11 Tdo 768/2002
Datum rozhodnutí: 25.02.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 768/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2003 o dovolání obviněného Bc. P. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2002, sp. zn. 8 To 537/2001, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

10 T 33/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2001, č. j. 10 T 33/2000-338, byl obviněný Bc. P. R. uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160

odst. 1, 2, 4 písm. b) tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a byl mu za to uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let s výkonem ve věznici s ostrahou. K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 8 To 537/2001, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uložil mu za to úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný Bc. P. R. jako pracovník C. s. C. ú. B., činný mimo jiné na úseku vedení deliktních a přestupkových řízení s pravomocí ukládat sankce za porušení celních předpisů, požadoval na přelomu října a listopadu 1999 v B. v rámci tzv. deliktního řízení na jednateli firmy H. spol. s. r. o., Z. H. částku 400.000,- Kč za to, že zajistí vyřízení zpětného vývozu zboží původně označeného jako ethylacetátová ředidla z M. za současného snížení pokuty za celní delikt, jehož bylo toto zboží předmětem.



Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu /§ 265a odst.1, 2 písm. a) tr. ř./ podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. V podaném dovolání a v jeho doplněních napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a domáhá se zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak i rozsudku soudu prvního stupně, a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění dovolání je zřejmé, že obviněný vytýká soudům, že rozhodnutí o jeho vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (jiném nesprávném hmotně právním posouzení), jelikož učiněná skutková zjištění neobjasňují některé potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, a následně použitá právní kvalifikace skutku není z tohoto důvodu správná. Dovolatel pak velice obšírně rozebírá soudem provedené důkazy s tím, že výrok napadeného rozhodnutí není opřen

o v hlavním líčení provedené důkazy, zčásti vychází ze zdeformované interpretace provedeného dokazování, zčásti je zde nesoulad výroku a odůvodnění, přičemž výrok rozhodnutí se opírá o důkazy procesně nevyužitelné. Dále poukazuje na to, že nedošlo řádně ke sdělení obvinění pro stíhaný skutek a že došlo k pochybení v identifikaci jak jeho označení coby pracovníka C. s. , neboť existuje pouze C. ú. B., nikoliv

C. s. C. ú. B., tak v případě svědka Z. H. jako jednatele společnosti H. spol.

s. r. o. Dále namítá nedostatek vyjádření subjektivní stránky jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu ve výroku napadeného rozsudku. Zdůrazňuje, že v posuzované věci je nedostatek tzv. speciálního subjektu, neboť podle zjištění soudů se měl trestné činnosti dopustit jako veřejný činitel, ovšem zajištění vyřízení zpětného vývozu zboží za současného snížení pokuty za celní delikt nespadalo do jeho pravomoci. Nebyl oprávněn ukládat sankce za porušení celních předpisů a dle celního zákona neexistuje tzv. deliktní řízení, ale pouze správní řízení o celním deliktu nebo o celním přestupku. Poukázal na nemožnost, aby zajistil zpětný vývoz zboží, když rozhodování o předmětném zboží bylo v kompetenci C. ú. B., a nikoliv C. ú. B. Dále podrobně poukázal na existenci zásadních rozporů ve výpovědích svědka H., zejména ohledně doby, kdy byl údajně požádán o úplatek, a stran výše údajně vyžadovaného úplatku. Výpověď svědka H. je podle názoru dovolatele v rozporu s výpověďmi dalších svědků a s listinnými důkazy. Dovolatel též namítl, že nebyla vyslechnuta svědkyně Š. a že nebyly provedeny též další důkazy navrhované obhajobou. V neposlední řadě zdůraznil, že nebyla zjištěna konkrétní souvislost mezi údajným úplatkem a obstaráváním věci obecného zájmu, a ani to, zda byl v takovém postavení veřejného činitele, do jehož pravomoci vůbec spadalo zajištění zpětného vývozu zboží, popř. rozhodnutí o celním deliktu.



K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zdůraznil, že námitky dovolatele jen zčásti odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že podstatná část dovolacích námitek je v podstatě shodná s námitkami odvolacími. Dovolatel opětovně vytýká nesprávnost skutkových zjištění soudů. Námitky obviněného týkající se skutkových zjištění a nesprávných závěrů ovšem nenaplňují dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto je třeba nahlížet např. na výtky, že nebyl zjištěn přesně den, ve kterém měl obviněný požadovat úplatek, jakož i na nesprávné označení společnosti H., spol. s. r. o., na otázku výše požadovaného úplatku. Stejně tak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu výtky na neprovedení některých důkazů, jakož i námitky směřující proti hodnocení výpovědi svědka H. Obviněný se tak ve skutečnosti domáhá přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je založeno napadené rozhodnutí. Pokud obviněný namítá absenci subjektivní stránky ve výroku napadeného rozhodnutí, tak tato námitka není důvodná, neboť znění výrokové části napadeného rozsudku, že obviněný požadoval částku 400.000,- Kč za to, že zajistí snížení pokuty za celní delikt dostatečně vyjadřuje projev vůle obviněného ke konkrétnímu následku, a tedy dostatečně vyjadřuje úmyslné zavinění pachatele. Rovněž tvrzený nedostatek tzv. speciálního subjektu ve spojení s objektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu je podle svého obsahu opět námitkou zpochybňující skutková zjištění soudů. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný se trestné činnosti dopustil jako veřejný činitel, neboť jako pracovník pověřený celně právní agendou se podílel na plnění úkolů státu a disponoval potřebnou, a to i rozhodovací, pravomocí. Soudy zjištěné pracovní zařazení charakterizuje i z něj vyplývající plnění úkolů jako obstarávání věci obecného zájmu. V závěru vyjádření je pak učiněn návrh, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dospěl k závěru, že je dán zákonný důvod pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. pak k důvodům svého rozhodnutí o odmítnutí dovolání ve stručnosti uvádí, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán jen tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného dovolacího důvodu je zřejmé, že jeho prostřednictvím nelze napadat správnost skutkových zjištění samotných. Tato skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná a dovolací soud je posuzuje toliko z hlediska správnosti jejich právního posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu tedy lze namítat pouze to, že skutek zjištěný soudem v napadeném rozhodnutí byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o žádný trestný čin nejde, popř. jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je tomu tak proto, že ze znění tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní. Nelze tak namítat vady skutkové, tj. neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, vadné hodnocení důkazů, apod. Je třeba dále připomenout, že pro dovolací řízení současně platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o které je opírána existence určitého dovolacího důvodu musí také věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.; nestačí tedy jen formální poukaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.



Z obsahu podaného dovolání v posuzované věci vyplývá, že obviněný z velké části uplatnil námitky, které nevytýkají právní vady napadeného rozhodnutí, nýbrž směřují proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu jakým byly hodnoceny provedené důkazy, přičemž jejich smyslem je zpochybnit správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, popř. jsou obsahem dovolacích námitek výtky na nesprávný procesní postup soudů ve vztahu k použitelnosti některých důkazních prostředků.



Jak již bylo výše řečeno, námitky skutkové povahy nenaplňují dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený

v ustanovení § 265b tr. ř. Stejně tak nezakládají žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů ani uplatněné procesní námitky ohledně použitelnosti některých důkazních prostředků. Proto k těmto námitkám (např. nepřesné označení zaměstnavatele obviněného, nesprávné označení obchodní společnosti, v níž svědek H. zastával funkci jednatele H. P. spol. s r. o. místo H. spol. s r. o., požadavek na jiné hodnocení výpovědí svědka H., na provedení dalších důkazů) nebylo možno přihlížet, neboť z hlediska dovolacího řízení jsou zcela irelevantní.



Pod deklarovaný dovolací důvod lze ovšem podřadit tvrzení obviněného, že ve výroku napadeného rozsudku není vyjádřeno jeho zavinění, natož pak zákonem vyžadovaná úmyslná forma zavinění. Tato námitka je však evidentně neopodstatněná. Z obsahu napadeného rozsudku, jak z výrokové části, tak i z jeho odůvodnění, je zřejmé, že soud nezpochybnitelným způsobem vyjádřil úmyslnou formu zavinění obviněného. V tomto směru Nejvyšší soud zcela sdílí stanovisko obsažené ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Jestliže je ve výrokové části napadeného rozsudku uvedeno už například to, že obviněný jako pracovník celního úřadu při projednávání celního deliktu požadoval částku 400.000,- Kč za to, že jistým způsobem vyřídí probíhající řízení o celním deliktu ve prospěch delikventa, pak není sebemenšího sporu o dostatečném vyjádření subjektivní stránky stíhaných trestných činů.



Stejně tak tvrzení obviněného o nedostatku tzv. speciálního subjektu není evidentně na místě. Je nepochybné, že obviněný v posuzované věci působil jako občanský pracovník C. ú. B. a že v jeho kompetenci bylo projednání celního deliktu obchodní společnosti H. P. spol. s. r. o. V tomto případě obviněný vykonával pravomoc veřejného činitele ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák., neboť jako odpovědný pracovník státního orgánu se podílel na plnění úkolu společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. V rámci řízení o předmětném celním deliktu byl oprávněn ukládat povinnosti účastníkům řízením a jiným osobám tak, aby zabezpečil projednání věci a rozhodnutí o ní. Již tato oprávnění obviněného, jeho možnost a povinnost vést řízení o celním deliktu, jsou výkonem pravomoci veřejného činitele; navíc soudy obou stupňů na základě vyhodnocení provedených důkazů učinily skutkové zjištění, že obviněný byl v tomto řízení též oprávněn ukládat příslušné sankce. Přitom bylo dále zjištěno, že částku 400.000,- Kč obviněný požadoval po svědku H. právě v souvislosti s výkonem této jeho pravomoci v řízení o celním deliktu obchodní společnosti, jejímž jednatelem byl svědek H. Je tak zřejmé, že obviněný v postavení veřejného činitele vykonával svou pravomoc v rozporu se zákonem v úmyslu se obohatit vyžadováním úplatku. Proto ani tato námitka dovolatele není opodstatněná.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru

o odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.



S ohledem na výsledek dovolacího řízení, nebylo nutno se již zabývat podnětem obviněného, jímž se domáhal odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík