11 Tdo 82/2004
Datum rozhodnutí: 17.02.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 82/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 79/2003-374 ze dne 3. 9. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 41/96, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 79/2003-374 ze dne 3. 9. 2003.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. R. F. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 41/96-332 ze dne 24. 2. 2003 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný tohoto trestného činu dopustil tím, že ve dnech 14. 6. a 21. 6. 1995 v O. jako jediný společník a jednatel firmy B., s. r. o., O., v úmyslu se obohatit, uzavřel s V. u. ú., a. s., O., dohody a smlouvy o postoupení pohledávek vůči podniku O., a. s., O., ve výši 3.492.020,92 Kč a 3.950.938,83 Kč s tím, že si po realizaci pohledávek ponechá provizi ve výši 4% jejich hodnoty a poté je v částce 7.145.240,75 Kč uhradí V. u. ú., a. s., O., avšak po realizaci uvedených pohledávek formou vzájemného zápočtu s podniky M. t., a. s., O., a Č., a. s., E. D., které mu tyto pohledávky v plné výši uhradily, a to tak, že na účet vedený u I., a. s., oblastní pobočka O., číslo 102703268/5100, poukázaly Č., a. s., E. D., dne 13. 7. 1995 částku 4.981.350,83 Kč a M. t., a. s., O., dne 28. 7. 1995 částku 3.492.020,92 Kč, vybral z tohoto účtu prostřednictvím tří šeků dne 14. 7. 1995 částku 2.000.000,- Kč, dne 17. 7. 1995 částku 2.982.000,- Kč a dne 31. 7. 1995 částku 3.492.000,- Kč, načež dne 2. 8. 1995 poukázal V. u. ú., a. s., O., pouze částku 400.000,- Kč a zbytek si ponechal, čímž tuto akciovou společnost poškodil o celkovou částku 6.745.240,75 Kč.

Za to byl obviněný podle § 250 odst. 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl soudem prvního stupně postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti V. u. ú., a. s., škodu ve výši 6.745.240,75 Kč s tím, že co do zbytku svého nároku byla tato společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného Ing. R. F. byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Vrchním soudem v Olomouci č. j. 5 To 79/2003-374 ze dne 3. 9. 2003 postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), f) trestního řádu zrušen v celém rozsahu a obviněný byl znovu uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody ve stejné výměře jako rozsudkem soudu prvního stupně, tedy v trvání pěti let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a s povinností nahradit poškozené společnosti V. u. ú., a. s., škodu ve výši 6.745.240,75 Kč. Tyto výroky ovšem vynesl soud druhého stupně na základě pozměněných skutkových zjištění, když dospěl k závěru, že se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že ve dnech 14. 6. 1995 a 21. 6. 1995 v O. jako jediný společník a jednatel firmy B., s. r. o., v úmyslu se obohatit, uzavřel s V. u. ú. a. s. (nyní VVUÚ a. s.) smlouvy o postoupení pohledávek vůči podniku O., a. s., ve výši 3.492.020,92 Kč a 3.950.938,83 Kč s tím, že si po realizaci pohledávek ponechá provizi ve výši 4% jejich hodnoty, a poté je v částce 7.145.240,75 Kč uhradí V. u. ú., a. s., avšak po realizaci uvedených pohledávek formou vzájemného zápočtu s podniky M. t., a. s., a Č., a. s., které mu tyto pohledávky v plné výši uhradily ve dnech 13. 7. 1995 a 28. 7. 1995, V. u. ú., a. s. (nyní VVUÚ a. s.), poukázal dne 2. 8. 1995 pouze částku 400.000,- Kč a zbytek si ponechal, čímž této akciové společnosti způsobil škodu v celkové výši 6.745.240,75 Kč.

Opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 79/2003-374 ze dne 3. 9. 2003 byl obviněnému doručen dne 9. 11. 2003, jeho obhájci dne 8. 10. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství téhož dne.



Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný Ing. R. F. dne 9. 1. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání a opřel ho o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, jenž podle jeho názoru nevykazuje znaky trestného činu podvodu. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že nesprávným způsobem posoudily povahu celé stíhané operace. V tomto kontextu zdůrazňuje, že se jednalo o standardní obchodněprávní záležitost totiž postoupení pohledávek za úplatu, které nikterak nesměřovalo k jeho obohacení. Současně vylučuje, že by měl úmysl dobrat se takového obohacení. Připouští však, že následně sám porušil povinnosti plynoucí ze vzniklého závazkového vztahu, neboť se ocitl v prodlení s úhradou sjednané platby, vyslovuje však přesvědčení, že v důsledku toho je na místě vyvodit vůči němu obchodněprávní odpovědnost, nikoliv trestní odpovědnost. V té souvislosti poukazuje na to, že ani soud druhého stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku nepopisuje nic jiného, než obchodněprávní vztah mezi jím reprezentovanou společností B., s. r. o., a jejím obchodním partnerem, V. u. ú., a. s. Za těchto okolností nemůže být podle jeho názoru řeči o jakémkoliv uvedení V. u. ú., a. s., v omyl. Co se pak týče majetkové stránky celé operace, připomíná, že uzavřením smluv o postoupení pohledávek se společnost B., s. r. o., stala majitelem postoupených pohledávek a v důsledku toho se jejím majetkem staly i částky inkasované v rámci jejich vymáhání. Nejednalo se totiž o žádné zprostředkování či mandát, kdy by společnost B., s. r. o., i on sám nakládali s cizím majetkem. Pokud tedy podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplatil dohodnutou úplatu za postoupené pohledávky v úmyslu poškodit V. u. ú., a. s., a peníze získané vymožením postoupených pohledávek si ponechal pro svou potřebu, bylo možné dovodit maximálně to, že zcizil část majetku dlužníka (společnosti B., s. r. o.) a tím zmařil uspokojení věřitele z daného závazkového vztahu (poškozený V. u. ú., a. s.), tzn. mohl spáchat pouze trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 a 4 trestního zákona.

Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů podle názoru obviněného řádně nezhodnotily všechny podmínky trestnosti podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, především pak naplnění znaku uvedení někoho v omyl v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) postupem podle § 256k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 79/23003-374 ze dne 3. 9. 2003 a s odkazem na § 265m odst. 1 trestního řádu jej sám ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že obviněný jen zdánlivě útočí proti právnímu posouzení stíhaného skutku, ale ve skutečnosti napadá skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně, když popírá naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, přestože tyto jsou v popisu skutku ve výroku o vině zcela zřetelně uvedeny. Na tomto základě se pak pokouší interpretovat celou záležitost jako závazkový vztah ze sféry obchodního práva, ačkoliv jako jednatel jednal podle názoru státního zástupce způsobem postižitelným podle trestního práva. Za zcela irelevantní označil státní zástupce jeho argumentaci tím, že nenakládal s cizím majetkem, neboť tato skutečnost by mohla mít význam pouze při úvaze o možnosti kvalifikace jeho jednání jako zpronevěry, pro níž v daném případě není žádný podklad. Závěrem proto vyslovuje státní zástupce přesvědčení, že napadený rozsudek netrpí žádnou vadou a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl postupem pode § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, kterým bylo v důsledku změny výroku o vině nově rozhodnuto i o trestu a o náhradě škody ve vztahu k obviněnému Ing. R. F. [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě dne 9. 1. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný Ing. R. F. poukazuje na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto dovolacího důvodu. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybňuje správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože v této části dovolání obviněného, která vychází z citovaných výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 trestního řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl k závěru, že podané dovolání je zčásti důvodné.

V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání obviněný zpochybňuje závěr soudů prvního a druhého stupně, podle něhož jednal v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného V. u. ú., a. s., přičemž příčinu tohoto jím tvrzeného pochybení shledává v absenci důkazů, které by tuto skutečnost dokládaly. Současně namítá, že soudy obou stupňů neučinily žádná skutková zjištění svědčící pro závěr, že někoho uvedl v omyl, přestože tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu mají v rámci odůvodnění svých rozhodnutí bez dalšího za prokázán. Z naznačených okolností pak obviněný dovozuje, že u něj neexistuje zavinění v potřebné formě a že jeho jednání nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu.

K zmíněným argumentům obviněného Nejvyšší soud především konstatuje, že uplatněný dovolací důvod obviněný zčásti spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů.

Reálné naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. V tom rozsahu, v němž tedy obviněný Ing. R. F. namítá nesprávnost právního posouzení skutku s poukazem na nedostatek úmyslného zavinění, ale tento svůj názor dovozuje jen z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, nevytýká soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci obviněného Ing. R. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění obsažené ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, podle něhož obviněný jako jediný jednatel společnosti B., s. r. o., v úmyslu obohatit se uzavřel s V. u. ú., a. s., smlouvy o postoupení dvou pohledávek vůči podniku O., a. s., za částku 7.145.240,75 Kč splatnou po realizaci postoupených pohledávek, avšak tento závazek splnil jen do výše 400.000,- Kč a zbytek získaných finančních prostředků ve výši 6.745.240,75 Kč si ponechal. Ty dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet, byť shledal, že citovaná skutková zjištění nejsou ve všech směrech dostatečně jednoznačná. To se týká zejména formy úmyslu obviněného obohatit se: není totiž zřejmé a to ani z odůvodnění napadeného rozsudku zda se podle závěru soudu druhého stupně obviněný přímo chtěl zmocnit určité majetkové hodnoty, ani to, o jakou hodnotu se jednalo (zda tedy šlo o postoupené pohledávky nebo výtěžek z nich), anebo byl s některou z těchto alternativ jako jednou z možných srozuměn.

Pokud jde o právní posouzení stíhaného skutku, soudy obou stupňů v něm spatřovaly všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněného trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. Vzhledem k ustanovení § 3 odst. 3 trestního zákona se jedná o trestný čin úmyslný, což značí, že všechny citované znaky skutkové podstaty musí být zahrnuty úmyslným zaviněním (§ 4 trestního zákona) pachatele. V řízení přitom musí být bezpečně zjištěno jakou dispozicí s určitou majetkovou hodnotou pachatel sebe nebo někoho jiného obohatil a komu a v jaké výši tak způsobil škodu. Předpokladem toho, aby takové jednání bylo možné označit za podvod ve smyslu § 250 trestního zákona současně je zjištění, že takovou dispozici provedl s využitím něčího omylu, s uvedením někoho v omyl nebo se zamlčením určitých podstatných skutečností.

Z podaného dovolání vyplývá, že podstatou námitek obviněného Ing. R. F. je tvrzení, podle něhož poškozený nebyl v posuzovaném případě jím ani nikým jiným uveden v omyl a on ani nikdo jiný neměl úmysl jej uvést v omyl, využít jeho omylu nebo mu zatajit nějaké podstatné skutečnosti. Obviněný se tedy domnívá, že jeden ze znaků skutkové podstaty spočívající v uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení určité podstatné skutečnosti není naplněn a tudíž ani pokryt jeho zaviněním, resp. zaviněním v potřebné formě alespoň úmyslu nepřímého [§ 4 písm. b) trestního zákona]. Přestože toto přesvědčení obviněný opírá do určité míry o námitky proti správnosti skutkových zjištění, což jsou otázky, které v dovolacím řízení nemůže Nejvyšší soud přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno, je jeho dovolání částečně opodstatněné, protože popis skutku v napadeném rozsudku skutečně neobsahuje všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění daného znaku - uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení určité podstatné skutečnosti - a tudíž i pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona.

Podle skutkových zjištění, z nichž vycházel soud druhého stupně a která jsou popsána především ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, obviněný Ing. R. F. jako jediný jednatel společnosti B. s. r. o. dostal do své dispozice dvě pohledávky V. u. ú. a. s. vůči společnosti O. a. s. a při uzavření smluv o jejich postoupení se zavázal uhradit původnímu majiteli 96% z částky získané jejich zpeněžením, takto převzatý závazek však nesplnil, ačkoliv disponoval potřebnými finančními prostředky, neboť je vyinkasoval při realizaci postoupených pohledávek. Vzápětí je vyzvedl z účtu společnosti B. s. r. o. a užil je pro vlastní potřebu. Tím zmařil uspokojení závazku společnosti B. s. r. o. vůči věřitelskému V. u. ú. a. s. (č. l. 379-381 trestního spisu). Odůvodnění tohoto rozsudku však již neobsahuje další rozvedení skutkových okolností, za nichž obviněný uzavřel smlouvy o postoupení předmětných pohledávek s V. u. ú. a. s., z nichž by bylo možné posoudit, zda a případně jakým způsobem byl tento ústav uveden v omyl, zda bylo využito jeho omylu a v čem tento spočíval nebo zda a kým mu byly zamlčeny některé podstatné skutečnosti, a na základě toho hodnotit zavinění obviněného ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Stran výroku o vině v tomto ohledu totiž soud druhého stupně pouze uvedl, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění a provedl všechny potřebné důkazy, tudíž na jejich hodnocení a na učiněné závěry plně odkázal a ztotožnil se s nimi (č. l. 378 trestního spisu). Odvolací soud ovšem současně tento prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil. Jeho odkaz tak směřuje k neexistujícímu rozhodnutí, jehož závěry odvolací soud v napadeném rozhodnutí nemohl nijak přejímat ani na ně odkazovat. Přestože jde o vadu mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a navíc takovou, kterou ani dovoláním nelze napadnout (§ 265a odst. 4 trestního řádu), rozsudek odvolacího soudu je v jejím důsledku v této části v podstatě nepřezkoumatelný, protože jeho odůvodnění neodpovídá ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu.

Základem pro právní posouzení úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k uvedení v omyl osoby jednající za V. u. ú. a. s. se tudíž stalo jen citované zjištění, podle něhož obviněný uzavřel s tímto ústavem dvě smlouvy o postoupení předmětných pohledávek a po jejich zpeněžení nesplnil svůj závazek uhradit tomuto ústavu sjednanou částku, přestože to mohl učinit. Uvedená slovní formulace však především zjevně neobsahuje žádnou okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na to, že tomuto svému partnerovi zamlčel nějakou podstatnou skutečnost, využil jeho omylu nebo ho přímo uvedl v omyl. To, že takové zjištění soud druhého stupně učinil lze usuzovat pouze z tzv. právní věty výroku o vině, v níž bez dalšího konstatuje, že obviněný někoho uvedl v omyl . Ve výroku ani v odůvodnění napadeného rozsudku přitom není nijak specifikováno jakým způsobem se tak mělo stát a v kterém okamžiku skutkového děje. Přitom předpokladem toho, aby mohlo jít o podvod ve smyslu § 250 trestního zákona, je tento úmysl obviněného již na počátku daného jednání, tedy při uzavírání předmětných smluv. Soud prvního stupně sice zřejmě v reakci na tuto skutečnost v odůvodnění svého rozsudku zformuloval obecný závěr, že obviněný již při uzavírání smluv o postoupení pohledávek neměl v úmyslu úplatu za realizované pohledávky poškozenému ústavu uhradit, z čehož by bylo možné dovodit, že v tomto směru uváděl tento ústav v omyl, není však zřejmé, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl. Omezil se totiž na obecné konstatování, že tak učinil s ohledem na výše uvedené důkazy (č. l. 344 trestního spisu). Navíc tento rozsudek byl soudem druhého stupně v plném rozsahu zrušen. Samotné nesplnění závazku vyplývajícího pro obviněného ze smluv o postoupení pohledávek a neuhrazení dlužné částky poškozenému ústavu, které tvoří těžiště skutkových zjištění soudu druhého stupně, přitom nepochybně není trestné a rozhodně není podvodem ve smyslu § 250 trestního zákona. Naopak, pokud soud druhého stupně činí závěr, že obviněný jednající za společnost B. s. r. o. odčerpal z jejího majetku část disponibilních finančních prostředků zcizil je a tak zmařil uspokojení jejího věřitele poškozeného ústavu - svědčí to při škodě přesahující 5.000.000,- Kč pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Úvaha o této právní kvalifikaci však může mít v daném případě místo pouze pokud se nepodaří prokázat naplnění znaků přísněji postižitelné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Jestliže totiž obviněný jednal při realizaci předmětné operace od počátku v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného ústavu jeho uvedením v omyl nebo zamlčením určitých podstatných skutečností, dopustil se trestného činu podvodu, nikoliv trestného činu poškozování věřitele. Okolnost, zda byl jeho jednáním tento ústav uveden v omyl nebo zda byly jeho odpovědnému pracovníkovi zamlčeny nějaké podstatné okolnosti či nikoliv, však z napadeného rozsudku soudu druhého stupně zřejmá není. Odvolací soud totiž ani v odůvodnění tohoto rozsudku neučinil žádnou úvahu o tom, jak tuto otázku, jejíž zodpovězení podmiňuje možnost dovození trestní odpovědnosti za podvod ve smyslu § 250 trestního zákona, vyřešil a zda se jí vůbec zabýval. Naopak, stejně jako soud prvního stupně se soustředil na okolnosti následného fiktivního převodu obchodních podílů společnosti B. s. r. o. na K. Č., které pro úvahu o právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona nemají přímý vliv.

Neobsahuje-li tedy napadený rozsudek soudu druhého stupně žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že jednáním obviněného byl V. u. ú. a. s. uveden v omyl, bylo využito jeho omylu nebo mu byly zamlčeny určité podstatné skutečnosti, a to vše v úmyslu obohatit sebe nebo někoho jiného k jeho škodě, tím spíše v něm absentuje skutkový podklad nezbytný k tomu, aby bylo možné dovodit u obviněného úmyslné zavinění ve vztahu k této skutečnosti, která podmiňuje spáchání trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Proto zatím nelze dovodit ani zavinění obviněného v potřebné formě, přestože to obecně nelze ani vyloučit.

Je tedy možné uzavřít, že na základě doposud ustáleného skutkového stavu věci není možné určit, zda se obviněný skutkem stíhaným v této trestní věci dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, případně trestného činu jiného nebo žádného. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, za jakých okolností došlo k uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, zda přitom byl někdo uveden v omyl, bylo využito něčího omylu nebo byly zamlčeny některé podstatné skutečnosti, či nikoli, a zda je tento znak objektivní stránky trestného činu podvodu pokryt zaviněním obviněného v potřebné formě.

Zjištění, že dovolání obviněného Ing. R. F. je v uvedených směrech opodstatněné, vedlo Nejvyšší soud k tomu, že postupem podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Olomouci tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného Ing. R. F. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především důkladně posoudí okolnosti uzavření smlouvyo postoupení pohledávek mezi společností B. s. r. o. zastoupenou obviněným a V. u. ú. a. s. a kroky následující po jejím uzavření, a to zejména z toho hlediska, zda přitom byly osoby jednající za uvedený ústav něčím uvedeny v omyl, zda bylo využito jejich omylu nebo zda jim byly zatajeny určité skutečnosti, popřípadě jak, kdy a kým. Dále odvolací soud zjistí a náležitě vyloží, jaký byl vnitřní psychický vztah obviněného k tomuto jednání, zejména z kterých skutečností lze na jeho zavinění usuzovat. V návaznosti na to opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, či zda se obviněný dopustil jiného trestného činu (zejména pak trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 a 4 trestního zákona) anebo žádného a vysloví tomu odpovídající výrok. Podstatná skutková zjištění následně vyjádří ve skutkové větě, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu.

Podle § 265s odst. 1 trestního řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 trestního řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. R. F. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 17. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vypracoval:

JUDr. Alexander Sotolář