11 Tdo 791/2006
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 791/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2007 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2006, sp. zn. 2 To 129/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 66/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Na obviněného J. B. byla podána obžaloba pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od konce roku 2004 do 19. 3. 2005, kolem 12:00 hod., v katastru obce K., okres. R., v neobydleném rodinném domku v půdních prostorách nejméně ve čtyřech případech strhl na zem nezletilou J. T., a když chtěla odejít, držel ji za ruce nebo jí hrozil zbitím a poté jí svlékl kalhoty i spodní kalhotky a vykonal s ní pohlavní styk a přitom znal její věk;

a pro trestný čin ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že nejméně od podzimu 2004 do zadržení dne 19. 3. 2005, v obci K., v okrese R., v místě bydliště poškozené, kde také bydlel, při různých příležitostech přes oděv osahával a hladil na prsou a hýždích nezletilou J. T., jejíž věk znal a musel být srozuměn s tím, že svým jednáním v ní vytváří návyky, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivňovat běžnou normu chování v sexuální oblasti.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 66/2005 ze dne 12. 10. 2005 byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tak, že v přesně nezjištěné době nejméně od 6. 3. 2005 do 19. 3. 2005, v katastru obce K., okres R., v neobydleném rodinném domku a jinde, opakovaně nejméně ve třech případech měl pohlavní styk s nezletilou J. T., i když její věk znal.

Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem /§ 39a odst. 2 písm. b) tr. zák./ a podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické a protialkoholní ambulantní formou.

Současně byl tímto rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, která jej vinila ze spáchání trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že nejméně od podzimu 2004 do zadržení dne 19. 3. 2005, v obci K., v okrese R., v místě bydliště poškozené, kde také bydlel, při různých příležitostech přes oděv osahával a hladil na prsou a hýždích nezletilou J. T., jejíž věk znal a musel být srozuměn s tím, že svým jednáním v ní vytváří návyky, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivňovat běžnou normu chování v sexuální oblasti, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.

Z podnětu odvolání státního zástupce projednal věc Vrchní soud v Praze a rozsudkem sp. zn. 2 To 129/2005 ze dne 5. ledna 2006 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným z trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tak, že v době od 6. do 19. 3. 2005 v obci K., okres R., nejméně 3x souložil s nezletilou J. T. (v rozsudku je nesprávně uvedeno křestní jméno poškozené jako R.), ač znal její věk, přičemž nezletilá z některé z těchto souloží otěhotněla a dne 13. dubna 2005 podstoupila umělé přerušení těhotenství.

Podle § 242 odst. 1 tr. zák. vrchní soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 72 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. mu uložil ochranné ambulantní protialkoholní a sexuologické léčení. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu uložil trest vyhoštění na dobu sedmi let.

Zprošťující výrok z rozsudku soudu prvního stupně zůstal nezměněn.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 28. 2. 2006, jeho obhájci dne 16. 3. 2006 a státnímu zastupitelství dne 20. 2. 2006.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) předloženo dne 26. 6. 2006.

Podle názoru dovolatelky rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a je proto naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávnost právního posouzení spatřuje v tom, že zprošťující a odsuzující výrok se podle názoru nejvyšší státní zástupkyně týká jediného (téhož) skutku. To úzce souvisí s otázkou, zda mezi trestným činem, kterým byl obviněný uznán vinným a tím, pro který byl zproštěn, je vztah jednočinného souběhu. Skutkové okolnosti podle přesvědčení dovolatelky pro tento závěr svědčí. Vrchní soud nepřípustně rozdělil skutek na dvě samostatné části. Jednu, kdy pohlavním stykem s nezletilou formou opakované soulože naplnil zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání a druhou ohmatávání této dívky jako druhý skutek spáchaný ve stejné době, kterým se podle obžaloby měl dopouštět trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., a to útoky před i po 6. 3. 2005.

Další námitka dovolatelky se týká právního závěru vrchního soudu, podle kterého obviněný tím, že v období od 6. 3. do 19. 3. 2005 nejméně 3x souložil se jmenovanou poškozenou, ač znal její věk, naplnil sice znaky dvou trestných činů (pohlavního zneužívání a ohrožování výchovy mládeže), ale mezi oběma těmito trestnými činy jde o vztah tzv. faktické konjunkce, a proto jednání kvalifikoval pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Dovolatelka namítá, že ohrožený mravní vývoj poškozené, který je objektem trestného činu podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., není ani podřadným vedlejším produktem závažnější trestné činnosti posuzované jako hlavní trestný čin, ani bezvýznamným prostředkem k jeho spáchání. Pro závěr, že skutek spáchaný v časovém rozmezí od 6. 3. do 19. 3. 2005, kvalifikovaný jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. zakládá současně i skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. /dovolání však mělo zřejmě na mysli písm. a) téhož ustanovení/ svědčí okolnost, že obviněný souložil s nezletilou opakovaně nejméně 3x v rozsahu tří týdnů a tím vedl poškozenou k pohlavní nevázanosti, resp. návyku na ni a tím také k nemravnému životu a tedy vydal osobu mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděl k nemravnému životu.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto nejvyšší státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, bylo podáno včas a oprávněnou osobou a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně výslovně uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného důvodu je možno namítat, že skutek, který byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin. Dovoláním však nelze napadat skutková zjištění soudu ani způsob hodnocení důkazu, z něhož skutkové hodnocení vzešlo.

Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší státní zástupkyně vznesla proti napadenému rozhodnutí dvě námitky. První spočívá v tom, že zprošťující a odsuzující výrok se má týkat jediného (téhož) skutku a v související otázce, zda mezi trestným činem, kterým byl obviněný uznán vinným a tím, kterým byl zproštěn, je vztah jednočinného souběhu.

Druhá námitka se týká právního závěru odvolacího soudu, který při rozhodování o právní kvalifikaci jednání obviněného (skutek spočívající v nejméně třech souložích s poškozenou v době od 6. 3. do 19. 3. 2005) aplikoval tzv. faktickou konzumpci, a toto jednání nekvalifikoval též jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud k uvedeným námitkám konstatuje. Za jeden skutek z hlediska trestního práva hmotného jsou považovány ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro následek závažný z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz R 8/1985 Sb.). Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Za jediný skutek se z hlediska trestního práva hmotného vždy považuje i pokračování v trestném činu. Z hlediska trestního práva hmotného lze tedy konstatovat, že jednání obviněného (a to i v té části jeho údajného jednání, ve které byl soudem obžaloby zproštěn, protože nebylo prokázáno, že se takového jednání dopustil) je skutečně jedním skutkem, pokud toto jednání zasáhlo objekt chráněný ustanovením § 217 tr. zák.

Podstata je však v tom, že tento skutek se měl skládat z celé řady dílčích útoků odehrávajících se v době od podzimu 2004 do 19. 3. 2005, spočívajících v obžalobě přesněji nekvantifikovaném množství aktů osaháváním, a ze tří aktů soulože situovaných do období od 6. 3. do 19. 3. 2005. Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Je zřejmé, že jednání, pro které byl obviněný postaven před soud, má všechny znaky pokračování v trestném činu podle § 217 tr. zák. Pokračování nevylučuje možnost jednočinného souběhu jednotlivého dílčího útoku (dle § 12 odst. 12 tr. ř. skutku) nebo i všech dílčích útoků s jiným trestným činem za podmínky, že tímto dílčím útokem jsou současně napadeny dva nebo více objektů trestných činů, resp. naplněny znaky dvou nebo více trestných činů různých skutkových podstat.

Fakt, že z hmotně právního hlediska se jedná o jeden skutek, však s ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. nebránil soudu rozhodovat zprošťujícím rozsudkem ve vztahu k některým z těchto dílčích útoků. To plyne z toho, že podle zmíněného ustanovení se skutkem ve smyslu procesním rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu. Osvobozující výrok v rozsudku Krajského soudu v Praze se týká té části dílčích útoků, kterými měla být podle obžaloby naplněna skutková podstata trestného činu podle § 217 tr. zák., kde jednání pachatele mělo spočívat v osahávání poškozené, ne však v souloži. Kterých dílčích útoků se zproštění týká, je ve výroku rozsudku dostatečně přesně specifikováno. Proto námitka, že zprošťujícím výrokem bylo rozhodnuto o celém skutku a soud, pokud část jednání nepovažoval za prokázanou, měl tuto část jednání pouze ze skutkového zjištění vypustit, není namístě.

Ani další námitka dovolatelky nemůže zpochybnit správnost rozhodnutí dovolacího soudu. Podle názoru Nejvyššího soudu vrchní soud správně nekvalifikoval jednání obviněného i jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kde vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému a nemravnému životu. Předně je třeba uvést, že i když obecně k naplnění této skutkové podstaty postačuje i nedbalostní zavinění (arg. byť i z nedbalosti ), vztahuje se tato forma zavinění k předpokládanému následku, tj. vydání osoby mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí. Ve vztahu k jednání uvedenému v odst. 1 pod písm. a) § 217 se z hlediska zavinění musí jednat o zavinění úmyslné (arg. svádí ), přičemž toto zavinění musí pokrývat i cíl, ke kterému svádění směřuje ( k zahálčivému nebo nemravnému životu ). Z gramatického výkladu by bylo možno dokonce dovodit, že zákon předpokládá úmysl přímý. Jinými slovy, pachatel musí úmyslně svádět osobu mladší osmnácti let k zahálčivému nebo nemravnému životu a tím ji, byť z nedbalosti, vydat nebezpečí zpustnutí, přičemž zpustnutím se rozumí stav morálního úpadku jednotlivce vedoucí ke způsobu života, který je v příkrém rozporu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti.

Ze skutku, jak byl zjištěn v rozsudku vrchního soudu, však takový úmysl nelze konstatovat. Kromě toho, jak plyne z dosavadní judikatury, ne každý skutek pohlavního zneužívání, byť spočívající v souloži, lze automaticky považoval i za jednání, kterým by byla naplněna skutková podstata trestného činu ohrožování výchovy mládeže. Lze v tomto směru poukázat např. na rozhodnutí 4 Tz 125/2000, které sice možnost jednočinného souběhu těchto trestných činů připouští, avšak vychází ze situace, kdy obviněný měl s poškozenou pohlavní styk po dobu několika měsíců. I z dalších rozhodnutí plyne, že musí jít o působení trvající po delší dobu - viz např. rozhodnutí č. 25/1980 Sb., kde se taktéž jednalo o dlouhodobé jednání. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí č. 46/68 Sb., podle kterého se za svádění považuje úmyslné, nikoliv jednorázové počínání pachatele podobné návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší osmnácti let, aby vedla uvedený způsob života. Vycházeje z těchto úvah, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek vrchního soudu vytýkanou vadou netrpí a vrchní soud správně jednání obviněného neposoudil i jako trestný čin podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Za této situace lze již považovat za nadbytečné zabývat se otázkou tzv. faktické konzumpce. Jen pro úplnost lze dodat, že podle teorie se faktickou konzumpcí rozumí případ, kdy porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením v konkrétním případě je bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem hlavní závažnější trestné činnosti postižené druhým ustanovením. V takových případech konzumuje posouzení skutku jako podstatně závažnějšího trestného činu jeho posouzení jako činu méně závažného, jinými slovy, pokud postih za závažnější trestný čin lze považovat za dostatečný. Zda mezi dvěmi skutkovými podstatami je vztah faktické konzumpce, je třeba posuzovat podle okolností konkrétního případu. Nepochybně nelze tento vztah a priori vyloučit obecným poukazem na to, že ohrožený mravní vývoj není ani podřadným vedlejším produktem závažnější trestné činnosti posouzené jako hlavní trestný čin ani bezvýznamným prostředkem k jeho spáchání. Dovolání však jiné argumenty proti závěru Vrchního soudu v Praze nepřineslo. Na druhé straně ani rozsudek vrchního soudu žádné přesvědčivé zdůvodnění pro existenci vztahu faktické konzumpce v tomto konkrétním případě rovněž neobsahuje. Na správnost výroku napadeného rozsudku však toto odůvodnění vliv nemělo.

Na základě těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a proto rozhodl tak, že se odmítá.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman