11 Tdo 667/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250b odst. 1,4 písm. b) tr. zák.



11 Tdo 667/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 dovolání podané obviněným R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 8 To 179/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 39/2010 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R. S.
o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 17 T 39/2010, byl obviněný R. S. uznán vinným v bodě 1 pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1, 2 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) a v bodech 2 a 3 organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a), § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., za které byl podle § 250b odst. 4 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné A. S. a o povinnosti obou obviněných nahradit škodu poškozené Stavební spořitelně České spořitelny, a. s.

Podle skutkových zjištění se obviněný a spoluobviněná A. S. dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že

1. dne 22. 10. 2007 ve Z. uvedla E. S., jejíž trestní stíhání bylo vedeno samostatně, v žádosti o úvěr, že je zaměstnána jako asistentka u firmy Finanční a leasingová, s. r. o., Brno, s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 17.965,- Kč, ačkoli u této firmy nebyla nikdy zaměstnána a neměla uvedený příjem, když byla v předmětné době bez zaměstnání, kdy k žádosti doložila i zfalšované potvrzení o tomto zaměstnání a příjmu, na základě čehož s ní pak poškozená Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská č. 1632/180, Praha, dne 26. 10. 2007 uzavřela Smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke stavebnímu spoření č. ............ a byl jí poskytnut úvěr ve výši 300.000,- Kč za účelem rekonstrukce bytu, kdy tento úvěr vyčerpala tak, že dne 1. 11. 2007 předložila poškozené nepravdivou fakturu č. ............ze dne 31. 10. 2007 na částku 313.535,- Kč, údajně vystavenou společností RENOV, s. r. o., se sídlem Znojmo, Dolní Česká 6, na základě čehož jí byl přiznaný úvěr ve výši 300.000,- Kč zaslán na její účet, přičemž původně sjednané splátky zpočátku pravidelně nehradila a poškozené tak způsobila škodu nejméně v uvedené výši, přičemž E. S. se na doporučení jiné osoby zkontaktovala s obviněným R. S., neboť v té době neměla příjem a potřebovala finanční prostředky na rekonstrukci z úvěru ve výše uvedené výši, kdy obviněný R. S. o nemožnosti E. S. splácet případný úvěr věděl, této nesdělil, že za těchto podmínek nelze úvěr vyřídit, avšak i nadále se jmenovanou jednal i v součinnosti s J. O., jenž byl externí spolupracovník poskytovatele úvěru, tedy utvrdil E. S. o tom, že je reálné úvěr získat, přičemž i s vědomím obviněného R. S. musely být zajištěny minimálně zfalšované doklady o příjmu, což musel předpokládat, neboť sám v té době měl příjem i z poskytování finančních produktů, když za uvedenou činnost obdržel od E. S. finanční odměnu,
2. dne 17. 1. 2008 ve Z. uvedla obviněná A. S. v žádosti o úvěr, že je zaměstnána jako obchodní zástupce u firmy A. D. R. F., s. r. o., Kobeřice u Brna, s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 19.380,- Kč, ačkoli u této firmy nebyla nikdy zaměstnána a neměla uvedený příjem, když v uvedené době byla na mateřské dovolené, kdy k žádosti doložila i zfalšované potvrzení o tomto zaměstnání a příjmu, na základě čehož s ní pak poškozená Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská č. 1632/180, Praha, dne 30. 1. 2008 uzavřela Smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke stavebnímu spoření č. ...................... a byl jí poskytnut úvěr ve výši 300.000,- Kč za účelem rekonstrukce bytu, kdy od počátku neměla v úmyslu žádný byt rekonstruovat, přičemž tento úvěr vyčerpala tak, že ve dnech 13. 2. 2008 a 15. 2. 2008 předložila poškozené nepravdivé faktury č. ..... ze dne 8. 2. 2008 na částku 175.000,- Kč a č. ...... ze dne 8. 2. 2008 na částku 160.067,- Kč, obě údajně vystavené společností MMM Trading, s. r. o., se sídlem Starobrněnská 14, Brno, na základě čehož jí byl poskytnutý úvěr ve výši 300.000,- Kč zaslán na jí uvedený účet, a poškozené tak způsobila škodu nejméně v uvedené výši, přičemž obviněný R. S. vědom si nemožnosti obviněné A. S. úvěr splácet, tuto od žádosti neodradil, byl s ní i nadále v kontaktu a instruoval ji v dalších krocích, dále byl v kontaktu i s J. O., externím spolupracovníkem poskytovatele úvěru, za kterým ji zavedl, přičemž veškeré zfalšované doklady - tj. potvrzení o zaměstnání i obě faktury musely být s vědomím R. S. opatřeny, za což po poskytnutí úvěru obdržel od obviněné S. za jeho vyřízení úplatu ve výši 80.000,- Kč,
3. v neupřesněné době od 4. 1. 2008 do dne 3. 3. 2008 ve Z., v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, obviněný R. S. v postavení externího spolupracovníka poškozené Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská č. 1632/180, Praha, a s oprávněním sepsat smlouvy za tuto stavební spořitelnu se zájemci, přemluvil A. S. k padělání několika podpisů - s textem podpisu Č. , a když s tím A. S. souhlasila, podepsala postupně s vědomím, o jaké dokumenty se jedná, žádost o poskytnutí úvěrového produktu, smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření, podpisové vzory, 2x příkaz k provedení platby, a poté prostřednictvím těchto padělaných dokladů R. S. dne 3. 3. 2008 uzavřel na jméno nepřítomné, ale existující osoby M. Č., smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 300.000,- Kč ke smlouvě o stavebním spoření č. ............, kdy tuto smlouvu R. S. uzavřel přesto, že M. Č., o uzavření této smlouvy nevěděl, nežádal o ni a nevyslovil s jejími podmínkami souhlas, ke smlouvě přiložil nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, vystavené na osobu M. Č. od údajného zaměstnavatele Č. S., přičemž na základě výše uvedené smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření pak poškozená poskytla úvěr ve výši 300.000,- Kč, který R. S. odčerpal tak, že poškozené předložil ve dnech 11. 3. 2008 a 14. 3. 2008 příkazy k provedení plateb a nepravdivé faktury č. ....... a č. ....... na částky 192.385,- Kč a 138.430,- Kč, obě údajně vystavené firmou MMM Traiding, s. r. o., a to za opravu nemovitosti M. Č., na základě čehož poukázala poškozená na bankovní účet, jenž R. S. uvedl do příkazu o provedení platby, částku 300.000,- Kč, kdy tato celková částka nebyla doručena firmě MMM Traiding, s. r. o., ale byla z uvedeného účtu vybrána v hotovosti a předána obviněnému S., jenž pak tyto finanční prostředky použil pro vlastní blíže nezjištěné účely, a poškozené tak obvinění způsobili škodu nejméně v uvedené výši. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 8 To 179/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Marty Ptáčkové, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle obviněného rozhodnutí o jeho vině bylo vybudováno na základě nesprávného hodnocení skutkového děje, soudy se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou. Jeho jednání neodpovídá běžným případům pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu ani organizátorství tohoto trestného činu, nebylo prokázáno, že by někomu opatřoval falešná potvrzení o zaměstnání nebo jiné doklady nebo že by měl povědomí o tom, že žadatel o úvěr je bez zaměstnání. Bylo bez pochyb zjištěno, že obviněný nevyřizoval úvěry ze stavebního spoření a žadatele odkazoval na pana J. O.

Za pachatele trestného činu ve smyslu účastenství podle obviněného nelze považovat zprostředkovatele při uzavírání úvěrové smlouvy, který se podílí na jejím uzavírání např. shromažďováním podkladů od žadatele. Podle obviněného nebylo bez pochybností prokázáno, že by on sám opatřil padělané nebo nepravdivé údaje na dokladech nebo je dokonce sám zfalšoval. Skutek pod bodem 3 nemůže být podle jeho názoru trestným činem úvěrového podvodu pro absenci subjektu tohoto trestného činu. Pachatelem tohoto trestného činu může být podle obviněného pouze účastník úvěrové smlouvy. Pokud účastník úvěrové smlouvy smlouvu nepodepsal a sám neuvedl nepravdivé údaje, pak má obviněný za to, že jej nelze uznat vinným organizátorstvím k tomuto trestnému činu, neboť chybí hlavní pachatel. Obviněný dále zdůraznil, že formuláře žádostí o úvěry nevyplňoval on, pouze je převzal a doručil České spořitelně, což bylo základem jeho zprostředkovatelské činnosti. Nevěděl při tom, že žadatelé o úvěr nejsou zaměstnáni a údaje o příjmech jsou fiktivní. Nakonec obviněný uvedl, že napadá i uložený nepodmíněný trest, neboť byly podle jeho názoru porušeny zásady pro ukládání trestu. Skutečnost, že se k trestné činnosti nepřiznává, mu nelze přičítat k tíži.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 8 To 179/2012, a také rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 17 T 39/2010, a dále postupoval podle § 265 l tr. ř.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že většina obviněným uplatněných námitek deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. To platí především pro tvrzení, že se soudy nevypořádaly s obhajobou obviněného, že nesprávně zjistily skutkový stav a nesprávně hodnotily důkazy. Platí to i pro námitky, podle kterých nebylo prokázáno, že by obviněný opatřoval falešná potvrzení, měl povědomí o tom, že žadatelé o úvěr jsou bez zaměstnání nebo že doklady jsou padělané atd. Z těchto v zásadě skutkových námitek nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Relevantně uplatněnou však není podle státního zástupce ani námitka směřující proti výroku o trestu. Otázka přiměřenosti trestu není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není však dovolacím důvodem ani podle jiného ustanovení § 265b tr. ř., např. tedy ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo odpovídající trestní sazbu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje obecný hmotně právní dovolací důvod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem, který se uplatní jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Ze vzájemného vztahu zmíněných ustanovení, resp. z jejich konstrukce logicky vyplývá, že výrok o trestu lze napadat pouze takovými hmotně právními námitkami, které jsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, dle kterého by otázka pouhé přiměřenosti trestu, měla být zahrnuta dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by zcela popřel smysl existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uložení nepřípustného druhu trestu, jakož i jeho vyměření mimo odpovídající trestní sazbu by totiž při tomto výkladu bylo vždy možno podřadit pod jiné nesprávné hmotně právní posouzení dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v důsledku toho by dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ztratil veškerý smysl. Stal by se nadbytečným.

Další námitky obviněného, dle kterých nemůže být účastníkem na trestném činu úvěrového podvodu zprostředkovatel při uzavírání úvěrové smlouvy a pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být pouze účastník úvěrové smlouvy, jsou sice podle státního zástupce námitkami uplatněnými relevantně, nejsou však důvodné. Pachatelem, a tím spíše i pouhým účastníkem na trestném činu úvěrového podvodu může totiž být v zásadě kdokoliv, kdo se podílí na sjednávání úvěrové smlouvy, bez ohledu na to, zda jde o podílení se bezprostřední či zprostředkované. K naplnění skutkové podstaty tohoto deliktu se znak speciálního subjektu nežádá. To podle státního zástupce vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tdo 1257/2011 či 6 Tdo 1290/2009).

Dovolání obviněného shledává státní zástupce zjevně neopodstatněným, proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Z tohoto výkladu je patrné, že část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění, která jsou podle něj neúplná, a uvádí, že nebyly hodnoceny důkazy směřující v jeho prospěch.

Pod uvedený, ale ani jiný dovolací důvod nespadá ani námitka údajného porušení zásad pro ukládání trestu. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily.

Za relevantně uplatněnou, avšak zjevně neopodstatněnou, lze považovat námitku obviněného, podle které nelze za účastníka trestného činu úvěrového podvodu považovat zprostředkovatele při uzavírání úvěrové smlouvy, který se na něm podílí např. shromážděním podkladů od žadatele. Je však třeba dodat, že obviněný tento svůj názor nijak nezdůvodňuje, pouze jej doplňuje výčtem skutkových zjištění, která podle něj nebyla prokázána bez pochybností, ačkoli z napadeného rozhodnutí a rozsudku soudu prvního stupně vyplývá něco jiného. Vzhledem k takovému nedostatku relevantní argumentace nezbývá než konstatovat, že zprostředkovatele jistě za účastníka na trestném činu úvěrového podvodu za určitých okolností považovat lze a takové okolnosti nastaly, jak je patrné z napadeného rozhodnutí, právě v případě obviněného. Mezi výše citovanými skutkovými zjištěními, k nimž dospěl nalézací soud, a jejich právním posouzením, neshledává Nejvyšší soud rozpor vytýkaný dovolatelem.

Rovněž námitka, že skutek pod bodem 3 nemůže být trestným činem úvěrového podvodu pro absenci subjektu tohoto trestného činu, tedy hlavního pachatele, byla uplatněna relevantně v rámci zvoleného dovolacího důvodu, avšak je zjevně neopodstatněná. Podle obviněného může být pachatelem trestného činu jen účastník úvěrové smlouvy, což však není v praxi obecně přijímaný názor. Soudní judikatura se naopak přiklání k názoru, že takto úzce skutkovou podstatu trestného činu vykládat nelze. Za pachatele lze považovat například i osobu, která jedná za věřitele (srov. č. 37/2010 Sb. rozh. tr.). Navíc obviněný za účastníka úvěrové smlouvy pokládá M. Č., který smlouvu sám nepodepsal, naznačuje tak, že zde žádný hlavní pachatel není. Jednak M. Č. účastníkem smlouvy být nemohl vzhledem k tomu, že o celé záležitosti ani nevěděl a došlo pouze ke zneužití jeho osobních údajů, což však není relevantní, jak bylo výše uvedeno. Především ale soudy za hlavní pachatelku v bodě 3 rozsudku označili spoluobviněnou A. S. (což obviněný jaksi pomíjí) a tomuto závěru nelze nic vytknout. Námitka obviněného, že zde chybí hlavní pachatel, tak postrádá logiku.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného R. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2013


Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch