11 Tdo 772/2003
Datum rozhodnutí: 12.02.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 772/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2004 o dovolání obviněného I. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2002, sp. zn. 11 To 50/02, jako soudu odvolacího, v trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 10 T 16/99, byl obviněný uznán vinným trestným činem 1) podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a 2) podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.

Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému I. B. uložena povinnost uhradit KB, a. s., P., S. 51 škodu ve výši 12.000.000,-Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený C. L. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný takto kvalifikované trestné činnosti dopustil tím, že

1) jako statutární zástupce firmy F. A., a. s. se sídlem P., Z. Z. L. 12, požádal dne 16. ledna 1995 K. b., a. s., pobočka P., S. 51, o střednědobý úvěr ve výši 24.700.000,-Kč na nákup digitálního televizního trikového zařízení, ač neměl v úmyslu finanční prostředky z úvěru takto použít; dne 20. března 1995 jménem a. s. F. A. uzavřel se zástupcem K. b., a. s., smlouvu o úvěru reg. č. 41 239 01 na částku 24.700.000,-Kč, kterou na základě příkazu k úhradě, jenž podepsal dne 20. března 1995, převedl na svůj osobní účet č. 161443 ., vedený A. P., přičemž čerpání finančních prostředků dosáhl předložením zfalšované faktury č. 95026 na zakoupení výpočetní techniky, finanční prostředky použil mimo rámec společnosti F. A. blíže nezjištěným způsobem a úvěr s výjimkou zaplacených úroků za březen a duben 1995 od počátku nesplácel a nesplatil, kdy navíc věděl, že objekt zástavy b. v B.- není zaplacen.

2) jako statutární zástupce firmy F. A., a. s., se sídlem P., Z. Z. L. 12, dne 19. listopadu 1996 uzavřel se společností C. L., a. s. se sídlem P., J. n. 55/140, leasingovou smlouvu code 11022000.. na pracoviště počítačové grafiky S. G. s příslušenstvím, přičemž předložil pronajímateli k posouzení ekonomické návratnosti při uzavření leasingové smlouvy nepravdivé, nadhodnocené ekonomické výsledky hospodaření za roky 1994, 1995 a 1996, čímž významně zkreslil ekonomické posouzení tohoto obchodního případu, přičemž kdyby pronajimateli byly známy skutečné ekonomické výsledky, nedošlo by k uzavření předmětné smlouvy a tímto svým jednáním způsobil společnosti C. L., a. s., škodu ve výši 12.510.924,-Kč.

Do rozhodnutí nalézacího soudu podala odvolání jednak poškozená organizace C. L., a. s., jednak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a obviněný I. B., přičemž státní zástupkyně pouze do výroku o trestu, a to proto, že nebyl uložen navrhovaný trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu nákupu a prodeje zboží, který měl dle ní být uložen s ohledem na způsob provedení činu i okolnost, že se obviněný dopustil dvou útoků podvodného jednání. Obviněný I. B. napadenému rozsudku vytknul, že se soud I. stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, z rozhodnutí není zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a vytknul nalézacímu soudu i způsob, jak se vypořádal s obhajobou.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2002, sp. zn. 11 To 50/02, podle § 256 tr. řádu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obviněného I. B. a poškozené C. L., a. s., jako nedůvodná zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2002, sp. zn. 11 To 50/02, podal obviněný dovolání. Odkázal přitom na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Důvod dovolání spatřuje v tom, že dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání uvádí, že má pochybnosti o způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, na jejichž podkladě ustálily skutkový děj tak, jak je obsažen ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Konstatuje dále, že si je vědom, že Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, takže v návaznosti na tento skutkový stav pouze hodnotí správnost jeho hmotně právního posouzení. Dovolatel namítá, že přijatá právní kvalifikace jeho jednání neodpovídá skutkovým zjištěním popsaným ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu.

Ke kvalifikaci svého jednání popsaného pod bodem 1) skutkové věty jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. uvedl, že nemá oporu v zákoně. Podle jeho názoru není zřejmé z výrokové části rozsudku soudu I. stupně, že by jeho jednání vykazovalo základní pojmové znaky trestného činu podvodu, tedy obohacení se a uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti . Dovolatel připomíná, že z formulace finanční prostředky použil blíže nezjištěným způsobem , se dá vysvětlit tak, že provedenými důkazy nebylo dokázáno, že by se obohatil.

Dovolatel tvrdí, že finanční prostředky získané z úvěru nebyly použity mimo rámec společnosti F. A., a. s., a už vůbec ne blíže nezjištěným způsobem , neboť způsob jejich použití je zřejmý z účetnictví, které předložil odvolacímu soudu a jímž tento soud provedl důkaz. Uvádí dále, že je mimo vší pochybnost, že finanční prostředky získané z úvěru byly použity na nákup výpočetní techniky, která připadla do vlastnictví uvedené společnosti. Připouští, že společnost zakoupila věci ne zcela identické s věcmi, které původně zamýšlela nakoupit. Dovolatel polemizuje s možností, že z pohledu ust. § 250b tr. zák. by takové jednání zřejmě vykazovalo některé znaky úvěrového podvodu, přičemž vzhledem k tomu, že speciální skutková podstata úvěrového podvodu byla do trestního zákona zařazena až novelou v roce 1997, nemůže dle jeho názoru být předmětný skutek posuzován jako posledně uvedený trestný čin, příp. jiný trestný čin. Jestliže odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil jako trestný čin podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., došlo dle dovolatele k pochybení, které zakládá uplatněný dovolací důvod.

Obdobně i ve vztahu ke kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 2) skutkové věty jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dovolatel namítá, že tato kvalifikace nemá taktéž oporu v zákonu. Uvádí, že ze samotné skutkové věty je patrno, že soudy obou stupňů správně označily společnost C. L., a. s., která měla být jeho jednáním poškozena, jako pronajimatele a nikoliv prodávajícího . V daném případě společnost F. A., a. s., nezískala následkem jednání dovolatele pracoviště počítačové grafiky S. G. s příslušenstvím do vlastnictví, nýbrž toliko do nájmu. Z toho dovolatel dovozuje, že ani v tomto případě nelze shledat v jeho jednání obohacení jako pojmový znak trestného činu podvodu. Důkazem toho podle něj je mimo jiné i to, že uvedené věci byly společnosti C. L., a. s., vydány. Dovolatel na podporu svého názoru uvádí, že v případě, že by v tomto jeho jednání byl spatřen úmysl neoprávněně užívat cizí věc, bylo by možné jej kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Jestliže odvolací soud v usnesení tímto dovolaním napadeném skutek nesprávně právně posoudil jako trestný čin podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., došlo z jeho strany dle dovolatele k pochybení, které je též dovolacím důvodem.

V petitu dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2002, sp. zn. 11 To 50/02, ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného I. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 10 T 16/99, a to z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ježto toto usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále, aby v souladu s § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K obsahu podaného dovolání obviněného I. B. se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že dovolání je formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a směřuje proti výroku shora citovaného usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného I. B., podané proti výroku o vině oběma skutky z citovaného rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu k oběma skutkům dovolatel namítá nesoulad mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a použitou právní kvalifikací.

Ve vztahu ke skutku sub 1) státní zástupce uvedl:

Dovolatel namítá, že skutková věta postrádá výslovné uvedení znaků trestného činu podvodu, konkrétně obohacení se a uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti . Dovolatel dále pak namítl, že půjčkou získané finanční prostředky nebyly použity mimo rámec společnosti F. A., a. s., čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je podle státního zástupce dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu být nemohou.

Státní zástupce vyslovuje názor, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá toliko první námitka absence znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve skutkové větě a z toho plynoucí nesoulad s větou právní. Tuto část dovolání považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Ze skutkové věty vyplývá, že dovolatel požádal jako statutární zástupce firmy F. A., a. s., o úvěr na nákup digitálního televizního počítačového trikového zařízení, ač neměl v úmyslu finanční prostředky z úvěru takto použít, že peníze převedl na svůj soukromý účet, a že čerpání finančních prostředků dosáhl předložením zfalšované faktury. Ze skutkové věty dále plyne, že finanční prostředky použil blíže nezjištěným způsobem mimo rámec společnosti F. A., a. s., k čemuž státní zástupce připomíná, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není nezbytně nutné dosažení vlastního obohacení, ale postačí i obohacení (kohokoliv) jiného. Námitky dovolatele dle státního zástupce tedy neodpovídají skutečnosti.

Ve vztahu ke skutku sub 2) státní zástupce uvedl:

Dovolatel namítá absenci naplnění znaku obohacení , neboť předmět leasingu zůstal ve vlastnictví leasingové společnosti. Skutek bylo tedy možno dle dovolatele kvalifikovat nejvýše jako trestný čin užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.

Státní zástupce i tuto část dovolání považuje za zjevně neopodstatněnou. Namítaná problematika je dle jeho názoru již judikaturou vyřešena (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 194/2001), pročež se právní kvalifikace skutku jeví být přiléhavou.

Se shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu), neboť napadá pravomocné usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. řádu) a že bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek tak, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily nebo, že je třeba provést důkazy další. Namítá-li dovolatel, že půjčkou získané finanční prostředky nebyly použity mimo rámec společnosti F. A., a. s., fakticky tím napadá soudem učiněná skutková zjištění prostřednictvím uplatněných námitek. Nelze proto než konstatovat, že se obviněný snaží dosáhnout změny ve zjištění skutkového stavu a zpochybnit způsob, jakým nalézací soud (a ostatně i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrzená nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu být nemohou. S ohledem na skutečnosti výše uvedené byl tudíž obviněným v dovolání uplatněn zcela jiný důvod, než který má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a pokud by se dovolání opíralo pouze o tento důvod bylo by nutno jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.

Veden v konstantní judikatuře již stvrzenou interpretací dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, omezil se proto Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnil-li obviněný svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu, akceptovaných soudem odvolacím, skutky, uvedenými pod body 1) a 2) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.

Dle uvedených zákonných ustanovení se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

K námitce dovolatele v souvislosti s tvrzenou absencí vlastního obohacení jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu Nejvyšší soud uvádí, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není nezbytně nutné dosažení vlastního obohacení, ale postačí i obohacení (kohokoliv) jiného (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 65/2001, dle něhož v dané věci z hlediska obviněného šlo tedy o obohacení jiného, což k naplnění příslušného zákonného znaku trestného činu podvodu postačuje ).

K tvrzené absenci naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu jednáním popsaným pod bodem 2) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu pak Nejvyšší soud toliko odkazuje na právní názor, jenž vyslovil v rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 194/2001: K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. v případě uzavírání tzv. leasingových smluv musí být prokázáno, že již v této době věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Čin je v takovém případě dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem, jenž se tímto způsobem obohatí na úkor leasingové společnosti. Polemizuje-li dovolatel s případnou možností použití § 250b tr. zák. zároveň ale upozorňuje na nepřípustnost takového použití předmětného ustanovení z důvodu retroaktivity, nezbývá Nejvyššímu soudu než opět odkázat na právní názor, který k této právní otázce již vyslovil v rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 304/2000: K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., ve znění platném do 31. prosince 1997, spáchaného vylákáním úvěru, bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl peněžní ústav v omyl, nebo využil jeho omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.

Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění formální stránky trestného činu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestního zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v činu obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. února 2004

Předseda senátu:

JUDr.Stanislav Rizman