11 Tdo 667/2011
Datum rozhodnutí: 23.06.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.



11 Tdo 667/2011-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 dovolání podané obviněným P. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 2 To 72/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 4/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. P. K.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 42 T 4/2010, byl P. P. K. uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) a braní rukojmí podle § 234a odst. 1 tr. zák. a podle § 234 odst. 1 (správně má být odst. 2) tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to plynové expanzní pistole, loveckého nože a obvazového materiálu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit způsobenou škodu ve výši 13.394,- Kč poškozené Komerční bance, a. s.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
1. dne 16. 12. 2009 v době kolem 10.10 hodin v P., přišel po dohodě z předchozího dne do pobočky Komerční banky, a. s., za pracovnicí H. L. na schůzku, která se měla týkat údajného vyřízení jeho podnikatelského úvěru, k jednání přizval i ředitelku pobočky ing. M. K., kdy po jejím příchodu do kanceláře uvedl, že požaduje tři miliony korun, na to povytáhl z kapsy kabátu zde uloženou pistoli a ředitelce předal látkovou tašku na vložení hotovosti, když tato opustila kancelář, H. L. nařídil v klidu sedět, než přinesou peníze, následně po příchodu náměstka ředitelky L. J. do místnosti a jeho ujištění, že peníze se připravují, reagoval odpovědí, že v případě nepředání peněz bude pracovnice banky zastřelena a odnese to její rodina a děti, vyhrožoval odpálením bomby umístěné na pobočce banky, po převzetí finanční hotovosti nechal zkontrolovat, zda mezi bankovkami není umístěna nástraha a následně zjistil, že banka je monitorována policejními hlídkami,
2. dne 16. 12. 2009 v době nejméně od 10.30 hodin do 14.08 hodin v P., , na pobočce Komerční banky, a. s., poté, co zjistil, že pobočka je monitorována policejními hlídkami, znemožnil volný odchod z kanceláře č. 001 pracovnici banky H. L. s cílem donutit policii, aby mu umožnila bezproblémový odchod z objektu a na místo přistavila vozidlo, kterým by mohl odjet, když H. L. věděla, že je ozbrojen, a z obavy použití zbraně se nepokusila odejít, přičemž ještě před započetím telefonní komunikace s policejní vyjednavačkou a jeho příslibu nepoužití násilí ve směru k zadrženým ženám vyslal ředitelku banky, aby zařídila odchod policie, čehož využila k opuštění pobočky, H. L. nadále v kanceláři ponechal, když jí zátarasem dveří do kanceláře znemožnil volný odchod, a po opakovaných telefonátech s policejní vyjednavačkou a domluvě na odchodu z banky, přistavení vozidla a výměně H. L. za policejní vyjednavačku v době kolem 14.08 hodin kancelář opustil a v hale banky byl zadržen policií i s finanční hotovostí ve výši 3.000.000,- Kč, která byla vrácena Komerční bance, a. s. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 2 To 72/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Andrey Šnytové dovolání, kterým napadl jeho zamítavý výrok v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že společenskou nebezpečnost jeho jednání nelze považovat za vysokou, soud nepřihlédl k polehčujícím okolnostem podle § 33 písm. a), c), d), f), g) a ch) tr. zák. Zejména pak nezohlednil motiv, který obviněného ke spáchání trestné činnosti vedl, nehodnotil, zda jednal dobrovolně, že byl vydírán. O trestním oznámení existuje řada důkazů, ke kterým soud nepřihlédl.

Dále obviněný namítá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako dokonané trestné činy, neboť byl zadržen v prostorách banky a finanční hotovost pobočku neopustila. Nemohl proto způsobit značnou škodu. Pracovníci banky měli peníze stále pod kontrolou a navíc zde byla Policie České republiky.

Obviněný také namítá, že byl orgány činnými v trestním řízení několikrát zkrácen na svých právech. Po skončení přípravného řízení mu nebylo umožněno seznámení s výsledky vyšetřování. Dne 11. 2. 2010 byl vyslýchán bez obhájce.

Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, nebo aby obviněnému uložil mírnější trest nikoli nepodmíněný.

V rámci lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný doplnil prostřednictvím své obhájkyně dovolání o další tvrzení vztahující se k procesu dokazování a k průběhu přípravného řízení. Uvádí zde, že mu byla Policií České republiky kontrolována korespondence s jeho právním zástupcem, že nebyly staženy videozáznamy z křižovatky B. a K., bylo bagatelizováno šetření uvedené SPZ vozu, který nezastavil . Obviněný dále poukázal na rozpory ve výpovědích svědkyň ohledně barvy pistole a jejího umístění. Rozpor nachází i ve výpovědích vyjednavaček ohledně doby propuštění ředitelky pobočky. Namítá také nevyslechnutí některých svědků.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vysvětlila podstatu obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedla, že těmto důvodům neodpovídají námitky procesního charakteru vyjadřující nesouhlas obviněného s rozsahem a způsobem provedení dokazování včetně hodnocení provedených důkazů. Podle dostupných spisových materiálů pak podle ní nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Námitka obviněného ohledně nesprávného právního posouzení jeho jednání jako dokonaného trestného činu loupeže není opodstatněná, neboť tento čin je dokonán již užitím pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zmocněním se věci je tento trestný čin dokončen.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že většina námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Navíc zde obviněný převážně opakuje tvrzení, se kterými se již vypořádaly soudy obou stupňů, aniž by přitom polemizoval s jejich závěry. Na skutkovém základě je založena i námitka nízké společenské nebezpečnosti jednání obviněného a nepřihlédnutí k motivu jeho jednání, resp. že byl k němu donucen. Zde totiž obviněný vychází z jiného skutkového stavu, než v řízení vyšel najevo, přičemž je třeba říci, že soudy se obhajobou obviněného spočívající ve vydírání zabývaly, ta se však nepotvrdila. Hodnotily také dobu, která měla od údajného vydírání uplynout, a možnosti obviněného řešit takovou situaci jiným způsobem. Zabývaly se i otázkou případné krajní nouze a jejich závěry nebudí žádné pochybnosti. Totéž platí i ohledně námitek údajného nedodržení procesních postupů. Námitka nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, navíc je zčásti založena na jiných skutkových okolnostech a také je třeba říci, že se soudy otázkou, zda obviněnému polehčují zde vyjmenované okolnosti, zabývaly.

Za jedinou námitku odpovídající dovolacímu důvodu lze označit názor obviněného, že neměl být uznán vinným dokonanými trestnými činy. Ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu braní rukojmí obviněný tuto výhradu nijak nespecifikoval. Co se týče trestného činu loupeže, v základní skutkové podstatě je tento čin dokonán, jak uvádí státní zástupkyně, již tím, že obviněný užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by se jí skutečně následně zmocnil. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je však nutné, aby se pachatel zmocnil věci, jejíž hodnota dosahuje 500.000,- Kč. Pakliže by se to obviněnému z nějakého důvodu nepodařilo, např. proto, že napadený měl u sebe menší částku, nebo se mu nepodařilo věc odejmout, bylo by nutno jeho jednání kvalifikovat jako pokus uvedeného trestného činu (srov. č. 2/1980 Sb). To se však v posuzovaném případě nestalo. Nelze naprosto souhlasit s obviněným, že finanční částka zůstala pod kontrolou pracovníků banky. Peníze byly obviněnému předány, obviněný měl u sebe zbraň a vyhrožoval smrtí pracovnice. Policie sice budovu monitorovala, ale během několika hodin nebylo jasné, jak se situace vyvine, rozhodně se nedalo považovat za předem jisté, že obviněný bude zadržen. Výhrůžky obviněného směřovaly po celou dobu k tomu, že si peníze ponechá a opustí pobočku banky. V žádném případě jeho jednání neumožňovalo pracovníkům banky s penězi volně disponovat, vrátit je do sejfu a podobně. Lze tedy uzavřít, že obviněný peníze skutečně převzal, tedy se jich zmocnil a dokonal trestný čin loupeže v kvalifikované skutkové podstatě.

Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný odkázal na druhou alternativu citovaného ustanovení ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za situace, kdy námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011 Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch