11 Tdo 683/2007
Datum rozhodnutí: 30.11.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 683/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2007, sp. zn. 67 To 400/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 35/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. května 2006, sp. zn. 21 T 35/2005, byl obviněný M. H. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle § 37 tr. zák. soud upustil od uložení souhrnného trestu (vzhledem ke sbíhající se trestné činnosti z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. prosince 2003, sp. zn. 1 T 52/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2004, sp. zn. 9 To 194/2004), neboť shledal uložený trest dostatečným. Současně soud uznal spoluobviněného R. B., vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu dvou roků.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 15. 5. 2002 v P., v místě sídla autobazaru A. M., s. r. o., po předchozím jednání mezi obžalovanými (tj. M. H. a R. B.) a S. O., ohledně kterého bylo vedeno samostatné trestní stíhání, uzavřel obžalovaný R. B. s poškozenou společností C. L. s. r. o., nyní C. F., a. s., prostřednictvím obžalovaného M. H., jakožto osoby oprávněné sjednávat smlouvy pro účel finančního leasingu za společnost A. M. s. r. o., leasingovou smlouvu, jejímž předmětem bylo osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Omega 2.0 GL, v časové hodnotě dle znalce ve výši 50 900,- Kč, kdy kupní hodnota vozidla byla obžalovaným M. H. určena na částku 94 000,- Kč a zároveň jím byl vystaven příjmový doklad na částku 37 600,- Kč, která měla být uhrazena v hotovosti jakožto záloha na předmětné vozidlo obžalovaným B., k čemuž však ve skutečnosti nedošlo a o nezaplacenou akontaci byla uměle navýšena skutečná hodnota vozidla, kdy smlouvu obžalovaný R. B. uzavíral, ačkoliv věděl, že vozidlo užívat nebude, nýbrž jej předá S. O. a vozidlo pak obžalovaný M. H., na žádost obžalovaného R. B., předal S. O., který jej následně prodal za částku 11 000,- Kč na autovrakovišti v P., přičemž obžalovaný R. B. nezaplatil žádnou ze sjednaných 24 měsíčních splátek ve výši po 3 842,- Kč a tímto jednáním byla způsobena společnosti C. F., a. s. škoda ve výši 56 400,- Kč, rovnající se částce vyplacené společnosti A. M. s. r. o. poškozenou společností.

K odvolání obviněného M. H. rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 5. února 2007, sp. zn. 67 To 400/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně M. H. zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 24. února 2005, sp. zn. Zt 1051/2003, pro skutek shora popsaný, v němž byla státní zástupkyní spatřována pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť dospěl k závěru, že označený skutek není trestným činem. V části ohledně obviněného R. B. zůstal rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. H. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně předně uvedla, že se v podstatě ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nezahrnuje ve vztahu k osobě obviněného M. H. všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák., nicméně pokud soud dále dospěl k závěru, že posuzovaný skutek není trestným činem, potom toto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný zprostředkoval R. B. uzavření leasingové smlouvy na osobní automobil. Jelikož R. B. neměl v rozhodné době dostatečné množství finančních prostředků k úhradě akontace, vystavil obviněný na odpovídající částku příjmový doklad, a tím o tuto částku (37 600,- Kč) uměle navýšil celkovou cenu vozidla. Podle znaleckého posudku z oboru ekonomika ceny a odhady motorových vozidel přitom časová cena vozidla byla 50 900,- Kč, čemuž koresponduje i výpověď svědka S. O., který uvedl, že vozidlo bylo autobazarem nabízeno za cenu kolem 50 000,- Kč. Obviněný M. H. tak umělým navýšením ceny vozidla o fakticky neuhrazenou akontaci ve výši 37 600,- Kč uvedl v omyl leasingovou společnost, do jejíhož vlastnictví přešlo vozidlo uzavřením leasingové smlouvy. V důsledku svého omylu potom leasingová společnost poukázala na účet autobazaru peněžní částku ve výši 56 400,- Kč, čímž byla autobazaru fakticky uhrazena cena vozidla, aniž by musel vymáhat peněžní částku po R. B. Leasingové společnosti je sice lhostejné, zda byla akontace na vozidlo uhrazena, ale pouze v případě, kdy cena vozidla odpovídá realitě, a hodnota vozidla není podstatně nižší než deklarovaná cena. Z tohoto pohledu již není vědomost obviněného o úmyslu obviněného R. B. neplatit leasingové splátky rozhodující. Totožnost skutku přitom zůstává s ohledem na totožnost jednání a následku zachována. Pokud jde o právní kvalifikaci, přiléhavější by bylo kvalifikovat skutek jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., taková právní kvalifikace ovšem nepřichází s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius v úvahu.

Proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze v části, v níž byl obviněný M. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelkou namítané vady nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatelka formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, její dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo zejména v důsledku nesprávného způsobu zhodnocení výsledků provedeného dokazování. Konkrétně dovolatelka napadá vadné závěry odvolacího soudu vztahující se k nadhodnocení celkové ceny vozidla o neuhrazenou akontaci ve výši 37 600,- Kč, učiněné v důsledku nesprávného hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika ceny a odhady motorových vozidel a výpovědi svědka S. O. Pokud dovolatelka namítala, že skutek obviněného je trestným činem, neboť obviněný fakticky uvedl nadhodnocením ceny vozidla poškozenou leasingovou společnost v omyl, který vedl k majetkové dispozici ve prospěch autobazaru, je zřejmé, že i tyto její námitky se opírají výhradně o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.

Na základě obsahu spisu je však třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soud po zhodnocení provedených důkazů učinil, a následným právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Odvolací soud pak své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházel přitom zejména z výpovědí obviněných M. H. a R. B., svědeckých výpovědí S. O., J. K. a M. L., a dále též z listinných důkazů (leasingové smlouvy ze dne 15. 5. 2002, všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti C. L., s. r. o., příjmového dokladu ze dne 15. 5. 2002, směnky vystavené dne 15. 5. 2002 obviněným R. B. na částku 37 600,- Kč, předávacího protokolu ze dne 15. 5. 2002, faktury ze dne 21. 5. 2002 a potvrzení o výši příjmů obviněného R. B.). Oproti soudu prvního stupně ovšem dospěl odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí k závěru, že zjištěný skutek není ve vztahu k jednání obviněného M. H. pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ale ani jiným trestným činem, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný M. H. věděl, že R. B. uzavřel leasingovou smlouvu v úmyslu leasingové splátky neplatit a vozidlo předat třetí osobě (S. O.). V tomto směru se nepodařilo uspokojivě vyvrátit obhajobu obviněného, že pouze jednal v rámci svého zmocnění, když zprostředkoval pro odsouzeného R. B. uzavření leasingové smlouvy na vozidlo, a že výsledek posouzení kupní ceny předmětného vozidla a případné odsouhlasení návrhu leasingové smlouvy nemohl nijak ovlivnit, neboť toto bylo plně v kompetenci poškozené leasingové společnosti. Dovolatelka ostatně závěry odvolacího soudu ohledně nedostatku vědomosti obviněného ve vztahu k trestné činnosti R. B. ani nijak nenapadala. Nejvyšší soud tak k tomu pouze podotýká, že pokud odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že posuzovaný skutek není z výše popsaných důvodů trestným činem, byly jeho úvahy ohledně úplnosti a správnosti popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně s akcentací na respektování zásady zákazu reformace in peius již v podstatě nadbytečné, a navíc nejsou ani na místě.

Jak již bylo výše řečeno, pokud dovolatelka namítala, že podstata trestného jednání obviněného spočívala v podstatě v tom, že uvedl leasingovou společnost v omyl, když uměle navýšil skutečnou cenu vozidla o neuhrazenou akontaci ve výši 36 700,- Kč, a tím vyvolal majetkovou dispozici leasingové společnosti ve prospěch společnosti A. M., s. r. o., tak tato její námitka vychází z odlišných skutkových závěrů, než které ve věci učinil odvolací soud, jenž se v tomto směru ostatně ani nijak podstatně neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud, vycházeje zejména z výpovědi svědka J. K. (zaměstnance poškozené společnosti C. L., s. r. o., později C. F., a. s.), k této otázce uzavřel, že v posuzovaném případě poskytl obviněný poškozené leasingové společnosti ke schválení leasingové smlouvy veškeré potřebné podklady včetně dokladu o výši příjmu spoluobviněného R. B., na jejichž základě dospěla sama leasingová společnost k závěru, že se nabízená kupní cena vozidla (94 000, Kč) nijak nevymyká jeho hodnotě, a tuto cenu akceptovala. Znalecký posudek na hodnotu předmětného vozidla byl v posuzované věci vyhotoven až s odstupem dvou let a bez toho, aniž by měl znalec vozidlo fyzicky k dispozici. Zda a případně v jaké výši uhradil R. B. společnosti A. M., s. r. o., na předmětné vozidlo akontaci, nemělo na schválení leasingové smlouvy žádný vliv. Jinak řečeno, i v případě, že by obviněný M. H. nepředložil poškozené leasingové společnosti doklad o tom, že byla uhrazena akontace na vozidlo, leasingová společnost by odsouhlasila návrh leasingové smlouvy na základě ostatních předložených dokladů. Rovněž způsob, jakým byla akontace uhrazena (na její úhradu nechal obviněný R. B. vystavit směnku), se nijak nevymykal obvyklým platebním postupům ve společnosti. Obhajobu obviněného v tomto směru potvrdil svou výpovědí M. L. - vlastník společnosti A. M., s. r. o. Ostatně i dovolatelka připouští, že otázka zda a jakým způsobem spoluobviněný R. B. uhradil společnosti A. M., s. r. o. akontaci ve výši 37.600 Kč, která byla odečtena z kupní ceny 94.000,- Kč je nerozhodná. Je tedy zřejmé, že se odvolací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2007



Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík