11 Tdo 742/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,3 písm. c) tr. zákoník



11 Tdo 742/2013-104

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 dovolání podaná obviněnými Ing. J. T. a V. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 To 70/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných Ing. J. T. a V. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 52 T 8/2010, byl Ing. J. T. uznán vinným v bodech A. 1 2 trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), v bodech A. 3 5 trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě A. 6 trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., v bodech A. 7 8 zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě A. 9 přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. V bodě B. byli oba obvinění shodně uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Ing. J. T. byl odsouzen za trestné činy uvedené pod bodem A a za sbíhající trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Dále byl Ing. J. T. za jednání uvedené pod bodem B a za sbíhající se dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 30 T 161/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 380/2011, uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z výše citovaných rozsudků, k nimž byly uloženy souhrnné tresty.
Obviněnému V. K. byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb. v platném znění na dobu pěti let.
V další části rozsudku byl Ing. J. T. zproštěn obžaloby pro část žalovaného jednání.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání. Na jejich podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 To 70/2012 , tak že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně Ing. J. T. v celém výroku o vině pod bodem A a v celém výroku o trestu, ohledně V. K. pak ve výroku o trestu. Ve výroku o vině pod bodem B a ve zprošťujícím výroku zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že
. Ing. J. T. za pokus zločinu podvodu, ohledně nějž zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, a za sbíhající se dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 30 T 161/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 380/2011, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dále peněžitý trest ve výši sto denních sazeb, kdy jedna sazba činí 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Současně byly také zrušeny výroky o trestech z výše citovaných rozsudků, k nimž byly uloženy souhrnné tresty.
. V. K. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb. v platném znění na dobu pěti let.
. Ohledně skutku uvedeného pod bodem A byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obvinění dopustili skutku uvedeného pod bodem B tím, že po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu neoprávněně převést z dosavadního vlastníka města Oslavany na nového vlastníka společnost G&C Pacific Niue Limited, se sídlem Lawford House, Albert Place, Londýn N3 1 QB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, vlastnické právo k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV č. ... pro katastrální území O. a pro katastrální území P., a takto společnost G&C Pacific Niue Limited na úkor města Oslavany neoprávněně obohatit, nejprve obviněný Ing. J. T. jako předseda představenstva společnosti G&C Pacific, a. s., vyhotovil rozhodčí žalobu ze dne 15. 9. 2008, v níž navrhl mimo jiné, aby obviněný V. K. jako rozhodce vydal rozhodčí nález, v němž bude určeno, že veškeré nemovitosti ve vlastnictví města Oslavany zapsané na listu vlastnictví č. ..., katastrální území O., obec O., okr. Brno-venkov, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, jsou vlastnictvím společnosti G&C Pacific, a. s., dále dne 15. 10. 2008 vyhotovil doplnění této žaloby, v níž navrhl, aby bylo určeno, že uvedené nemovitosti jsou vlastnictvím společnosti G&C Pacific Niue Limited, která je právním nástupcem spol. G&C Pacific, a. s., a tuto žalobu i doplnění žaloby předložil obviněnému V. K., který poté vyhotovil písemnost označenou jako Rozhodčí nález sp. zn. 15092008 ze dne 22. 10. 2008 , v níž uvedl, že rozhoduje ve věci jako rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a že se určuje, že společnost G&C Pacific Niue Limited zastoupená jednatelem Ing. J. T. je vlastníkem veškerých nemovitostí města Oslavany zapsaných na LV č. ... pro k. ú. O. a pro k. ú. P., dále v rozsudku soudu prvního stupně jmenovitě označených, tento Rozhodčí nález poté označil doložkou právní moci a předal jej jako titul osvědčující vlastnické právo k nemovitostem obviněnému Ing. J. T., který dne 24. 10. 2008 v B. jako jednatel společnosti G&C Pacific Niue Limited podal u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, návrh na provedení záznamu vlastnických práv do katastru nemovitostí ohledně veškerých nemovitostí uvedených na LV č. ... ve prospěch společnosti G&C Pacific Niue Limited, kdy k tomuto návrhu připojil Rozhodčí nález sp. zn. 15092008 ze dne 22. 10. 2008 s vyznačenou právní mocí ze dne 24. 10. 2008 vydaný obviněným V. K., přičemž si oba obvinění byli vědomi toho, že obviněný V. K. není vůbec oprávněn ve sporech vzniklých mezi městem Oslavany a společnostmi G&C Pacific, a. s., resp. právním nástupcem společností G&C Pacific Niue Limited, vystupovat jako rozhodce ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., ve spojení s Rozhodčím řádem vydaným společností Sdružení rozhodců, s. r. o., tedy že není oprávněn rozhodovat spory vzniklé mezi těmito subjekty a že není v dané souvislosti rovněž oprávněn vyhotovit žádný rozhodčí nález řešící spory mezi těmito subjekty jako podklad osvědčující vlastnické právo k nemovitostem, což Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, zatajili, přičemž v případě, že by požadovaný záznam vlastnického práva byl povolen, vznikla by městu Oslavany škoda ve výši nejméně 130.000.000,- Kč, kdy však k takovému záznamu vlastnického práva nedošlo pouze díky obezřetnosti katastrálního úřadu a právním krokům ze strany Města Oslavany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, a to obviněný Ing. J. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zábrže a obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zápotočného.
Obviněný Ing. J. T. dovolání směřoval proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán beze změny v části B výroku o vině a obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v rámci trestního řízení nebyla zákonným způsobem prokázána subjektivní stránka pokusu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a věc tak nebyla po právní stránce správně posouzena.
Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že důkazy navržené při hlavním líčení a při veřejném zasedání nebyly bez náležitého zdůvodnění soudy provedeny, jedná se proto o tzv. opomenuté důkazy, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Právní názor odvolacího soudu vyložený na str. 55 rozsudku vztahující se k výrokové části A je podle obviněného nutno vztáhnout i k části B, neboť předmětem řízení jsou v obou částech jeho investice do zámku v Oslavanech a následné vymáhání jeho zhodnocení po městu Oslavany, potažmo z toho vyplývající případné škody. Soudy obou stupňů podle obviněného zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť nepoužily zákonný postup v důkazním řízení. Dále pak obviněný nesouhlasí s určením výše hrozící škody, které provedlo samotné město Oslavany, a to na základě pouhé účetní hodnoty nemovitostí. Výše škody je pak podle jeho názoru esenciální pro určení výše trestu. Soudy přitom nepřihlédly k jím navrhovaným důkazům a nezohlednily investice jeho společnosti do zámku v Oslavanech, jimiž došlo k jeho zhodnocení. Výše nároků uplatněných obviněným ve sporném rozhodčím řízení se tak podle jeho názoru v kontextu neprovedení důkazů o tržní ceně majetku města Oslavan dá s jeho tržní hodnotou přibližně srovnat.
Jako svou další námitku pak obviněný s poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že se soudy nevypořádaly s jím uváděnou judikaturou a právními argumenty, které v průběhu řízení přednesl. S poukazem na zásadu rovného postavení procesních stran pak podotkl, že výrok o vině v části B lze zobecnit tak, že by musely být trestně odpovědny všechny osoby, v jejichž případě soud konstatoval, že byly do funkce rozhodce ustanoveny úmyslným jednáním contra legem, a také všechny osoby, které svými žalobami k takto ustanoveným rozhodcům dosáhly vydání nezákonného rozhodčího nálezu. Obviněný nesouhlasí se stanoviskem nalézacího soudu k postupu města Oslavany, které se podle něj rovněž pokusilo předstírat rozhodčí řízení prostřednictvím Sdružení rozhodců, s. r. o., které však jedná protizákonně, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, na niž obviněný odkázal, přičemž nalézací soud jeho postup označil pouze jako obcházení zákona. Mezi naznačeným postupem města a jednáním, kterým byl uznán vinným on, nevidí obviněný rozdíl. Obviněný podal v této souvislosti trestní oznámení na rozhodce ze Sdružení rozhodců, s. r. o., pro stejný skutek, za jaký byl nyní sám odsouzen, stejný policejní orgán však v tomto případě naplnění skutkové podstaty trestného činu neshledal. Aplikaci trestní odpovědnosti na obviněné tak shledává v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Nedostatek kvalifikace pro funkci rozhodce obviněného V. K. soudy podle obviněného Ing. J. T. posoudily nesprávně podle § 1 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění v době spáchání skutku, ačkoli ho měly posoudit podle § 4 odst. 1 tohoto zákona. Nepodjatost rozhodce řeší pouze ustanovení § 8 citovaného zákona a aplikace § 14 o. s. ř. Jakékoli trestněprávní aspekty činnosti obou obviněných jsou tak při vydání rozhodčího nálezu podle něj vyloučeny. Nemohlo tak dojít ani k úmyslnému pokusu uvést v omyl katastrální úřad, neboť obvinění se domnívali, že jednají lege artis. V té době navíc nebyla ustálena judikatura týkající se legitimity rozhodců.
Obviněný dále oponuje skutkovému tvrzení na str. 80 rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého svévolně dosadil V. K. do funkce rozhodce. Nezpochybnitelným faktem přitom je, že V. K. byl do funkce rozhodce jmenován předsedou sdružených rozhodců L. S., P. S. a V. K. na základě jeho žádosti. Obviněný připomíná, že Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 3. 8. 2008, sp. zn. 27 C 50/2007, vyloučil svou pravomoc ve věci rozhodnout, proto uplatnění obecného pravidla pro určení způsobilosti rozhodce při současné neexistenci jasné rozhodčí doložky a při aplikaci výběru rozhodců ve smyslu rozhodčího řádu vydaného byť neoprávněně Sdružením rozhodců, s. r. o., bylo jedinou možností, jak mohl bez nebezpečí promlčení uplatnit nároky společnosti G&C Pacific, a. s. Obviněný zdůrazňuje, že nejprve uplatnil hmotněprávní nároky civilní žalobou a až po té, co soudní ochrana byla odepřena, postupoval cestou rozhodčího řízení. Rozhodčí nález byl následně pravomocným rozsudkem zrušen, čímž byl naplněn účel ochrany práv v civilním řízení a také zásada ultima ratio. Důkazy o tom však soudy odmítly provést.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 To 70/2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 52 T 8/2010, v celé výrokové části B, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc státnímu zastupitelství k došetření nebo aby Nejvyšší soud sám obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b), popř. písm. c) tr. ř.
Obviněný V. K. dovolání směřoval proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán beze změny v části B výroku o vině a obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. K dovolacímu důvodu uvedl, že rozsudek je zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Odůvodnění dovolání obviněného V. K. tvoří zčásti totožný text jako dovolání obviněného Ing. J. T. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že výrok o vině lze zobecnit tak, že by musely být trestně odpovědny všechny osoby, v jejichž případě soud konstatoval, že byly do funkce rozhodce ustanoveny úmyslným jednáním contra legem. Obviněný zopakoval odkazy na judikaturu uvedené již obviněným Ing. T. s tím, že nebyla zákonným způsobem prokázána subjektivní stránka trestného činu.
Také obviněný K. má za to, že nedostatek jeho kvalifikace pro funkci rozhodce soudy posoudily nesprávně podle § 1 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění v době spáchání skutku, ačkoli ho měly posoudit podle § 4 odst. 1 tohoto zákona, kdy bezúhonnost nebyla kvalifikační podmínkou. Nepodjatost rozhodce řeší pouze ustanovení § 8 citovaného zákona a aplikace § 14 o. s. ř. Jakékoli trestněprávní aspekty činnosti obou obviněných jsou tak při vydání rozhodčího nálezu podle něj vyloučeny. Nemohlo proto dojít ani k úmyslnému pokusu uvést v omyl katastrální úřad.
Shodně jako jeho spoluobviněný pak obviněný K. poukazuje na způsob, jakým byl jmenován do funkce rozhodce, a nesouhlasí s právním posouzením z hlediska zákona o rozhodčím řízení, neboť to má dopady pouze do civilního práva, jeho porušení nemůže mít automaticky trestněprávní dopady. Shodně pak také obviněný argumentuje naplněním principu ultima ratio.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 To 70/2012, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 52 T 8/2010, v celé výrokové části B a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc státnímu zástupci k došetření.
Podané dovolání obviněný K. v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce ještě doplnil. Uvedl, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, katastrální úřad nemohl být předložením rozhodčího nálezu uveden v omyl. Je tomu tak podle obviněného proto, že samotným záznamem do katastru nemovitostí se vlastnické právo nemění, neboť ten má v souladu s § 7 a 8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, pouze charakter deklaratorní. Záznamem tedy nemohlo tak dojít k obohacení společnosti G&C Pacific.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání uvedla v souvislosti s námitkou o existenci kategorie tzv. opomenutých důkazů, že při rozhodování v trestním řízení závisí výlučně na úvaze soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá i z čl. 82 Ústavy ČR, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, pak je jeho povinností takové rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Rozsah dokazování se řídí předmětem dokazování. Dokazovat je třeba pouze okolnosti důležité pro trestní řízení. Protože v posuzované trestní věci nebyla řešena otázka oprávněnosti nároku obviněného vůči městu Oslavany, ani jejich rozsah, ale nezákonný způsob, jakým se snažil svůj nárok realizovat, nebylo zapotřebí provádět dokazování ohledně oprávněnosti jeho nároků, důvodu vzniku těchto nároků, ani výši takových nároků. Jestliže soudy neprovedly obviněným navrhované dokazování s poukazem na skutečnost, že jím navrhované důkazy nemají souvislost s předmětem řízení, pak je třeba s jejich postupem podle státní zástupkyně vyjádřit souhlas.
Podle státní zástupkyně se obviněný Ing. J. T. rovněž mýlí, pokud dovozuje nutnost provedení dokazování z rozsudku odvolacího soudu, který rozhodl tak, že věc v rozsahu odsouzení Krajským soudem v Brně pod bodem A vrátil tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nelze v žádném ohledu dovodit, že by se doplnění dokazování mělo týkat i výroku o vině pod bodem B. V případě výroku o vině pod bodem A šlo o trestnou činnost daňového charakteru, respektive trestnou činnost, při které došlo k porušení nebo ohrožení povinnosti v souvislosti s daňovými předpisy, v bodě B byla postihnuta typově odlišná trestná činnost, spočívající v podvodném jednání, na základě kterého chtěl obviněný získat majetek města Oslavany. V každém ohledu tedy šlo podle státní zástupkyně o oddělitelné výroky. Trestní věc obviněného Ing. J. T. se vyznačuje subjektivní souvislostí, kdy téže osobě bylo kladeno za vinu více trestných činů. Trestná činnost obviněného tedy nesouvisí bezprostředně, ale souvislost je zprostředkována přes osobu pachatele. Teze obviněného Ing. J. T., že v jeho trestní věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu opomenutých důkazů, je tedy nedůvodná.
Za opodstatněné nelze podle státní zástupkyně označit ani námitky obviněného ke způsobu stanovení výše škody, kterou chtěl způsobit městu Oslavany. Je pravdou, že vyčíslení způsobené škody obstaralo samo město Oslavany, a to prostřednictvím znalecké kanceláře ProFaG Ivančice, s. r. o., dle které veškeré dotčené nemovitosti v majetku města Oslavany dosahují účetní hodnoty 130 000 000 Kč až 145 000 000 Kč. Podle soudu lze předpokládat, že cena obvyklá u většiny staveb a větší části pozemků je ještě vyšší. Znalecký posudek ve věci pořízen nebyl, neboť pouze náklady na pořízení znaleckého posudku by se pohybovaly v rozsahu 370 000 Kč bez DPH. S takovýmto, byť nestandardním, stanovením výše škody se lze podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci spokojit, neboť je zřejmé, že uvedeným způsobem byla určena minimální výše škody, účetní hodnota nemovitostí, které měly být zcizeny, je nepochybně nižší nežli cena tržní, která by byla určena v režimu podle § 137 tr. zákoníku. Byla-li nejnižší možná způsobená škoda stanovena jako dvaceti-šestinásobek škody velkého rozsahu, byl uvedený způsob zjištění výše škody adekvátní, neboť v posuzovaném případě nevznikly žádné pochybnosti o tom, kterou kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku obviněný svým jednáním naplnil. K tomu státní zástupkyně připomíná, že trestnost trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není vyloučena tím, že má pachatel vůči poškozenému domnělý majetkový nárok.
Obviněný je podle státní zástupkyně veden rovněž nesprávnými úvahami, pokud v dovolání argumentuje tím, že orgány činné v trestním řízení vůči němu postupovaly zaujatě, pokud jej odsoudily za jednání, pro které nebyly jiné osoby, které se dopustily téhož jednání, trestně stíhány. V České republice upravuje problematiku rozhodčího řízení zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen rozhodčí řád ) který mimo jiné stanoví, že stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona. Současná judikatura vychází z toho, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. V posuzované trestní věci šlo o rozhodčí doložku, v níž bylo stanoveno, že rozhodce ad hoc bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného u právnické osoby obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s. r. o.
V době, kdy došlo ke spáchání skutku, však bylo možné zaznamenat i odlišnou judikaturu Nejvyššího soudu, který rozhodl pod sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, že strany se mohou (nikoliv musí) dohodnout na určení konkrétních jmen rozhodců. Nevýhodou takové rozhodčí doložky je skutečnost, že od uzavření této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon funkce rozhodce, a proto dochází ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 rozhodčího řádu k určení mechanismu, jakým způsobem bude určitý rozhodce pro rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda případné spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zapsaný v seznamu vedeném u stálých rozhodčích soudů či jiných soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran.
Nelze tedy klást podle státní zástupkyně na roveň rozhodování prostřednictvím rozhodců vybraných dle regulí a ze seznamu Sdružení rozhodců, s. r. o., a svévolným ustanovením obviněného V. K. za rozhodce ze strany obviněného Ing. J. T. Na tom, že eventuální spory vzniklé ze smluvních vztahů mezi městem Oslavany a společností G&C Pacifik Niue Limited bude řešit Sdružení rozhodců, s. r. o., přičemž o sporu bude rozhodovat jediný rozhodce vybraný ze seznamu takového sdružení, se dohodly samy strany. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že jak obě smluvní strany, tak Sdružení rozhodců, s. r. o., vycházely z přesvědčení o legitimitě takového postupu. Protože však obviněný Ing. J. T. nebyl spokojen s výsledkem rozhodování Sdružení rozhodců, s. r. o., rozhodl se účelovým výkladem využít závěrů rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 27 T 50/2007, a svévolně ustanovil do funkce rozhodce obviněného V. K., tedy osobu, o níž věděl, že v minulosti byla odsouzena pro páchání majetkové trestné činnosti, kterou navíc znal, neboť s tímto obviněným podnikal. Obviněný Ing. J. T. tedy dezinterpretoval závěry rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp. zn. 27 T 50/2007, respektive obecné konstatování o tom, že rozhodcem může být každá zletilá osoba způsobilá k právním úkonům. Z uvedeného rozhodnutí v žádném ohledu nemohlo vyplynout, že rozhodcem může být osoba, na které se strany nedohodly, navíc podjatá. Současně je třeba podle státní zástupkyně zdůraznit, že obviněný si svévolně nemohl rozhodce zvolit, neboť zákon upravuje způsob určení rozhodce. Nemá-li totiž rozhodčí smlouva ustanovení o počtu a osobách rozhodců, anebo nestanovuje způsob takového určení, pak by měla každá ze stran jmenovat jednoho rozhodce, kteří by teprve měli zvolit předsedajícího rozhodce. Rozhodcem nemůže být v žádném ohledu osoba podjatá, přičemž podjatost obviněného V. K. je naprosto zřejmá, neboť šlo o osobu, která měla osobní poměr k obviněnému, a to prostřednictvím společnosti Shark, ve které společně podnikali.
Sdružení rozhodců, s. r. o., svoji činnost vykonávalo na základě přesvědčení o legálnosti a legitimitě svého působení, vycházelo z judikatury, která byla teprve posléze změněna. Oproti tomu obviněný instaloval zcela svévolně a v rozporu se zákonem do role rozhodce sobě nakloněnou osobu s cílem ovlivnit rozhodčí řízení ve svůj prospěch. Kategorický rozdíl mezi uvedenými postupy je podle státní zástupkyně naprosto zřejmý. Z popsaného jednání tedy vyplývá jednoznačně podvodný úmysl obviněného zmocnit se majetku města Oslavany.
K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně uvedla, že obviněný Ing. J. T. mohl u jednání, kterého se dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah i tehdy platného trestního zákona. Podstatou věci bylo podle státní zástupkyně úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci bylo potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoliv vyčkávat, jak na čin obviněného zareaguje sám poškozený. Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž rozhodně nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem. Naopak, jestliže výše způsobené škody, a to v minimálním rozsahu dvaceti-šestinásobkem, naplňuje nejpřísnější kvalifikační znak, respektive posouzení podle nejpřísnější okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, pak je podle státní zástupkyně dána i odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. K předpokládanému následku nedošlo jen díky obezřetnosti katastrálního úřadu.
Úmysl obviněného jednat podvodně podle státní zástupkyně zřetelně vyplynul z okolností případu, kdy do funkce rozhodce svévolně dosadil spřízněnou osobu, která díky své kvalifikaci (automechanik) nedisponovala zásadní orientací v obchodních vztazích, což obviněný V. K. rovněž sám přiznal. Samotné rozhodčí řízení pak proběhlo tak nestandardním způsobem, kdy hlavní úlohu v něm nehrál samotný rozhodce, spoluobviněný V. K., ale prokazatelně obviněný Ing. J. T. Veškeré okolnosti tedy svědčí pro to, že uvedený způsob ochrany tzv. práv obviněného probíhal podvodným způsobem. Na této skutečnosti nemůže nic změnit, že v té době nebyla bezúhonnost podmínkou výkonu funkce rozhodce. Trestní minulost obviněného v každém ohledu zpochybňuje, resp. vylučuje, nestrannost jeho rozhodování.
Rovněž je třeba zdůraznit, že v trestní věci obviněného Ing. J. T. právo na spravedlivý proces porušeno nebylo, neboť uvedené právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení nebo zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, ve kterém se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Takového řízení se obviněnému v posuzované trestní věci podle státní zástupkyně dostalo. Za správný je třeba označit i samotný výrok o trestu, který byl obviněnému Ing. J. T. uložen.
Ohledně dovolání obviněného V. K. státní zástupkyně odkázala na své vyjádření k dovolání obviněného Ing. J. T., jehož námitky do značné míry kopíruje. Dodala, že není pravda, že by obviněný V. K. splňoval předpoklady pro výkon funkce rozhodce, neboť byl evidentně ve věci podjatý, jeho úkolem nebylo najít spravedlivé řešení sporu, ale účelové rozhodnutí ve prospěch obviněného. Obviněný zneužil toho, že vystupoval jako rozhodce, a to dokonce způsobem zakládajícím trestný čin podvodu. Předstíral totiž konání řádného rozhodčího řízení s příznivým výsledkem pro obviněného Ing. J. T., a to aniž by řádně posoudil předmětný spor. Jako rozhodce se v průběhu rozhodčího řízení nechoval a jednal v mezích dispozic spoluobviněného Ing. J. T.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Dovolací námitky Ing. J. T. z části uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit lze, nelze jim však přisvědčit. Také je nutno podotknout, že valná většina z nich je v podstatě jen opakováním předchozí obhajoby obviněného, se kterou se především soud prvního stupně důkladně vypořádal. Z výše podaného výkladu je zřejmé, že v rámci uplatněného ani jiného dovolacího důvodu nelze napadat rozsah provedeného dokazování, údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani způsob určení výše škody, tedy opět volbu konkrétních důkazních prostředků a jejich hodnocení. Nespadá pod něj ani námitka, podle které se soudy nevypořádaly s argumentací a odkazy na judikaturu, které obviněný uváděl. Nad rámec dovolacího řízení však Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně se k těmto otázkám vyjádřit. Pokud jde o právní argumentaci, jak již bylo řečeno, především rozhodnutí soudu prvního stupně nelze po této stránce vytknout žádné podstatné nedostatky. Rozhodně není možné říci, že by se soud s argumentací obviněného nevypořádal, pouze obviněný s jeho závěry nesouhlasí. Odvolací soud se pak v této části s rozhodnutím soudu prvního stupně a jeho odůvodněním ztotožnil, nezbylo mu tak, než jeho závěry víceméně pouze zopakovat. Ani jedno z napadených rozhodnutí však podle názoru Nejvyššího soudu netrpí vytýkanou nepřezkoumatelností, naopak zejména rozhodnutí soudu prvního stupně je velmi pečlivě zdůvodněno.
Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, správně podotýká státní zástupkyně, že předmětem dokazování v této věci nebyly majetkové nároky obviněných vůči poškozenému. Vzhledem k charakteru činu a jeho provedení by existence takových majetkových nároků obviněného vůči poškozenému nemohla nic změnit na jeho trestní odpovědnosti. Jak správně uvedl i soud prvního stupně, neexistoval žádný právní podklad umožňující rozhodčím nálezem vyslovit, že předmětné nemovitosti jsou vlastnictvím společnosti G&C Pacific. Údajné majetkové nároky společnosti obviněného, jež měly vycházet z investic do zámku v Oslavanech, se nepřekrývají s předmětem útoku činu, kterého se obvinění podle skutkových zjištění dopustili. Vzhledem k rozsahu jejich jednání nelze proto uvažovat ani o tom, že by existence případných majetkových nároků mohla mít vliv na společenskou škodlivost činu. Z tohoto důvodu nebylo namístě zaměřit dokazování tímto směrem, což soud prvního stupně také dostatečně zdůvodnil, nemůže se proto jednat o kategorii opomenutých důkazů. Nelze přisvědčit ani domněnce obviněného, že závěry odvolacího soudu týkající se části A rozsudku soudu prvního stupně je třeba vztáhnout i k jeho části B. V obou případech se totiž jedná o zcela odlišné jednání, navíc pokud by odvolací soud své závěry takto vztáhnout zamýšlel, pak by tak učinil ve svém rozhodnutí.
Pokud jde o stanovení výše škody, je zcela v kompetenci soudu prvního stupně, aby určil, jakým způsobem bude ta která konkrétní skutečnost prokazována, jestliže jeho postup je logický, zdůvodněný a nebudí pochybnosti. Není nikde předepsáno, že výši škody je třeba určit např. znaleckým posudkem. V tomto případě soud prvního stupně zdůvodnil, že náklady na vypracování znaleckého posudku by i jen bez DPH činily 370 000 Kč. Přistoupil proto k jinému způsobu určení a vyšel z účetní hodnoty nemovitostí s tím, že jejich obvyklá cena u většiny staveb a pozemků je zřejmě vyšší. S tímto závěrem obviněný nesouhlasí, Nejvyšší soud jej však považuje za logický a vycházející z obecné zkušenosti. Stanovení výše škody bylo provedeno ve prospěch obviněných, o právní kvalifikaci nelze vzhledem k její výši pochybovat a nelze ani souhlasit s obviněným, že jde o otázku esenciální pro určení výše trestu. Pohybujeme se totiž v takových částkách, že ani hypotetická odchylka v řádu milionů by se na výši trestu projevit nemohla. Postup soudu prvního stupně považuje Nejvyšší soud v tomto bodě za zcela správný, neboť přes veškerou důležitost práva obviněného na obhajobu nelze zapomenout, že náklady trestního řízení hradí obviněný paušální částkou, tedy by jejich drtivou většinu nesl stát, to znamená všichni daňoví poplatníci, což by bylo v tomto případě zcela neproporcionální.
Další argumentaci obviněného Ing. J. T. pak již lze dovolacímu důvodu podřadit, nicméně jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Na trestní odpovědnost obviněného nemůže mít žádný vliv skutečnost, že ze strany města Oslavan byla proti jeho obchodní společnosti vedena rozhodčí řízení na základě rozhodčí doložky, která byla následně shledána neplatnou. K této námitce se opakovaně soudy vyjadřovaly, odkázat lze i na to, co výstižně uvedla státní zástupkyně. Jednání obviněných mělo na první pohled naprosto odlišný charakter než postup města, kterým obviněný Ing. T. argumentuje. Proto pouze ve zcela obecné rovině Nejvyšší soud dodává, že trestní stíhání je možné v duchu obžalovací zásady pouze na základě obžaloby (návrhu na potrestání, dohody o vině a trestu), kterou podává státní zástupce. Ovšem samozřejmě na trestní odpovědnost obviněného nemůže mít vliv, že případně i někdo další se mohl dopustit trestného činu.
Pokud jde o způsob, jakým byl V. K. dosazen do funkce rozhodce, a jeho způsobilost k výkonu takové funkce a podjatost v dané věci, touto otázkou se soudy podrobně zabývaly. Lze tak odkázat na zdůvodnění na str. 80 81 rozsudku soudu prvního stupně i na to, co k této námitce uvedla státní zástupkyně. Projednávaný skutek se ve všech směrech vymyká správnému zákonnému postupu určení rozhodce, přičemž po subjektivní stránce ze skutkových zjištění vyplývá, že ani jeden z obviněných se ani náznakem nemohl domnívat, že jedná lege artis. Není nutno na tomto místě znovu opakovat veškerou právní argumentaci, již soudy této otázce věnovaly, jako naprosto vypovídající se jeví samotná skutečnost, že obviněný K. jako vyučený automechanik neměl po právní stránce o celé věci povědomí, přičemž na jím přisouzené nemovitosti neměla a nemohla mít společnost obviněného Ing. T. právní nárok, což oběma muselo být zjevné. Ing. T. se asi sotva mohl spoléhat na odbornou erudici V. K. a věřit, že na předmětné nemovitosti má jeho společnost právní nárok. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný Ing. T. podal nejprve civilní žalobu, přičemž soud s odkazem na rozhodčí doložku svou pravomoc vyloučil, neboť způsob jeho jednání byl zjevně účelový a nerespektující zákonný postup. Pokud jde o to, jak konkrétně byl obviněný K. do funkce rozhodce dosazen, spadá tato námitka do oblasti skutkových zjištění, nicméně nad rámec dovolacího řízení je možno konstatovat, že konkrétní způsob, jakým se obviněný Ing. T. snažil vyvolat zdání legality celého postupu, je podružný.
Pokud obviněný argumentuje zásadou subsidiarity trestní represe, nelze mu ani v tomto bodě dát za pravdu. Společenská škodlivost jednání obou obviněných je velmi vysoká zejména vzhledem k výši hrozící škody. Mimo to obvinění způsobili, že poškozené město Oslavany z důvodu probíhajícího řízení nemůže se svým majetkem disponovat. Aplikace principu ultima ratio nepřichází rovněž v úvahu. Většina společenských vztahů, které spadají do rámce upraveného trestním právem, je různým způsobem regulována také právními předpisy jiných právních odvětví. Samotná existence jiné právní normy nemůže proto trestní postih vyloučit. V posuzovaném případě zjevně nejde o situaci, kdy by trestní represe byla zneužívána jednou stranou namísto odpovídajícího postupu v civilním řízení. Naopak jednání obviněných vzhledem ke svému rozsahu a charakteru vyžaduje, aby na něj bylo reagováno prostředky trestního práva. Zjevně zde totiž nešlo o občanskoprávní spor, ale o zřetelný úmysl město Oslavany poškodit a na jeho úkor se obohatit.
Obviněný V. K. ve svém dovolání a jeho doplnění zopakoval část argumentace obviněného Ing. T., proto lze odkázat na to, co bylo uvedeno k jeho dovolání. Nejvyšší soud dodává, že obviněnému K. vzhledem k jeho poměrům muselo být zjevné, že není způsobilý k výkonu funkce rozhodce a obviněný Ing. T. chce jeho prostřednictvím spáchat podvodné jednání. Tak to ostatně také vyplynulo ze skutkových zjištění.
Pokud jde o námitku, podle které vlastnické právo záznamem do katastru nemovitostí nepřechází, neboť ten má v souladu s § 7 a 8 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, pouze charakter deklaratorní a nemohlo jím proto dojít k obohacení společnosti G&C Pacific, také tou se soudy v předchozím řízení zabývaly. Ačkoli je možné přiznat, že soud prvního stupně poněkud zmatečně na jednom místě svého rozhodnutí uvádí, že přisouzeným jednáním se měla uvedená společnost stát vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž na str. 84 odůvodnění správně konstatuje, že záznamem vlastnického práva do katastru nemovitostí vlastnické právo nevzniká, nicméně v případě povolení tohoto záznamu by byl nastolen právní stav, kdy by veškeré nemovitosti byly na společnost obviněného Ing. T. přepsány. K tomu lze ostatně dodat, že takové námitky směřují spíše k právnímu závěru, že zjištěné podvodné jednání obviněných představuje již dokonaný trestný čin a nikoliv jeho pokus. Takovými úvahami se však ovšem nemůže dovolací soud v rámci dovolání podaného obviněnými zabývat, neboť by vyzněly v jejich neprospěch.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných Ing. J. T. a V. K. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch