11 Tdo 687/2004
Datum rozhodnutí: 30.11.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 687/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2004 dovolání obviněného Z. I., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2004, sp. zn. 7 To 103/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 65/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. I. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. I. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 7 To 103/2003, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 3 T 65/2002, kterým byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Byla mu též podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit N.N. na náhradě škody částku 164.400,-Kč. Dále bylo podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vysloveno zabrání věci revolveru zn. HOLEK model 820 ráže 38 speciál, bez výrobního čísla. Uvedených trestných činů se podle výroku soudu prvního stupně dopustil tím, že

1) dne 25. 2. 2002 v Teplicích převzal jako zástavu od neustanoveného muže šestiranový revolver zn. HOLEK model 820 ráže 38 Special bez výrobního čísla, třebaže k držení této zbraně neměl povolení a zbraň přechovával v T. a jinde do 04.36 hodin dne 1. 3. 2002, a

2) dne 1. 3. 2002 v době mezi 4.35 až 4.36 hodin vstoupil do baru C. P. v přízemí v T. ozbrojen revolverem zn. HOLEK model 820 ráže 38 Special bez výrobního čísla s úmyslem podpořit E. H. v jeho sporu s poškozeným N.N., nar. 8. 4. 1958, když si poškozený T. K., nar. 28. 3. 1967 všiml, že obžalovaný drží v ruce revolver, snažil se obžalovanému zbraň odejmout, avšak obžalovanému se podařilo uvolnit si pravou ruku, ve které revolver držel, přiložil ústí hlavně revolveru k hrudníku poškozeného T. K. a vystřelil a způsobil mu tak zástřel do hrudníku s průstřelem pohrudnice, jazýčku horního laloku pravé plíce, stopky pravé plíce s přerušením průdušky a cév horního laloku pravé plíce, v důsledku čehož poškozený krátce nato zemřel v důsledku udušení naplněním dýchacích cest krví, vzápětí nato obžalovaný stejnou zbraní zamířil a vystřelil na tělo poškozeného N.N., kterému způsobil průstřel dutiny břišní s několikanásobným poraněním pravé části tlustého střeva, čímž byl bezprostředně ohrožen na životě.

Dovolání obviněný podal proti výroku o vině pod bodem 2) výše citovaného rozsudku soudu prvního stupně, dále proti výroku o trestu a náhradě škody, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.

V dalším textu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že povinností soudu je vyčerpat žalovaný skutek ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. a zabývat se všemi jeho právně významnými stránkami, včetně toho, zda skutek nebyl spáchán v nutné obraně, přičemž ve výroku je třeba popsat skutek v celé šíři ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Skutková věta má poskytnout úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. V této souvislosti namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná ve výroku o vině pod bodem 2) a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí nejsou dostatečným podkladem k tomu, aby byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) za užití § 8 odst. 1 tr. zák.

V další části dovolání obviněný ocitoval některé části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména pak skutková zjištění ohledně okolností jak střelby na poškozeného E. N., tak konfliktu mezi tímto poškozeným a E. H.; dále poukázal i na skutkové závěry soudů, pokud jde o jeho vlastní potyčku s poškozenými I. L. a T. K.. Uvedl, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, přičemž však ve svém odůvodnění rozvedl skutková zjištění v tom směru, že o odebrání zbraně z jeho rukou usilovali T. K. a I. L., kteří se s ním o zbraň přetahovali, a že podle zjištění soudů měl být on sám také členem skupinky A., které záměrně shromáždil E. H.. Opakovaně namítá, že tyto skutkové závěry nejsou obsaženy v popisu skutku, a proto skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. V této souvislosti pak vytýká absenci skutkových zjištění, že E. H. vytáhl zbraň, přetahoval se o ni s N.N. a že ze zbraně střílel, aniž by byla uvedena doba této střelby v porovnání s dobou a jednáním ostatních zúčastněných osob. Stejně tak chybí přesnější popis jeho zápasu jak s T. K., tak i s I. L.. Má za to, že závěr soudů o tom, že jednal v přímém úmyslu jiného usmrtit, neboť na krátkou vzdálenost mířil na ty části těla poškozených, které obsahují životně důležité orgány, je v případě N.N. závěrem předčasným, neboť jedinou oporou pro tento závěr je střelné poranění v dolní části břicha způsobené výstřelem ze vzdálenosti několika metrů. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 7 To 103/2003, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 3 T 65/2002, a to ohledně skutku pod bodem 2) ve výroku o vině, aby dále zrušil celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání obviněného konstatuje, že dovolání je zjevně neopodstatněné, neboť namítaný rozpor mezi skutkovou a právní větou v posuzovaném případě neexistuje a soudem použitá právní kvalifikace skutku je přiléhavá. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat především nesprávnost vlastního právního posouzení skutku, tj. že skutek byl právně kvalifikován v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, neboť při správném právním posouzení vykazuje znaky jiného (pro obviněného příznivějšího ) trestného činu, popřípadě není trestným činem vůbec. Lze rovněž napadnout vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup nižších soudů z hlediska rozsahu provedených důkazů a jejich zhodnocení. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

V posuzované věci byl dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný namítl, že skutková zjištění tak jak byla popsána ve výroku o vině pod bodem 2) rozhodnutí soudu prvního stupně a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neskýtají podklad pro závěr, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a to zejména pokud jde o závěr o jeho úmyslu usmrtit poškozeného N.N.. Dovolatel vytýká absenci některých skutkových zjištění ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, i když jsou tato zjištění zřejmá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, a z toho pak dovozuje (byť argumentace dovolatele je v tomto ohledu poněkud nejasná), že při respektování ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. pojednávajícího o náležitostech výroku rozsudku by ze zjištění soudů mohl vyplývat jiný závěr než ten, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného N. usmrtit.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. Kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá na dvou nebo více osobách. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl / § 4 písm. a), b) tr. zák./.

Pokus tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jiného usmrtil, takového jednání se dopouští v úmyslu tento čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedojde ( § 8 odst. 1 tr. zák. ).

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného , které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal na dvou osobách, dopustil se ho v úmyslu spáchat tento trestný čin, avšak k jeho dokonání nedošlo.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky dovolatele obsažené v jeho dovolání jsou zjevně neopodstatněné. Popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně odpovídá požadavkům § 120 odst. 3 tr. ř., neboť jsou v něm uvedeny jak skutečnosti, kterých je třeba k tomu, aby posuzovaný skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem, tak dostatečně konkrétní skutečnosti týkající se zejména místa, času a způsobu spáchání činu umožňující jeho zákonu odpovídající právní posouzení. Především je však nutno v této souvislosti zdůraznit, že výtky dovolatele v posuzované věci stran porušení ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. se vztahují k případnému pochybení procesní povahy, a nelze je tak v zásadě ani podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru bylo dovolání podáno z jiných než zákonných důvodů předpokládaných ustanovením § 265b tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů plně vyjadřují naplnění všech zákonem vyžadovaných formálních a materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k namítanému nedostatku subjektivní stránky tohoto trestného činu je třeba, kromě výše již citované výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, připomenout, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvádí: se obviněný snažil projít do zadní části baru s úmyslem podpořit svého známého E. H. v jeho sporu s poškozeným N.N., držíc v rukou právě revolver zn. HOLEK ráže 38 Special, byl chycen z jedné strany poškozeným T. K. a z druhé strany svědkem I. L., kteří se mu snažili zabránit ve střelbě. Obviněnému I. se však na krátkou chvíli podařilo uvolnit si pravou ruku, ve které držel revolver, vystřelil poprvé, krátce na to přiložil ústí hlavně revolveru bezprostředně k hrudníku poškozeného T. K. a zmáčkl spoušť, ...vzápětí na to zamířil střelnou zbraní a vystřelil na tělo poškozeného N. N., kterému způsobil průstřel dutiny břišní .. . Na podkladě těchto skutkových zjištění pak oba soudy (odvolací soud se s těmito závěry v napadeném rozhodnutí ztotožnil) zcela opodstatněně dospěly k závěru, který ani Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť na krátkou vzdálenost zamířil na části těla obou poškozených obsahující životně důležité orgány s vědomím, že i jediná střelná rána může způsobit poškozeným smrtelná poranění. Přitom zvláště v případě poškozeného K. jednal tak, že dokonce přiložil ústí zbraně k hrudníku poškozeného a vystřelil.

S ohledem na výše již popsaná skutková zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy nijak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že čin obviněného naplňuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák., a námitky obviněného jsou tak neopodstatněné.

Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Z. I. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2004

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík