11 Tdo 684/2005
Datum rozhodnutí: 04.08.2005
Dotčené předpisy:




11 Tdo 684/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2005 dovolání podané obviněným O. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 To 115/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 128/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 128/2002, byl O. D. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Podle skutkových zjištění krajského soudu se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako předseda představenstva a majoritní vlastník a. s. G. H. D., se sídlem v D. B., okres M. B., využil svého postavení a přebíral finanční částky, které nenechával zaúčtovat do účetnictví společnosti nebo jejich využití pro účely společnosti nedoložil a použil je pro vlastní potřebu a tak

-v období od 1. 7. 1998 do 3. 9. 1998, kdy nechal expedovat ze společnosti lihoviny pro spol. s r. o. C., H., D. a za zboží převzal v hotovosti 3 081 657,30 Kč, z této částky do účetnictví společnosti předal částku ve výši 1 286 832 Kč, ale již dne 7. 7. 1998 tuto částku převzal jako údajnou provozní zálohu;

-dne 13. 11. 1998 v hotelu H. v P. převzal od O. M., platbu za zboží odebrané spol. s r. o. A., P., L., a to ve výši 2 488 056 Kč;

-dne 16. 11. 1998 převzal z pokladny společnosti částku ve výši 420 000 Kč jako údajnou platbu pro právního zástupce a. s. G. H. D., ale uhradil mu jen 50 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 To 115/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle § 265 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině O. D. odsoudil podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému dne 20. 3. 2005, jeho obhájci a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 17. 2. 2005.

Proti shora citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný dne 25. 3. 2005 prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl všechny jeho výrokové části. Jako dovolací důvod uvedl, že odvolací soud nesprávně rozhodl a zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud prvního stupně po skutkových zjištěních provedených v hlavním líčení dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Pokud se dopustil svým jednáním trestné činnosti, mohlo jít pouze o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, popř. § 255a tr. zák. V průběhu dokazování pak podle něj vyšlo jednoznačně najevo, že nedošlo ke vzniku škody, nýbrž dokonce v případě JUDr. H. závěr odporuje platným obchodně právním a účetním předpisům, neboť celá částka byla právnímu zástupci uhrazena a nezůstala mu žádná pohledávka za společností GHD, proto v tomto případě není splněn zákonný znak přisvojení si cizí věci a ani úmysl takový trestný čin spáchat, neboť podle výpovědi svědka JUDr. H. mu celou částku uhradil. Pokud jde o částku 5 600 000 Kč, pak odvolací soud konstatoval, že měl mnohokrát možnost předložit orgánům činným v jeho trestní věci doklady o vyplacení záloh na nákup obilí a kukuřice, které by jej jednoznačně zbavovaly podezření ze spáchání trestné činnosti, nic takového však neučinil. Výše uvedený postup odvolacího soudu je porušením jeho práva na obhajobu a byl v rozporu s presumpcí neviny a vyhledávací zásadou podle § 2 odst. 5 tr. ř., neboť podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze usuzovat na vinu obviněného ze způsobu jeho obhajoby. Není mu jasné, na základě jakého právního předpisu dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné důkazy předložil opožděně a z toho důvodu je nepřijal. Dále uvádí, že se svědkem Š. neudržoval žádný předchozí ani následný obchodní kontakt a o tom, zda byl či nebyl tzv. bílým koněm mu nebylo nic známo. Jakákoli souvislost mezi ním a tímto svědkem a svědkem P. nebyla v této věci prokázána. Dále poukazuje na závěr odvolacího soudu, podle kterého měl vědět o skutečné ekonomické situaci v GHD před jejím převodem, který soud vyvozuje zejména z výpovědi svědka B. a obsáhle s tímto závěrem polemizuje, a to zejména z hlediska nejasnosti tohoto pojmu. Komentuje svědeckou výpověď svědkyně L. s tím, že je třeba posoudit, zda vůbec byl a podle jaké právní normy povinen vyúčtovat platby zrovna jí, když doklady předával své asistentce, která za jejich zaúčtování nesla odpovědnost. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly otázkou struktury a kompetencí v obchodních společnostech, kde vykonával funkci předsedy představenstva. Pokud soud uvedl, že trval na převzetí platby za dodané zboží v hotovosti, a to i v případech kdy smlouva hovořila o platbě na účet, pak se jednalo pouze o případy, kdy hrozilo zpoždění plateb odběratelů. Společnost měla velké množství nedobytných pohledávek a bylo jeho právem v odůvodněných případech žádat úhradu proti dodávce zboží. Vyjadřuje se i k tvrzení soudu ohledně pořízení vozidla zn. Mercedes s tím, že se jednalo o logický krok, v jehož rámci vrátil leasingy čtyř pro obchodní potřeby společnosti nevhodných vozidel a pořídil dvě vozidla, mezi nimi i předmětný vůz zn. Mercedes vhodný pro prezentaci vzorků a jejich okamžitou dodávku odběratelům. Konečně k závěrům nalézacího soudu o odvozu účetnictví uvádí, že mu není znám jediný důvod, proč by tak činil, nehledě na to, že takovou operaci považuje v podstatě za nemožnou. Z uvedeného dovozuje, že nedošlo k naplnění znaku trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., neboť soudy v předchozím řízení nebyla spolehlivě určena výše škody na základě příslušných obchodně právních a účetních předpisů a tím došlo k porušení zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces, jak jsou stanoveny v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský a následně vrchní soud ze svého dokazování v podstatě vyloučily otázku spolehlivého vyčíslení škody a také to, zda takovou škodu úmyslně zavinil. V daném případě bylo třeba, aby soudy v předchozím řízení mimo rozumnou pochybnost prokázaly, že svým jednáním si přisvojil hotové peníze společnosti. Soud prvního stupně, ač tuto skutečnost uvedl ve svém rozsudku, neprovedl jediný důkaz o tom, že by si stěžovatel protiprávně přisvojil jakékoli finanční prostředky. Prokázání této skutečnosti musí být patrné z odůvodnění rozsudku a konkrétní jednání vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty musí být popsáno ve skutkové větě rozsudku. Tomuto požadavku však nebylo dostáno. Soudy nezohlednily ujednání obsažená ve smlouvě o právní pomoci s JUDr. H. ani v dohodě o nákupu obilí a kukuřice. I kdyby pak spravoval svěřené prostředky nikoli vždy řádně a jeho jednání by nebylo vždy zodpovědné, pak ani takové jednání nedokládá závěr o tom, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Namítá, že nalézací soud se vůbec nezabýval okolností, že proti výdajům v inkriminovaném období byly postaveny rovněž náklady. Soud žádným způsobem neprokázal, že by doklady o zaplacení záloh na kukuřici a obilí byly doklady fiktivními. Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 564/2000, podle kterého v případě naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry nemůže být ignorována zejména obchodně právní stránka věci, tak jak se stalo v případě hodnocení důkazů oběma soudy v jeho trestní věci.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že ze způsobu, jakým je zvolený dovolací důvod argumentačně podložen, vyplývá, že předmětné dovolání jeho zákonnému účelu odpovídá pouze z části. Tak nelze přihlížet k námitkám, vztahujícím se ke způsobu hodnocení provedeného dokazování před odvolacím soudem, které mají povahu otevřené polemiky s úvahami, o které soud opřel svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení dovolatelovy viny. Pokud se dovolatel ve shodě se svými předchozími odvolacími námitkami, jakož i do té doby uplatněnou obhajobou, znovu vrací k otázkám, týkajícím se hodnocení svých výpovědí i celkového postoje v trestním řízení, významu svědeckých výpovědí, okolností odvozu účetnictví jím řízené a. s., jakož i důvodů opožděného předložení i míry fiktivnosti účetních dokladů a použití jím převzatých hotovostních plateb za dodané zboží, pak zpochybňuje v dovolacím řízení nezměnitelné skutkové závěry. Stejně tak nelze ve smyslu použitého dovolacího důvodu uplatnit výtku důkazní nepodloženosti výše způsobené škody a k ní se vztahujícího úmyslného zavinění. Poukaz na absentující důkazní podklady je pouze obecné povahy bez návaznosti na příslušné hmotně právní ustanovení. Navazující námitka nedostatku dovolatelova zaviněného způsobení škody se opírá o zpochybněný skutkový základ. Je nezbytné vycházet z opatřených skutkových zjištění a zvažovat správnost na jejich podkladě přijatých právních závěrů. Ty nemohou být zpochybněny obecným odkazem na obchodně právní stránku s poukazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV ÚS 564/2000. Opatřená skutková zjištění přesvědčivě vypovídají o dovolatelových trestních aktivitách, spojených s odčerpáváním finančních prostředků z majetkové podstaty jím řízené obchodní společnosti, jakož i o jejich výhradně formálním zastřešení za pomocí institutů práva obchodního. V daném případě na straně dovolatele nešlo o jednání podřaditelné pod charakteristiku činnosti ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, a obchodně právní stránka věci nebyla jiné než fiktivní povahy. S úspěchem nelze použít ani odkaz na možnost posouzení jeho jednání ve smyslu jeho případné trestní odpovědnosti za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, event. § 255a tr. zák. I když dovolatel přímo nezpochybnil naplnění znaku cizí svěřená věc ve smyslu § 248 tr. zák., část argumentace jeho dovolání posuzována bez návaznosti na požadavek změny skutkových zjištění umožňuje tolerovat i tento způsob věcného naplnění použitého dovolacího důvodu. Jeho opodstatněnosti však přisvědčit nelze právě s odkazem na výstižný a věcně vyčerpávající výklad odvolacího soudu, vztahující se jak k obecnému majetkovému postavení společníků obchodních společností a zcela odmítající úvahu o možnosti použití majetku společnosti k soukromým účelům jejího majoritního vlastníka, v jehož postavení se dovolatel v rozhodné době nacházel. Konečně ani zbývající okruh dílčích dovolatelových námitek, který zpochybňuje správnost úvah soudů obou stupňů zejména k okolnostem převodu předmětné akciové společnosti z hlediska její finanční bilance, způsobu a důvodech dovolatelova hospodaření po jejím převzetí, jakož i hodnocení skutečné role svědků Š. a P., není sto zvrátit správný právní závěr o dovolatelově jednání ve smyslu § 248 tr. zák. a v tam předepsané formě zavinění. Pokud dovolatel bez jakéhokoliv vlastního kapitálu finančně zatížil již tak problematicky prosperující poškozenou akciovou společnost již při jejím převzetí a ve snižování jejího jmění systematicky pokračoval přisouzeným způsobem hospodaření, ke kterému si z pozice své funkce vytvořil optimální předpoklady a pokud jeho další jednání bylo zaměřeno již jen na zajištění důkazního podkladu k jím tvrzenému opaku skutečného stavu věci, jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Ze shora uvedených důvodů považuje uplatněné námitky, jejichž převažující část již byla zákonu odpovídajícím způsobem vyřešena před soudy obou stupňů, za zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.

Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Jak vyplývá z vyslovených námitek, převážná část dovolání spočívá v konstatování obviněného, že v průběhu dokazování vyšlo najevo, že nedošlo ke vzniku škody, a proto není splněn zákonný znak přisvojení si cizí věci a ani úmysl takový trestný čin spáchat, v kritice procesního postupu odvolacího soudu ohledně předložení dokladů o vyplacení záloh na nákup obilí a kukuřice, konstatování absence souvislosti mezi ním a svědky Š. a P., polemice se závěry soudu ohledně ekonomické situace společnosti, polemice se závěry soudů učiněnými na základě svědecké výpovědi svědkyně L., objasňování důvodnosti přijímání plateb za dodané zboží v hotovosti a pořízení vozidla zn. Mercedes pro obchodní potřeby společnosti, jakož i ve zpochybnění závěru soudu o odvozu účetnictví. Z uvedené argumentace teprve dovozuje, že nedošlo k naplnění znaku trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., neboť soudy v předchozím řízení nebyla spolehlivě určena výše škody na základě příslušných obchodně právních a účetních předpisů a tím došlo k porušení zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces a současně nebylo prokázáno, že svým jednáním si přisvojil hotové peníze společnosti.

Nelze však přehlédnout, že nalézací soud dospěl ke skutkovému závěru zcela odlišnému od výše popsaného tvrzení dovolatele, vyjádřenému ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, který odvolací soud potvrdil, a to že obviněný jako předseda představenstva a majoritní vlastník a. s. G. H. D. využil svého postavení a přebíral konkrétně vyčíslené finanční částky, které nenechával zaúčtovat do účetnictví společnosti nebo jejich využití pro účely společnosti nedoložil a použil je pro vlastní potřebu.

Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění se závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

Nejvyšší soud tedy k části dovolání musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.

K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, v níž dovolatel formuloval poněkud obecně námitku, podle níž, pokud se dopustil svým jednáním trestné činnosti, mohlo jít pouze o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, popř. § 255a tr. zák. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.

K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:

Pro posouzení naplnění uplatněného dovolacího důvodu je zásadní fakt, že dovolatel citovanou námitku ohledně právní kvalifikace skutku nijak blíže nekonkretizoval, a to zejména uvedením, k naplnění kterých znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu podle jeho názoru nedošlo.

Pokud jde o vztah skutkových podstat trestných činů zpronevěry podle § 248 tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, popř. § 255a tr. zák., Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 21/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek části trestní, podle kterého ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení § 255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Jestliže si tedy pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.

Jelikož tedy dovolatel svou námitku ohledně vadnosti užité právní kvalifikace neodůvodnil, Nejvyšší soud po jejím posouzení může toliko konstatovat, že skutková zjištění nalézacího soudu, uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku a popsaná výše, zcela odpovídají zákonným znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., tedy že je lze posoudit jako přisvojení si cizí věci, která byla obviněnému svěřena a způsobení takovým činem škody velkého rozsahu.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. srpna 2005



Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch