11 Tdo 784/2015
Datum rozhodnutí: 24.09.2015
Dotčené předpisy: § 80 odst. 3 tr. zákoník, § 265b odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 784/2015-64

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2015 o dovolání, které podali obvinění C. D., a D. H. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 67 To 384/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 38/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného C. D. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 46 T 38/2014, byli obvinění C. D. a D. H. N. uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným dílem formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod 1.), a obviněný C. D. dílem sám (bod 2.), za což byli podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Současně jim byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1.165 g rostlinného materiálu konopí. Tímto rozsudkem bylo podle § 226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněného M. T. N. pro skutek, v němž byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obvinění C. D. a D. H. N. dopustili trestné činnosti tím, že:

1.
Obvinění C. D. a D. H. N. společně od přesně nezjištěné doby do 17.50 hod. dne 5. 10. 2013, na blíže nezjištěných místech a dále v P., ul. U M. l., před domem č. , kde byli kontrolováni hlídkou PČR OŘ Praha IV, Oddělením hlídkové služby, v osobním motorovém vozidle tov. zn. VW Sharan, rz , černé barvy, společně v zavazadlovém prostoru vozidla neoprávněně přechovávali 6 ks igelitových pytlů obsahujících vrcholíky čerstvě sklizených rostlin konopí, z nichž bylo možné získat nejméně 10.939 g separované drti obsahující minimálně 1.400,2 g 9-THC hlavní účinné složky rostliny konopí, jehož koncentrace přesahovala hranici 0,3 % hm, s úmyslem tuto rostlinnou hmotu následně zpracovat usušením do stavu způsobilého ke spotřebě jako tzv. marihuana pro další konzumenty, přičemž tetrahydrokanabinol a jeho stereochemické varianty jako účinné látky konopí, známého též jako droga marihuana, jsou uvedeny v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazena do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.

2.
Obviněný C. D. sám od přesně nezjištěné doby do 17.50 hod. dne 5. 10. 2013, na blíže nezjištěných místech a dále v P., ul. U M. l., před domem č. , kde byl kontrolován hlídkou PČR OŘ Praha IV, Oddělením hlídkové služby, u sebe neoprávněně přechovával igelitový sáček se sušenou rostlinnou drtí, zmačkanou do kulovitého tvaru o průměru 5 cm a igelitový sáček se sušenou rostlinou o délce 16 cm a šíře 2 cm, kdy v sušené rostlinné hmotě o celkové hmotnosti 19,41 g byla chemickou expertízou zjištěna přítomnost 9-THC hlavní účinné složky rostliny konopí, v celkovém množství 2,23 g, jehož koncentrace přesahovala hranici 0,3 % hm, přičemž tetrahydrokanabinol a jeho stereochemické varianty jako účinné látky konopí, známého též jako droga marihuana, jsou uvedeny v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.

O odvolání obviněných C. D. a D. H. N. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podaného v neprospěch obviněných rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 67 To 384/2014, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněných C. D. a D. H. N.. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině oba obviněné odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Současně jim byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to 1.165 g rostlinného materiálu konopí. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněným uložen trest vyhoštění ve výměře 5 let. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch M. T. N. a jako nedůvodná zamítnuta.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný C. D. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Nebylo prokázáno, že skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl spáchán za účelem přechovávání psychotropní látky pro jiného, neboť to z provedených důkazů nevyplývá, a soudy neuvádí, na základě jakých důkazů takový závěr učinily, přičemž ve vztahu k objasnění existence eventuálního úmyslu nebyl proveden jediný důkaz. K jednání pod bodem 2) obviněný namítá, že soudy nebylo zjištěno, že by výše specifikovaný igelitový sáček obsahující zakázanou látku přechovával pro jiného, přičemž v průběhu trestního řízení uváděl, že je konzumentem marihuany a tato látka nalezená v tomto sáčku byla pro jeho vlastní spotřebu. Je tedy zřejmé, že právní kvalifikace jeho jednání pod bodem 1) a 2) jako trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívá na nesprávném právním posouzení.

V další části dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybňuje zákonnost uloženého trestu vyhoštění v délce trvání 5 let, neboť byly naplněny negativní podmínky uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž odvolací soud při veřejném zasedání žádným způsobem nezjišťoval jeho osobní poměry. Dovolatel má v České republice syna E. D., a bývalou manželku V. D. V České republice pobývá již 28 let, tedy od roku 1987, a rovněž disponuje trvalým pobytem. Dále konstatoval, že vyživovací povinnost dle svých možností plní a svého syna i manželku navštěvuje, na území České republiky má vytvořeno trvalé sociální i pracovní zázemí a uložení trestu vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin. Závěrem proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný D. H. N. také napadl citovaný rozsudek Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

V dovolání obviněný namítá extrémní nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním. Soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a dále nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., když důkazy nebyly hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy se s důkazní nouzí a rozpory v provedených důkazech nevypořádaly a nesprávně uznaly obviněné vinnými s odůvodněním, že se z trestné činnosti vzájemně usvědčují. V této souvislosti dodává, že spoluobviněný M. T. N. byl obžaloby zproštěn pouze z toho důvodu, že se ani on, ani spoluobviněný C. D., nezmínili o tom, že by se měl posuzovaného jednání dopustit spoluobviněný M. T. N. Obviněný proto spatřuje v hodnocení jednotlivých výpovědí libovůli soudu. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že pokud jde o dovolání obviněného N. D. H., tak uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídá, třebaže se lze totožnit s tím, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je skutečně poněkud kusé a jeho hodnotící úvahy stran provedeného dokazování nejsou příliš zřetelně formulovány. I přes toto konstatování nedostatků odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však má státní zástupce za to, že závěr o vině obou obviněných na podkladě učiněných skutkových zjištění obstojí. Lze poukázat na nezpochybnitelný fakt, že obvinění se skutečně v uvedeném vozidle nacházeli, když byli zadrženi v jeho bezprostřední blízkosti. Toto vozidlo si pak od svědka H. D. N. zapůjčil právě obviněný N. D. H. Skutečnost, že vozidlo sloužilo k přepravě omamné látky konopí obsahující psychotropní látku THC pak musela být každému průměrnému člověku zjevná vzhledem ke zcela specifickému zápachu této drogy, přičemž i sám obviněný při svém výslechu připustil, že tento zápach vnímal. Oba obviněné pak částečně usvědčuje i původně spoluobviněný M. T. N., pokud popisoval aktivity obou obviněných, kteří měli do vozidla nakládat nějaké věci. Pokud se pak obviněný D. H. N. při své výpovědi prezentoval tak, že pouze zacítil určitý zápach, který dával do souvislosti s jednáním obviněného C. D., lze považovat tuto jeho obhajobu za zcela vyvrácenou jak výpovědí právě obviněného C. D., tak i právě výpovědí původně spoluobviněného M. T. N., a to částečně též ve spojitosti s výpovědí svědka H. D. N., a tuto důkazní materii završuje sám nález značného množství drogového materiálu ve vozidle. K tomu lze pak pouze dodat, že vozidlo nebylo ani vybaveno zadními sedadly, jak vyplývá z výpovědi obviněného D. H. N., a lze tedy relativně spolehlivě vyloučit, že by nalezený rostlinný materiál byl ve vozidle ukryt bez vědomí obou obviněných, kteří do vozidla nakládali věci. Oproti tomu pokud jde o dovolání obviněného C. D., má státní zástupce za to, že jeho námitky jsou obsahově relevantní a ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dokonce důvodné. Pokud jde o samotné právní posouzení skutku, ze skutkových zjištění soudů je jednoznačně patrné, že zajištěné množství konopí fyzicky nemohlo sloužit pro individuální potřebu jediného konzumenta, resp. dvou konzumentů. Pro úplnost pak lze zcela nad rámec této základní úvahy podotknout, že v případě konopí zajištěného ve voze se jednalo o vrcholíky čerstvě sklizených rostlin konopí, přičemž předpokladem konzumace konopí ve formě marihuany, byť i pro vlastní potřebu, by tak jako tak bylo další zpracování ve formě sušení, tedy proces ve smyslu ustálené judikatury považovaný za výrobu, tedy jinou variantu jednání podřaditelného pod ustanovení § 283 tr. zákoníku. Pokud jde o obviněným vytýkané vady ve vztahu k té části jednání, jež je popsána pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce se s nimi neztotožňuje. Jde přitom o problematiku jednoty skutku, jež je v současnosti v praxi soudů v obvodu Městského soudu v Praze poněkud neustálená. Základním kritériem zde je, zda obě jednání obviněného C. D., tj. jak přechovávání zelených, neusušených vrcholíků rostliny konopí, tak i přechovávání usušené rostlinné drti konopí v podobě tzv. marihuany, tvoří jeden skutek, či nikoli. V tomto směru pak má státní zástupce za to, že se v případě obviněného C. D. jednalo o kontinuální dispozici pachatele s omamnou látkou konopí pro jiného. V takovém případě se jednalo o skutek jediný, pouze v rozsudku opticky rozčleněný do dvou bodů, jež však nelze považovat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu (k tomu srov. zejména nosné závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 19/2015, resp. i tam citovanou judikaturu). V takovém případě však nelze považovat za právní vadu, pokud v popisu dílčí části jediného jednání obviněného C. D. pod bodem 2/ prvostupňového rozsudku absentuje výslovné vyjádření znaku přechovávání pro jiného , neboť pro celé jednání postačuje vyjádření tohoto znaku pouze jednou v opticky oddělené dílčí části jednání pod bodem 1/ rozsudku soudu prvého stupně. Z tohoto hlediska považuje státní zástupce výhradu obviněného za neopodstatněnou.

Státní zástupce se naopak ztotožňuje s výhradami obviněného ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění. Ačkoli i zde je třeba mít na paměti limity dovolacích námitek ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř., má státní zástupce za to, že odůvodnění výroku o trestu vyhoštění je z hlediska posouzení případných výluk pro uložení tohoto druhu trestu zcela nepřezkoumatelné. Je totiž pravdou, že obviněný skutečně již v průběhu trestního řízení uváděl, že se na území České republiky zdržuje dlouhodobě a má zde i určité rodinné zázemí, když zde má nezletilého syna, vůči kterému má vyživovací povinnost. Pochybnosti tak budí závěr městského soudu, že obviněný C. D. nemá na území České republiky trvalý pobyt, když obviněný tvrdí opak a toto tvrzení nebylo ověřováno. Třebaže se státnímu zástupci nepodařilo v dostupných evidencích trvalý pobyt tohoto obviněného ověřit, bylo třeba vzhledem k údajům, které obviněný ke svým osobním poměrům uváděl, důsledně zjišťovat, zda na jeho straně není dána výluka pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pakliže tak městský soud neučinil a přesto přikročil k uložení trestu vyhoštění, jeví se takový výrok o trestu ve vztahu k obviněnému jako tzv. překvapivé rozhodnutí. Tím zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť za této situace nelze vyloučit, že uložený trest vyhoštění je v případě obviněného C. D. trestem nepřípustným. Pokud jde o výrok o trestu vyhoštění ve vztahu k obviněnému D. H. N., je třeba zdůraznit, že ten dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil a nezákonnost uložení tohoto druhu trestu ani nenamítal. Přesto je třeba zabývat se tím, zda i tomuto obviněnému neprospívá na základě principu beneficium cohaesionis námitka ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění uplatněná obviněným C. D. Dle názoru státního zástupce však ani v tomto případě nelze uvedenou vadu napadeného rozsudku k obviněnému D. H. N. vztáhnout, a to přesto, že i v jeho případě lze považovat odůvodnění rozsudku městského soudu za nevyhovující. Z dostupného spisového materiálu však vyplývá, že tomuto obviněnému žádná ze zákonných výluk uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 tr. zákoníku nesvědčí, nehledě na skutečnost, že obviněný žádné takové skutečnosti v průběhu řízení neuváděl, a to ani v rámci vazebního řízení. Dle přesvědčení státního zástupce tak uložení trestu vyhoštění obviněnému D. H. N. žádné zákonné překážky nebránily a ve vztahu k tomuto obviněnému tak lze považovat tento druh trestu za zákonný. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného D. H. N., přestože se formálně opírá o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově směřuje pouze proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněného C. D., které státní zástupce shledává za částečně důvodné, tak zde navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve vztahu k obviněnému C. D. ve výroku o trestu, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jestliže obviněný C. D. již v mezidobí nastoupil výkon trestu odnětí svobody, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněného, přičemž poukazuje na to, že ohledně tohoto obviněného byly v předchozím řízení dány vazební důvody. V případě zrušení celého výroku o trestu ohledně obviněného C. D. však nad rámec námitek obou obviněných vyvstává otázka, zda ve vztahu k obviněnému D. H. N. samostatně obstojí výrok o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, když tento byl uložen společně oběma obviněným. Státní zástupce tak ponechává k úvaze Nejvyššího soudu, zda není namístě v návaznosti na zrušený výrok o trestu u obviněného C. D. samostatně zrušit též výrok o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty též ve vztahu k obviněnému D. H. N., přičemž následně by bylo ve vztahu k předmětné látce rozhodnuto o uložení ochranného opatření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud v souvislosti s tvrzením obviněných, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není tedy možné brojit jen proti samotným skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak postupovaly při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotně právních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Také Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 tr. ř.) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Obviněný D. H. N. vybočil z výše rozvedených mezí tohoto uplatněného dovolacího důvodu, když nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, nýbrž výlučně brojí proti hodnocení důkazů, ve kterém shledává prvky libovůle. Rovněž výhradami k postupu soudu, který se měl dopustit porušení zásad trestního řízení upravených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., obviněný nemohl založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť se opět jedná o námitky procesního charakteru rovněž zasahující do oblasti dokazování. Dovolatel vědom si skutečnosti, že námitky uplatněné v dovolání nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právním posouzením.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud s poukazem na konstantní judikaturu uvádí, že je-li dovozována existence extrémního rozporu z toho, že z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

Obviněný D. H. N. spatřuje extrémní rozpor zejména v tom, že se soud s důkazní nouzí a vzájemně rozpornými výpověďmi spoluobviněných vypořádal tak, že uznal vinnými oba dovolatele, a to s odůvodněním, že se z trestné činnosti vzájemně usvědčují. Nejvyšší soud se s tímto tvrzením obviněného neztotožňuje, neboť soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, opíraly se např. též o výpovědi příslušníků Policie ČR, kdy svědek J. B., svědkyně T. M. a svědek P. H. shodně uvedly, že ihned po otevření vozu byl cítit silný zápach marihuany. Vzhledem k chování obviněných po zásahu Policie ČR, kdy se od vozidla a věcí v něm snažili distancovat, klíče od vozu byly nalezeny v travnatém porostu asi 4 metry od něj a následného shazování viny jeden na druhého ohledně toho, kdo vůz řídil, je zřejmé, že obvinění si byli vědomi svého jednání. Soudy dále přihlédly k výpovědi svědka N. H. D., ve které tento svědek potvrdil, že automobil dne 4. 10. 2013 zapůjčil právě obviněnému D. H. N. Obvinění se na přepravu předmětné látky předem připravovali, tedy celková promyšlenost jejich jednání a následných protichůdných a vzájemně usvědčujících výpovědí svědčí o úmyslu s převáženou látkou dále nakládat. Přitom skutečnost, že přepravují zakázanou látku, byla obviněným zcela zřejmá, když v celém autě byl silně cítit její specifický zápach, což ostatně potvrdili i obvinění ve svých výpovědích. Z protokolu o provedení prohlídky motorového vozidla VW Sharan RZ vyplývá, že při ní byly nalezeny tři papírové krabice a černý kufr obsahující 4 kusy červených pytlů a 2 ks modrých pytlů s rostlinným materiálem - částmi rostlin konopí. Rovněž byl proveden důkaz protokolem o provedení domovní prohlídky na adrese P., K Z. d. , kdy při prohlídce byla nalezena indoorová pěstírna konopí. V rámci prohlídky bylo zjištěno, že část rostlinného materiálu byla sklizena, avšak v domě nebylo nalezeno odpovídající množství sklizeného materiálu. Jelikož právě obviněný C. D. uvedl, že marihuanu odcizili v tomto domě a odpovídající množství rostlinného materiálu (sklízeného konopí) bylo nalezeno ve vozidle, s nímž cestovali dovolatelé, soudy důvodně dovodily vinu obviněných ze spáchání zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní nesoulad. Skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud odvolací, mají oporu v provedených důkazech a jejich logickém a postačujícím zhodnocení a odůvodnění. Je tak zřejmé, že obviněný D. H. N. neuplatnil v dovolání žádnou námitku, kterou by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod.

Hmotněprávní námitku obviněného C. D. ke skutku pod bodem 1), že nebylo prokázáno, že by celkem 6 ks igelitových pytlů obsahujících vrcholíky čerstvě sklizených rostlin konopí měl přechovávat pro jiného, přičemž nebylo prokázáno jeho srozumění s takto páchanou trestnou činností, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Celkové množství psychotropní látky, které bylo nalezeno v 6 ks pytlů, z nichž bylo možné získat nejméně 10.939 g separované drti obsahující minimálně 1.400,2 g 9-THC hlavní účinné složky rostliny konopí, jehož koncentrace přesahovala hranici 0,3 % hm, nemohlo sloužit pro jiné užití, než pro přechování pro jiného, tedy evidentně pro následující prodej konečnému konzumentovi či konzumentům. Tento závěr lze rovněž dovodit z toho, že trestný čin byl spáchán ve značném rozsahu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012), a proto je nereálná úvaha, že toto značné množství psychotropní látky by obvinění užili pouze pro vlastní potřebu. Rovněž umístění převážené látky svědčí o cílovém určení k dalšímu zpracování a následnému předání jiným osobám, když se nacházela v kufru vozidla zabalena do 6 igelitových pytlů a následně do krabic a černého kufru. Jedná se tedy o důkladné uložení a zabalení této látky, se kterým by se obvinění nezabývali, pokud by ji neměli v úmyslu přechovat pro jiného. Jak již také poznamenal státní zástupce, jednalo se o vrcholíky čerstvě sklizených rostlin, u kterých je ke konzumaci nutný předpoklad dalšího zpracování ve formě sušení, a tedy podle judikatury (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014) by se tímto již jednalo o výrobu psychotropní látky, čímž by došlo k naplnění jiné alternativy jednání zakládající trestnost podle § 283 tr. zákoníku.

Pokud obviněný C. D. zpochybňoval závěr o naplnění znaku přechovávání pro jiného rovněž jednání pod bodem 2) výroku o vině, zde mu lze přisvědčit, že obecné soudy se ne zcela věrohodně vypořádaly s jeho argumentací, pokud bez bližšího učinily závěr, že výše specifikovaný igelitový sáček se sušenou rostlinnou drtí rovněž přechovával pro jiného, a tedy toto jednání podřadily pod § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Předně lze konstatovat, že jediný skutek byl v popisu rozsudku neadekvátně rozdělen do dvou částí, byť soudy nedospěly k závěru, že jde o pokračující delikt sestávající se ze dvou dílčích útoků. Pokud však nalézací soud přistoupil k hodnocení jednání obviněného C. D. jako dvou dílčích útoků pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 tr. zákoníku, měl rovněž pečlivě vyhodnotit, zda je těmito skutky naplněna stejná skutková podstata trestného činu, a další okolnosti odůvodňující takovýto závěr. Soud prvního stupně však na tuto povinnost zcela rezignoval, a přestože z provedeného dokazování nevyplývá, že obviněný C. D. u něj zajištěnou zakázanou látku pod bodem 2) přechovával pro jiného, uznal ho vinným právě tímto jednáním. Za důkazní situace, kdy sám obviněný uváděl, že je konzumentem marihuany a pytlík s drogou měl v kapse svých kalhot pro toliko pro sebe, vyplývá, že psychotropní látka měla sloužit pro vlastní potřebu obviněného. Na základě takto zjištěných skutečností mělo být toto jednání pod bodem 2) kvalifikováno jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto by však došlo k zhoršení postavení obviněného, neboť by se jinak nic nezměnilo na správnosti právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když již jednáním pod bodem 1) výroku o vině byly naplněny všechny znaky předmětné skutkové podstaty. Množství látky, které bylo pod bodem 2) zjištěno pak ani žádným způsobem neovlivňuje učiněné právní posouzení skutku ani právní následky tohoto činu. Kromě již zmíněné právní kvalifikace skutku pod bodem 1) by muselo dojít pod bodem 2) k vyslovení viny obviněného též přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy k uznání jeho viny dvěma trestnými činy. Jelikož dovolání bylo podáno pouze obviněným, nelze s ohledem na zásadu reformace in peius, uvedený nedostatek napravit.

V dovolání obviněný C. D. vznesl námitku spočívající v tvrzení, že Městský soud v Praze pochybil ve výroku o uloženém trestu, a to v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je možné naplnit ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen:

a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se v praxi rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to např. i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, anebo uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku).

Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 6 Tdo 968/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2008).

Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud nejprve zjišťuje, zda jsou v konkrétním případě u obviněného splněny podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v kladném případě pak zjišťuje, zda na jeho straně není dána některá z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.

Pokud obviněný v této souvislosti namítá, že mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu pěti let v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tato námitka dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídá, avšak Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou, a to z níže rozvedených důvodů.

Zatímco soud prvního stupně obviněnému trest vyhoštění neuložil a vůbec se tak nezabýval případným splněním zákonných podmínek pro jeho uložení, odvolací soud k uložení trestu vyhoštění přistoupil a odůvodnil ho zájmem České republiky, kdy jeho uložení vyžaduje bezpečnost lidí nebo jiný obecný zájem. Odvolací soud odkázal na společenskou škodlivost jednání obviněných a množství zajištěné psychotropní látky.

Podmínky pro uložení trestu vyhoštění (stejně tak i jiných druhů trestů) je nutné zkoumat u každého z obviněných zvlášť. Z hlediska rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu je třeba připomenout, že dovolací námitky obviněného D. H. N. se k uložení trestu vyhoštění vůbec nevztahovaly. Je skutečností, že odvolací soud se příliš nezabýval naplněním zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění a odůvodnění jeho rozhodnutí lze v tomto směru shledat poněkud vágním.

Ve výše již citovaném ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákona obsažené tři podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně, tj. byť nesplnění jediné z nich nevylučuje uložení trestu vyhoštění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014, uveřejněné pod č. 22/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti si Nejvyšší soud vyžádal zprávu Odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců Zlínský kraj, ze dne 17. 8. 2015, č. j. MV-120954-2/OAM-2015, ze které vyplynulo, že trvalý pobyt obviněného C. D. na území České republiky byl ukončen až na základě pravomocného uložení trestu vyhoštění rozsudkem Městského soudu v Praze (tedy rozsudkem v posuzované věci), avšak existence a další trvání povolení k trvalému pobytu jsou značně oslabovány dalšími, ve zprávě uváděnými skutečnostmi. Ve výše zmíněné zprávě bylo totiž dále uvedeno, že i pokud by trvalý pobyt nebyl ukončen na základě výše zmíněného rozsudku, je vysoce pravděpodobné, že by byl ukončen z jiných důvodů, neboť C. D. opakovaně podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, závažně narušoval veřejný pořádek a letitě a rozsáhle neplnil povinnosti cizince, kdy:
1.) od 1. 8. 2008 neměl nahlášeno místo hlášeného pobytu, což ukládá § 98 téhož zákona,
2.) nenahlásil změnu osobního stavu, která nastala již dne 29. 6. 2002 rozvodem manželství podle § 103 písm. e) téhož zákona,
3.) neodevzdal průkaz o povolení k trvalému pobytu, jež pozbyl platnosti dne 1. 8. 2008 podle § 103 písm. h) téhož zákona,
4.) neplnil povinnost pobývat na území (tj. České republiky) pouze s platným cestovním dokladem podle § 103 písm. n) téhož zákona,
5.) opakovaně neplnil svou povinnost prokázat totožnost platným dokladem podle § 103 písm. d) téhož zákona,
6.) nepředložil při pobytové kontrole doklad o cestovním zdravotním pojištění, čímž porušil § 103 písm. r) téhož zákona.

Na základě těchto skutečností je již tato podmínka (tj. povolení trvalého pobytu na území České republiky) upravená v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku u obviněného více než pochybná.

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s tvrzením dovolatele, že uložený trest je v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť jak již bylo výše uvedeno, manželství dovolatele bylo dne 29. 6. 2002 rozvedeno. Syn E. D., (nyní již zletilý), bydlí se svojí matkou, nikoliv s obviněným. Nejvyšší soud podotýká, že námitka dovolatele ohledně hrazené vyživovací povinnosti je v rozporu se zjištěním, že byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále, ze dne 22. 3. 2012, č. j. 4 T 37/2012-82, kdy obviněný C. D. v době od 1. 12. 2010 do 6. 2. 2012 ničím nepřispěl na výživu v té době ještě nezletilého syna E. D., ani o něj jinak nepečoval a svou zákonnou vyživovací povinnost nekompenzoval ani jiným vhodným způsobem. Dovolatel se tedy zcela v rozporu se svým tvrzením v dovolání úmyslně dlouhodobě vyhýbal své zákonné vyživovací povinnosti, a dokonce svého nezletilého syna vydal nebezpečí nouze.

Z obsahu spisu je dále zřejmé, že obviněný dlouhodobě nemá stálé zaměstnání, pouze občas vykonává činnost brigádníka, a tedy nevykazuje ani pracovní vazby na Českou republiku. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel nemá žádné pracovní a sociální vazby na Českou republiku, jeho manželství bylo rozvedeno a o jeho vztahu k synovi svědčí to, že neplněním své zákonné vyživovací povinnosti jej úmyslně vydal nebezpečí nouze, tak zde není dán obviněným tvrzený důvod vylučující uložení trestu vyhoštění, a na dobu pěti let. Co se týče trvalého pobytu obviněného, je třeba poukázat i na to, že z průběhu trestního řízení vyplynulo, že obviněný není fixován ani na žádné konkrétní místo pobytu v České republice, když mu jednotlivé úkony orgánů činných v trestním řízení byly často neúspěšně doručovány na množství různých adres, přičemž i obviněný sám uváděl, že pobývá u svých známých. Přestože odvolací soud přistoupil k uložení trestu vyhoštění, aniž by věnoval bližší pozornost zkoumání splnění podmínek pro jeho uložení a náležitému odůvodnění tohoto výroku, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení trestu vyhoštění obviněnému bylo důvodné a že zde nebyly okolnosti, které by tomu bránily, a proto shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného D. C. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný D. H. N. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. září 2015


JUDr. Antonín Draštík předseda senátu