11 Tdo 639/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 285 odst. 1 tr. zákoník, § 283 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 639/2015-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 dovolání podané obviněným K. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 9 To 397/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 130/2014 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného K. S.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 3 T 130/2014, byl obviněný K. S. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že ačkoli byl minimálně srozuměn s tím, že konopí je omamnou látkou a jeho účinná látka, delta-9-tetrahydrokanabinol, je psychotropní látka, s nimiž není oprávněn volně nakládat, neboť jsou uvedeny v příloze 3 a 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění novel, přesto v blíže nezjištěné době, nejpozději do svého zadržení policejním orgánem v 16.15 hod. dne 24. 2. 2014 v místě svého bydliště v bytě č. v přízemí bytového domu v P. v ul. Z. Z. , bez příslušného povolení tzv. in-door způsobem, tj. v přenosném pěstebním Homeboxu vybaveném elektroinstalací zajišťující automaticky nastavitelné hodnoty teploty, světla a odsávání, a s manuální obsluhou regulace vzdušné vlhkosti a zavlažování, vypěstoval nezjištěný počet rostlin konopí, které následně sklidil a usušil a sušinu o celkové hmotnosti 72,854 gramů, která obsahovala celkem 9,12 gramů delta-9-THC, uchovával ve sklenicích a plastových nádobách.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 9 To 397/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Mikeštíka. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný se domnívá, že měl být zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů nebo měl být uznán vinným nejvýše přečinem nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle§ 285 odst. 1 tr. zákoníku a měl mu být uložen mírnější trest, popř. měla být věc postoupena jinému orgánu k řízení o přestupku. Podle obviněného byly důkazy proti němu získány v rozporu se zákonem. Rozhodující důkazy byly získány domovní prohlídkou dne 24. 2. 2014, která však neměla být vůbec nařízena, neboť k tomu nebyl důvod. Trestní stíhání obviněného navíc bylo zahájeno až dne 3. 6. 2014 a až tehdy mu tím pádem bylo umožněno nahlédnout do spisu. Vydání příkazu k domovní prohlídce dosáhli policejní orgán a státní zástupce tím, že zjištění policejního orgánu záměrně zveličili v neprospěch obviněného. Soudy se vůbec nezabývaly tím, jakým způsobem policejní orgán získal informace, které měly zakládat podezření o páchání trestné činnosti. Obviněný pak ve svém obsáhlém dovolání citoval z úředních záznamů policejního orgánu založených ve spise, načež ke každému jednotlivému zjištění (okna bytu při každém šetření zakrytá žaluziemi, sdělení sousedky, že v bytě nikdo trvale nebydlí, stopy hlíny na chodbě, pach konopí u dveří bytu, spotřeba elektrické energie atd.) konstatoval, že nemůže být důvodem k nařízení domovní prohlídky. Stejně tak obviněný nesouhlasí s provedením domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu.
Ve druhé části svého dovolání pak obviněný obsáhle citoval z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku s důrazem na to, že vypěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku upravuje privilegovaná skutková podstata § 285 tr. zákoníku, neboť by měly existovat rozdílné sankce pro pěstování těchto drog za účelem samozásobitelství (kdy navazujícím krokem není distribuce a s ní související ohrožení zdraví třetích osob) oproti sankcím pro komerční pěstování, které bude nadále postihováno jako výroba drogy. Podle obviněného by bylo nelogické, pokud by se § 285 tr. zákoníku vztahoval jen na samotné pěstování konopí pro vlastní potřebu, ale sklízení a sušení by již bylo považováno za výrobu podle § 283 tr. zákoníku, neboť pěstování by pak muselo být posuzováno jako příprava trestná podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku a nesklizená a nezpracovaná rostlina konopí se nedá konzumovat, čímž by skutková podstata § 285 tr. zákoníku postrádala smysl.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a vrátil jim věc k dalšímu řízení, popř. aby věc postoupil jinému orgánu k řízení o přestupku.
K dovolání obviněného se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného a konstatoval, že pokud jde o námitky uvedené pod bodem 1 podaného dovolání, uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný se zde totiž pokouší z pozic procesních jaksi zpětně zneplatnit výsledky zcela zákonně a řádně provedené domovní prohlídky, při níž byly zajištěny podstatné usvědčující důkazy o jeho trestné činnosti. Jde při tom o námitky, které uplatňoval v průběhu celého řízení, a soudy obou stupňů jim věnovaly značnou pozornost. Zde lze podle státního zástupce odkázat na zcela precizní výklad existence všech zákonných podmínek pro nařízení domovní prohlídky, včetně všech zcela konkrétních a dosti jednoznačných poznatků, jež policejní orgán k iniciaci vydání příkazu k domovní prohlídce vedly (srov. str. 4 5 rozsudku soudu prvého stupně). I přes jistou bombastičnost obviněným namítaných pochybení tak státní zástupce považuje nyní opětovně vznesené tvrzení o neexistenci konkrétního podezření jako předpokladu pro nařízení domovní prohlídky za poněkud troufalé.
Ve shodě se soudy obou stupňů tak má státní zástupce za to, že všechny zákonné podmínky pro nařízení domovní prohlídky byly dány. Pokud jde o pojem neodkladnosti tohoto úkonu, nad rámec vyčerpávajícího výkladu soudů lze podle státního zástupce pouze dodat, že neodkladnost je třeba vztáhnout k možnosti zmaření takového úkonu před okamžikem zahájení trestního stíhání obviněného, tj. slovy § 160 odst. 4 tr. ř., jde o takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání . Na závěr o neodkladnosti takového úkonu tak nemá (bez dalšího) vliv případná prodleva mezi nařízením tohoto úkonu a jeho provedením. Státní zástupce tak vyslovuje přesvědčení, že důkazy byly v trestní věci obviněného zajištěny zcela zákonným a ústavně konformním způsobem a neustále opakované námitky obviněného nejsou jakkoli způsobilé založit pochybnost o zachování práva obviněného na spravedlivý proces.
Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s námitkami hmotněprávně relevantními, jež obviněný vtělil pod bod 2 svého dovolání. Opět lze podle něj odkázat na přiléhavé právní úvahy soudů obou stupňů, jež se totožnou právní námitkou obviněného již zabývaly v průběhu trestního stíhání. Soudy obou stupňů ve smyslu dosavadní relevantní judikatury správně odlišily pojem pěstování od pojmu výroba . Pod pojem pěstování je možno zahrnout pouze tu fázi jednání, která spočívá v péči o biologickou prosperitu dané rostliny od jejího zasetí, přes klíčení, růstovou fázi, popřípadě přirozené odumření takové rostliny. Oproti tomu pojem výroba, jak opět správně zdůraznily soudy obou stupňů, představuje neoprávněné zpracování v procesu, v němž je taková rostlina dále upravována především za účelem získání psychotropní látky tetrahydrocannabinolu. Právě takové činnosti se přitom obviněný dle skutkových zjištění soudů dopouštěl, neboť vypěstované rostliny (či jednu rostlinu) sklidil a připravil do stavu způsobilého k užívání jako tzv. marihuana. Ze znění samotné trestní normy pak jednoznačně vyplývá, že pojem výroba nijak nerozlišuje, zda je vyráběná droga určena pro vlastní potřebu výrobce, či pro další distribuci, jinými slovy výroba pro vlastní potřebu zůstává výrobou ve smyslu § 283 tr. zákoníku. Obviněným zastávaný výklad, že pod pojem pěstování ve smyslu § 285 tr. zákoníku je třeba zahrnovat i sklízení a sušení pro vlastní potřebu , tak státní zástupce považuje za zcela odporující vlastnímu znění relevantních trestněprávních norem.
Poukazuje-li zde obviněný na znění důvodové zprávy, nezbývá státnímu zástupci než konstatovat, že její obsah v tomto směru ne zcela koresponduje s vlastním zněním zákonné normy. Z důvodové zprávy proto v konfrontaci s ustálenou judikaturou nelze dovozovat jakékoli pro obviněného příznivé právní závěry. K výkladu právních norem jsou ústavně povolány soudy, přičemž český ústavní systém nezná tzv. autentický výklad právní normy jejím normotvůrcem, z čehož vyplývá, že text důvodové zprávy je pouze interpretační pomůckou.
Pokud jde o různé varianty jednání spojeného s produkcí tetrahydrocannabinolu a pěstování konopí, odkazuje státní zástupce na aktuální stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014, které se vyčerpávajícím způsobem touto problematikou zabývá. Podle něj neoprávněné vypěstování rostlin konopí nebo jejich přechovávání pro vlastní potřebu v množství větším než malém může být trestným činem přechovávání omamné nebo psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku nebo nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, pokud pachatel dále nepoužije vypěstované rostliny k výrobě ve výše uvedeném smyslu nebo jestliže s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti nelze dovodit, že je opatřil nebo přechovával pro jiného . Uskutečnění výroby obviněným v uvedeném smyslu ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá. Podle státního zástupce je tak zřejmé, že obviněným zastávaný právní názor nemá oporu ani ve zcela aktuálním výkladu této sporné otázky Nejvyšším soudem. K tomu pak lze podle státního zástupce pouze dodat, že ustanovení § 285 odst. 1 tr. zákoníku sankcionuje pěstování konopí, tedy činnost, která je ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, explicitně zakázána.
Námitka obviněného, že pěstování konopí by muselo být právně posuzováno jako příprava trestná podle § 285 odst. 3 tr. zákoníku je podle státního zástupce poněkud nesrozumitelná. K posouzení jednotlivých vývojových stadií trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku ve vztahu k nedovoleným nakládáním s rostlinami konopí proto státní zástupce odkazuje na výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014.
Pokud je v dovolání odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1460/2012, má státní zástupce za to, že relevantní závěry tohoto rozhodnutí obviněný patrně nepochopil. Uvedeným rozhodnutím bylo totiž vyhověno dovolání nejvyššího státního zástupce, v němž byl uplatněn právní závěr shodný s tím, jaký zaujaly soudy i v nyní předkládané věci ve vztahu k pojmu výroba. Z tohoto rozhodnutí pak plyne, ve shodě s předchozí judikaturou, že: S ohledem na stadium sušení tedy připadalo v úvahu toto jednání posoudit nikoli jako trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, nýbrž jako dokonaný trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v případě, že proces sušení již byl naplněn anebo jako pokus uvedeného trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v případě, že k dokončení procesu sušení a úpravě usušené rostliny ke spotřebě dosud nedošlo . Pokud se pak Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí okrajově vyjadřoval k otázce, zda konopí bylo určeno pro jiného, či nikoli, činil tak výhradně ve vztahu k povaze a závažnosti jednání pachatele z hlediska úvah o trestu, výslovně však uvedl, že taková skutečnost by neměla vliv na právní posouzení jednání pachatele. Obviněný se tak podle státního zástupce dovolává rozhodnutí, které jím zastávaný názor naopak zcela vyvrací.
Závěrem svého vyjádření pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá procesní postup související s nařízením a provedením domovní prohlídky.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. .
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení je možno konstatovat, že přes značnou obsažnost dovolání jsou námitky vztahující se k domovní prohlídce zjevně nelogické, neboť obviněný pouze vytrhává jednotlivá zjištění, která byla podkladem k jejímu nařízení, z kontextu ostatních faktů, hledá pro ně jiné vysvětlení a důrazně trvá na tom, že takovým podkladem být nemohla. Není snad třeba dlouze vysvětlovat, že taková argumentace nemůže mít šanci na úspěch. Naopak v důsledku četných citací ze spisového materiálu už ze samotného dovolání vyplývá v tomto směru opačný závěr, než jakého se obviněný domáhá. V podrobnostech lze k uvedeným námitkám odkázat na logické a přesvědčivé odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně na str. 4 5.
Jedinou námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tak zůstává ta, podle které mělo být jednání obviněného kvalifikováno podle § 285 tr. zákoníku. Ačkoli argumentaci obviněného v této části nelze upřít logiku, postup soudů v projednávané věci je zcela v souladu se (státním zástupcem citovaným) stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, publikovaného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr. Jelikož je Nejvyšší soud povinen vlastní judikaturu respektovat, nezbývá, než na jeho znění odkázat s tím, že kvalifikace jednání obviněného jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku je ve smyslu právního názoru v něm vyjádřeného přiléhavá.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného K. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Karel Hasch předseda senátu