11 Tdo 730/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 730/2015-42

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovoláních obviněných M. S. , a J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 12 To 42/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod 48 T 3/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a J. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 48 T 3/2012, byl obviněný M. S. uznán vinným pod bodem ad 1), 2), 3) pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným (bod 1 a 3), dílem nedokonaným (bod 2) ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci finanční částky 15.000,- Kč. Obviněný J. K. byl uznán vinným pod bodem ad 3) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za nějž byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. T.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že

Obvinění M. S. a M. T.
1) Dne 11. 8. 2011 v době kolem 18:00 hodin na ulici M. před motelem J. v obci O. po předchozí domluvě prodali obvinění M. S. a M. T. osobám vystupujícím podle § 55 odst. 2 tr. ř. a § 102a odst. 1 písm. b) tr. ř. pod jmény F. K. a P. F. za částku 3.000 Euro, tj. 72.540,- Kč, plastový sáček s 98,98 g žlutobílé krystalické látky obsahující 79,18 g báze metamfetaminu, přičemž metamfetamin je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 1671998 Sb., o návykových látkách, a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb.,

2) poté, co se M. S. dne 23. 9. 2011 domluvil s osobami vystupujícími podle § 55 odst. 2 tr. ř. a § 102a odst. 1 písm. b) tr. ř. pod jmény F. K. a P. F. na prodeji většího množství metamfetaminu, přičemž metamfetamin je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 1671998 Sb., o návykových látkách, a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb., se obvinění M. S. a M. T. sešli dne 26. 9. 2011 okolo 16:30 hodin na parkovišti obchodního centra O. T. S. , S. ul. s těmito osobami pod jmény F. K. a P. F. , kterým nabídli prodej 1,5 kg metamfetaminu, který se měl uskutečnit tak, že uvedené celkové množství by bylo rozloženo do pěti dávek po 300 g, jejichž prodej by byl realizován postupně v jednom dni, přičemž důvodem pro takový průběh obchodu byl nedostatek financí na obstarání celého množství metamfetaminu najednou, a když s tímto postupem osoby vystupující pod jmény F. K. a P. F. nesouhlasily, nabídli jim obvinění prodej dvou balíčků metamfetaminu, každý o hmotnosti 500 g, tedy celkem 1 kg metamfetaminu, avšak k obchodu nedošlo, neboť prodejci neustále požadovali, aby osoby vystupující pod jmény F. K. a P. F. nejprve přivezly na místo prodeje peníze, což bylo těmito odmítnuto, a proto v 18:35 hodin obvinění S. a T. z místa odjeli,
obvinění M. S. a J. K.
3) dne 9. 11. 2011 v době od 15:00 hodin do 15:19 hodin na parkovišti obchodního centra O. T. v ulici S. , T. S. po předchozí dohodě prodali obvinění M. S. a J. K. osobám vystupujícím podle § 55 odst. 2 tr. ř. a § 102a odst. 1 písm. b) tr. ř. pod jmény F. K. a P. F. za částku 60.000 Euro, tj. 1.526.400,- Kč, čtyři uzavíratelné igelitové sáčky s celkem 2.000 g žlutobílé krystalické látky obsahující 1.611 g báze metamfetaminu, přičemž metamfetamin je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 1671998 Sb., o návykových látkách, a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb., kdy po předání látky byli zadrženi orgány Policie ČR.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a spoluobviněný M. T. , rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 12 To 42/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Obvinění M. S. a J. K. napadli toto rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které opřeli o dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný M. S. také uplatnil dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až e) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný M. S. ve svém dovolání namítá, že byly překročeny meze využití tzv. utajovaného agenta , jehož jednání směřovalo k předstíranému převodu, a to v případě jednání uvedených pod body 2) a 3) rozsudku soudu nalézacího, neboť policejní orgány přímo vyprovokovaly trestnou činnost a také určovaly rozsah zamýšlené trestné činnosti. Ve vztahu k bodu 3) dovolatel zpochybňuje právní kvalifikaci skutku, ve které postrádá naplnění subjektivní stránky, neboť nevěděl, jaká látka je konkrétně předávána, přičemž připomíná, že z jeho strany mělo jít o podvod podle § 209 tr. zákoníku, protože se chtěl obohatit a nevěděl, co spoluobviněný J. K. na setkání přinese. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. K. v rámci dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že odvolací soud se nedostatečně zabýval jeho námitkami neúplnosti dokazování a pochybnosti o jeho vině, stejně jako se nezabýval ani výší jemu uloženého trestu, kdy nebyla zohledněna jeho dosavadní bezúhonnost, dobrá pověst a jiné aspekty, svědčící v jeho prospěch. Odmítá, že by věděl, že se jedná o drogy a měl úmysl k jejich prodeji. Dovolatel soudům vytýká, že nebyli vyslechnuti svědci, kteří mohli vypovídat o důležitých skutečnostech pro trestní řízení, přičemž následně rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi a poukazuje na rozpory, které se v nich objevovaly. Dovolatel má tedy za to, že soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně, zároveň ani neprovedly jím navrhované důkazy a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . V souvislosti s hodnocením jeho osoby obviněný poukazuje na školní výsledky svých dětí, a jeho sportovní a pracovní hodnocení, které mají svědčit o jeho bezúhonném životě. Je přesvědčen, že skutek nebyl spáchán po subjektivní i objektivní stránce, a proto nevykazuje znaky zločinu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zprostil ho obžaloby ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k dovoláním obviněných. Podstatou dovolání obviněného S. je námitka, že jemu přisouzené jednání je výsledkem nedovolené policejní provokace a dále námitka, že jeho jednání uvedené pod bodem 3/ rozsudku by mělo být správně kvalifikováno jako přečin, či zločin podvodu. Dle názoru státního zástupce však uvedené námitky obsahově uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. V prvé řadě je třeba uvést, že námitka tzv. policejní provokace je v prvé řadě námitkou procesního charakteru, neboť jejím prostřednictvím obviněný zpochybňuje samu zákonnost základních skutkových zjištění na podkladě tvrzení, že taková zjištění jsou produktem nezákonného postupu policejních orgánů. Jde tedy o námitky směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoli již proti vlastnímu hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. jinému hmotněprávnímu hodnocení. Teprve v případě, pokud by byla existence takové policejní provokace zjištěna, lze dle (v podstatě již ustálené) judikatury Nejvyššího soudu v konkrétním případě hovořit o vadu svou intenzitou zasahující právo obviněného na spravedlivý proces, kterýžto závěr umožňuje Nejvyššímu soudu vstoupit i na pole vlastních skutkových zjištění prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takový, byť nikoli výslovně obviněným formulovaný, zásah do práva obviněného na spravedlivý proces však státní zástupce v dané věci neshledává. Zdánlivě relevantní z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu je námitka nesprávného hmotněprávního posouzení obviněného S. spočívající v tom, že jednání uvedené pod bodem 3) rozsudku mělo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Dle názoru státního zástupce však obsahově zvoleným dovolacím důvodům rovněž neodpovídá. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Obdobný závěr lze učinit ohledně dovolání obviněného J. K. , které dle názoru státního zástupce rovněž obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný K. setrvává na své konstantní obhajobě, jež spočívá v podstatě v tom, že se k celé záležitosti dostal pouze náhodou, nemaje povědomí o skutečné povaze celé transakce. V tomto směru se však obviněný vydal na pole vlastního výkladu provedených důkazů, když z nich dovozuje vlastní, od soudů odlišné, skutkové závěry. Výslovně přitom soudům vytýká jednostranné hodnocení důkazů, napadá tedy údajnou vadu, jíž typicky pod hmotněprávní důvod dovolání podřadit nelze. Obviněný totiž primárně dovozuje, že skutková zjištění jsou učiněna v rozporu s procesním ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, z čehož teprve následně, sekundárně, usuzuje, že jeho jednání je nesprávně hmotněprávně posouzeno. Dle názoru státního zástupce neobstojí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ani další okruh námitek, jimiž obviněný fakticky uplatňuje existenci tzv. opomenutých důkazů. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve spojení s odůvodněním soudu nalézacího lze přitom dovodit, třebaže si lze jistě představit i detailnější odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů, že soudy považovaly důkazní návrhy obviněného za nadbytečné, neboť tvrzení obviněného již bylo dostatečně vyvráceno ostatními, ve věci provedenými důkazy. S tímto závěrem soudů se přitom státní zástupce ztotožňuje, neboť z provedených důkazů na základě jejich logického a nerozporného výkladu lze učinit závěr o vině obviněného, který zároveň vylučuje jeho skutkovou verzi. K tomu lze odkázat na hodnotící pasáž rozsudku soudu prvého stupně na str. rozsudku soudu prvého stupně (srov. str. 17 20), s níž se jakožto správnou státní zástupce zcela ztotožňuje. Konečně třetí okruh výhrad obviněného tvoří námitky ohledně údajně nepřiměřeně přísného trestu, s poukazem na jeho trestní bezúhonnost a odpovídající rodinné zázemí. Rovněž takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, když proti výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze zásadně brojit podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterýžto však obviněný neuplatnil. Pouze obecně pak je třeba uvést, že mimořádné snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku, čehož se obviněný patrně domáhá, je pouze fakultativní oprávnění soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a osobě pachatele. Lze tak uzavřít, že obvinění svými námitkami obsahově jimi zvolené dovolací důvody nenaplnili a nenaplnili ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněných M. S. a J. K. , přestože nebylo zcela ukončeno řízení u soudu prvního stupně podle § 265h tr. ř., neboť se nepodařilo doručit rozhodnutí odvolacího soudu spoluobviněnému M. T. kvůli jeho nedostupnosti a nemožnosti vypátrání jeho osoby ani po vydání Evropského zatýkacího rozkazu. Vzhledem k tomu, že obvinění podali dovolání s větším časovým odstupem a nemůžou být postihováni nedostupností jednoho ze spoluobviněných, přistoupil Nejvyšší soud, také z hlediska zájmu na zachování přiměřené délky řízení, k projednání jejich dovolání, přestože do budoucna přichází v úvahu podání dovolání také spoluobviněným M. T.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Oba obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že takový důvod dovolání je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Obviněný M. S. ve svém dovolání namítá, že jemu přisouzené jednání je výsledkem tzv. nedovolené policejní provokace , přičemž je nutné uvést, že se jedná o námitku procesního charakteru, jak konstatoval také státní zástupce, když obviněný zpochybňuje zákonnost provedených důkazů a na nich založených skutkových zjištění na podkladě tvrzeného nezákonného postupu policejních orgánů. Pokud by byla existence policejní provokace zjištěna, jednalo by se v konkrétním případě o vadu, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces. Poté by bylo bez dalšího možné uplatnit dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 15 Tdo 885/2013) se o policejní provokaci nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě tzv. předstíraného převodu dle § 158c tr. ř. a použití agenta dle § 158e tr. ř., netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod.

Naopak, za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014).

Nalézací soud se zabýval vyloučením policejní provokace podrobně na straně 20 až 22 jeho rozsudku. Za situace, kdy zejména soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem reagoval na předmětnou námitku obviněného, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné podrobně rozebírat důvody tuto obhajobu obviněného vyvracející, když by v podstatě opakoval podrobně rozvedené závěry tohoto soudu. Dovolací soud proto pouze dodává, že předstíraný převod jako operativně pátrací prostředek byl opakovaně povolen zákonným způsobem a byl nasazen až v okamžiku, kdy trestná činnost již byla obžalovaným M. S. páchána. Toto je zřejmé hned z první schůzky v restauraci Joker, kdy právě obviněný M. S. svědkům vystupujícím podle § 55 odst. 2 tr. ř. a § 102a odst. 1 tr. ř., až po vypnutí mobilu a vyndání baterie sdělil, že o předmětu obchodu budou hovořit jako o kávě, přičemž bylo zřejmé, že se jedná o metamfetamin. Obvinění se trestné činnosti dopouštěli o své aktivní vůli a z vlastního rozhodnutí, jejich jednání bylo opakované, motivované ziskuchtivostí. Svědci obviněné nepřivedli na myšlenku prodeje metamfetaminu, pouze přihlíželi procesu vývoje této trestné činnosti. Byli to obvinění, kteří věděli, na koho se obracet a kdo je jim schopen zboží zajistit. Jak uvedl jeden z výše zmíněných svědků, byl to obviněný S. , který sdělil, že očekává minimální odběr 500 g a dále se dotazoval, kolik kávy chce koupit příště. Argument, že spáchání trestného činu bylo vyprovokováno ze strany policejních orgánů, je třeba odmítnout, neboť takové tvrzení ve spisovém materiálu nemá oporu.

Nesprávné právní posouzení skutku obviněný M. S. shledává v tom, že jednání uvedené pod bodem 3) rozsudku mělo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Ačkoliv se jedná o námitku obecně hmotně právní, obviněný ji zakládá na tvrzení výlučně skutkové povahy, že nevěděl, že předávanou látkou bude metamfetamin, neboť jeho cílem bylo pod záminkou dodání metamfetaminu nahrazeného nehodnotnou náhražkou vylákat velkou sumu peněz. Dovolatel tak nenamítá, že ze skutkových zjištění soudu nižších stupňů nelze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž se primárně domáhá změny skutkových zjištění do podoby, že nevěděl o prodeji zakázané látky a jeho cílem bylo vylákat peněžní prostředky prodejem bezcenné náhražky, přičemž teprve sekundárně, na podkladě takto dosažené změny skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právní kvalifikace jeho jednání na trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Uvedená námitka, jejíž pravá podstata směřuje do hodnocení důkazů a něm učiněných skutkových zjištění, nemohla s ohledem na její nepodřaditelnost nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v § 265b odst. 1 tr. ř., založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolatel navíc uplatňoval zmíněnou obhajobu již od počátku trestního řízení, přičemž již soud prvního stupně ji vyhodnotil jako účelovou s cílem snížit trestní sazbu, neboť obviněnému muselo být zřejmé, že tento náhražkový prodej je neproveditelný. Nad rámec lze uvést, že již při prvním prodeji látky byl obviněný přítomen při provádění testování látky kupujícími a teprve po tomto pozitivním otestování byla vyplacena předem dohodnutá částka v eurech. Jelikož obviněný S. tvrdí, že látku bez jeho vědomí opatřil obviněný K. , je absurdní se domnívat, že by obviněný K. místo dohodnuté náhražky opatřil skutečný, několikanásobně dražší metamfetamin a tuto vynaloženou finanční částku po obviněném S. následně nevymáhal. Zároveň byl obviněný S. přítomen nezdařilému obchodu popsanému pod bodem 2) nalézacího rozsudku. Jedná se tedy pouze o vlastní skutkové závěry, nikterak závěry jakkoliv objektivně podložené ze strany soudu.

Obviněný J. K. prezentuje v dovolání totožné argumenty, které uplatňoval již od počátku trestního řízení, když namítá, že ohledně trestného činu, za který byl odsouzen, nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka, což však zakládá na výhradně skutkových námitkách, když brojí proti rozsahu a hodnocení důkazní situace. Dovolatel soudům vytýká jednostranné hodnocení důkazů a dále to, že skutková zjištění jsou učiněna v rozporu s procesním ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž soud nerespektoval ani zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Již ve výše zmíněném výkladu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je uvedeno, že se ním nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování. Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje řádné opravné prostředky ani jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnova řízení), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jedná se o otázky upravené normami procesního práva, nikoliv právem hmotným.

Obviněný J. K. dále namítá, že určité osoby, které mohly sdělit skutečnosti důležité pro trestní řízení, nebyly vůbec soudem vyslechnuté v pozici svědků, čímž v podstatě uplatňuje existenci tzv. opomenutých důkazů .

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze z pohledu ústavněprávního vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedním z okruhů takovýchto případů jsou tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jednak jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Za opomenutý důkaz však nelze považovat jakýkoliv navržený důkaz, který nebyl před soudem proveden. Jednalo by se pouze o důkaz, jehož neprovedení a tedy zamítnutí by soud adekvátně neodůvodnil nebo je opomenul provést či je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, a to přesto, že byly řádně provedeny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné navrhované důkazy neprovést, pokud jsou splněny následující podmínky. Důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazem není možné vyvrátit ani potvrdit tvrzenou skutečnost a konečně, důkaz je nadbytečný, tedy skutečnost již byla bez důvodných pochybností dostatečně ověřena nebo vyvrácena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).

Vadu spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů nelze v daném případě konstatovat, neboť odvolací soud na str. 20 in fine rozebral veškeré důkazy, na kterých soud prvního stupně založil svá skutková zjištění. Z těchto rozsáhlých důkazů byla vina obviněného J. K. prokázána nade vší pochybnost, a proto odvolací soud hodnotil obviněným navržené důkazy na výslech dalších svědků za nadbytečné. Zejména však soud prvního stupně na str. 17-20 odůvodnění rozsudku, podrobně rozebírá důvody, které svědčily o vině obviněného, a opakovaně konstatuje, na základě jakých skutečností byla jeho obhajoba včetně návrhů ke zjištění dalších faktů, irelevantní a nadbytečná. Přestože se soud prvního stupně přímo nevypořádal s důkazními návrhy dovolatele, z odůvodnění lze bezpochyby rozeznat, že na základě podrobně popsané důkazní situace, která bezpečně dokládala učiněná skutková zjištění, již nalézací soud považoval jakékoliv další dokazování za nadbytečné. Soudy nižších stupňů sice k odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obviněného mohly přistoupit daleko precizněji, avšak jejich pochybení není natolik závažné, aby zavdalo existenci vady tzv. opomenutých důkazů.

Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že provedené dokazování poskytovalo dostatečný obraz o jednání obviněného, kterým se podílel na obchodu s drogami. Z výpovědi svědka L. bylo zjištěno, že na recepci v hotelu, ve kterém bydlel obviněný K. , ponechal tento svědek tašku s látkou 2 kg metamfetaminu, kdy recepční sdělil, že J. si to vyzvedne , popř., že se jedná o tašku pro J. . Na papírové tašce s nápisem D. byl na vnější straně nalezen otisk palce obviněného K. Byl to právě K. , který přivezl na parkoviště u Olympie tašku s látkou metamfetamin a podle pokynu obviněného S. vyčkával opodál ve vozidle. Viděl, jak je o prodeji látky jednáno a čekal na znamení, aby drogu po vyjednávání dopravil. Obviněný K. kupujícím (svědkům), metamfetamin v tašce ukázal a poté předal. Pokud by tento obchod nebyl předem naplánovaný, byl by výše zmíněný postup naprosto nelogický, a proto je zřejmé, že se jednalo o naplánovanou akci.

V dovolání obviněný J. K. vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že soudy pochybily ve výroku o uloženém trestu, když nezohlednily jeho dosavadní bezúhonnost, dobrou pověst a další aspekty svědčící v jeho prospěch, a tedy brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Tato námitka však není podřaditelná pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. Pokud jde o vady výroku o trestu, judikatura umožňuje pod nesprávné právní posouzení skutku podřadit např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nicméně obecně platí, že pro námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu je výhradně určen dovolací důvod ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a to pouze za situace, pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku. To znamená, že jiná domnělá pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22). Vzhledem k výše uvedenému nelze výhradu obviněného J. K. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.

Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, přičemž jeho výměra je v rámci zákonné trestní sazby, kdy soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby vymezené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou, přestože se na trestný čin, který spáchal, vztahuje úprava dle § 56 odst. 2 písm. d), tedy výkon trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. Byl tedy uplatněn postup dle § 56 odst. 3, kdy nalézací soud shledal, že se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele se lze domnívat, že působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice bude lépe zaručeno.

Pokud se obviněný domáhal použití ustanovení § 58 tr. zákoníku v příslušném odstavci jedná se toliko fakultativní možnost, nikoliv obligatorní povinnost. Aby bylo přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, musí se okolnosti případu a poměry pachatele vymykat typově podobným případům natolik, že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu, nebo poměrech pachatele, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (viz Trestní zákoník, Komentář I. díl, Draštík, Fremr, Durdík, Růžička, Sotolář a kolektiv, s. 462 471).

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [či podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] proto nepřichází v úvahu ani v případě, jestliže soud nepoužil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jak se v dovolání domáhal obviněný J. K. Jak totiž bylo už v minulosti judikováno (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), námitka, že obviněnému měl být uložen trest odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., protože dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují takovou skutečnost. Nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku totiž zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o jiné hmotně právní posouzení , které nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou zde výslovně stanoveny výše zmíněné zvláštní dovolací důvody, jež se týkají trestu. Navíc, nad rámec uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zákonodárce v posledně citovaném ustanovení ponechal prostor jednak pro konkrétní zjištění soudu, zda existují nějaké okolnosti odůvodňující uložení mírnějšího trestu, a jednak pro úvahu soudu, jestli i v případě, kdyby zde byly, jde o okolnosti takového charakteru, významu a závažnosti, že vyžadují mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby, protože i uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby by bylo pro pachatele (obviněného) nepřiměřeně přísné a neodpovídalo by všem hlediskům podle § 39 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, k tomu dále přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

Dovolatel M. S. v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy zákon vymezuje ve dvou alternativách. Jednak pro případ, kdy nesprávným procesním postupem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku (srov. např. § 253 odst. 1, 3 tr. ř.) a v důsledku toho došlo k porušení principu dvouinstančnosti řízení (např. zamítnutím odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. pro údajnou opožděnost, ačkoliv odvolání bylo podáno včas). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že soud druhého stupně nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, jež jsou uvedeny pod písmeny a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolatel sice výslovně neuvedl, o kterou z uvedených alternativ se opírá jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně s ohledem na výše popsaný způsob rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že jeho první alternativa v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, když odvolací soud jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Pokud pak jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, v situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněného naplňovaly jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 969/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 844/2013). V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných M. S. a J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných důvodů, než jsou obsaženy v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu