11 Tdo 786/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



11 Tdo 786/2013-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 dovolání, které podal obviněný S. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 7 To 15/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 202/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného S. K.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 101 T 202/2012, byl S. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle § 185 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené D. V.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 8. 8. 2012 v době kolem 9.50 hodin v H.-Š., okr. Karviná, na ulici Š. čp. , na ubytovně Baron School, na pokoji č. , kam vstoupil bez pozvání D. V. pod záminkou vysvětlení funkcí na mobilním telefonu, přičemž v nestřeženém okamžiku klíči, které byly v zámku vstupních dveří, uzamkl tento pokoj, a nejprve D. V. požádal o vysvětlení funkcí na mobilním telefonu, poté v době, kdy si D. V. myslela, že chce z pokoje odejít, k ní přistoupil, objal ji kolem těla pod rameny a přitiskl ji k sobě, přitom se snažil ji líbat na obličej a krk, čemuž se D. V. bránila tím, že jej od sebe odstrkávala a odvracela tvář, přitom mu říkala, aby toho nechal, což však neučinil a místo toho ji povalil na postel, lehl si na ni a snažil se z ní strhnout župan, pod kterým byla nahá, což se mu částečně i přes odpor D. V. , která se bránila tím, že jej rukama tlačila na hrudník a na krk, podařilo a začal ji líbat a osahávat na prsou a břiše a snažil se jí roztáhnout nohy, které D. V. držela pevně u sebe, čemuž se bránila tak, že se otočila na bok a přitom jej odstrkávala, poté se jí v jednom okamžiku podařilo ze sevření vyprostit a z postele utéct, následně se snažila otevřít dveře od pokoje, což se jí však z důvodu uzamčení pokoje nepodařilo, proto ji opětovně objal, začal ji olizovat po tváři a krku, povalil ji na postel, kde se z ní snažil stáhnout župan a opětovně ji i přes její odpor začal osahávat na prsou a břiše, přičemž se jí snažil roztáhnout nohy, což se mu přes její aktivní odpor nepodařilo, tato situace se opakovala ještě dvakrát, přičemž celou dobu D. V. zvýšeným hlasem žádala, aby přestal a z pokoje odešel, což však neučinil a stále jí opakoval, že již dlouho neměl ženu a že ji chce, přičemž svého jednání zanechal až poté, co mu odsouhlasila, že může večer přijít, a následně z pokoje odešel.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 7 To 15/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty Tylečkové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejprve obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení a vadně zjištěný skutkový stav namítal již svým odvoláním. Připomněl jeho obsah a konstatoval, že závěr krajského soudu o přezkoumatelnosti rozsudku je nutno považovat za naprosto nelogický a nezákonný. Zatímco ve výroku rozsudku soud změnil skutkovou větu oproti obžalobě, přičemž uvedl, že poškozená zvýšeným hlasem žádala , v odůvodnění je uvedeno, že po celou dobu křičela, tedy výrok rozsudku zjevně nebyl v souladu s odůvodněním. Ovšem ani upravený výrok podle obviněného neodpovídá výsledkům dokazování.
Postup krajského i okresního soudu považuje obviněný za natolik vadný, že je v rámci řízení o dovolání třeba najít prostor pro jeho nápravu. Jedná se podle něj o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, kterým byl obviněný dotčen ve svém právu na spravedlivé projednání věci. Přitom dále poukázal na otázku, zda nemohl odpor poškozené vnímat jako předstíraný, která dle jeho názoru měla být součástí skutkové věty, a konstatoval, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro absenci toho, jak se soud vypořádal s jeho obhajobou.
V další části svého dovolání obviněný znovu rozebral důkazní situaci. Poukázal zejména na to, že poškozená nekřičela, nedovolávala se pomoci, výrazně se nebránila, o čemž svědčí absence poranění, během pauzy si přisedla k obviněnému zpět na postel, obviněný nemohl předpokládat, že poškozená je zesláblá v důsledku užívání opiátů v rámci léčení ze závislosti, nakonec akceptoval důvod poškozené, proč s ním nechce spát, tj. že musí do práce, a z pokoje odešel. Podle obviněného tak nebylo bez pochybností prokázáno, že užil násilí ve snaze o vykonání pohlavního styku s poškozenou vědom si jejího skutečného odporu a že by jeho jednání mělo být pokryto úmyslným zaviněním.
V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 7 To 15/2013, a rozsudek Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 101 T 202/2012, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku tak, že se jimi zabývaly, jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně je možno plně souhlasit s názorem odvolacího i nalézacího soudu, že poškozená D. V. se nejprve útoku obviněného bránila tím, že jej od sebe odstrkávala a odvracela tvář a přitom mu říkala, aby svého jednání nechal, což však neučinil a místo toho poškozenou povalil na postel, lehl si na ni a snažil se z ní strhnout župan, pod kterým byla nahá, což se mu částečně i přes odpor poškozené, která se bránila tím, že jej rukama tlačila na hrudník a na krk, podařilo. Poté začal poškozenou líbat a osahávat na prsou a břiše a snažil se jí roztáhnout nohy, které poškozená pevně držela u sebe, čemuž se bránila tak, že se otočila na bok a přitom jej odstrkávala. Poté se poškozené podařilo z jeho sevření vyprostit a z postele utéct, následně se snažila otevřít dveře od pokoje, což se jí však z důvodu uzamčení pokoje obviněným nepodařilo. Obviněný jí poté opětovně začal obtěžovat, kdy ji znovu povalil na postel, kde se z ní snažil stáhnout župan, opětovně ji i přes její odpor začal líbat a osahávat na prsou a břiše, přičemž se jí snažil roztáhnout nohy, což se mu přes její aktivní odpor nepodařilo. Tato situace se opakovala ještě dvakrát, přičemž po celou dobu poškozená nejprve zvýšeným hlasem a posléze i křikem žádala, aby obviněný přestal a z pokoje odešel, což neučinil a stále jí opakoval, že již dlouho neměl žádnou, a že ji chce. Výpověď poškozené zcela koresponduje se záznamem z kamerového systému ubytovny. Naproti tomu vyvrací tvrzení obviněného, že se na pokoji u poškozené zdržel pouze po dobu vykouření cigarety. Jednání obviněného zcela naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 a § 85 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně shrnula, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Do rámce uplatněného, ale ani jiného dovolacího důvodu, nespadá ani námitka údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je totiž určeno k nápravě nejzávažnějších právních vad, nikoli k tomu, aby se na jeho základě v další instanci paušálně zkoumalo, jak se odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti vypořádal s konkrétními odvolacími námitkami.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, nalézací soud také logicky vysvětlil, jak dospěl k daným skutkovým zjištěním a toto odůvodnění nebudí pochybnosti. Dostatečná pozornost byla věnována i obhajobě obviněného. Pokud lze spatřovat jisté dílčí nedostatky v odůvodnění rozsudku (neuvedení důvodů odmítnutí návrhů na doplnění dokazování), napravil je ve svém odůvodnění odvolací soud. Ačkoli ve skutkové větě není výslovně uveden úmysl obviněného, z popisu jednání je zřejmé, že o jinou než úmyslnou formu zavinění nemohlo jít. Jestliže obviněný namítá, že mohl mít za to, že odpor poškozené byl pouze předstíraný, přičemž skutková věta neobsahuje odpovídající skutkové zjištění, nelze mu dát za pravdu. Obviněný totiž předkládá vlastní verzi skutkového děje, kterou konstruuje z dílčích méně důležitých detailů, přičemž podstatné údaje zcela pomíjí. Proto také nelze jeho námitku považovat za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu. Je však třeba říci, že z kontextu skutkového děje je patrné, že je naprosto vyloučeno, aby obviněný vnímal odpor poškozené jako předstíraný. Především obviněný ani sám neuvádí žádný důvod, na základě kterého by se mohl domnívat, že poškozená má o sex s ním zájem. Ani podprůměrně inteligentní člověk si nemůže myslet, že ženy neustále touží po pohlavním styku s pro ně téměř neznámým mužem. K tomu zde přistupují další okolnosti, které obviněný zcela přehlíží, jako je např. značný věkový rozdíl mezi ním a poškozenou, skutečnost, že sám pokoj zamkl (což by jistě nečinil, pokud by očekával, že k sexuálnímu kontaktu dojde dobrovolně), dobu trvání celého incidentu, během něhož mu poškozená kladla aktivní odpor (předstíraný odpor si lze, ovšem za zcela jiných okolností, představit maximálně zpočátku fyzického kontaktu) atd. V dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch