhodnutím nijak nevybočil z mezí zákona. Své závěry také řádně odůvodnil při ukládání trestů přihlédl k závažnosti páchané trestné činnosti, rozdílům mezi jednotlivými obviněnými, i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (viz s. 29-30, č. l. 2310-2311). Také Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 1 To 67/2015 (č. l. 2428) ponechal nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 5 let a nově rozhodl pouze o způsobu jeho výkonu (tj. že pro výkon uloženého trestu odnětí svobody bude zařazen do věznice s dozorem), neboť výši uloženého trestu vyhodnotil jako správnou.

34. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka proti pouhé přiměřenosti trestu není podřaditelná pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. a tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V. Závěr 35. Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k tomu, že v napadeném rozhodnutí nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. k porušení zákona. Proto Nejvyšší soud dovolání obv. P. T., I. Ch. a M. H. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve všech případech bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. ř. 36. Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 2. 2. 2017

JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu