11 Tdo 848/2009
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:




11 Tdo 848/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání obviněného V. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2009, sp. zn. 9 To 88/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 126/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného V. F.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 5 T 126/2008, byl obviněný V. F. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s obviněným T. P., a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že

1) dne 4. 7. 2008 v době kolem 15.30 hod v P., v H. ul. u výstupu ze stanice metra N. R. ve směru na M. n., obžalovaný P. napadl poškozeného B. H. údery a kopy do trupu a obličeje, přičemž obžalovaný F. poškozeného držel zezadu za krkem a tlačil ho směrem dolů k lavičce, prohledávali oděv poškozeného a obžalovaný P. mu následně odcizil černou látkovou cestovní tašku s osobními věcmi a sportovní boty, a když z místa činu odcházeli, byli oba zadrženi přivolanou policejní hlídkou,

2) nejméně dne 4. 7. 2008 v době kolem 15.30 hod se zdržoval v P., v H. ul. u výstupu ze stanice metra N. r. ve směru na M. n., ačkoliv mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 83/2004, ze dne 31. 5. 2004, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2004, uložen mimo jiné trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání 3 roků, který v důsledku opakovaných výkonů trestů odnětí svobody uložených mu v jiných trestních věcech dosud nevykonal.

O odvoláních obviněných V. F. a T. P. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2009, sp. zn. 9 To 88/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že se jednání, v němž byl soudy spatřován trestný čin loupeže, vůbec nedopustil. Soud neprovedl správně dokazování, pokud vycházel zejména z nevěrohodných výpovědí poškozeného B. H. a svědků M. D. a M. K. Poškozený byl v době incidentu v podnapilém stavu a o jeho nevěrohodnosti svědčí i jeho předchozí trestní minulost. Další svědci pak neměli na incident s poškozeným dobrý výhled (incident se odehrál za 96 cm vysokou betonovou zídkou a svědci od něj byli vzdáleni několik metrů). Obviněný byl přitom ve skutečnosti toliko svědkem posuzované události a poškozenému pouze pomáhal posadit se na lavičku, což však vzhledem k opilosti poškozeného a jeho nepřesným a neohrabaným pohybům mohlo z dálky vypadat tak, že se incidentu účastnil. O pravdivosti jeho tvrzení pak svědčí také fakt, že u něj nebyly nalezeny žádné věci patřící poškozenému. Před policií (narozdíl od spoluobviněného P.) neutíkal a naopak sám jí poskytl informace o průběhu incidentu. Ani jeho oděv nebyl zašpiněn krví poškozeného, jak by se vzhledem k jeho údajné účasti (poškozeného měl držet zezadu pod krkem a tlačit jej směrem dolů) na incidentu dalo očekávat. Spoluobviněného P. nezná a proto o jejich společném jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. nelze hovořit. Pokud jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., dovolatel namítl, že byl přesvědčen o tom, že trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy již vykonal, když nevěděl o tom, že se do výkonu tohoto trestu nezapočítává doba, po níž je odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody. Přestože neznalost práva neomlouvá, tak obviněný se zdržoval na území Prahy v dobré víře, a proto nemohl být naplněn materiální znak tohoto trestného činu. Uložený trest je pak podle obviněného nepřiměřeně přísný. Soud dospěl k závěru, že jeho úloha při posuzovaném incidentu byla víceméně pasivní a z loupeže neměl žádný majetkový prospěch, přesto mu uložil trest srovnatelný s trestem uloženým spoluobviněnému. Podle dovolatele by přiměřeným trestem byl podmíněný trest odnětí svobody s dohledem, a to i s ohledem na znalecký posudek MUDr. L., z něhož vyplývá, že pobyt obviněného na svobodě není pro společnost nebezpečný. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pokud dovolatel ve vztahu k trestnému činu loupeže namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, na jehož základě soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině, a ve vztahu ke spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí opakoval svou obhajobu, že nevěděl o tom, že má i nadále vykonávat uložený trest zákazu pobytu, pak tyto jeho námitky stojí mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i mimo jiné zákonné dovolací důvody. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, nikoli k přezkumu skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, který zjistily nižší soudy. Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod pak nelze podřadit ani námitky, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, pokud obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudů, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, když namítl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, z větší části směřují vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného ve vztahu ke spáchání skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně (trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.), neboť dovolatel v tomto směru vytýká soudům, že pochybily, pokud vycházely z výpovědí poškozeného B. H. a svědků M. D. a M. K. a že v důsledku tohoto pochybení dospěly k nesprávným skutkovým závěrům o pachatelství (spolupachatelství) obviněného posuzovaným trestným činem. Obviněný tedy sice formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, avšak ve skutečnosti soudům vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje.

S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Pouze pro úplnost tak lze jen dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry (pokud jde o skutek pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně) opřely o konkrétní zjištění učiněná na podkladě provedených důkazů a jejich řádného vyhodnocení. Je skutečností, že vycházely především z výpovědi poškozeného B. H. a ze svědectví M. D. a M. K. O věrohodnosti těchto svědeckých výpovědí nevznikly v průběhu řízení žádné důvodné pochybnosti, výpovědi svědků jsou v podstatných bodech souladné a neobsahují žádné výraznější rozpory. Nebylo možno přehlédnout ani další provedené důkazy, které soudy vzaly za podklad svých závěrů o vině obviněného V. F. (např. protokol o ohledání místa činu a přílohová fotodokumentace, odborné vyjádření, kriminalistické biologické expertízy - srov. str. 5 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Na základě učiněných skutkových zjištění pak soudy dospěly ke shodnému závěru, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to společně s obviněným T. P., tj. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Pokud obviněný v dovolání též namítal, že spoluobviněného T. P. neznal a byl tak v podstatě pouhým nestranným svědkem posuzovaného incidentu, je třeba připomenout, že z provedených důkazů (především z výpovědí poškozeného B. H. a svědka M. D.) soudy zjistily opak, tj. že to byl právě obviněný V. F., kdo se spoluobviněným T. P., blíže nezjištěnou ženou a poškozeným B. H., seděli v bufetu na M. n., kde byla nejprve poškozenému odcizena první cestovní taška, a že to byl obviněný, kterému poškozený ještě v bufetu uhradil finanční částku 200,- Kč za vrácení klíčů od bytu a osobních dokladů nacházejících se v odcizené tašce. Soudy také nepřehlédly fakt, že obviněný byl po incidentu zadržen přivolanou policejní hlídkou a že u něj byly nalezeny peníze ve výši odpovídající částce 200,- Kč. Z obsahu spisu je zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Nejvyšší soud pak také nebyl oprávněn zabývat se tou částí dovolacích námitek obviněného, jejichž podstatou bylo tvrzení, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a že přiměřeným trestem by byl podmíněný trest odnětí svobody s dohledem. Takové námitky nelze podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod. V této souvislosti lze připomenout, že případné pochybení soudů spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (tj. tzv. polehčujících nebo přitěžujících okolností) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že v posuzovaném případě nebyla naplněna materiální stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Opodstatněnost tohoto tvrzení dovolatel opřel o argumentaci spočívající v tom, že měl za to, že trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy již vykonal a že nevěděl o tom, že doba výkonu později uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody se nezapočítává do doby výkonu trestu zákazu pobytu. Dovolatel je sice si vědom toho, že neznalost trestního zákona jej v tomto směru neomlouvá, nicméně má za to, že tato okolnost měla být zohledněna v rámci úvah o materiální podmínce trestnosti předmětného činu.

Není pochyb o tom, že přinejmenším dne 4. 7. 2008 se obviněný V. F. zdržoval na území hl. města Prahy, i když rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 19 T 83/2004, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy v trvání 3 roků, který do současné doby nevykonal (z hlediska přezkumné činnosti dovolacího soudu lze jen připomenout, že obviněný svými dovolacími námitkami nijak nezpochybňuje skutečnost, že po právní moci shora označeného rozsudku opakovaně vykonával uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody, v důsledku čehož u něj dosud nedošlo k vykonání posuzovaného trestu zákazu pobytu). Je evidentní, že toho dne (tj. 4. 7. 2008) byl zadržen policejními orgány v P. poblíže M. n., a to v souvislosti se spácháním trestného činu pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, a je také zřejmé, že obviněný neměl žádné povolení, které by jej opravňovalo k pobytu v P., a že z provedeného dokazování se nepodává nějaký vážný důvod, který by toho dne ospravedlňoval jeho pobyt na území P.

Ostatně ani dovolatel v zásadě nezpochybňuje, že tímto svým jednáním naplnil formální znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. V souvislosti s tvrzením, že nevěděl o tom, že do doby výkonu trestu zákazu pobytu se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody, dovolatel sice naznačuje jisté pochybnosti o existenci subjektivní stránky (zavinění) posuzovaného trestného činu, ovšem na druhé straně současně odkazuje (zcela správně) na zásadu, podle níž neznalost trestního zákona (v posuzované věci konkrétně neznalost ustanovení § 57a odst. 4 tr. zák.) jej neomlouvá a nevyviňuje ze spáchání tohoto trestného činu. Podle ustanovení § 57a odst. 4 věta před středníkem tr. zák. platí, že do doby výkonu trestu zákazu pobytu se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává.

V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že právní omyl spočívající v neznalosti nebo mylném výkladu normy obsažené v samotném trestním zákoně pachatele neomlouvá a pachatel bude trestný podle skutkové podstaty trestného činu, kterou svým jednáním naplnil a k jeho neznalosti trestního zákona může soud případně přihlédnout jako k okolnosti polehčující (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s. 55, dále rozhodnutí č. 9/1997 a č. 28/2002 Sb. rozh. tr.). Z tohoto pohledu je pak irelevantní tvrzení obviněného, že v době výkonu tohoto trestu zákazu pobytu byl opakovaně kontrolován policejními orgány na území hl. města Prahy, aniž z toho byly vůči němu vyvozeny jakékoli důsledky.

K námitce dovolatele stran nedostatku materiální podmínky trestnosti tohoto činu lze v posuzované věci plně odkázat na závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr. [ Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho přípanotdě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§ 3 odst. 2, § 75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujínotcích případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro sponotlečnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutnotkové podstaty. ].

Nadto je třeba připomenout, že obviněný V. F. se zdržoval v místě, na které se vztahoval uložený trest zákazu pobytu v souvislosti se spácháním závažného trestného činu (tj. trestného činu loupeže), takže v tomto kontextu není případné dovolávat se nedostatku materiální podmínky trestnosti činu ve vztahu k ustanovení o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. V tomto směru je dovolací námitka obviněného zjevně neopodstatněná.

Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného V. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík