11 Tdo 843/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



11 Tdo 843/2016-60

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 11. 2016 dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 77/2014, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 T 77/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu dalších společně obviněných, a to K. D. V., D. H. L., V. N. H. a M. H.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (ad 2.) se obviněný M. B. (společně s dalšími obviněnými) dopustil trestné činnosti tím, že

,, obžalovaní D. H. L., K. D. V., M. B. dne 5. 11. 2013 v domě na adrese H. č. p. v T., okres T., se pokusili vyrobit z nezjištěného množství vyloupaných tablet nezjištěného léku pervitin, kdy tablety k výrobě dodal obž. D. H. L., který také domluvil s obž. M. H. poskytnutí prostor k výrobě pervitinu v uvedeném domě, kdy k dokončení varu a vyrobení pervitinu nedošlo proto, že obžalovaný H. zbylé obžalované z domu ve večerních hodinách vykázal, neboť přesáhli stanovenou dobu, do které měli dům opustit, kdy obžalovaný D. H. L. domluvil s obžalovaným M. H. poskytnutí prostor k výrobě pervitinu v uvedeném domě, kdy obž. M. H. o prováděné výrobě věděl a souhlasil s ní, a měl za tuto službu přislíbenou odměnu,
přičemž látka označovaná jako pervitin obsahuje metamfetamin, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy efedrinem je pro účely zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako prekurzor uveden v přílohách přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení rady (ES) č. 111/2005,

a k nakládání s těmito látkami obžalovaní K. D. V., D. H. L., V. N. H., M. B. a M. H. neměli příslušné zákonné oprávnění,

a uvedeného jednání se obžalovaný M. B. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích vedeným pod č. j. 3 T 220/2007-210 ze dne 14. 5. 2010, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a který vykonal dne 1. 1. 2012.

3. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Teplicích však nenabyl právní moci, neboť proti němu podali odvolání obvinění K. D. V., D. H. L., V. N. H., M. B., družka obviněného M. B. A. K., dcera obviněného M. B. N. K. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu obviněného V. N. H. a z podnětu odvolání státního zástupce též ve výroku o trestu obviněného D. H. L. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o trestu těchto obviněných. Odvolací soud současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných K. D. V., D. H. L., M. B., družky obviněného M. B. A. K. a dcery obviněného M. B. N. K. jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. prostřednictvím advokátky JUDr. Lucie Plochové dovolání. V podaném dovolání pak obviněný napadl výrok, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, jakož i výroky rozsudku soudu prvního stupně o jeho vině a trestu, a to s odkazem na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a rovněž z důvodu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný v první řadě zdůraznil, že v daném případě nedošlo k dokonání přisuzovaného trestného činu, neboť pachatelé dobrovolně upustili od dalšího jednání směřujícího k jeho dokonání a odstranili tak nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu trestného činu. Je tedy zřejmé, že trestní odpovědnost za tento pokus trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku zanikla. Další pochybení soudů spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku pak obviněný shledal v tom, že z výroku napadeného rozsudku není jasné, zda se nejednalo o pokus trestného činu absolutně nezpůsobilý, když nebylo jednoznačně určeno, z jakých surovin se obvinění měli pokoušet pervitin vyrobit. Vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe měly soudy rovněž zvážit, zda v daném případě vůbec došlo k ohrožení zájmů chráněných zákonem v takovém měřítku, aby bylo na místě uplatnit prostředky trestního práva.

6. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dle obviněného dále spočívá v tom, že trestný čin podle § 283 tr. zákoníku je definován podzákonným předpisem, a to nařízením vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k jehož vydání je vláda zmocněna dle § 44c zákona č. 167/1998 Sb. S ohledem na znění § 289 odst. 1 tr. zákoníku je totiž nevyhnutelný závěr, že ustanovení § 44c zákona č. 167/1998 Sb. je v rozporu s trestním zákoníkem i s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť v takovém případě je trestný čin stanoven podzákonným předpisem.

7. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jakož i existenci opomenutých důkazů, a to v takové míře, že ze strany soudů obou stupňů došlo tímto postupem k neoprávněnému zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces. Zejména pak vytkl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině pouze na základě výpovědi M. H., který svou výpověď v průběhu řízení několikrát změnil. Soud prvního stupně proto pochybil, když pro nadbytečnost neprovedl obviněným navrhované důkazy, které mohly tuto stěžejní výpověď vyvrátit. Je tedy zřejmé, že takové hodnocení důkazů je zcela v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný ve vztahu k uplatněné námitce upozornil i na nejednoznačnost a rozpornost použitého úředního záznamu o sledování osob ze dne 8. 11. 2013. Dalšího závažného pochybení se rovněž dopustil i dozorující státní zástupce, který se nijak nevypořádal s návrhem obviněného ve smyslu § 157a odst. 1 tr. ř. Závěrem pak obviněný namítl, že soud prvního stupně při zahájení hlavního líčení vyhlásil usnesení, v němž rozhodl, že o průběhu hlavního líčení nebude pořizován zvukový záznam (ačkoli obhajoba jeho pořízení navrhovala) a toto své rozhodnutí nijak nezdůvodnil.

8. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015, i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 T 77/2014, a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Dále též navrhl, aby byl propuštěn z výkonu uloženého trestu odnětí svobody a nebylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby.

9. K dovolání obviněného zaslala státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 412/2016-13 ze dne 15. 4. 2016), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.

IV. Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

12. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.

13. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze však výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud objektivně existuje mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

15. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu shledal, že námitky obviněného spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to z hlediska dobrovolného upuštění obviněného od dokonání trestného činu a možné absolutní nezpůsobilosti pokusu, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné.

16. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině připomenout, že pokus je trestním zákoníkem charakterizován jako jednání bezprostředně směřující k dokonání určitého trestného činu, vedené úmyslem takový čin spáchat, ovšem nedokonané, a to s ohledem na to, že ještě nenaplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty. O dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku se pak z povahy věci jedná jen v případě, že pachatel má za to, že jím zamýšlený trestný čin je uskutečnitelný a přesto se rozhodne od dalšího zamýšleného jednání upustit a zachovat se tak, aby bylo odstraněno nebezpeční již vzniklé z podniknutého pokusu. Musí tedy předpokládat, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost v souladu se svými představami, a musí sám z vlastní vůle ukončit jednání směřující k dokonání zamýšleného činu, tedy nedokončit to, co si předsevzal. Dobrovolnost upuštění pachatele od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu není tehdy, pokud upustil od dalšího jednání pod vlivem nepřekonatelné překážky nebo proto, že mu v něm zabránila jiná osoba, případně s ohledem na to, že se ocitl v situaci, v níž neměl reálnou šanci uspět. K zániku trestní odpovědnosti pachatele za ukončený pokus je rovněž třeba, aby pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, ale aby také dobrovolně odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněn.

17. Ve vztahu k otázce nezpůsobilosti pokusu pak Nejvyšší soud uvádí, že současná teorie rozlišuje pokusy na nezpůsobilém předmětu útoku a pokusy nezpůsobilými prostředky, případně též pokusy nezpůsobilých pachatelů. O pokus nezpůsobilými prostředky (jehož možnou existenci namítl i obviněný) pak půjde tehdy, jestliže pachatel použil k trestné činnosti takové prostředky, které podle svých objektivních vlastností nemohly vést k dokonání trestného činu. Při posuzování těchto případů je na jedné straně na místě zohlednit to, že trestná činnost se odehrává toliko v představách pachatele, a na druhé straně to, že mezi tyto případy spadají velice různorodá jednání vykazující různou společenskou škodlivost a závažnost zejména s ohledem na specifické okolnosti a důvody toho, co bránilo dokonat zamýšlené trestné činy. Trestní odpovědnost pachatele je tedy sice třeba zvážit v kontextu zásady subsidiarity trestní represe, ovšem není důvod a priori dovozovat beztrestnost všech takových případů, protože ta by někdy v podstatě závisela na náhodě. (srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. § 1 až 232. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 162-165).

18. V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že v případě obviněného k zániku trestní odpovědnosti za přisuzovaný trestný čin podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku nedošlo. Obviněný zřejmě opomněl, že k dokonání trestného činu nedošlo jeho dobrovolným upuštěním od dalšího jednání směřujícího k spáchání tohoto činu, nýbrž zde nastala překážka nezávislá na jeho vůli. Překážka, která ve skutečnosti zabránila ve výrobě pervitinu, totiž spočívala v tom, že obviněný M. H. vykázal obviněného M. B. i další obviněné osoby z prostor domu, v nichž docházelo k výrobě pervitinu, a to z důvodu, že přesáhli stanovenou dobu, do které měli dům opustit. Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s tvrzením obviněného, že o dobrovolném upuštění od jednání směřujícího k dokonání trestného činu svědčí i skutečnosti, že v případě vůle tento čin dokonat, mohli obvinění zvolit jiné místo nebo pozdější dobu, což však neučinili. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž v tomto směru vyplývá, že výběr prostor k výrobě pervitinu nebyl náhodný, právě naopak, poskytnutí prostor v domě na adrese H. č. p. v T. se uskutečnilo na základě domluvy obviněného D. H. L. s obviněným M. H., přičemž obviněný M. H. o výrobě pervitinu věděl a souhlasil s ní, a měl za takto poskytnutou službu přislíbenou odměnu. Jen stěží si proto lze představit, že obviněným by nezáleželo na tom kdy, kde a za jakých podmínek výrobu pervitinu uskuteční, a to obzvlášť za situace, když za tímto účelem podnikli výše uvedené promyšlené kroky.

19. Nejvyšší soud pak neshledal důvodnou ani námitku obviněného stran možného pokusu trestného činu nezpůsobilými prostředky. Ačkoli je sice pravdou, že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou ve vztahu k výchozí surovině pro výrobu pervitinu zcela konkrétní, nejedná se o skutečnost, která by mohla mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S předmětnou námitkou se navíc vypořádal již soud odvolací, který v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 1107) poukázal, že na základě provedeného dokazování bylo možné dospět k jednoznačnějším závěrům ohledně výchozí suroviny pro výrobu pervitinu při prvním a druhém varu, a to zejména na základě výpovědi obviněného M. B. z přípravného řízení dne 22. 11. 2014, výpovědi obviněného M. H. u hlavního líčení dne 22. 8. 2014, jež byly dokreslovány i skutečnostmi zjištěnými při domovní prohlídce provedené dne 20. 11. 2013. Z provedených důkazů tak bylo možné dovodit, že výchozí surovinou pro výrobu pervitinu byl podobně jako u třetího varu lék Cirrus obsahující prekursor pseudoefedrin. Je tedy zřejmé, že v daném případě se o pokus nezpůsobilými prostředky jednat nemohlo. Po zhodnocení argumentace odvolacího soudu pak Nejvyšší soud konstatuje, že s touto se v plném rozsahu ztotožnil.

20. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že jednání obviněného M. B. bylo správně právně posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný se dopustil úmyslného jednání, které bezprostředně směřovalo k neoprávněné výrobě pervitinu, ačkoli k dokonání trestného činu nedošlo a obviněný byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Nejvyšší soud tak uplatněným námitkám obviněného nemohl přiznat opodstatněnost.

21. Další námitka obviněného M. B. pak směřovala k tomu, že trestný čin podle § 283 tr. zákoníku je definován podzákonným právním předpisem (nařízením vlády č. 463/2013 Sb.) v rozporu s trestním zákoníkem i čl. 39 Listiny základních práv svobod.

22. Stran uplatněné námitky má Nejvyšší soud za nutné poukázat na výklad § 289 tr. zákoníku, jenž je společnou odkazovací a zmocňovací právní normou pro tzv. drogové trestné činy tedy i § 283 tr. zákoníku. Toto ustanovení trestního zákoníku totiž v odst. 1 odkazuje na právní předpisy vymezující, co jsou návykové látky, ve vztahu k nimž je trestněprávně postižitelné neoprávněné nakládání s nimi, tedy co se považuje za omamné látky, psychotropní látky, přípravky obsahující omamnou nebo psychotropní látku a prekursory používané pro nezákonnou výrobu omamných nebo psychotropních látek.

23. Zvláštním zákonem, který stanoví, co se rozumí omamnými látkami, psychotropními látkami a přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku, je zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (dále jen ,,zákon o návykových látkách ). Zvláštním zákonem, který stanoví, co jsou prekursory používané pro nezákonnou výrobu omamných nebo psychotropních látek, je zákon č. HYPERLINK "aspi://module='ASPI'&link='272/2013%20Sb.'&ucin-k-dni='30.12.9999'"272/2013 Sb., o prekursorech drog (dále jen ,,zákon o prekursorech drog ). Zákon o návykových látkách se vztahuje pouze na dílčí výseč návykových látek, a to na omamné a psychotropní látky, a vedle nich též na přípravky je obsahující. Návykovými látkami se podle něj rozumí omamné látky a psychotropní látky dříve uvedené v jeho přílohách č. 1 až 7 , nyní v přílohách č. 1 až 7 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. , o seznamech návykových látek (dále jen ,,nařízení vlády o seznamech návykových látek ). Jde o vymezení návykových látek výrazně užší než je jejich obecné vymezení v trestním zákoníku . Ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 tr. zákoníku se tak nepoužije obecná úprava návykových látek podle trestního zákoníku tedy jejich vymezení v § 130 tr. zákoníku nýbrž jejich zvláštní právní úprava obsažená konkretizována v zákoně o návykových látkách . Omamnými látkami podle zákona o návykových látkách a potažmo též podle § 283 , 284 , 285 a 286 tr. zákoníku jsou látky s omamným účinkem uvedené v přílohách č. 1 až 3 nařízení vlády o seznamech návykových látek. Tyto přílohy nařízení vlády o seznamech návykových látek korespondují s přehledem daných látek obsažených v seznamu č. I, II a IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (uveřejněné po ratifikaci Českou republikou včetně dodatkových protokolů ve vyhlášce č. 47/1965 Sb. ve znění sdělení č. 458/1991 Sb. ). Psychotropními látkami podle zákona o návykových látkách a současně podle § 283 , 284 , 285 a 286 tr. zákoníku jsou látky s psychotropním účinkem uvedené v přílohách č. 4 až 7 nařízení vlády o seznamech návykových látek. Látky uvedené v těchto přílohách nařízení vlády o seznamech návykových látek odpovídají látkám uvedeným v seznamu č. I, II, III a IV Úmluvy o psychotropních látkách (uveřejněné ve vyhlášce č. 62/1989 Sb. ). Prekursory podle zákona o návykových látkách a potažmo též podle § 283 a 286 tr. zákoníku jsou látky použitelné k výrobě omamných nebo psychotropních látek uvedené v příslušných přímo použitelných předpisech Evropské unie, konkrétně látky uvedené v kategorii 1 přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog a v kategorii 1 přílohy nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004 o pravidlech pro sledování obchodu s prekursory drog, a to včetně směsí, přírodních produktů a farmaceutických přípravků, které tyto látky obsahují (srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. § 233 až 421. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2394-2395).

24. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem je zřejmé, pokud obviněný namítl protizákonnost a protiústavnost stávající právní úpravy návykových látek, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Obviněný totiž svou argumentací účelově vytrhává jednotlivé skutečnosti ze souvislostí, aniž zohledňuje příslušný kontext. Nejvyšší soud však konstatuje, že předmětná právní úprava plně vychází (a i předtím vycházela) nejen ze zákonné úpravy, ale především z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republiky vázána, a přímo použitelných nařízení Evropské unie, jež mají navíc podle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před zákonem. V souvislosti s vymezením omamných a psychotropních látek v přílohách nařízení vlády o seznamech návykových látek je pak nutné zdůraznit, že ačkoli se skutečně jedná o podzákonný právní předpis, jeho aplikací nemůže v tomto směru dojít k porušení ústavněprávních norem, a to proto, že zde uvedené omamné a psychotropní látky plně korespondují s přehledem daných látek obsažených v seznamu č. I, II a IV Jednotné úmluvy o omamných látkách a v seznamu č. I, II, III a IV Úmluvy o psychotropních látkách. Ve vztahu k prekursorům, jakožto látkám používaným pro nezákonnou výrobu omamných nebo psychotropních látek pak Nejvyšší soud pouze ve stručnosti odkazuje na přehled těchto látek vymezených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, a nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, které jsou závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech Evropské unie (čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie).

25. Pro úplnost pak Nejvyšší soud považuje za vhodné v hypotetické rovině zdůraznit, že i kdyby bylo nařízení vlády o seznamech návykových látek v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, tato skutečnost by nijak neovlivnila právní postavení obviněného. V daném případě totiž soudy obou stupňů při právním posouzení konkrétních omamných a psychotropních látek a prekursorů vycházely vzhledem k datu spáchání přisuzovaného trestného činu (5. 11. 2013) pouze z tehdy účinného znění trestního zákoníku, zákona o návykových látkách a přímo použitelných nařízení Evropské unie (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ) a jejich příloh, a nikoli z napadeného nařízení vlády o seznamech návykových látek, když k tomuto postupu ani logicky dojít nemohlo, a to s ohledem na účinnost nařízení, jež nastala až dne 1. 1. 2014. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů v předmětné souvislosti nijak nevybočily ze zákonného, tím měně ústavního rámce dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto považuje obviněným uplatněnou námitku za ryze účelovou a zjevně neopodstatněnou.

26. Poslední okruh námitek obviněného pak směřoval k existenci opomenutých důkazů, nesprávnému hodnocení svědeckých výpovědí a rozpornosti použitého úředního záznamu o sledování osob, na základě kterých byl ve věci dán extrémní nesoulad. Obviněný rovněž vytkl i vady v postupu dozorujícího státního zástupce a soudu prvního stupně při rozhodnutí o pořizování zvukového záznamu v hlavním líčení.

27. Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám, že obviněnému nebylo bez důvodných pochybností a procesně správným způsobem prokázáno jednání, které bezprostředně směřovalo k výrobě pervitinu, předně konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové povahy, které nejsou obecně způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jednání obviněného, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, tak vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je tedy zřejmé, že uplatněné námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů a v neposlední řadě se jedná o případy shora již uvedeného extrémního nesouladu.

28. V souvislosti s problematikou tzv. opomenutých důkazů má pak Nejvyšší soud za nutné odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).

29. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích postupovaly v naprostém souladu s výše vyloženou zásadou, neboť se ve svých rozhodnutích zaobíraly velmi podrobně nejen všemi provedenými důkazy, a to jak z hlediska jejich významu a hodnocení, avšak rovněž věnovaly pozornost otázce zamítnutých návrhů na doplnění dokazování. Pokud tedy zamítly návrhy na doplnění dokazování o výslech družky a dcery obviněného, svědka D. a bývalé přítelkyně M. H., jakož i zkoumání duševního stavu obviněného M. H., tak tomuto postupu nelze vytknout žádné pochybení, neboť soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí již dříve přesvědčivě uvedly (č. l. 929, 1108), z jakých důvodů považovaly návrhy na doplnění dokazování za ryze účelové a vzhledem k objasněnosti skutkového stavu i nadbytečné. Pro úplnost pak nutno připomenout, že není absolutní povinností soudního orgánu provést veškeré stranami navržené důkazy, ale pokud tak neučiní a provedení konkrétního důkazu zamítne, musí tak učinit s adekvátním odůvodněním, které odpovídá povaze a závažnosti věci. Takové povinnosti pak oba soudy dostály.

30. S ohledem na zbylé uplatněné námitky pak Nejvyšší soud shrnul, že pokud obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi hodnocením a prováděním důkazů a skutkovými zjištěními, tak těmto námitkám rozhodně nelze přisvědčit. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpověď obviněného M. H., která byla doplňována výpovědí obviněného D. H. L. i výsledky z uskutečněného sledování osob ze dne 5. 11. 2013. Soudy se navíc v rámci svých hodnotících úsudků dostatečně vypořádaly i s otázkou věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí. Ve vztahu k námitce, že sledování osob ze dne 5. 11. 2013 bylo vůči obviněnému provedeno nezákonně, pak Nejvyšší soud ve shodě se závěry odvolacího soudu (č. l. 1106) konstatuje, že se jedná o námitku ryze procesní povahy a navíc zcela neopodstatněnou. Předmětné sledování bylo totiž uskutečněno na základě povolení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 24. 10. 2013 vydaného v souladu s § 158d odst. 2, odst. 4 tr. ř. Skutečnost, že toto sledování se primárně vztahovalo k osobě D. H. L., nijak nebrání tomu, aby informace získané tímto zákonným postupem nemohly být použity i ve vztahu k dalším osobám, které se na tomtéž místě a ve stejnou dobu nacházely. Závěrem pak nutno zdůraznit, že pokud obviněný vytýká vady v procesním postupu dozorujícího státního zástupce dle § 157a odst. 1 tr. ř., které však blíže a konkrétně nespecifikoval, a nepořízení zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení, jedná se námitky zcela vybočující z mezí uplatněného dovolacího důvodu (i dalších dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1). Nad rámec uvedeného lze však doplnit, že předseda senátu je dle § 55b odst. 1 tr. ř. oprávněn rozhodnout že z důležitých důvodů nebude pořizován v hlavním líčení zvukový záznam, ale protokol bude pořízen přibraným zapisovatelem podle jeho diktátu. Ačkoli tedy o průběhu hlavního líčení nebyl pořizován zvukový záznam, tento postup nijak neznehodnocuje výsledky zachycené v pořízených protokolech, a to z i důvodu, že trestní řád rozeznává dva rovnocenné způsoby protokolace v řízení před soudem, přičemž jedním z nich je právě výše uvedený postup.

31. Podle názoru Nejvyššího soudu se tedy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž věnovaly náležitou pozornost i námitkám obviněného (i dalších obviněných), s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní a uplatněná argumentace obviněného tak zcela míjí meze dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Pokud pak jde o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

33. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, a to konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že uplatněné námitky obviněného M. B. nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.

34. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

35. Pokud v dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.

36. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 11. 2016


JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu