11 Tdo 808/2006
Datum rozhodnutí: 26.09.2006
Dotčené předpisy:




11 Tdo 808/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. září 2006 dovolání obviněného K. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 6 To 763/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 37 T 62/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. října 2005, sp. zn. 37 T 62/2004, byl obviněný K. F. uznán vinným jednak trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil společně s obviněnými D. K. a J. B. (bod 1.), a dále pak sám trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 2.). Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 (čtyř) let. Současně byl obviněný K. F. týmž rozsudkem zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 2 Zt 76/2004, a ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 2 Zt 448/2004.

O odvolání obviněného K. F., které směřovalo pouze do odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 6 To 763/2005, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. F. za splnění všech formálních a obsahových náležitostí dovolání, jež opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poté, co dovolatel zrekapituloval závěry soudů obou stupňů namítl, že soudy učinily závěr o jeho vině v důsledku nesprávného právního posouzení skutku, neboť zjištěný skutkový stav nesprávně kvalifikovaly jako výše uvedené trestné činy, ačkoliv znaky žádného z nich nevykazoval. K trestným činům výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák (bod 1.), jichž se měl dopustit ve formě spolupachatelství namítl, že soud prvního stupně ve svých skutkových zjištěních, ze kterých v napadeném usnesení vycházel i soud druhého stupně, nijak blíže nerozvedl, v čem spočívalo jeho spolupachatelství na uvedených trestných činech. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pak není uvedeno, že by se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák, ani není specifikováno jakého konkrétního jednání se každý z obviněných ve spolupachatelství dopustil. Soud nerozlišil jednání jednotlivých obviněných, ačkoliv je zřejmé, že se jej nemohli dopustit tak, že všichni uskutečnili každou jeho část. Když je ve výroku rozsudku specifikováno jednání, kterého se mohl dopustit pouze jeden z obviněných (např. chycení poškozeného za bundu, jeho povalení na zem), tak již není uvedeno, který z obviněných se tohoto jednání měl dopustit. V této souvislosti obviněný poukázal na ustanovení § 220 tr. ř. s tím, že skutek je vymezen jednáním konkrétní osoby a následkem, přičemž trestní právo nezná princip kolektivní viny. Neobsahuje-li napadené rozhodnutí, a ani rozhodnutí soudu prvního stupně, popis konkrétního jednání obviněného, není podklad pro jeho posouzení jako trestného činu. Dovolatel též poukázal na zjištění soudu prvního stupně, v němž připustil jeho jistou pasivitu v poslední fázi konfliktu s poškozeným R. K., na základě čehož dovolatel činí závěr, že za této situace se nemohl dopustit trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Jednání ostatních obviněných vůči poškozenému v závěrečné fázi konfliktu tak mohlo být jejich vybočením z předchozího společného jednání. Dále pak dovolatel s odkazem na ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se domáhal toho, aby s ohledem na nízký stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání (a to bez ohledu na to, zda se jej dopustil) bylo toto posouzeno pouze jako přestupek.

K trestné činnosti uvedené v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že v případě trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se jedná o trestný čin úmyslný, a proto musí úmysl pachatele směřovat k hrubé neslušnosti, spáchané veřejně nebo alespoň na místě veřejnosti přístupném. Dovolatel poukázal na nahodilost vzniklé konfliktní situace s poškozenými manžely K. a na motivaci svého činu. Místo a způsob, jakým k činu došlo, nebyly jeho úmyslem pokryty, nebyl veden pohnutkou arogance vůči ostatním občanům, nýbrž pohnutkou osobní. Toto jeho jednání tak nelze podřadit pod trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a to pro absenci subjektivní stránky této skutkové podstaty. Obviněný dále uvedl, že kvalifikace jeho jednání též jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. by přicházela v úvahu jen v případě, že by ze způsobu provedení činu vyplývala obava, že by mohl poškozené usmrtit. Z jeho jednání však taková obava nevyplývala, a to ani s ohledem na své dřívější neshody s poškozenými.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 6 To 763/2005, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 37 T 62/2004, zrušil a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že námitky obviněného považuje z větší části za evidentně nedůvodné. K námitce vztahující se k otázce totožnosti skutku se ve vyjádření uvádí, že skutek musí být ve výroku o vině popsán uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, což nelze vykládat tak, že v případě, že byl skutek spáchán společným jednáním více osob, musí být jednání každého ze spolupachatelů do nejmenších detailů specifikováno. Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. předpokládá společné jednání a společný úmysl k tomu směřující. Ze skutkové věty je zřejmé, že se jednání účastnili všichni obvinění společně, kdy poškozeného pronásledovali, odtáhli jej ke kontejneru a nutili jej, aby do něj vlezl. Veškeré jednání bylo zároveň pokryto jejich úmyslem takto čin spáchat. Ze skutečnosti, že u některých dílčích násilných aktů nebylo zjištěno, který z obviněných se ho dopustil, nelze dovodit, že by vydírání poškozeného bylo pouhým excesem některého z obviněných. K naplnění znaků spolupachatelství není třeba, aby se spolupachatelé na činu podíleli stejnou měrou, stačí že je jejich jednání vedeno společným úmyslem. Obviněný by se ve formě spolupachatelství dopustil trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. i v případě, že by se již v této fázi fyzických nebo slovních útoků nedopouštěl a byl by jednání dalších odsouzených pouze přítomen. I tak by zdůrazňoval dopad útoků na poškozeného a působil na jeho psychiku. Spolupachatelství je přitom formou trestné činnosti, nikoli samostatným trestným činem, a proto není nutné vyjádřit jej citací § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku rozhodnutí. Námitky ohledně neexistence materiálních znaků trestných činů obviněný blíže nekonkretizoval. Státní zástupce k tomu poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty trestného činu zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, že nebezpečnost konkrétního činu nedosáhla stupně typové nebezpečnosti určité skutkové podstaty, lze učinit pouze tehdy, neodpovídá-li jednání ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům, což v posuzovaném případě, s ohledem na slovní a fyzickou agresi a příkoří způsobené poškozenému, učinit nelze.

K námitkám obviněného ohledně bodu 2. rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvedl, že pohnutka obviněného není formálním znakem skutkové podstaty trestného činu výtržnictví a bylo-li motivem jeho jednání osobní nepřátelství k poškozeným, tak obviněný musel být alespoň srozuměn s tím, že jeho jednání může postřehnout široký okruh individuálně neurčených osob. Jednání vůči poškozeným se obviněný dopustil z oken bytu, která směřují na ulici. Stupeň společenské nebezpečnosti jednání je sice poněkud nižší, než u prvního trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství, typové společenské nebezpečnosti trestného činu přesto dosahuje.

Naopak námitky obviněného k naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. považuje státní zástupce za důvodné. Zákonným znakem této skutkové podstaty jsou takové výhružky zabitím, které jsou schopny vzbudit důvodnou obavu, že budou naplněny. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně takové skutkové okolnosti neobsahuje. Zjištění nalézacího soudu jsou v tomto směru nepřesvědčivá. Nalézací soud poukázal pouze na nemoc poškozeného K. a na intenzitu výhrůžek, které však lze pokládat spíše za škálu různých vulgárních výrazů . V těchto souvislostech odkázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, ve kterém se uvádí, že okolnosti odpovídající všem znakům skutkové podstaty trestného činu musí být alespoň rámcově uvedeny ve skutkové větě výroku o vině. Státní zástupce dovodil, že skutek v podobě, v jaké jej soud prvního stupně vymezil ve skutkové větě a odůvodnění rozsudku, znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. nevykazuje. Obviněný by však nebyl obžaloby zproštěn v případě, že by soud této právní kvalifikace nepoužil. Obviněnému byl uložen úhrnný trest za celkem čtyři trestné činy. Trestný čin podle § 197a odst. 1 tr. zák. je trestným činem trestaným nejmírnější sazbou trestu odnětí svobody. V posuzovaném případě byl obviněnému ukládán trest v rámci sazby nejpřísněji trestaného trestného činu vydírání, přičemž konkrétní výměra byla zvolena přibližně v její jedné třetině. Přesto, že státní zástupce považuje v této části dovolací námitky obviněného za důvodné, domnívá se, že by případné odpadnutí této právní kvalifikace nemělo na postavení obviněného prakticky žádný dopad. V závěru tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. F. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.

Výše uvedené dovolací námitky obviněného, vztahující se k výroku o vině v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, spočívající obecně v tom, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin, ačkoliv znaky žádného trestného činu nenaplňovalo, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je formou společné trestné činnosti několika osob, kdy každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Vždy se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem).

Ze skutkových zjištění soudů v tomto směru vyplývá, že obviněný K. F. dne 27. 11. 2003 v době kolem 1,30 hod. v P., v prostoru před klubem S., na volně přístupném prostranství, napadl společně s již pravomocně odsouzenými D. K. a J. B. poškozeného R. K., a to tak, že všichni tři poškozeného po slovním konfliktu nejprve pronásledovali, poté jej srazili na zem do křoví, kde do něj po jeho pádu kopali, jeden z nich mu přitom roztrhl bundu a následně jej odtáhli ke kontejneru, kde poškozeného pod pohrůžkou dalšího bití přinutili vlézt do kontejneru. Na základě těchto skutkových závěrů, opírajících se zejména o svědecké výpovědi S. K. a poškozeného R. K., dospěl nalézací soud správně k závěru, že obviněný K. F. od počátku jednal spolu s dalšími dvěma osobami, a to se společným úmyslem napadnout poškozeného R. K. shora popsaným způsobem, včetně jeho přinucení k tomu, aby vlezl do kontejneru. Ta okolnost, že nalézacím soudem nebylo zjištěno, který z obviněných v rámci jejich společného útoku vůči poškozenému mu např. roztrhl bundu je z hlediska posouzení jejich jednání podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. irelevantní a dovolací námitky obviněného jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. O společné jednání půjde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství je formou trestné činnosti, nikoli však samostatným trestným činem, a proto není nutné existenci spolupachatelství výslovně deklarovat citací ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku rozsudku. Absence takového vyjádření není ani porušením procesních požadavků vyplývajících z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

Skutek musí být totiž podle § 120 odst. 3 tr. ř. popsán ve výroku o vině zákonným pojmenováním trestného činu, uvedením příslušného zákonného ustanovení, místa, času a způsobu spáchání, popřípadě jinými skutečnostmi, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. Nejvyšší soud je toho názoru, že rozsudek nalézacího soudu obsahuje zcela postačující popis skutku, který zcela odpovídá použité právní kvalifikaci, tedy že obviněný (společně s dalšími dvěma osobami) naplnil skutkovou podstatu trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Za skutek, tak jak byl popsán v rozsudku nalézacího soudu, odpovídá každý ze spolupachatelů, jako by jej spáchal sám. Z toho pak plyne i věcná neopodstatněnost těch námitek obviněného, ve kterých poukazoval na neexistenci principu kolektivní viny v českém trestním právu.

K námitkám obviněného ohledně porušení ustanovení o totožnosti skutku (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a o porušení ustanovení § 120 ost. 3 tr. ř. Nejvyšší soud navíc připomíná, že se jedná o otázky procesně právní povahy, zatímco obviněným uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 pod písm. g) tr. ř., je dán pouze v případě takových vad napadeného rozhodnutí, které spočívají v porušení hmotného práva. Uvedené dovolací námitky obviněného tedy jím uplatněný dovolací důvod obsahově ani nenaplňují.

Trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul, nebo trpěl.

Dovolací námitka obviněného stran jeho údajné pasivity v závěru společného jednání vůči poškozenému, jež opodstatňovalo kvalifikaci skutku též jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s tím, že se ze strany zbývajících dvou spolupachatelů jednalo o exces, je rovněž zjevně neopodstatněná. Skutková zjištění nalézacího soudu jsou v tomto směru dostatečným podkladem pro právní závěr, že i v této části se jednalo o společné jednání obviněných, které bylo zároveň pokryto jejich společným úmyslem. Zejména z výpovědi svědka R. K. vyplynulo (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně), že se závěrečného útoku proti němu účastnili všichni pachatelé. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ani v případě, že by obviněný K. F. v této fázi poškozeného již slovně nebo fyzicky nenapadal, tak by za výše popsaných okolností již jeho pouhá přítomnost na místě činu zesilovala účinek výhružek násilím pronášených ostatními spolupachateli (k tomu srov. č. 12 I./1980 2, Bulletin Nejvyššího soudu ČR, a přiměřeně č. T 808., Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 17), jimiž byl poškozený přinucen vlézt do kontejneru, a proto závěry soudů o jeho vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými jsou správné.

Co se týče dovolací námitky obviněného stran nedostatku materiální podmínky trestnosti jeho činu, tak obviněný své tvrzení nikterak nekonkretizoval. Lze nicméně připomenout, že při úvahách o tom, zda jednání obviněného K. F. dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), či nikoliv, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů učinily zcela správně závěr, že v daném případě jednání obviněného předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek vyplývajících zejména z ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. ve vztahu k trestným činům výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., dosáhlo. Tyto závěry lze stejně tak vztáhnout i k výtce dovolatele stran nedostatku materiální podmínky trestnosti činu ohledně skutku uvedeného v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně.

Zjevně neopodstatněným shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného též ve vztahu ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejně přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Pokud jde o námitku dovolatele zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k poškozeným manželům D. a B. K., tak ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný K. F. oba poškozené napadl opakovaně (ve dvou případech) v situaci, kdy se procházeli po ulici, a to velice hrubými vulgárními výrazy uvedenými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Není tak pochyb o tom, že obviněný jednal zaviněně (§ 3 odst. 3 tr. zák.), a to přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého ke všem zákonem vyžadovaným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu /§ 4 písm. b) tr. zák./. Obviněným uváděný motiv jeho jednání vůči poškozeným, spočívající v osobním nepřátelství vůči nim, není ovšem zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a není tak pro posouzení, zda skutková podstata tohoto trestného činu byla naplněna i po subjektivní stránce, trestněprávně relevantní, a s ohledem na zjištěné okolnosti činu obviněného ani z pohledu materiální podmínky jeho trestnosti.

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Ohledně dovolací námitky obviněného vytýkající nenaplnění skutkové podstaty výše citovaného trestného činu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku tak, jak je uveden ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s odůvodněním rozhodnutí obou nižších soudů, činí i tuto námitku zjevně neopodstatněnou. Soudy vcelku uspokojivým způsobem vysvětlily, z jakých důvodů pokládaly slovní výhružky usmrcením na adresu obou poškozených ( já vás zabiju, až tě chytnu, tak tě sejmu, tobě bude stačit jedna rána ) za způsobilé vzbudit u poškozených obavy z jejich realizace. Soudy v tomto směru správně zdůraznily, že poškozený D. K. byl v době činu již vážně nemocný (v mezidobí zemřel) a že tyto výhružky velice intenzivně vnímal (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba připomenout, že nalézací soud mimo jiné vycházel z výpovědi poškozené B. K., podle níž jim obviněný vyhrožoval dvakrát a že jeho výhružky brala vážně, a to i s ohledem na zdravotní stav manžela. Nalézací soud vycházel též z lékařských zpráv o zdravotním stavu poškozeného D. K., z nichž mimo jiné zjistil, že poškozeného toto jednání obviněného psychicky velmi zneklidňovalo. S ohledem na všechny tyto skutečnosti má Nejvyšší soud za to, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud těmto svým skutkovým zjištěním daly výraz jejich posouzením též jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. spáchaného v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného K. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík