11 Tdo 716/2015
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 tr. ř., § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoník



11 Tdo 716/2015-113

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2015 dovolání, která podali obvinění M. C. H., V. K. N., D. C. P., M. T. T., a K. D. T., všichni státní příslušníci Vietnamské socialistické republiky, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2013 a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných M. C. H., V. K. N., M. T. T. a K. D. T. o d m í t a j í . II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného D. C. P.
o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 52 T 10/2013, byl obviněný M. C. H. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 1) a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 2 a 3), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných.
Obviněný V. K. N. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 1) a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku (bod 2), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu devíti let.
Obviněný D. C. P. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 1) a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku (bod 3), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let.
Obviněný M. T. T. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 1) a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 2 a 3), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let.
Obviněný K. D. T. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 1) a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 2 a 3), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.
Dále bylo rozhodnuto o zabrání vyjmenovaných věcí, o povinnosti obviněných nahradit škodu a obviněný V. K. N. byl částečně zproštěn obžaloby. Bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného H. C. N.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. všichni obvinění společným jednáním v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 a § 24 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a novel, v době nejméně od července 2012 do 9. 12. 2012 v Olomouckém kraji, Moravskoslezském kraji a na dalších místech České republiky společně organizovali a realizovali výrobu psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinolu tím, že v domě č. v obci U., okres P., a v domě číslo v obci K.-O., okres P., nejprve obvinění M. C. H. a K. D. T. v obou pěstírnách a V. K. N. v pěstírně U. vybudovali zařízení na pěstování rostlin konopí skrytým způsobem a ve značném rozsahu, a to za účelem a s úmyslem získat vysoce prošlechtěný kultivar rostliny konopí (Cannabis L. Cannabacae) s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vrcholíků vypěstovaných rostlin bylo možné jejich následným sušením získat psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol, k čemuž bylo využito moderní a nákladné sofistikované technologie, záležející v použití botanických a technických prostředků v podobě speciálních živných roztoků, soustav výbojek a ventilačního potrubí vzduchotechniky, přičemž taková technologie je určena ke zmiňovanému maximálnímu zisku kanabinoidních látek, a agrotechnické podmínky a lhůty byly nastaveny tak, aby jednoznačně vedly k tomuto vytyčenému cíli, kdy za tímto účelem přivezli v přesně nezjištěné době jednak do budovy číslo v obci U. obviněného H. C. N. a jednak do budovy číslo v K.-O. obviněné D. C. P. a M. T. T., jejichž úkolem byla přímá péče o rostliny konopí,
přičemž M. C. H. organizoval logistické zabezpečení spočívající v opatřování technických a botanických prostředků určených k pěstování, jejich dopravu do pěstíren, stravu osobám, které pěstírny obsluhovaly, a administrativu související s koupí a provozem nemovitostí, ve kterých byly pěstírny umístěny,
K. D. T. zabezpečoval samotnou montáž technologického a botanického zařízení, napojení na zdroj elektrické energie a vody a samotný provoz v těchto pěstírnách,
V. K. N. organizoval v případě pěstírny v U. činnost jemu podřízených obviněných M. C. H. a K. D. T., přičemž se staral o financování, organizaci a nákup technologického a botanického zařízení,
M. T. T. pomáhal provádět elektrotechnické práce, například zavěšovat světla v pěstírně konopí v K. a dále se zúčastnil sklizně konopí v pěstírně v U., kam byl za tímto účelem z K. dopraven,
H. C. N. pomáhal se zařízením pěstírny v U., kde se jako zahradník také staral o rostliny konopí, dohlížel na řádný chod elektrotechnického a vzduchotechnického zařízení, zaléval rostliny, hnojil a z hlediska botanického o ně pečoval, aby byly zdravé a poskytovaly co nejvyšší výnos z květnatých částí rostlin,
D. C. P. činil tytéž práce v pěstírně konopí v K.-O.,
a takto
v přesně nezjištěné době na počátku září 2012 na základě pokynu obviněného M. C. H. na parkovišti u supermarketu Lidl v P. převzal M. K., ve třech případech od dosud neustanovené osoby vietnamské národnosti nákladní motorové vozidlo značky Mercedes obsahující technologické zařízení určené k indoorovému pěstování konopí, hnojivo a pěstební substrát a toto převezl do objektu číslo v obci U. u P.,
v přesně nezjištěné době na počátku září 2012 na přesně nezjištěném místě poblíž obce S. převzal obviněný M. C. H. od obviněného K. D. T. přesně nezjištěné množství papírových krabic obsahujících sazenice rostlin konopí, které následně převezl za pomoci svědka M. K. do objektu číslo v obci U. u P.,
v přesně nezjištěné době v průběhu září až října 2012 v P. na parkovišti u Nákupního centra Chodov opakovaně nejméně ve třech případech převzali obvinění M. C. H. a V. K. N. od dosud nezjištěných osob vietnamské národnosti zejména přesně nezjištěné množství papírových krabic obsahujících sazenice rostliny konopí a dřevotřískové desky s elektrickými rozvaděči, které následně převezli za pomoci svědka M. K. do objektu číslo v obci U. u P.,
v průběhu měsíce října 2012 byly vybavovány pěstírny technologickým a botanickým vybavením určeným k indoorovému pěstování rostlin marihuany, přičemž tato vybavení byla pořizována v různých hobbymarketech dle pokynů obviněných M. C. H. a V. K. N. a za účasti K. D. T., kteří poskytovali prostředky k nákupu a určovali sortiment, přičemž svědek M. K. přebíral od obviněných dodávková vozidla, kterými dopravoval do pěstíren zakoupené vybavení,
domovní prohlídkou provedenou dne 9. 12. 2012 na adrese U. , okres P., bylo v indoorové farmě na pěstování konopí zajištěno celkem 500 kusů mladých rostlin konopí a celkem 20 300 gramů sušené rostlinné hmoty, v nichž byla orientačním testem zjištěna přítomnost cannabinoidů, včetně principiálního psychomimetika delta-9-tetrahydrocannabinolu, které jsou charakteristické a jedinečné pro rostlinu konopí (Cannabis L. Cannabacae), z kterých bylo možno získat 18,9987 kg toxikomansky využitelného konopí, s obsahem 2.37663 kg tetrahydrocannabinolu,
domovní prohlídkou provedenou dne 9. 12. 2012 na adrese K.-O. , okres P., bylo v indoorové farmě na pěstování konopí zajištěno celkem 800 kusů mladých rostlin konopí, z kterých zbylo možno získat 14,03052 kg toxikomansky využitelného konopí s obsahem 1,01248 kg tetrahydrocannabinolu,
přičemž obvinění jednali v úmyslu získat pro sebe či jiného prospěch převyšující částku 500.000,- Kč, neboť při nejnižší ceně 100,- Kč za 1 gram konopí běžně obchodovatelného v Olomouckém kraji obvinění mohli získat za pěstování konopí a tedy vyprodukovali marihuanu v pěstírně v U. a K. v hodnotě nejméně 3.302.922,- Kč, obvinění H. C. N. a V. K. N. konopí v pěstírně v U. v hodnotě nejméně 1.899.870,- Kč a obviněný D. C. P. konopí v pěstírně v K. v hodnotě nejméně 1.403.052,- Kč,
přičemž konopí je jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách citována v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších změn a novel, delta-9-tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka zařazena do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a citována v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších změn a novel,
a výše uvedeného jednání se dopustili bez příslušného povolení a s vědomím, že se o takovéto látky jedná;
2. obvinění M. C. H., V. K. N., K. D. T., H. C. N. a M. T. T. v období nejméně od 21. 9. 2012 do 9. 12. 2012 v obci U. č. v úmyslu co nejvíce maximalizovat svůj zisk z drogové trestné činnosti popsané v bodě 1 po stavebně-technických úpravách, které společně provedli a které spočívaly ve vytvoření otvoru obvodové zdi domu v místě, kde se na domě nachází veřejné osvětlení a elektrická skříňka, a následném připojení zařízení na pěstování rostlin konopí do veřejné elektrorozvodné sítě mimo stávající elektrorozvodnou síť domu číslo a tedy i mimo elektroměr v tomto domě se nacházející, odcizovali do domu takto vedenou elektrickou energii, kterou společným jednáním využívali k nelegálnímu pěstování rostlin konopí, a tímto svým jednáním způsobili poškozené společnosti E.ON Česká republika, společnost s ručením omezeným, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, škodu ve výši nejméně 425.114,69 Kč;
3. obvinění M. C. H., K. D. T., M. T. T. a D. C. P. v období nejméně od 1. 11. 2012 do 9. 12. 2012 v obci K.-O. v domě číslo , v úmyslu co nejvíce maximalizovat svůj zisk z drogové trestné činnosti popsané v bodě 1 po stavebně-technických úpravách, které společně provedli a které spočívaly ve vytvoření otvoru do půdních prostor domu v místě, kde se nachází přívodový kabel z veřejné elektrické sítě do rozvodné skříně a elektroměru tohoto domu a následném připojení zařízení na pěstování rostlin konopí do veřejné elektrorozvodné sítě mimo stávající elektrorozvodnou síť domu číslo a tedy i mimo elektroměr v tomto domě se nacházející, odcizovali do domu takto vedenou elektrickou energii, kterou společným jednáním využívali k nelegálnímu pěstování rostlin konopí, a tímto svým jednáním způsobili poškozené společnosti E.ON Česká republika, společnost s ručením omezeným, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, škodu ve výši nejméně 162.731,66 Kč,
Proti citovanému rozsudku podali obvinění a spoluobviněný odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný M. C. H. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Klíčové, obviněný V. K. N. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Kotka, obviněný D. C. P. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Klimánkové, obviněný M. T. T. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Stanislavy Jurčíkové a obviněný K. D. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Koláčka.
Obviněný M. C. H. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V textu svého dovolání obviněný připomněl, že se jedná v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i rozsudek soudu prvního stupně. Nové prvostupňové rozhodnutí přitom trpělo stále stejnými vadami, které byly vytýkány už v předchozím odvolání. Přesto nyní vrchní soud odvolání zamítl, přičemž se s obsaženými námitkami vypořádal velmi nejistým způsobem. O jaké konkrétní námitky šlo, pak obviněný dále specifikoval. Mělo se jednat o zjištění, která osoba činila konkrétní úkony přípravného řízení, skutečnost, že některé úkony Celní správy navazovaly na informace a důkazy získané způsobem, které sám soud označil za nepoužitelné, svědek M. K. podle obviněného u hlavního líčení jednoznačně prokázal, že si de facto nic nepamatuje a je schopen pouze podrobně reprodukovat již v minulosti doslovně odříkané úřední záznamy, jeho ustanovení utajeným svědkem mělo pouze taktický charakter pro další možné nestandardní postupy v řízení, svědek sám se podle obviněného dopustil trestné činnosti pro finanční prospěch. V další části dovolání obviněný rekapituluje pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s nimiž polemizuje. Za alarmující považuje formulace, podle kterých se nalézací soud vesměs s pokyny odvolacího soudu vypořádal , v řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaných na obhajobu apod. Domnívá se, že soudy obou stupňů provedené důkazy nesprávně zhodnotily, některé vadně reprodukovaly a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o vině a trestu obviněného, popřípadě, aby Krajskému soudu v Brně (aniž však navrhl zrušení jeho rozsudku) přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. K. N. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání došlo k vydání rozhodnutí spočívajícího na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém obsáhlém dovolání pak obviněný uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Sledování osob a věcí dne 2. 11. 2012 v nemovitosti v U. bylo podle obviněného provedeno zcela nezákonně, nějaká osoba se v rámci něj volně pohybovala po celé nemovitosti, otevírala si dveře a vše filmovala a hlasitě komentovala. Podle obviněného tak byla fakticky provedena domovní prohlídka. Podle § 158d odst. 3 tr. ř. přitom při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné další úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. Podle obviněného však při úkonu žádné technické prostředky umístěny nebyly, došlo tedy k porušení domovní svobody. K tomu obviněný zrekapituloval, jakým způsobem se soudy s videozáznamem ve svých rozhodnutích vypořádaly, přičemž vrchní soud podle něj pominul, že tento nezákonný důkaz byl podkladem pro vydání příkazu k domovní prohlídce dne 9. 12. 2012 v U. (nic jiného podle obviněného tímto podkladem být nemohlo, neboť z jiných sledování nevyplynula potřebná zjištění a svědek M. K. neměl do prostor pěstírny přístup; v další části svého dovolání však obviněný tvrdí, že dotčený videozáznam pořídil právě svědek K.). Domovní prohlídka je tím pádem podle obviněného rovněž nezákonná. Obviněný zpochybňuje i další sledování osob a věcí (dne 31. 10. 2012, 1. 11. 2012 a 5. 11. 2012), přičemž má za to, že trpí stejnými nedostatky, jaké soud prvního stupně uznal v případě sledování konaného dne 21. 10. 2012. V rámci těchto úkonů bylo provedeno sledování vozidla a osob, na které se nevztahovalo povolení, přičemž o povolení nebylo ani dodatečně požádáno a protokoly o těchto sledováních nebyly zničeny, naopak byly podle obviněného použity při dalším sledování a staly se součástí spisového materiálu předloženého soudu.
Obviněný také nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který zcela nevyhověl pokynu odvolacího soudu a nedoplnil protokoly o sledování osob a věcí o identifikaci osob na sledování zúčastněných s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011. Obviněný k tomu zdůraznil, že český právní řád nestojí na precedentech a citované rozhodnutí se nevypořádalo s řadou zákonných ustanovení. Nesouhlasí také s názorem odvolacího soudu, že toto doplnění je požadavkem ryze formálním. Soud prvního stupně přitom nevyhověl návrhu obviněného na výslech osoby, která dotčené protokoly podepsala. U hlavního líčení byly přehrány videozáznamy ze sledování, které byly pořízeny technikou podléhající stupni utajení vyhrazené , vyšlo však najevo, že sledování de facto provedl svědek K., který byl záznamovým zařízením vybaven. Skutečnost, že podle protokolů měly být při sledování pořízeny fotografie, přičemž ve skutečnosti byl pořízen videozáznam a z něj extrahovány fotografie, považuje obviněný za obelhávání obhajoby.
V další části dovolání obviněný zpochybňuje výpověď svědka K. Podle jeho názoru došlo ke zneužití institutu utajeného svědka. Jediným důvodem pro jeho uplatnění bylo podle obviněného to, aby obhajoba neměla možnost zjistit, že svědek v rámci výpovědi v přípravném řízení četl z protokolů o podání vysvětlení, které mu orgány činné v trestním řízení daly k dispozici. Skutečnost, že svědek při výpovědi četl z protokolů o podání vysvětlení, dovozuje obviněný z toho, že se celé pasáže shodují, včetně vět, které nedávají smysl (obviněný také připouští možnost, že výpověď svědka vznikla metodou Ctrl-C, Ctrl-V ). Obviněný k tomu odkazuje na ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř., podle kterého je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Skutečnost, že svědek měl protokoly o podání vysvětlení k dispozici, považuje obviněný za obcházení citovaného ustanovení. Došlo tak ke značnému snížení věrohodnosti svědka. Z výpovědi svědka v hlavním líčení pak vyplynulo, že protokoly o podání vysvětlení byly se svědkem sepisovány tak, že se svědek opakovaně scházel s celníky na čerpací stanici, tam jim něco řekl, oni si něco zapsali a pak si ho pozvali na služebnu k podání vysvětlení, kde všechno dali společně dohromady a svědek jim to podepsal.
Obviněný se domnívá, že v dané věci se jedná o klasickou policejní provokaci . Vyvozuje to ze vztahu policie ke svědku K., neboť podle něj není důvod, aby svědek neseděl na lavici obžalovaných. Obviněný zdůraznil, že svědek byl v obžalobě označen jako osoba spolupracující ve prospěch policie se všemi zákonnými náležitostmi a jednací dle instrukcí speciálního orgánu. Z provedeného řízení před soudem prvního stupně pak vyplývá, že svědek má být pouhým informátorem dle § 33f celního zákona či § 73 zákona o policii. S tím však obviněný nesouhlasí s poukazem na usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 Tdo 107/2013, neboť svědek M. K. byl součástí skutkového děje. Policejní orgány tak podle obviněného obešly ustanovení § 158e tr. ř. o použití agenta. Výpověď svědka K. považuje obviněný z tohoto důvodu za procesně nepoužitelnou.
Obviněný nesouhlasí se zamítnutím svých návrhů na doplnění dokazování, a to exekučním spisem ve věci G. M. (tímto chtěl doložit, že exekuce nebyla zastavena a že orgány činné v trestním řízení zřejmě nepřípustně ovlivnily její průběh, aby tak umožnily páchání trestné činnosti), zjištěním podoby internetových stránek celní správy v září 2012 (k ověření, zda právě z těchto stránek zjistila přítelkyně svědka K. M. B. telefonní číslo pro oznámení trestné činnosti), k tomu dále výslechem M. B., a také operativním spisem celní správy. Soud prvního stupně podle něj nedostál své povinnosti opatřovat důkazy svědčící také o nevině obviněných.
Jediným, a to pouze nepřímým, důkazem svědčícím o spojitosti obviněného s marihuanou pak podle něj zůstává znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví chemie, dle kterého byly ve stěrech z dlaní obviněného nalezeny stopy THC. To však samo o sobě nic neznamená, neboť i podle vyjádření znalce mohlo ke kontaminaci dojít jiným způsobem. Obviněný také podrobně kritizuje samotný průběh odběru stěrů.
Obviněný je toho názoru, že v řízení došlo k závažnému porušení práva všech obviněných na spravedlivý proces. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 52 T 10/2013, a věc krajskému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný D. C. P. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a podle § 265b odst. 1písm. h) tr. ř. ve vztahu k trestu vyhoštění.
Soud se podle obviněného dopustil pochybení tím, že jeho vinu prokazoval na základě nepřímých důkazů a především na základě výpovědi svědka K., kterou obviněný považuje za nevěrohodnou. Vznesené pochybnosti nebyly odvolacím soudem odstraněny. Odvolací soud navíc dovozuje vinu obviněného z jeho údajného vyjádření při domovní prohlídce dne 9. 12. 2012, které však obviněný nikdy neřekl. Na protokolu není jeho podpis a důkaz není procesně použitelný před soudem. V rámci domovní prohlídky vyšlo také najevo, že dům byl uzamčen a jediný klíč měl svědek K.
Obviněný je také toho názoru, že výpověď svědka K. v přípravném řízení byla zřejmě čtená z předem připravených podkladů. Jeho svědecká výpověď u soudu pak prokázala, že svědek si mnohé nepamatuje, události si plete. Podle odvolacího soudu měl obviněného spoluobviněný M. C. H. označit za zahradníka. Tento spoluobviněný však ve své výpovědi doznal, že obviněného neznal, navíc jej měl znát pod jménem D. , tak však obviněnému nikdo neříká. Za důkaz svědčící o vině nelze podle obviněného považovat ani pozitivní stěr z jeho dlaní, kterým byla prokázána přítomnost stopového množství THC. Podle znalce je totiž možný přenos THC podáním ruky či manipulací s předměty, které předtím držela osoba s THC na rukou.
Za porušení svého práva na spravedlivý proces svědek považuje skutečnost, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz korespondencí s jeho družkou V. B., kterou chtěl doložit svou vazbu na osobu blízkou, jež je obdobná vazbě rodinné. Byl mu tak nesprávně uložen trest vyhoštění z důvodu ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí co do výroku o vině i trestu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obviněný M. T. T. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Vrchním soudem v Olomouci bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože byl v řízení před Krajským soudem v Brně dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právní posouzení skutku bylo podle obviněného učiněno v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci, čímž bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces. Skutková zjištění také stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomu obviněný poukazuje zejména na výpověď svědka K., který vystupoval jako osoba spolupracující ve prospěch policie, která jednala podle instrukcí speciálního policejního orgánu, a to za odměnu. Jednalo se přitom o obcházení ustanovení trestního řádu o použití agenta. Za nepřípustné obviněný dále považuje, že svědek dostal k dispozici úřední záznamy o podání vysvětlení, čímž mu byl jejich obsah ze strany orgánů činných v trestním řízení předestřen. Jako utajený svědek pak vypovídal v oddělené místnosti bez přítomnosti obhájců, kteří tak nemohli ověřit, zda svoji výpověď pouze předčítal z těchto záznamů či vypovídal volně. Svědek byl navíc v minulosti již několikrát trestán. V průběhu trestního řízení prokazatelně lhal a zamlčoval relevantní okolnosti, což v rámci své výpovědi u hlavního líčení připustil. Na otázky obsažené v úředních záznamech o podání vysvětlení byl schopen odpovídat jednoznačně, zatímco odpovědi na otázky obhajoby byly nejednoznačné a plné rozporů.
Také podle obviněného soudy výrok o vině opírají o důkazy získané nezákonným užitím operativně pátracích prostředků. Některá sledování osob a věcí byla prováděna bez povolení státního zástupce, přičemž záznamy nebyly následně zničeny, ale byly jako důkaz před soudem provedeny. Jedná se o sledování ze dne 21. 10. 2012, 31. 10. 2012 a 5. 11. 2012. V protokolech o sledování osob a věcí je uvedeno, že byly pořízeny fotografie, ve skutečnosti byl pořízen videozáznam a z něj pak následně fotografie. Není zřejmé, kdo sledování osob a věcí prováděl, z videozáznamu je patrné, že to byl svědek K. Podle obviněného nelze přehlédnout nezákonnost úkonu ze dne 2. 11. 2012, kdy po vniknutí do nemovitosti v U. došlo k zadokumentování vnitřních prostor na videozáznam, tedy fakticky k domovní prohlídce, ačkoli nesměly být provedeny jiné úkony, než ty, které směřují k umístění technických prostředků. Ani stopové množství THC na dlaních obviněného podle něj samo o sobě nic neprokazuje, neboť se mohl kontaminovat dotykem s jinou osobou či věcí. Jeho vinu neprokazují ani jeho otisky na pytlích se zeminou, i svědek K. potvrdil, že obviněný v nemovitosti prováděl stavební práce.
Závěrem obviněný shrnul, že všechny stěžejní důkazy proti němu jsou pro rozpor se zákonem nepoužitelné a zbývající část důkazů jeho vinu neprokazuje. Nebyly proto naplněny zákonné znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 52 T 10/2013, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, v celém rozsahu zrušil a obviněného zprostil obžaloby, popř. aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný K. D. T. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně je podle obviněného založeno na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V průběhu celého řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by prováděl zabezpečení samotné montáže technologického a botanického zařízení, napojení na zdroj elektrické energie a vody a samotný provoz v pěstírnách , jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině. Snad jen svědek K. a částečně spoluobviněný M. C. H. popisovali ve vztahu k jeho osobě (pouze) připojení nemovitostí na zdroj elektrické energie. Odvolací soud v tomto směru nepřípustně generalizoval skutková zjištění a důsledně nerozlišoval mezi jednotlivými obviněnými. Výrok o jeho vině tak není opřen o žádnou objektivní skutečnost, ale pouze o výpověď spoluobviněného, usilujícího o co nejnižší podíl viny, svědka, v jehož bezúhonnost věří jen soud prvního stupně, a nezákonně pořízených záznamů o sledování osob a věcí. Z protokolů o sledování osob a věcí ani po jejich doplnění nelze vyčíst, kdo sledování prováděl. Z pořízených videozáznamů pak je zřejmé, že je prováděl svědek K., ačkoli to není nikde ve spise zachyceno. Stejně jako spoluobvinění poukazuje obviněný na nezákonnost videozáznamu získaného v pěstírně v U. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který podle něj bagatelizuje postup soudu prvního stupně tím, že šlo sice o postup vadný, nicméně soud prvního stupně poznatky z videozáznamu plynoucí s jednou výjimkou nepromítl do svých skutkových závěrů. Tento závěr podle obviněného nelze interpretovat jinak, než že odvolací soud schvaluje nezákonný postup soudu prvního stupně. Záznamy navíc pořizoval svědek K., informátor policie a osoba zúčastněná a zaujatá.
Svědeckou výpověď svědka K. považuje obviněný rovněž za nezákonnou, neboť svědek měl v přípravném řízení k dispozici úřední záznamy o podání vysvětlení. Došlo tak k situaci rovnocenné jejich předestření vyslýchajícím orgánem. Obviněný je také toho názoru, že výpověď svědka u hlavního líčení byla konzistentní ke skutečnostem obsaženým v těchto záznamech, avšak na otázky obhájců odpovídal rozporuplně a nemohl si vzpomenout. V některých případech dokonce doznal, že v předchozí výpovědi lhal a zamlčoval podstatné skutečnosti.
Obviněný pak dále namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého může soud zařadit pachatele do mírnějšího typu věznice. Soudy si v jeho případě neopatřily důkazy svědčící o stupni a povaze jeho narušení a spokojily se se závěrem, že žádné důvody pro aplikaci citovaného ustanovení nevyšly v řízení najevo. Nevzaly vůbec v potaz věk obviněného, dosavadní způsob života ani možnost jeho nápravy. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení ve vztahu k jeho osobě zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu podaných dovolání uvedl, že námitky obviněných s výjimkou dílčí námitky obviněného D. C. P. uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. Vysvětlil podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Souhrnně pak lze konstatovat, že žádný z obviněných ve svém dovolání nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávně relevantní námitky, a na půdorysu jimi shodně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v podstatě ani nevytvořili procesní prostor k přezkumu právního posouzení.
K dovolání obviněného M. C. H. státní zástupce uvedl, že obviněný opakuje pouze své námitky stran procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, a to přesto, že se s nimi soud prvého stupně (po předchozím zrušení jeho prvotního rozsudku) detailně a bezezbytku vypořádal. Státní zástupce by považoval za zcela nadbytečné, aby pouze znovu opakoval vyčerpávající a podrobné odůvodnění soudu prvého stupně ohledně procesní použitelnosti konkrétních úkonů trestního řízení. Pakliže obviněný uplatňuje rovněž námitky ohledně výpovědi svědka K., opět lze podle státního zástupce pouze konstatovat, že jde o námitky vymykající se zvolenému dovolacímu důvodu, neboť soudy se hodnocení výpovědi tohoto svědka věnovaly se zjevnou pečlivostí (srov. zejména pasáž na str. 45-49 rozsudku). Nelze proto považovat za vadu napadených rozhodnutí, tím méně za vadu dosahující parametrů tzv. extrémního nesouladu, pokud soudy výpovědi tohoto svědka uvěřily a přijaly ji po konfrontaci s dalšími důkazy za základ svých skutkových zjištění.
Pokud pak obviněný v části IV. svého dovolání polemizuje s pasážemi odůvodnění usnesení odvolacího soudu, státní zástupce nepovažuje za potřebné takové úvahy jakkoli komentovat. V této souvislosti pouze připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
K dovolání obviněného V. K. N. státní zástupce v podstatě odkazuje na výše uvedené. I v jeho případě se jedná o opakované námitky, jež směřují pouze do procesu dokazování, přičemž i přes jistou bombastičnost formulací jeho dovolacích tvrzení, lze i zde odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění soudů obou stupňů, které se s totožnými námitkami již přesvědčivě vypořádaly. Obviněný V. K. N. uplatnil rovněž námitku tzv. policejní provokace. Ani s tímto názorem se však státní zástupce neztotožňuje. Policejní orgány se zabývaly trestnou činností obviněných až za situace, kdy k této již objektivně docházelo. Ze skutkových zjištění soudů přitom nijak nevyplývá, že by policejní orgán vybízel obviněné k dalšímu páchání trestné činnosti, vytvářel podmínky pro její páchání apod. Soud prvého stupně se pak uvedenou námitkou zabýval a v kontextu jeho skutkových zjištění i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se vyrovnal s obhajobou obviněných (zde lze podle státního zástupce odkázat na rozsáhlou a podrobnou pasáž odůvodnění jeho rozsudku na str. 38-58, zejména na str. 55), lze existenci policejní provokace považovat za zcela vyloučenou. Dle názoru státního zástupce se obviněný V. K. N. mýlí, pokud tvrdí, že uplatnění námitky porušení práva na spravedlivý proces je vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Sama taková námitka totiž uvedenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, z judikatury lze pouze dovodit, že v případě, že k takové námitce je porušení práva na spravedlivý proces skutečně v dovolacím řízení zjištěno, lze na podkladě této námitky přikročit i v dovolacím řízení k přezkumu skutkových zjištění a k případné kasaci napadených rozhodnutí. Výklad zastávaný obviněným by totiž de facto znamenal popření charakteru dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku určeného pouze k nápravě vad v právním posouzení, popřípadě konkrétně vymezených vad procesních, což však nelze dovodit ani z jím citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3315/13.
Podle státního zástupce tak lze i v případě obviněného V. K. N. uzavřít, že jeho námitky nevybočují z rámce námitek pouze skutkové povahy, neboť jimi zpochybňuje pouze dílčí aspekty provedeného dokazování. Státní zástupce přitom rozhodně nesdílí přesvědčení obviněného, že by v daném řízení bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Za tohoto stavu námitky obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Rovněž dovolání obviněného D. C. P. v podstatné části představuje podle státního zástupce pouze polemiku se skutkovými závěry soudů, přičemž obviněný setrvává na svém názoru, že mu trestná činnost nebyla prokázána. Konkrétní výhrady proti hmotněprávnímu posouzení však nevznáší. Ani tyto námitky tak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru lze opět podle státního zástupce zcela odkázat na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, který se hodnocením provedených důkazů zabýval v míře, kterou lze označit za nadstandardní. Za obsahově relevantní však lze v případě tohoto obviněného považovat námitku, že se soudy nezabývaly existencí negativních podmínek trestu vyhoštění, a to na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto směru však státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (srov. str. 67) vyplývá, že se soud existencí důvodů podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku zabýval, třebaže jeho odůvodnění je v tomto směru relativně stručnější. Existenci zájmu na spojování rodin však soud shledal pouze v případě obviněného M. C. H. Totožnou námitkou se pak zabýval k odvolání obviněného již i Vrchní soud v Olomouci, který rovněž dovodil a náležitě odůvodnil, že tato podmínka nebyla v případě obviněného D. C. P. splněna. Naplnění této podmínky pak nelze jakkoli dovodit ani z nyní podaného dovolání, z něhož nevyplývá, že by měl obviněný skutečně relevantní sociální zázemí na území České republiky a za zájem na spojování rodin nelze považovat ani dosti vágně tvrzený podíl na péči o děti družky . Soudy proto dle názoru státního zástupce nepochybily, pokud shledaly, že uložení trestu vyhoštění v případě tohoto obviněného žádná zákonná překážka nebrání. Zároveň je třeba připomenout, že uvedenou námitku uplatňoval již v předchozím průběhu řízení, přičemž zejména soud odvolací se s ní řádně a věcně správně vypořádal. Státní zástupce má tedy za to, že je namístě odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněného M. T. T., lze podle státního zástupce rovněž odkázat na již výše uvedené a zejména pak na podrobné odůvodnění soudu prvého stupně. Námitky obviněného ohledně údajné trestní nezachovalosti svědka K. jsou podle státního zástupce vzneseny značně nekorektně. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, je třeba v současnosti na svědka pohlížet jako na netrestaného. K námitce tvrzené nezákonnosti výpovědi svědka K., spočívající v tom, že tento měl mít údajně k dispozici text své původní výpovědi, pak lze pouze ve stručnosti odkázat na úvahu soudu prvého stupně na str. 46 jeho rozsudku a jeho přiléhavý odkaz na rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 700/2014. Stejně tak podle státního zástupce neobstojí ani námitka obviněného ohledně provádění úkonu v nemovitosti v U. Dle názoru státního zástupce se obsahově nejednalo o domovní prohlídku, neboť ta slouží k vyhledání a zajištění věcí nebo osob důležitých pro trestní řízení, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť v nemovitosti v U. byl proveden pouze videozáznam dokumentující průběh úkonu. Z tohoto hlediska se státní zástupce neztotožňuje ani s nepřiměřeně restriktivním posouzením povahy tohoto úkonu ze strany Vrchního soudu v Olomouci (srov. jeho úvahy na str. 18-19 napadeného usnesení), který se v tomto dílčím aspektu s výhradami obviněných ztotožnil. Státní zástupce má za to, že uvedený úkon nevykazuje takové vady, jež by jeho výsledky vylučovaly z důkazní materie. Taková úvaha je však čistě akademická za situace, kdy soud prvého stupně tento úkon pro tvorbu svých skutkových zjištění, s ohledem na pro něj závazný názor odvolacího soudu, nepoužil. Za této situace dle názoru státního zástupce ani námitky obviněného M. T. T. nevybočily z rámce námitek toliko skutkových, resp. procesních, avšak ve směru, který nekoresponduje s vymezením zákonných dovolacích důvodů.
K dovolání obviněného K. D. T. lze podle státního zástupce rovněž odkázat na výše uvedené, neboť ani jím uplatněné námitky (obsahově shodné s námitkami ostatních obviněných) nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I zde je podle státního zástupce na místě konstatovat, že se těmito námitkami ryze skutkové, resp. procesní povahy soudy obou stupňů přesvědčivě, logicky a velmi pečlivě zabývaly a obviněným uplatněné námitky nejsou způsobilé založit pochybnost o dodržení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k logickým skutkovým závěrům soudů se pak ani nelze ztotožnit s názorem obviněného, že by v daném případě existoval tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Samostatnou pozornost si podle státního zástupce zasluhuje námitka obviněného, která směřuje proti výroku o zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do konkrétního typu věznice. Takto formulovaná námitka rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je primárně určen k přezkumu výroku o trestu. Již ze samotného textu § 56 odst. 3 tr. zákoníku je totiž evidentní (srov. slova Soud může zařadit ), že se jedná o postup fakultativní a obviněný na takové mírnější zařazení nemá žádný právní nárok, byť by i byl subjektivně přesvědčen, že zákonem upravené podmínky takového postupu splňuje. Uvedené ustanovení pak představuje výjimku z obecných pravidel o zařazování odsouzených do jednotlivých typů věznic, je proto třeba je posuzovat restriktivně. Nelze proto považovat za pochybení soudu ve výroku o trestu, pokud k takovému fakultativnímu postupu podmínky neshledal.
Pokud pak obvinění V. K. N. a M. T. T. uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnili v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněných M. C. H., V. K. N., M. T. T. a K. D. T., přestože se formálně opírají o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově směřují proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací a jejich procesnímu postupu. Tato dovolání nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V případě dovolání obviněného D. C. P. lze podle státního zástupce považovat za obsahově relevantní námitky směřující proti uloženému trestu vyhoštění, které však jsou podle státního zástupce zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že drtivá většina obviněnými prezentovaných námitek uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování, případně proti procesnímu postupu soudů i orgánů činných v přípravném řízení.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. .
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení může Nejvyšší soud k námitkám všech obviněných směřujícím proti hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
Konkrétně obviněný M. C. H. své dovolání koncipoval jako polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, který podle něj důsledně nevyžadoval, aby soud prvního stupně v rámci nového projednání věci splnil bezezbytku pokyny obsažené v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Předmětem dovolacího řízení však na základě výše vymezeného ani jiného dovolacího důvodu nemůže být přezkum toho, nakolik odvolací soud trval na splnění svých pokynů. Ovšem i v případě, že se zaměříme na konkrétní vady, které podle obviněného odvolací soud přehlédl, nelze konstatovat, že by spadaly pod výše vymezený (nebo jiný) dovolací důvod. Částečně se jedná o námitky, s nimiž se soudy v předchozím řízení již podrobně vypořádaly, a které navíc obviněný formuluje nepříliš konkrétně. Částečně pak obviněný vytrhává z kontextu některé formulace odvolacího soudu, které považuje za alarmující, jako např. že soud prvního stupně se s jeho pokyny vesměs nebo z větší části vypořádal apod. V kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že jde pouze o stylisticky ne zcela vhodné užití těchto výrazů, které mohou význam sdělovaného oslabovat, ačkoli z dalšího textu je patrné, že se odvolací soud vyjádřil v daném ohledu jednoznačně. Podobně obviněný považuje za nepřijatelné, že byla podle odvolacího soudu v řízení dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obviněných na obhajobu . Obviněný přitom mezi jednotlivými ustanoveními tohoto procesního předpisu neshledává rozdíl. Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že ne všechna ustanovení trestního řádu do sebe promítají principy vyjádřené v předpisech vyšší právní síly, kterým je třeba věnovat zvýšenou pozornost, což chtěl v tomto případě odvolací soud zjevně vyjádřit.
Ani obviněný V. K. N. přes značnou obsáhlost svého dovolání neuvedl námitky, které by bylo možno podřadit jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný se navíc z velké části podrobně zabývá úkony, které pro závěr o jeho vině nebyly buď vůbec použity, nebo měly pouze podpůrný význam. Je tomu tak v případě sledování osob a věcí provedeného dne 2. 11. 2012 v nemovitosti v U., které vrchní soud shledal nezákonným a zhodnotil v tomto směru i postup soudu prvního stupně. Ten z tohoto úkonu skutkové závěry nečerpal, v odůvodnění jeho v pořadí druhého rozsudku se sice objevila formulace, že šlo o funkční pěstírnu marihuany, kterou měl ze sporného videozáznamu vyvodit, což však odvolací soud vzal rovněž v úvahu. Skutečnost, že se v U. nacházela funkční pěstírna marihuany, přitom vyplynula i z dalších důkazů. Soudy se také neztotožnily s názorem obviněného, že záznam o tomto sledování byl podkladem pro domovní prohlídku v tomto objektu. Sám obviněný si v tomto ohledu ve svém dovolaní odporuje, neboť na jednu stranu tvrdí, že z ničeho jiného v danou chvíli nevyplynul pro domovní prohlídku dostatečný podklad, neboť svědek K. neměl do prostor pěstírny přístup, v zápětí však namítá, že videozáznam v prostorách pěstírny opatřil právě svědek K.
S námitkami obviněného proti sledování osob a věcí ve dnech 31. 10. 2012, 1. 11. 2012 a 5. 11. 2012 se soudy v předchozích stadiích řízení opět dostatečně vypořádaly. Nad rámec jejich odůvodnění lze dodat, že došlo-li ke sledování osob a vozidla, na které se nevztahovalo příslušné povolení, pak se jedná především o zásah do práv těchto sledovaných osob a povinnost orgánů činných v trestním řízení příslušné záznamy zničit je stanovena na jejich ochranu. Obviněný ostatně ani neuvádí, jak se toto pochybení mělo dotknout jeho práva na obhajobu. Stejně tak v případě dalších námitek vztahujících se k nedoplnění protokolů o sledování osob a věcí o identifikaci osob na sledování zúčastněných lze zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud rovněž neshledává nic závadného na tom, že v rámci sledování byl pořízen videozáznam, z nějž byly extrahovány fotografie, tedy záběry, které orgány činné v trestním řízení považovaly za relevantní. Přehrávání videozáznamu v hlavním líčení je pochopitelně zdlouhavé a situace by se nijak zvlášť nelišila, pakliže by přímo na místě byly pořizovány snímky fotoaparátem, neboť osoba pořizující fotografie rovněž do určité míry subjektivně vybírá, co bude či nebude předmětem konkrétního snímku. Nestandardním se nejeví ani postup, kdy je svědek jako osoba mající přístup k pachatelům trestné činnosti orgány činnými v trestním řízení vybaven záznamovým zařízením pro získání důkazního materiálu. Úvahy obviněného, že se snad mělo ve věci jednat o policejní provokaci, nejsou nijak podložené už proto, že trestná činnost již probíhala v době, kdy se o ní orgány činné v trestním řízení dověděly. Z ničeho také nevyplývá, že by tyto orgány jakkoli instruovaly svědka K. v tom smyslu, aby obviněné provokoval k další trestné činnosti, obviněný také žádný takový příklad neuvádí.
V posuzované věci šlo o rozsáhlou organizovanou trestnou činnost. Je zcela logické, že orgány činné v trestním řízení potřebovaly určitou dobu k jejímu zmapování. Pokud by proti jejímu páchání zasáhly dříve, velmi pravděpodobně by se jim nepodařilo zajistit značnou část osob, které se na jejím páchání podílejí. Stojí tu tedy proti sobě dva zdánlivě protichůdné zájmy, na jedné straně požadavek urychleně zamezit páchání trestné činnosti, na straně druhé zjistit a potrestat pokud možno všechny její pachatele, a tím zamezit páchání trestné činnosti účinněji, neboť je pravděpodobné, že její pachatelé by jinak v trestné činnosti pokračovali. V obou případech je naplňován účel trestního řízení, je však třeba vycházet z konkrétních okolností. Jiný postup bude zvolen v situaci hrozící újmy na zdraví, jiný zase v případě, jako byl tento, kdy šlo o pěstování marihuany, tedy o trestnou činnost, jejíž dopad nastává ve fázi, kdy je již zpracovaná marihuana prodávána dál. K tomu však nedošlo, neboť orgány činné v trestním řízení zasáhly dříve, než měli obvinění možnost drogu sklidit a zpracovat. Požadavek okamžitého ukončení páchání trestné činnosti (v momentě, kdy byly k dispozici dostatečné poznatky pro podezření, že trestná činnost skutečně probíhá, avšak nebyli zjištěni všichni pachatelé a shromážděny důkazy), by tak byl pouhým formalismem s tím praktickým důsledkem, že by se větší část pachatelů zřejmě nepodařilo zajistit. Pokud tedy obvinění namítají, že trestná činnost byla po určitou dobu páchána s vědomím orgánů činných v trestním řízení, lze jim do jisté míry přisvědčit, avšak tento postup nijak neodporoval požadavkům trestního řádu ani předpisů vyšší právní síly, neboť jeho účelem byla v konečném důsledku ochrana společnosti před ohrožením návykovými látkami.
V daném kontextu se proto nejeví jako nijak mimořádné ani to, že svědek K. během této doby opakovaně podával vysvětlení. Důvody pro jeho utajení jako svědka i průběhem jeho výpovědi v přípravném řízení se soudy podrobně zabývaly. Zejména je třeba v této souvislosti poukázat na to, že soudy vycházely z výpovědi svědka v hlavním líčení, nikoli v přípravném řízení. Skutečnost, že svědek měl k dispozici protokoly o podání vysvětlení (trestní řád tento postup nezakazuje) soudy vzaly při hodnocení jeho výpovědi v úvahu. Obsah protokolů mu přitom v hlavním líčení předestřen nebyl a je pouze domněnkou obhájců, že měl svědek z protokolů číst v řízení přípravném. Výpověď svědka přitom korespondovala s dalšími důkazy, sotva je tedy možné přisvědčit až konspiračním úvahám obviněného ohledně spolupráce svědka s orgány činnými v trestním řízení. Tvrzení, že svědek K. se podílel na trestné činnosti a měl být rovněž obviněn, lze mimo jiné oponovat tím, že u svědka nemohla být naplněna subjektivní stránka, neboť trestnou činnost oznámil a úmysl ji páchat jednoznačně neměl.
S návrhy obviněného na doplnění dokazování se soudy rovněž dostatečně vypořádaly. Z jeho dovolání je navíc patrné, že měly podpořit verzi o policejní provokaci , obviněný však stále pomíjí, že výpověď svědka K. korespondovala s dalšími důkazy a pro jím naznačené domněnky neměly soudy důvod. Značnou pozornost pak obviněný věnoval zjištění, že na jeho dlaních byly nalezeny stopy THC (podrobně se věnoval zejména postupu při odebrání stěrů), a to přesto, že sám označuje příslušné důkazy za nepřímé, neboť kontaminace touto látkou sama o sobě nic neznamená. Naopak se nepokusil nijak vysvětlit, jak se ocitl v pěstírně marihuany, kde byl zadržen. Lze tedy shrnout, že námitky obviněného jsou procesní povahy, tedy neodpovídají zvoleným (ani jiným) dovolacím důvodům, navíc obviněný téměř nevysvětluje dopad vytýkaných vad na učiněná skutková zjištění a tedy výrok o jeho vině.
Obviněný pak dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu, která ovšem nemůže být naplněna, pakliže ve věci nebylo shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný D. C. P. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jeho námitky však s jedinou výjimkou těmto dovolacím důvodům neodpovídají. Nad rámec dovolacího řízení lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a také na to, co bylo řečeno výše k dovolání obviněného V. K. N.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitka obviněného vztahující se k trestu vyhoštění uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, nelze jí však přisvědčit. Jde navíc o opakování obhajoby, s níž se vypořádal již odvolací soud. Bez ohledu na bližší zkoumání vztahu k družce totiž obviněný zcela pomíjí, že podmínky § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku musejí být splněny kumulativně, tedy kromě zájmu na spojování rodin musí mít obviněný v České republice také trvalý pobyt a pracovní a sociální zázemí. Naplnění podmínky pracovního a sociálního zázemí odvolací soud neshledal a obviněný k tomu ve svém dovolání nic neuvádí. Jeho dovolání je tak zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. T. T. uplatnil již výše popsané dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Také jeho námitky však stojí mimo rámec dovolacího přezkumu. Z větší části lze odkázat na to, co bylo výše řečeno k dovolání obviněného V. K. N., neboť obviněný uvádí převážně totožné námitky. Kromě kontaminace svých dlaní THC pak obviněný zpochybňuje také své otisky na pytlích se zeminou, které jeho vinu neprokazují. Aniž by měl Nejvyšší soud ambici na tomto místě opakovat hodnocení důkazů svědčících o vině obviněného provedené soudem prvního stupně, podotýká pouze tolik, že jednotlivé důkazy vytržené z kontextu pochopitelně samy o sobě nic neprokazují, stejně tak se však zpochybněním takového jednotlivého podpůrného důkazu nelze vyvinit. Pakliže obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, v níž jej uplatnil.
Obviněný K. D. T. uplatnil rovněž výše vysvětlený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uvádí námitky směřující proti skutkovým zjištěním, provedeným důkazům a jejich hodnocení. Opět lze odkázat na výše řečené ve vztahu k námitkám obviněného V. K. N. Námitka, podle které napadeným usnesením došlo k porušení ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, pak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je primárně určen k nápravě vad výroku o trestu. Navíc se lze ztotožnit se státním zástupcem v tom směru, že podle citovaného ustanovení jde o postup fakultativní. Odvolací soud přitom na str. 24 svého usnesení výslovně uvádí, že u obviněných důvody pro tento postup neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných M. C. H., V. K. N., M. T. T. a K. D. T. byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněného D. C. P., napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2015

JUDr. Karel Hasch
předseda senátu