11 Tdo 739/2003
Datum rozhodnutí: 04.11.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 739/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 4. listopadu 2003 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2003, č. j. 6 To 655/2002, v trestní věci proti obviněnému Ing. S. M., vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 38/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 2002, č. j. 5 T 38/99-360, byl obviněný Ing. S. M. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění před novelou č. 253/1997 Sb., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.



Z podnětu odvolání obviněného Ing. S. M. rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 2. 2003, č. j. 6 To 655/2002, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného Ing. S. M. pro skutek spočívající v tom, že ve dnech 17. 3. 1993 a 13. 5. 1993 v O. jako generální ředitel a člen představenstva P. S. b. a. s., se sídlem v O. v rozporu s ustanovením § 194 odst. 5 obchodního zákoníku ukládajícím mu povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí a v rozporu s ustanovením článku 6 odst. 1 Opatření Státní banky Československé ze dne 16. 3. 1992, o úvěrové angažovanosti bank, vydanému v souladu s ustanovením § 15 zákona č. 21/1992 Sb., postupně jménem tohoto peněžního ústavu sjednal se společností P B. spol. s r. o., se sídlem ve F.-M. ( v usnesení je nesprávně označena jako P. - dále jen P B. ) jako dlužníkem úvěrovou smlouvu registrační č. 006 o poskytnutí krátkodobého úvěru ve výši 10.500.000,- Kč, splatného 28. 2. 1994, úvěrovou smlouvu registrační č. 007 o poskytnutí krátkodobého úvěru ve výši 16.500.000,- Kč, splatného do 28. 2. 1994, a úvěrovou smlouvu registrační č. 027 o poskytnutí střednědobého úvěru ve výši 25.000.000,- Kč, splatného do 30. 4. 1997, čímž překročil citované opatření Státní banky Československé stanovující limit čisté úvěrové angažovanosti banky vůči jednomu dlužníkovi z povolených 25 % na 61,6 % kapitálu banky, přičemž úvěry byly v případech zajištěny toliko vystavením vlastní směnky dlužníkem a P. S. b. a. s. v O. pak způsobil škodu v úhrnné výši nejméně 51.902.573,79 Kč, neboť společnost P B. spol. s r. o. se sídlem ve F.-M. pro svoji nesolventnost tyto úvěry ve stanovených termínech řádně neplatila, kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění před novelou zákona č. 253/1997 Sb., když trestní stíhání obviněného je promlčeno.

Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě dovolání, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle názoru dovolatelky nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení.

Odvolací soud nesprávně vymezil dobu páchání posuzovaného trestného činu, pokud dospěl k závěru, že k dokonání trestné činnosti ze strany obviněného došlo dnem 13. 5. 1993. Nezabýval se však otázkou, zda již k tomuto datu byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Především odvolací soud se měl zabývat tím, kdy došlo ke vzniku majetkové škody, resp. vzniku škody kvalifikované zákonem jako těžší následek trestného činu. S ohledem na význam existence škody jako následku jednání pachatele je nutno za okamžik spáchání tohoto trestného činu považovat reálný vznik škody v dané věci je to okamžik totožný s uplynutím termínu splatnosti poskytnutých úvěrů, tj. 30. 4. 1997. Teprve počínaje dnem 1. 5. 1997 začala běžet promlčecí doba, jež u stíhaného činu činí pět let /§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák./. Konec této promlčecí lhůty by tak připadl až na den 1. 5. 2002, ovšem v průběhu této doby došlo ke sdělení obvinění pro tento skutek, které bylo dne 9. 6. 1998 obviněnému doručeno. V důsledku toho nastalo přerušení promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Z toho je zřejmé, že promlčecí doba dosud neuplynula, a proto odvolací soud neměl dány zákonné podmínky pro to, aby trestní stíhání obviněného z důvodu promlčení zastavil.

Dovolatelka pak poukazuje i na to, že z hlediska vymezení doby spáchání trestného činu obsahuje popis skutku v rozhodnutích soudů též údaj o splatnosti posledního poskytnutého úvěru, tj. datum 30. 4. 1997. I z toho je zřejmé, že tímto dnem došlo ke vzniku škody a teprve poté začala běžet promlčecí lhůta. Proto má dovolatelka za to, že napadené usnesení vykazuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se v rámci veřejného zasedání vyjádřil obviněný. Prostřednictvím svého obhájce navrhl zamítnutí podaného dovolání pro nedůvodnost, když podle jeho názoru je rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty okamžik ukončení jednání pachatele. Nelze akceptovat tvrzení dovolatelky, že promlčení začalo plynout až okamžikem splatnosti posledního úvěru. Jestliže došlo k odepsání peněžních prostředků věřitele ve prospěch dlužníka již dnem 15. 5. 1993, tak tímto okamžikem také věřiteli vznikla škoda. Závěr obsažený v dovolání, že se tak stalo až uplynutím splatnosti posledního úvěru, tj. dnem 30. dubna 1997, je neudržitelný i s ohledem na to, že již v září 1994 došlo k vypovězení všech předmětných úvěrových smluv mezi bankou a společností P B. Obviněný navíc nemohl zajistit či ovlivnit splácení úvěrů, neboť byl již v té době zbaven funkcí generálního ředitele a člena představenstva banky.



Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno trestní stíhání /§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř./, přičemž bylo podáno v zákonné lhůtě osobou k tomu oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. a), § 265e odst. 1 tr. ř./. Dovolání z hlediska svého obsahu odpovídá náležitostem vyžadovaným ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno z důvodů, které věcně naplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Za této situace lze tedy konstatovat, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobu, vykazuje zákonem požadovaný obsah a bylo podáno ze zákonného dovolacího důvodu.



S ohledem na výše uvedené konstatování pak Nejvyšší soud ve veřejném zasedání přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení v intencích ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně není důvodné.

Podstatou dovolacích námitek je tvrzení, že odvolací soud v posuzované věci nesprávně posoudil otázku promlčení trestního stíhání.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.(ve znění účinném před novelou č. 253/1997 Sb.) se dopustí kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, za což je ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 5 let.



Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby, jež činí 5 let v případě, kdy horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně 3 léta (a nedosahuje-li deseti let).

Podle § 67 odst. 2 tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku; doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině a zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.



Promlčení trestního stíhání se podle § 67 odst. 3 tr. zák. přerušuje jednak sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, jednak spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze zahájit trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně.



Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Podle závěrů obou soudů se tak obviněný Ing. M. dopustil trestné činnosti ve dnech 17. 3. 1993 a 13. 5. 1993, kdy jako generální ředitel a člen představenstva P. S. b. a. s. se sídlem v O. (dále jen PSB ) uzavřel úvěrové smlouvy č. 006, 007 a 027 s firmou P B. s. r. o. se sídlem ve F.-M., a tímto při splnění všech dalších zákonných znaků je trestný čin podle § 255 tr. zák. dokonán a nelze do doby spáchání trestného činu pojmout i dobu splatnosti úvěrů, . Pokud se obviněný dopustil trestné činnosti v době do 13. 5. 1993, přičemž obvinění mu bylo sděleno dne 9. 6. 1998, stalo se tak až po uplynutí pětileté promlčecí lhůty. Protože trestní stíhání obviněného je s ohledem na promlčení nepřípustné, rozhodl odvolací soud o jeho zastavení.



S ohledem na obsah dovolacích námitek se spornou otázkou činí dokonání trestného činu poručování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (spáchaného v době před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb.) z hlediska naplnění zákonných znaků objektivní stránky tohoto trestného činu. Konkrétně jde pak o řešení otázky, kdy za výše podrobně již popsaných okolností došlo ke vzniku následku v podobě způsobení značné škody na cizím majetku ve smyslu této skutkové podstaty. Podle právního názoru dovolatelky ke vzniku škody došlo teprve uplynutím lhůty splatnosti posledního z poskytnutých úvěrů. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje.



S přihlédnutím k rozsahu své přezkumné činnosti vymezené rozsahem a důvody dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) musí dovolací soud zdůraznit, že podle zjištění nižších soudů se obviněný Ing. M. dopustil jednání spočívajícího v podstatě v tom, že jako generální ředitel a člen představenstva PSB v rozporu se svou zákonnou povinností spravovat cizí majetek uzavřel celkem tři úvěrové smlouvy se společností P B. s. r. o., na jejichž základě byl této společnosti poskytnut úvěr v celkové výši 52 mil. Kč. K uzavření prvních dvou smluv došlo dne 17. 3. 1993, přičemž ke skutečnému čerpání poskytnutého úvěru v celkové výši 27 mil. Kč ze strany dlužníka došlo ve dnech 18. 3. 1993 a 26. 3. 1993 (viz č. l. 50 - 58, 155 a 166). Poslední úvěrová smlouva byla uzavřena dne 13. 5. 1993 a úvěr ve výši 25 mil. Kč byl dlužníkovi skutečně poskytnut dne 14. 5. 1993 (č. l. 68, 155, 166). Lze tak uzavřít, že ve dnech 17.3. a 13. 5. 1993 došlo k uzavření úvěrových smluv mezi věřitelem (PSB) a dlužníkem (firmou P B.) a na základě nich pak nejpozději dne 14. 5. 1993 došlo ke skutečnému převedení finančních prostředků ve výši 52 mil. Kč z účtu věřitele na účet dlužníka.



Jak bylo zjištěno, obviněný porušil zákonnou povinnost spravovat cizí majetek (tj. majetek PSB) vyplývající pro něj jako generálního ředitele a člena představenstva akciové společnosti PSB. Podle zjištění soudů obviněný rozhodl o poskytnutí úvěru dlužníkovi P B. za okolností nesouladných s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, jež ho zavazovalo k tomu, aby svou působnost vykonával s péčí řádného hospodáře. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že došlo k poskytnutí mnohomilionového úvěru jednomu dlužníkovi, opakovaně, v krátkém časovém úseku, bez náležitého zajištění návratnosti poskytnutých finančních prostředků, a to za situace, kdy v důsledku jednání obviněného byl výrazně překročen i limit čisté úvěrové angažovanosti PSB vůči tomuto dlužníkovi, a ze strany obviněného tak byla porušena též konkrétní povinnost směřující k minimalizaci rizik při poskytování úvěrů vyplývající z příslušného opatření bývalé Státní banky československé, vydaného na základě zákonného zmocnění.



Jestliže v příčinné souvislosti s výše zjištěným porušením zákonných povinností ze strany obviněného též skutečně došlo ke dni 14. 5. 1993 k vlastnímu převedení finančních prostředků z dispozice věřitele ve prospěch jiného subjektu (tj. ve prospěch dlužníka), tak na jedné straně došlo ke zmenšení majetku věřitele (PSB) a současně došlo k rozmnožení majetkových hodnot u dlužníka (P B.). Přitom se tak stalo za výše popsaných okolností, které nenasvědčovaly možnostem dlužníka splácet poskytnuté úvěry. Za těchto okolností je zřejmé, že z hlediska vzniku (existence) následku došlo k dokonání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) již odčerpáním finančních prostředků z majetku PSB na základě plnění z úvěrových smluv uzavřených obviněným v rozporu s jeho zákonnými povinnostmi spravovat majetek PSB a jejich převedením ve prospěch dlužníka (P B.). Již tímto momentem došlo ke vzniku škody (popřípadě značné škody, resp. podle současné právní úpravy škody velkého rozsahu). Na adresu odvolacího soudu je třeba ovšem poznamenat, že kromě samotného uzavření úvěrových smluv je z hlediska vzniku následku v podobě škody na cizím majetku rozhodné, aby též došlo k vlastnímu čerpání neprávem poskytnutého úvěru, což se v posuzované věci také skutečně stalo. Za těchto okolností nemá význam termín splatnosti poskytnutého úvěru, když k dokonání trestného činu již došlo předtím. Navíc z obsahu spisu vyplývá, že PSB ke dni 29. 9. 1994 od předmětných úvěrových smluv odstoupila (č. l. 155 a násl.).



Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci podaného dovolání, ale naopak dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo důvodně aplikováno ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu jeho promlčení. Jestliže projednávaný trestný čin by dokonán dne 14. 5. 1993 a ke sdělení obvinění došlo až dne 9. 6. 1998, stalo se tak po uplynutí pětileté zákonné promlčecí lhůty /§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák./. Pro úplnost lze dodat, že nebyly zjištěny ani žádné okolnosti způsobující zastavení promlčecí doby či přerušení promlčení (§ 67 odst. 2, 3 tr. zák.).



Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ve veřejném zasedání podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl (§ 265j tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. listopadu 2003



Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík