11 Tdo 715/2005
Datum rozhodnutí: 04.08.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 715/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2005 dovolání podané obviněnou M. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 6 To 33/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 56/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 6 To 33/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 31 T 56/2004, byla M. R. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. jí bylo jako přiměřené omezení uloženo, aby v průběhu zkušební doby uhrazovala škodu ve výši 200 000 Kč s. r. o. H., P., L..

Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 6 To 33/2005, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněné, jejímu obhájci a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 2. 3. 2005.

Proti shora uvedenému usnesení městského soudu podala obviněná dne 2. 5. 2005 prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadla jediný výrok tohoto usnesení, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání. Důvody dovolání specifikovala odkazem na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve cituje tzv. skutkovou větu a část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento soud konstatoval, že nelze přesně určit, na co byl obnos 200 000 Kč určen, za pravděpodobnější označil verzi, podle které obviněná od počátku počítala s tím, že si peníze ponechá; v takovém případě měl být skutek podle odvolacího soudu posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Uvádí, že znak způsobení škody je součástí jak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tak i trestného činu podvodu a je proto nezbytné zjistit komu a v jaké výši byla škoda způsobena, přičemž znak škody nebyl soudem prvního stupně zjištěn a odvolacím soudem byl dále zpochybněn. Považuje za nutné zjistit, na co byly peníze určeny a poukazuje na rozpornost tvrzení soudu prvního stupně, neboť byla-li částka 200 000 Kč určena z uzavření smlouvy, nemohla být zároveň určena jako vklad do společnosti. Pozastavuje se nad tím, jak může odvolací soud tvrdit, že byl naplněn znak způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku a uvádí, že soud prvního stupně popisuje skutek tak, že poškozeným může být jak svědek B., tak i společnost H., s. r. o., popř. manžel poškozené. Podle jejího názoru nemusela být škoda způsobena vůbec v případě, že peníze byly určeny na vklad do společnosti. V této souvislosti pak uvádí, že z důvodů účetních a daňových by mohly být peníze vloženy do společnosti až po rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu společnosti. Protože se soudy otázkou zda a komu vznikla škoda nezabývaly, nemohla navrhnout provedení důkazu rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2004, podle kterého jí ke dni 4. 4. 2004 zanikla funkce jednatelky. Mělo by tak být prokázáno, že nemohla díky jednání svědka M. svolat valnou hromadu za účelem projednání a schválení základního kapitálu pro svědka B. a nemohla peníze ani předat společnosti. V této souvislosti zmiňuje svůj strach z jednání svědka M., jehož zálibou je podávání nejrůznějších trestních oznámení. Opakovaně poukazuje na skutečnost, že z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, komu byla způsobena škoda, a že tuto nejistotu umocnil ještě odvolací soud.

Protože soud nezjišťoval okolnosti týkající se škody, není správná ani část výroku podle § 59 odst. 2 tr. zák., ukládající jí hradit škodu společnosti H. V této souvislosti připouští, že tuto vadu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Dále vytýká soudům, že se nezabývaly osobou svědka M. Poukazuje na jeho schopnost manipulovat lidmi a označuje za pravděpodobné, že ovlivňoval svědka B. i další svědky, aby vypovídali v její neprospěch. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatelka uvádí, že pokud bylo vůči její osobě vedeno trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry, nelze vyloučit, že poškozeným byl její manžel, který měl být ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. požádán o souhlas s jejím trestním stíháním. Pokud tento souhlas nebyl dán, nemělo být trestní stíhání vedeno.

Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení městského soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí obvodního soudu zrušil.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že dovolací námitky týkající se nejasností ohledně vymezení poškozeného subjektu a účelového určení finančních prostředků jsou námitkami převážně skutkovými, neboť v tzv. skutkové větě bylo uvedeno, že peníze byly poskytnuty za uzavření smlouvy a jako vklad do společnosti a za poškozený subjekt byla označena společnost H., s. r. o. Má však zato, že otázka, kdo byl poškozen trestným činem a za jakým účelem byly svědkem B. peníze předány v daném případě úzce souvisí s právní kvalifikací skutku. Přitom ve skutkové větě uvedený údaj, podle kterého peníze předané svědkem B., resp. alespoň nějaká jejich část byly vkladem do společnosti, nemá oporu v provedených důkazech a nekorespondují ji ani údaje uvedené v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu. Vzhledem k těmto nejasnostem ve skutkových zjištěních a dokonce rozpornosti skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně lze dospět k závěru, že obsah tzv. skutkové věty, podle které měly být obviněné peníze svěřeny jako vklad do společnosti, a na něj navazující právní kvalifikace podle § 248 tr. zák., jsou v extrémním rozporu s důkazy provedenými ve věci. Další námitky obsažené v dovolání pak nepovažuje z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněné je bez významu, že dva roky po inkriminované události zanikla její funkce jednatelky společnosti. Rovněž námitky týkající se úlohy svědka M. mají v podstatě spekulativní charakter a nelze je pod uvedený dovolací důvod obsahově podřadit. Obstát pak nemůže ani námitka uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V předmětné trestní věci přichází v úvahu jako poškozený na místo společnosti H., s. r. o. svědek J. B. I přes nejasnost skutkových zjištění však nelze žádným způsobem dovodit, že by poškozeným subjektem mohl být manžel obviněné J. R. Vyžadování jeho souhlasu s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř. tudíž nepřicházelo v úvahu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení městského soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek obvodního soudu, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení

§ 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.

Obviněná v dovolání formálně označuje jako důvody skutečnosti uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Podle těchto ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné a jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.

Jak vyplývá z vyslovených námitek, část dovolání spočívá ve výtkách obviněné, že nemohla navrhnout provedení důkazu rozhodnutím Městského soudu v Praze podle kterého jí ke dni 4. 4. 2004 zanikla funkce jednatelky, čímž mělo být prokázáno, že nemohla díky jednání svědka M. svolat valnou hromadu za účelem projednání a schválení základního kapitálu pro svědka B. a nemohla peníze ani předat společnosti a dále v námitce nesprávného hodnocení věrohodnosti svědka M. soudy s poukazem na jeho manipulační schopnosti a pravděpodobnost ovlivnění svědka B. i dalších svědků, kteří vypovídali v její neprospěch.

Obviněná tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svůj nesouhlas s dostatečností provedeného dokazování a hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a z nich vyplývajícími závěry ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod, neboť v žádném z ustanovení § 265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

Nejvyšší soud tedy k těmto částem dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.

K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, ve které pak dovolání nelze považovat za zjevně neopodstatněné a stejně tak není zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a současně z jeho podnětu řešená otázka by nebyla po právní stránce zásadního významu.



Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl a proto přistoupil k přezkumu věci ve shora uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

Předně je třeba připomenout, že dovolací soud je v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy při posuzování, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, striktně vázán skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně, případně která byla doplněna soudem odvolacím. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje až na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině trestným činem a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí.

Nalézací soud dospěl v posuzované věci ke skutkovým zjištěním, které vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině tak, že obviněná dne 18. 4. 2002 v P., L. ul., z titulu funkce jednatelky společnosti H. s. r. o., se sídlem v P., L., převzala po předchozím jednání se zájemcem o byt na téže adrese J. B., při podpisu nájemní smlouvy finanční částku ve výši 200 000 Kč za uzavření smlouvy a jako vklad do společnosti, přičemž na uvedenou částku nevystavila příjmový doklad, ani jej nevložila do společnosti a použila ji pro vlastní potřebu, čímž společnosti způsobila shora uvedenou škodu.

Soud odvolací pak, přestože odvolání obviněné zamítl a tedy ponechal všechny výroky rozsudku prvního stupně nezměněné, v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že nelze přesně určit, na co vlastně měl být poskytnutý finanční obnos určen. Pokud soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že šlo skutečně od samého začátku o peníze určené společnosti H. s. r. o., jejíž byla obžalovaná jednatelkou, o čemž však ve spise nesvědčí jediný důkaz, jde o závěr, který obžalované v žádném případě nepřitěžuje. Odvolacímu soudu se jeví jako reálnější a důkazně podloženější verze, podle níž obžalovaná již od počátku jednání s J. B. počítala s tím, že si od něj převzatou částku ponechá a tohoto uvedla v omyl, když po něm v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy vůbec nějaké peníze požadovala. Nebylo totiž zjištěno, že by uzavření smlouvy bylo převzetím jakékoli finanční částky podmíněno, společníci s. r. o. H. o žádné takové částce neměli tušení a žádná taková částka jim ani, s výjimkou svědka M., který o jejím předání od počátku věděl, nescházela. Jednání obžalované přitom bylo, podle názoru odvolacího soudu pouze v její prospěch, kvalifikováno soudem prvního stupně jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a nikoli jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterážto právní kvalifikace by toto jednání vystihovala daleko přesněji.

Odvolací soud tedy, jak je patrné shora, dospěl ke skutkovým zjištěním odlišným od soudu prvního stupně. Přitom, jak vyplývá z jeho dalších úvah, nezměnil výrok o vině napadeného rozsudku ve skutkových a právních závěrech jen proto, že mu v tom podle jeho názoru bránila zásada zákazu reformationis in peius, vyjádřená v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla však tato zásada, pokud jde o skutková zjištění, v tomto směru uplatněna důvodně (viz dále) a proto lze dovodit, že skutková zjištění odvolacího soudu, byť nebyla vyjádřena ve výroku rozhodnutí, jsou v rozporu s použitou právní kvalifikací ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Změna k horšímu ve smyslu citovaného ustanovení nesmí nastat v žádném z výroku rozhodnutí, tedy ve skutkových zjištěních, použité právní kvalifikaci, druhu a výměře trestu, ochranném opatření či náhradě škody.

Pokud jde o výrok o skutkových zjištěních (tzv. skutková věta) rozsudku, nelze uvedenou zásadu uplatňovat mechanicky jen s odkazem na případnou přísnější právní kvalifikaci, která by novým závěrům odpovídala, bez ohledu na další aspekty spravedlivého procesu a důslednou ochranu oprávněných zájmů dalších osob, jichž se takový výrok může dotýkat. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že skutek obviněné nespočívá v tom, že z titulu funkce jednatelky společnosti převzala od J. B. finanční částku za uzavření smlouvy a jako vklad do společnosti, přičemž na uvedenou částku nevystavila příjmový doklad, ani jej nevložila do společnosti a použila ji pro vlastní potřebu, čímž společnosti způsobila škodu, nýbrž v tom, že obviněná již od počátku jednání s J. B. počítala s tím, že si od něj převzatou částku ponechá a tohoto uvedla v omyl, když po něm v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy vůbec nějaké peníze požadovala, neboť uzavření smlouvy nebylo převzetím jakékoli finanční částky podmíněno. Tyto rozdíly ve skutkových zjištěních podle názoru Nejvyššího soudu nelze jednoznačně hodnotit jako změnu k horšímu ve smyslu citované procesní zásady, neboť výše způsobené škody i obohacení pachatelky jsou v obou případech stejné, přičemž obecně posuzováno je stejně odsouzeníhodný i způsob, jímž byly tyto následky způsobeny. Na druhé straně je pro postavení obviněné, jež bude nakonec muset nahradit způsobenou škodu, a pro případné poškozené zcela zásadní rozdíl týkající se závěrů o otázce, komu byla škoda způsobena. To je obzvlášť patrné v této věci, kdy bylo obviněné jako přiměřené omezení uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení uhrazovala škodu ve výši 200 000 Kč s. r. o. H.

Postup odvolacího soudu, který za daných podmínek s odkazem na skutečnost, že soud prvního stupně napadeným rozhodnutím rozhodl vadně, ale stalo se tak ve prospěch obviněné (§ 259 odst. 4 tr. ř.), skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a jím změněný kvalifikoval (respektive ponechal nezměněnou kvalifikaci) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., přestože sám uvedl, že skutek naplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., je tak nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již Nejvyšší soud konstatoval. Skutek v podobě ustálené v odvolacím řízení totiž znaky trestného činu zpronevěry nevykazuje. Pro úplnost je třeba dodat, že se odvolací soud zřejmě s ohledem na svůj záměr skutková zjištění v napadeném rozsudku neměnit odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by provedl (vyjma přečtení opisu z evidence Rejstříku trestů k osobě obviněné) jakékoli důkazy (ustanovení § 259 odst. 3 , § 263 odst. 7 tr. ř.

Naopak námitku dovolatelky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že nelze vyloučit, že poškozeným byl její manžel, který měl být ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. požádán o souhlas s jejím trestním stíháním a pokud tento souhlas nebyl dán, nemělo být trestní stíhání vedeno, Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou. V žádném stádiu trestního stíhání nenabyla skutková zjištění takové podoby, aby jako subjekt poškozený jednáním obviněné figuroval manžel obviněné J. R., pročež by podle § 163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání bylo možno zahájit nebo v něm pokračovat jen s jeho souhlasem. Tato situace nenastala ani poté, co odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům odlišným od závěrů nalézacího soudu.

Nejvyšší soud tedy, po zjištění, že dovolání obviněné M. R. je důvodné, pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Praze opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté rozhodnutím Nejvyššího soudu. Předně je tedy třeba, aby, pokud opětovně dospěje ke stejným skutkovým závěrům jako v předchozím řízení, jež jsou uvedeným způsobem odlišné od závěrů soudu prvního stupně, tak učinil na základě postupu odpovídajícímu pravidlům vyjádřeným v ustanoveních § 259 odst. 3, § 263 odst. 7 tr. ř. a aby tyto závěry vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí. Dále pak učiněná skutková zjištění právně posoudí, a to podle okolností i tak, že při právní kvalifikaci bude respektovat zásadu zákazu reformacionis in peius uvedenou v § 259 odst. 4 tr. ř. a čin posoudí jako trestný čin podvodu avšak podle základní skutkové postaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., tedy nikoli podle kvalifikované skutkové podstaty, která by odpovídala způsobené škodě. Případný nesoulad skutkových zjištění a právní kvalifikace by za takové situace nebyl v rozporu s procesními zásadami a nemohl být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1, písm. g) tr. ř. /strov. i ustanovení § 265a odst. 3 tr. ř./. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné M. R. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch