11 Tdo 633/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., § 265e odst. 3 tr. ř.



11 Tdo 633/2015-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání obviněných M. M. , a K. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 11 To 109/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2014, a rozhodl takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. o d m í t á .

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. 56 T 1/2014, byl obviněný M. M. uznán vinným pod body I/1-21 zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za nějž byl podle § 283 odst. odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let, podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty. Obviněný K. S. byl uznán vinným pod body I/8,9,13,15,16,18,20, II/1-4 zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za nějž byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že

I. obžalovaný M. M. samostatně a dílem společně s obžalovaným K. S.

1) od června 2012 do února 2013 v P. , v parku u stanice metra V. , v P. , v ulicích L. a S. desetkrát prodal M. K. , postupně nejméně 30 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,

2) od října 2012 do prosince 2012 v P. , u stanice metra V. , v P. , v M. ul. dvacet sedmkrát prodal M. V. , necelých 1,5 gramů heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu,

3) od února 2011 do února 2013 v P. , u stanice metra V. , v P. , M. ul. a na parkovišti u N. l. postupně prodal F. T. , 100 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu a 1.000,- Kč za gram heroinu,

4) od června 2012 do listopadu 2012 v P. , na N. tř. postupně prodal M. Ř. , nejméně 45 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu,

5) od února 2012 do února 2013, v P. , na N. tř. nebo na A. nám. v 90 případech prodal N. M. , heroin v ceně 500, Kč za 0,5 g heroinu, tedy 45 g heroinu.

6) v průběhu roku 2010 v P. , na N. tř. , u hotelu Koruna, na A. nám. a u Městské knihovny postupně ve sta případech prodal J. N. , heroin v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu, celkem prodal 25 g heroinu za 25.000,- Kč a dále od počátku roku 2013 do února 2013 v P. , u N. tř. , v kavárně Iluze mu dále prodal ve třech případech celkem 1,5 g heroinu v ceně 500,-Kč za 0,5 g heroinu,

7) od podzimu 2011 do konce února 2013 v P. v okolí S. ul. a A. nám. prodal J. Z. , postupně celkem 50 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu a dále 2 g marihuany v ceně 400,- Kč, přičemž v několika případech předal heroin J. Z. po předchozí telefonické komunikaci s obž. M. neztotožněný muž,

8) od roku 2003 do roku 2007, v roce 2009 až 2012 v P. H. a O. , v P. , u stanice metra V. a na území P. postupně prodal J. S. , 1.000 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu, přičemž na prodeji se dílem podílel obž. K. S. ,

9) od roku 2007 do února 2013 v P. H. , v P. V. , v P. S. a v P. , v okolí M. ul. a A. nám. postupně prodal společně s obž. K. S. J. K. , celkem 150 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu a 1.000,- Kč za gram heroinu, v pěti případech pak předal J. K. heroin neztotožněný muž,

10) od dubna 2012 do 15. února 2013 v P. a v P. V. postupně prodal D. F. , 5 gramů heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,

11) od září 2011 do února 2013 v P. , v okolí S. ul. postupně prodal v 50 případech M. B. , nejméně 50 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,

12) od podzimu 2011 do konce února 2012 v P. , u stanice metra V. , v P. v okolí N. tř. , Městské knihovny a K. lázní postupně prodal L. M. , celkem 3 g heroinu v ceně 1.000,- Kč,

13) od roku 2009 do roku 2011 v P. , u stanice metra V. a v P. , v okolí N. tř. , Městské knihovny a K. lázní postupně prodal D. B. , celkem 50 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu, přičemž v období od roku 2009 do roku 2010 heroin prodával společně s obž. K. S. ,

14) od léta 1999 do února 2013, v P. Ch. a na H. , v P. V. , v P. S. a v P. v okolí M. ul. a A. nám. postupně prodal M. B. , celkem nejméně 1 200 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu nebo 4.000,- Kč za 5 g heroinu,

15) od léta 2002 do listopadu 2012 v P. , v okolí M. ul. , A. nám. , K. lázní, v P. V. , v P. S. a v P. H. postupně prodal J. Z. , nejméně 1.300 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu, přičemž heroin od roku 2007 do roku 2010 prodával společně s obžalovaným K. S. ,

16) od března 2010 do září 2010 v P. , v okolí N. lávky, Městské knihovny, K. lázní, v P. , u stanice metra V. postupně prodal M. J. , nejméně 150 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu nebo 4.000,- Kč za 5 g heroinu společně s obžalovaným K. S. ,

17) od léta 2008 do konce roku 2012 v P. , v okolí M. ul. , u Městské knihovny postupně prodal P. Ch. , 5 gramů heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,

18) od léta roku 2009 do léta 2012 v P. , v okolí stanice metra V. , v P. , L. ul. , v okolí N. tř. , u A. nám. postupně prodal P. S. , celkem 300 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu, v pěti případech pak heroin prodal společně s obžalovaným K. S. ,

19) od roku 2011 do února 2013 v P. , v okolí N. tř. , Nám. R. , K. lázní a Národního divadla, v P. u stanice metra V. postupně prodal V. K. , celkem 100 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,

20) od roku 2008 do roku 2013 v P. , v okolí M. ul. , A. nám. Městské knihovny, v P. u stanice metra V. postupně prodal J. H. , celkem 150 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu, v období roku 2008 do roku 2012 heroin prodával společně s obžalovaným K. S. ,

21) od roku 2010 do února 2013 v P. , v okolí N. tř. , v P. , u stanic metra S. a S. , v P. v okolí metra V. postupně prodal M. J. , celkem 40 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,4 g heroinu, přičemž v období od roku 2010 do listopadu 2012 heroin prodával společně s odděleně trestně stíhaným T. L.

II. obžalovaný K. S. sám:

1) v červenci 2013 v P. S. a dále v P. , u stanice metra Ž. dvakrát prodal J. K. , heroin v množství odpovídajícímu 1.500,- Kč,

2) od roku 2002 do roku 2010 na území hl. m. P. zejména v P. Ch. a H. , v P. V. , v P. S. a v P. postupně prodal M. B. , celkem 500 gramů heroinu, přičemž při jednotlivých předávkách se jednalo o množství o 0,5 gramu do 5 gramu heroinu za cenu 1.000,- Kč za gram heroinu, případně 4.000,- Kč za 5 gramu heroinu,

3) od roku 2008 do konce 2009 v P. , u Národního divadla, v okolí S. ul. a u K. lázní prodal J. S. , 300 gramů heroinu v ceně 1.000,-Kč za gram heroinu,

4) nejméně dne 31. 7. 2013 v P. , ul. Z. P. , v bytě č. ... na výše uvedené adrese pro jiného přechovával 0,863 gramu látky obsahující heroin,

když heroin 3,6 diacetylmorfin je uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. ze dne 18. 12. 2013 o seznamech návykových látek jako omamná látka, stejně jako konopí marihuana, která je uvedena v příloze č. 3 téhož nařízení jako omamná látka a delta-9-trahydrocannabinol je uveden v příloze č. 4 tohoto nařízení jako psychotropní látka.

Pod bodem III. rozsudku byl obviněný M. M. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. února 2014, sp. zn. 1 KZV 187/2013, v bodě I/7 obžaloby pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že od listopadu 2012 do konce února 2013 na území hl. m. P. , v okolí Národního divadla prodal V. D. , nejméně 125 g marihuany v ceně 600,- Kč za 5 g marihuany, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.

Pod bodem IV. rozsudku byl obviněný K. S. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. února 2014, sp. zn. 1 KZV 187/2013, v bodě II/4 obžaloby, pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že od června do července 2013 v P. , u tramvajové zastávky Ú. prodal F. T. , ve dvou případech heroin v množství odpovídajícímu 500,- Kč, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění, státní zástupce v neprospěch obviněných M. M. a K. S. , přičemž u obviněného M. jeho odvolání směřovalo toliko proti výroku o trestu propadnutí věci, a u obviněného S. proti výroku o vině i trestu, když se domáhal přísnějšího právního posouzení skutku, jímž byl obviněný S. uznán vinným, a v návaznosti na to i uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, a dále podala odvolání ve prospěch obviněného M. M. P. M. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 11 To 109/2014, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. M. napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o trestu propadnutí věci. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo ohledně tohoto obviněného nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, výroku o trestu vyhoštění a výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty byl obviněnému M. M. podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch K. S. , odvolání obviněných M. M. a K. S. a odvolání P. M. podané ve prospěch obviněného M. M. byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. M. a K. S. dovolání.

Obviněný M. M. uplatnil v dovolání dovolací důvod upravený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pochybení soudu spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, neboť nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka předmětného zločinu. Své dovolací námitky konkretizoval předně tak, že soudy pochybily v posouzení věrohodnosti výpovědí svědků. Ve většině případů nebyli svědci způsobilí k podání svědeckých výpovědí, a to s ohledem na vliv návykových látek na jejich osobu, což soudy ani přes upozornění obviněného nevzaly v úvahu, i když si tyto výpovědi vzájemně odporovaly. Obviněný v dovolání následně rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi a poukazuje na rozpory, které se v těchto výpovědích zřetelně objevují. Domnívá se, že jeho vina nebyla bezpečně prokázána a došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo, neboť nebyl uzavřen pomyslný kruh řetězce důkazů prokazujících jeho vinu. Rovněž zpochybňuje postup policejních orgánů, které nepřiměřeným způsobem zasahovaly do jeho trestního stíhání, když přemlouvaly svědky k odposlouchávání jejich mobilních telefonů, aniž by zabezpečily jako nejdůležitější krok předmětného trestního stíhání, a to sledování dealera drog. Poukazuje na další skutečnost, která svědčí o jeho nevině, neboť pokud by byl dealerem drog, musel by u sebe mít alespoň základní množství drogy pro své odběratele, a tudíž je zjevné, že se souzeného činu nedopustil. Rovněž namítá nezákonnost rekognice, neboť byla provedena tak, aby i svědci požívající drogu, příp. dříve požívající drogu, poznali právě obviněného. V této souvislosti poukazuje na donucení svědků k výpovědi ze strany policie, což bylo u jednoho svědka potvrzeno přímo při výslechu u nalézacího soudu, čímž vzniká pochybnost, zda i další svědci nebyli instruováni k výpovědi, resp. k popisu obviněného před rekognicí. Současně je nepravděpodobné, aby všichni svědci, navíc ve většině požívající drogu, popsali obviněného zcela shodně. Rekognice byla podle dovolatele v rozporu s judikaturou provedena podle fotografií, nikoliv in natura, přičemž na fotografiích byl jedině obviněný s delšími vlasy a ostatní osoby byly zjevně odlišného vzhledu. Účelem rekognice tak nebylo poznání pachatele ve skupině osob, nýbrž nasměrování svědků k označení právě obviněného jako pachatele předmětného trestného činu. Nesprávnou kvalifikaci skutku shledává obviněný v posouzení množství drogy, kterou soudy stanovily na základě nepřesných odhadů odběratelů drogy. Poukazuje na výpovědi svědků, kteří se nepřesně vyjadřovali k množství předané drogy, přičemž teprve na základě návodných otázek soudu došlo k určení množství drogy. Soudy nevzaly také v potaz, že svědci uvedli, že měli více dodavatelů. Dále také zahrnuly do období páchání trestné činnosti dobu, kdy se dovolatel prokazatelně nacházel v uprchlickém táboře a mimo území České republiky. Dovolatel rozebírá výpovědi svědků, kteří tvrdili, že drogy prodával i v období svého umístění v uprchlickém táboře, což však podle něj další důkazy vyvracejí. Přestože má tato skutečnost nepochybně vliv na právní kvalifikaci s ohledem na množství prodávané drogy a na posouzení věrohodnosti svědků, soudy jí nevěnovaly pozornost. Posouzení skutku také podle kvalifikované skutkové podstaty § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku proto nelze s ohledem na nejednoznačně prokázané množství prodané drogy považovat za zákonné. Na základě toho obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný K. S. podal dovolání z důvodů předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), písm. g) a písm. l) tr. ř. Obviněný namítal, že skutky uvedené pod body I/8 a II/3 rozsudku soudu prvního stupně se překrývají, čímž v rozporu s § 11 trestního řádu došlo k jeho dvojímu odsouzení pro tentýž skutek. K těmto bodům dále vytýkal procesní pochybení, když soud v rozporu s § 212 odst. 2 tr. ř. předestřený protokol o výpovědi svědka S. použil jako podklad pro výrok o vině. Ačkoliv svědek S. výslovně při hlavním líčení vyloučil, že by měl po roce 2007 s obviněným cokoliv společného, přesto byl uznán vinným pro prodej 300 g heroinu tomuto svědku i v letech 2008 a 2009, přičemž z provedených důkazů tato skutečnost nejenže nevyplývá, ale je vyvrácena. Pod bodem II/2 výroku o vině dovolatel zpochybňoval výpověď svědka M. B. , v rámci které svědek uváděl značně nepřesné údaje pohybující se spíše ve sféře odhadů, a proto z této výpovědi nebylo možné dovodit množství předané drogy. Přitom svědek zprůměroval svou spotřebu drog za období od roku 1999, do čehož zahrnul i období, kdy byl ve výkonu trestu. V bodě II/1 pak dovolatel zdůrazňuje, že mu nebylo sděleno obvinění ohledně prodeje drogy odpovídající částce 1500,- Kč, když i z výpovědi svědka J. K. vyplynulo, že se mělo jednat o drogu v hodnotě 1000,- Kč. Ohledně bodu I/9 namítá, že mu je kladeno za vinu, že společně se spoluobviněným M. prodali svědku J. K. množství drogy ve výši 150 g, ačkoli ve sdělení obvinění bylo uvedeno množství pouze 100 g, přičemž dokonce z výpovědi tohoto svědka vyplývá ještě výrazně menší množství drogy. V části tohoto skutku se podle dovolatele rovněž jedná o případ nepřípustnosti trestního stíhání. Pod bodem I/13 nelze podle dovolatele určit, jaké množství drogy mělo být jím prodáno, neboť sám svědek D. B. uváděl, že drogu nakupoval od více lidí, přičemž množství koupené od jednotlivých osob nebyl schopen přesně stanovit a nelze je určit ani ze samotného popisu skutku. Množství 50 g heroinu se vztahuje pouze ke spoluobviněnému M. , a to za období od roku 2009 do roku 2011, přičemž jeho se týkalo období pouze do roku 2010. Proto takto nedostatečně vymezený skutek zakládá dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Obdobně u bodu I/15 a I/20 nelze žádným způsobem stanovit konkrétní množství drogy, přičemž z výpovědi svědků ani nevyplývá prodej drogy ze strany obviněného. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství. V obou dovoláních spatřuje námitky totožného charakteru, s nimiž se již vypořádal odvolací soud. Byť ve svém dovolání obviněný K. S. zmiňuje rovněž námitku o nepřípustnosti trestního stíhání poukazem na údajné překrývání se skutků, tak ani k uvedené námitce nelze jako k opodstatněné přihlédnout, byť by jinak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněný v dovolání uplatnil, zřejmě byl v posuzované trestní věci naplněn. V níže uvedeném směru však ani jeden z obviněných dovolání neformuloval. Státní zástupce totiž ve svém vyjádření, i při vědomosti toho, že s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/20003, nemůže měnit ani rozšiřovat obsah dovolání obviněného, poukázal na vadu rozsudku Vrchního soudu v Praze, který nereflektoval pochybení nalézacího soudu, jenž rozhodl ohledně jediného skutku odsuzujícím i zprošťujícím výrokem, čímž založil překážku věci rozhodnuté /§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř./. Jednání obviněných není pokračujícím trestným činem sestávajícím z několika dílčích útoků vymezených osobami jednotlivých odběratelů drogy, ale jediným skutkem vymezeným časově, resp. i místně. V předmětné věci se jednání obviněných vůči jednotlivým odběratelům časově prolínalo a překrývalo, přičemž vykazovalo zjevně znaky kontinuální interakce mezi obviněnými jakožto distributory drogy a jejich odběrateli, jak na to poukázal i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (uveřejněno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce upozornil, že v případě neprokázání prodeje či předání drogy v některém ze stíhaných případů nelze rozhodovat zprošťujícím výrokem, ale takové jednání je nutno pouze vypustit ze skutkového zjištění. Pokud tak Městský soud v Praze neučinil a u obviněného M. M. rozhodl zprošťujícím výrokem ohledně jednání uvedeného pod bodem I/7 obžaloby a obviněného K. S. zprostil obžaloby ohledně jednání pod bodem II/4, přičemž tyto výroky nabyly právní moci v řízení před soudem prvního stupně, tak tímto postupem Městský soud v Praze založil překážku rei iudicatae ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně celé posuzované trestné činnosti obou obviněných, a proto je zde naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Skutečnost, že vrchní soud trestní stíhání obou obviněných z důvodu překážky věci rozhodnuté nezastavil a předmětné jednání rovněž posuzoval jako pokračující trestný čin, odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006), a proto není předvídatelné a porušuje zásady spravedlivého procesu. Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně obou obviněných zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 11 To 109/2014, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu je v tomto ustanovení vymezen tak, že Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Obviněný K. S. v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jehož existenci spatřuje v údajném vzájemném překrývání se jednání pod bodem I/8 a pod bodem II/3 výroku rozsudku soudu prvního stupně (prodej heroinu J. S. ), za což měl být dvakrát odsouzen, a dále v rozdílném či neurčitém vymezení množství prodané drogy a peněžních částek za ně zaplacených ohledně jednání popsaného pod body I/9, I/13 a II/1, a to ve sdělení obvinění a v rozsudku soudu prvního stupně.

Je nutno připomenout, že tento dovolací důvod je naplněn pouze v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v ustanovení § 11 tr. ř. a v § 11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného je předně zřejmé, že námitky obviněného K. S. podřazené pod výše uvedený dovolací důvod, jimiž brojí proti rozsahu vymezení výše označených jednání v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně, popř. proti skutkovým odlišnostem ve sdělení obvinění a v rozsudku, neodpovídají konstrukci tohoto dovolacího důvodu, když nenamítá existenci překážky zakládající nepřípustnost trestního stíhání, nýbrž jeho argumentace v zásadě směřuje k údajnému porušení zásady totožnosti skutku. Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (uveřejněno pod č. 6/2007 Sb. rozh. tr.) bylo zdůrazněno, že není namístě o totožnosti skutku pochybovat, přestože v průběhu přípravného řízení došlo ke změně v jeho popisu, když taková změna vedla pouze k upřesnění popisovaného skutku, ke zpřesnění dalších údajů tento skutek konkretizujících, a nikoliv k rozšíření trestního stíhání o další skutek.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku.

V souladu s obžalovací zásadou zakotvenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. výše již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).

Při porovnání skutku, a to i ohledně jednání uvedených v dovolání namítaných bodech I/9, I/13 a II/1, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně, není z pohledu těchto východisek žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována.

Z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr.). Z toho mimo jiné vyplývá, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.

Další námitku dovolatele, kterou podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle níž skutek uvedený pod bodem I/8 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zcela totožný se skutkem, jímž byl uznán vinným v bodě II/3 téhož rozsudku, čímž u něj mělo dojít k dvojímu trestnímu postihu pro tentýž skutek, a to v rozporu s § 11 tr. ř., Nejvyšší soud pokládá za evidentně neopodstatněnou. Ve shodě s argumentací odvolacího soudu lze poukázat na usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného K. S. ze dne 31. 7. 2013 (č. l. 47) pro skutek spočívající v tom, že v blíže nezjištěných dnech v období od roku 2003 do konce roku 2009 v P. u Národního divadla, v okolí ulice S. a K. lázní prodal ve 300 případech osobě J. S. , celkem 300 g drogy heroin za cenu 1000,- Kč za 1 gram, přičemž od roku 2003 do roku 2007 prodával heroin J. S. společně se samostatně trestně stíhaným M. M. , a od roku 2008 do konce roku 2009 takto činil samostatně . Jak již uvedl odvolací soud, svědek J. S. v hlavním líčení potvrdil, že od samotného obviněného K. S. nakoupil asi 300 g heroinu (jednání uvedené pod bodem II/3 rozsudku soudu prvního stupně), a kromě toho od obou obviněných (tj. od M. M. a K. S. ) nakoupil dalších asi 1000 g heroinu (jednání uvedené pod bodem I/8). Ze skutkových závěrů soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný K. S. prodával heroin svědku J. S. jednak společně se spoluobviněným M. M. , jednak sám, a to v rozsahu 300 g. Jde tak o dvě rozdílná samostatná jednání a nikoliv o jediné totožné jednání, za nějž by byl nesprávně dvakrát odsouzen. Je zřejmé, že skutky vymezené v bodě I/8 a II/3 rozsudku soudu prvního stupně nejsou totožné, a proto Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Oba obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že takový důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že námitky obou obviněných nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž se jedná výlučně o námitky skutkové, resp. procesně právní, které jsou zejména zaměřeny do oblasti dokazování.

Obviněný M. M. sice formálně namítá vadné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným s tím, že nebyly naplněny znaky mu přisouzeného zločinu po stránce objektivní i subjektivní, a že nebyl naplněn ani znak jeho spáchání ve velkém rozsahu opodstatňující naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak tyto námitky zakládá výlučně na argumentaci vytýkající nesprávné hodnocení provedených důkazů ze strany obou nižších soudů. Namítá, že bezpečně nebylo prokázáno, zda a v jakém rozsahu je skutečně pachatelem posuzovaného trestného činu a že závěry soudů ohledně množství prodaného heroinu jednotlivým odběratelům vychází z pouhých nepřesných odhadů svědků. Dovolatel tak primárně brojí proti hodnocení důkazů a na něm učiněných skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně na základě jim požadované změny v hodnocení důkazů, potažmo skutkových zjištění, by pak mělo dojít k jinému právnímu posouzení věci. Rovněž námitky, kdy obviněný rozsáhle zpochybňuje svědecké výpovědi a jejich věrohodnost, jakož i provedenou rekognici a také rozebírá postup policejních orgánů při vyšetřování posuzované trestné činnosti, nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, neboť se opětovně jedná výlučně o námitky procesně právní povahy. Navíc s těmito výhradami obviněného se již v potřebném rozsahu vypořádaly soudy obou stupňů a na jejich závěry lze v podstatě jen odkázat (str. 10 až 23 rozsudku soudu prvního stupně, str. 14 až 18 rozsudku soudu druhého stupně). Vrchní soud se zejména vypořádal s námitkou vztahující se k provedené rekognici podle fotografií a zdůraznil, že takový postup při provádění rekognice není vůbec v rozporu se soudní praxí (viz např. č. 28/1986 Sb. rozh. tr.), přičemž jako nedůvodné odmítl námitky obviněného týkající se vlastního průběhu rekognice. Rovněž tak neshledal zásadní důvody ke zpochybnění věrohodnosti výpovědí řady svědků, kteří u hlavního líčení znovu označili obviněného za osobu, od níž v posuzovaném období kupovali heroin a uvedli i jeho množství. Přitom na základě těchto skutkových zjištění není pochyb ani o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívající v jeho spáchání ve velkém rozsahu ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz příloha ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), když se jednalo o prodej heroinu v celkovém množství téměř 5 kg, což více jak trojnásobně překračuje hranici velkého rozsahu u heroinu uvedenou ve výše označeném stanovisku. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvod k podstatnějším výtkám na adresu nižších soudů.

Obviněný K. S. rovněž neuplatnil jedinou námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když svoji argumentaci v dovolání zaměřil prakticky výlučně proti způsobu, jakým soudy hodnotily výpovědi jednotlivých svědků, když má za to, že na základě jejich svědectví nebylo možno stanovit množství drogy, která měla být obviněným distribuována, případně nemohl být vůbec učiněn závěr o jeho pachatelství. Byť obviněný uvádí, že soudy jeho jednání nesprávně posoudily podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť se činu nedopustil ve značném rozsahu, tak i tuto svou námitku zakládá na výhradách skutkové povahy tvrzením, že na základě svědectví jednotlivých odběratelů heroinu nebylo možno zjistit přesné množství jím prodané drogy. I taková námitka vybočuje z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je ovšem třeba připomenout, že už jen na základě svědectví M. B. a J. S. soudy zjistily, že jim obviněný K. S. prodal celkem 800 g heroinu (bod II/2, 3 rozsudku soudu prvního stupně), tedy množství několikanásobně přesahují hranici 150 g (viz již výše uváděná příloha ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), zakládající naplnění znaku spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve značném rozsahu ve smyslu ustanovení § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Brojí-li dovolatel vůči tomu, že nebyl přesně zjištěn jeho podíl na prodeji heroinu, jehož se měl dopustit společně se spoluobviněným M. M. (body I/8, 9, 13, 15, 16, 18 a 20), tak je třeba poukázat na závěry soudů (str. 24 rozsudku městského soudu a str. 15 rozsudku vrchního soudu), z nichž vyplývá, že postupovaly evidentně ve prospěch obviněného K. S. , když heroin, který prodával společně se spoluobviněným M. M. , vůbec nezahrnuly do celkového množství jím prodávané drogy, zcela jej pominuly, což se také promítlo v mírnějším právním posouzení jeho činu podle § 265b odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Přitom nebylo sporu o tom, že obviněný K. S. se celkem u sedmi odběratelů podílel i na prodeji heroinu společně s M. M. Proto námitka obviněného K. S. je v tomto směru zcela bezpředmětná.

Pokud jde o námitku tohoto obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo, pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání však může zakládat existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku projevil i v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).

Je nutno zdůraznit, že obviněnými v dovolání uplatněné námitky týkající se dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly podstatou jejich obhajoby již v průběhu celého trestního řízení, soudy jim věnovaly patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s jejich závěry, a proto i na tomto místě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které podrobně rozvedly skutečnosti, na základě kterých pak dospěly k závěru o vině obviněných. Obvinění soudům v podstatě vytýkají, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

Nejvyšší soud uvádí, že v řízení před nalézacím soudem bylo provedeno dokazování v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Městský soud vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, kdy zcela správně podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže nalézací soud vycházel z výpovědí celé řady svědků (zatímco dovolatelé je považují za zavádějící), nelze tomuto postupu nic vytknout, a to právě i s ohledem na skutečnost, kterou v rozsudku uvádí již samotný Městský soud v Praze, tedy že svědci se nezávisle na sobě shodovali v souvislosti s obviněnými na řadě detailů, ať už jde například o jejich přezdívky, cenu zboží, místa, kde docházelo k předávce heroinu, či způsobu komunikace. Nelze se ztotožnit s výhradou obviněného, že k prokázání viny byla použita výpověď svědka J. S. z přípravného řízení, přičemž stranám byl pouze předestřen protokol z této výpovědi. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 7. 2014 (č. l. 1471) je zřejmé, že ačkoliv svědek odkazoval na svoji výpověď z přípravného řízení, tak následně na základě dotazů předsedy senátu uvedl všechny podstatné okolnosti, z kterých pak při určení viny nalézací soud vycházel. Obvinění a jejich obhájci tak byli seznámeni se všemi skutečnostmi, které byly podstatou výpovědi svědka J. S. a mohli na ně patřičně reagovat, přičemž z uvedeného protokolu rovněž vyplývá, že obvinění, jakož i jejich obhájci, pokládali svědkovi otázky ve vztahu ke skutečnostem, které byly ve výpovědi uvedeny. Pokud se jedná o námitku k provedené rekognici, k hodnocení svědeckých výpovědí, jakož i k dalším výhradám uplatněným již v odvolacím řízení, odkazuje Nejvyšší soud znovu na str. 15-18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde Vrchní soud v Praze podrobně na tyto námitky reagoval a s jeho závěry se lze zcela ztotožnit. V situaci, kdy bylo na argumentaci obviněných náležitě reagováno vrchním soudem v odvolacím řízení, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné opětovně rozebírat předmětné námitky, když by se v podstatě jednalo o opakování argumentace soudů nižších stupňů, a to zvláště v situaci, kdy se jedná o námitky, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání, který ve svém dovolání uplatnil obviněný K. S. , podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl­li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného K. S. uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými a pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jednalo o námitky, které nespadaly pod daný dovolací důvod, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.

Pokud jde o obsah vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ze strany obviněného K. S. , v němž se uvádí, že vrchní soud měl v odvolacím řízení trestní stíhání obou obviněných zastavit s ohledem na existenci překážky věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., je v tomto kontextu nutno ovšem předně zdůraznit, že rozsah přezkumné činnosti v řízení o dovolání tak, jak je vymezen v již výše citovaném ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. opravňuje Nejvyšší soud v zásadě k tomu, aby zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí (a předcházejícího řízení) přezkoumal pouze v rozsahu a z důvodů uvedených dovolatelem v podaném dovolání. Nejvyšší soud nemůže takto přezkoumávat dovoláním napadené rozhodnutí na základě vyjádření procesní strany (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k podanému dovolání, tj. v posuzované věci na základě písemného vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ostatně i státní zástupce ve svém vyjádření poukazuje na právní názor Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003), že pokud podá dovolání prostřednictvím obhájce jen obviněný, tak nemůže nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k němu ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. rozšiřovat či dokonce měnit rozsah a důvody dovolání vymezené obviněným, a to ani rozvedením či změnou náplně obviněným uplatněného dovolacího důvodu (a tak vlastně nahrazovat nedostatek spočívající v absenci vlastního dovolání). Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. k podání dovolání, a to případně i ve prospěch obviněných, nevyužil a k podanému dovolání obviněných se pouze písemně vyjádřil. Obsah jeho písemného vyjádření však nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., neboť Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí s ohledem na konkrétní vady vytýkané dovolatelem. Dovolatel se přitom nemůže omezit jen na pouhou citaci zákonného dovolacího důvodu, ale musí uplatněný dovolací důvod naplnit také věcně, tj. uvést takové vady, které jsou pod něj podřaditelné, a jen v tomto rozsahu založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu.

V daném případě byl proto Nejvyšší soud povinen vycházet z dovolacích důvodů uplatněných obviněnými a z jimi uvedených okolností, jimiž měly být důvody dovolání podloženy, tj. ze specifikovaných námitek a názorů, v nichž spatřovali jejich naplnění. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen pod dobu trvání lhůty k podání dovolání, jež činí dva měsíce od doručení napadeného rozhodnutí (§ 265e tr. ř., § 265f odst. 2 tr. ř.). V posuzované věci tato lhůta uplynula již dnem 20. 4. 2015. Nejvyšší soud tak nemohl akceptovat jakékoli jiné výhrady, jimiž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odůvodnil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, navíc po uplynutí výše uvedené lhůty k podání dovolání, neboť jeho vyjádření nemohlo napravit fakt, že nejvyšší státní zástupce dovolání, k jehož podání je oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. , nepodal. Už vůbec pak státní zástupce prostřednictvím písemného vyjádření k dovolání nemohl korigovat obsah dovolání obviněných novou (další, rozšiřující, měnící či zcela jinou) formulací argumentů v rámci jimi uplatněných dovolacích důvodů. S vlastními dovolacími námitkami uplatněnými v dovoláních obou obviněných se Nejvyšší soud již výše vypořádal. S ohledem na výše uvedené z hlediska § 265i odst. 3 tr. ř. sice není povinností Nejvyššího soudu se věcně zabývat obsahem vyjádření státního zástupce, pokud uváděl zcela novou argumentaci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil obviněný K. S. , nicméně nelze bez dalšího akceptovat tvrzení státního zástupce, že v posuzované věci soudy pochybily, když se ze strany obviněných nemohlo jednat o pokračování v trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, a proto nemohly o částech jediného skutku rozhodnout jak odsuzujícím, tak zprošťujícím výrokem. Je třeba zdůraznit, že pokračování (§ 116 tr. zákoníku) je formou provedení posuzovaného trestného činu, a proto konkrétní trestný čin může v určitém případě naplnit znaky pokračování a v jiném případě nikoli (rozhodnutí pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Zda jde o pokračování v trestném činu anebo zda půjde např. o jediné nedělitelné jednání (jediný skutek) je třeba vždy posuzovat s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci. Takový závěr ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku ostatně lze vyvodit i z judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012). Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na rozhodnutí, v nichž stručně a zjednodušeně řečeno soudy v konkrétních případech dospěly k závěru, že v případě distribuce či jiného nakládání s drogami jde o jediný nedělitelný skutek a jednotlivé případy prodeje drogy nepředstavují dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Jde kupř. o rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, sp. zn. 6 Tdo 1263/2011, sp. zn. 6 Tdo 585/2011. Naproti tomu v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti byl zaujat právní názor o pokračování v trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku s tím, že jednotlivé případy distribuce drog představují jeho dílčí útoky. Tak např. v usnesení ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1/2011, Nejvyšší soud posoudil jednání obviněných spočívající zejména v distribuci zakázané látky, ale také v její výrobě, jako pokračování v trestném činu, nikoliv jako samostatný skutek, přičemž konstatoval, že jeho závěr není v rozporu se závěry Nejvyššího soudu již vyslovenými v rámci usnesení ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publikovaného pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud zde konstatoval, že v případě trestného činu neoprávněné výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. (nyní jde o § 283 odst. 1 tr. zákoníku) se jedná o celistvý skutek v případě jediného jednání pachatele, jenž v určité době a na určitém místě podává omamné či psychotropní látky více osobám. A contrario, jestliže pachatel distribuuje omamné či psychotropní látky v rámci delšího časového úseku na více místech a více osobám za vyvíjejících se a předem nikoli zcela známých podmínek (pokud jde o četnost dílčích distribucí, cenu a množství prodaných dávek, specifikaci odběratelů a míst předání apod.), o celistvý skutek se nejedná, ale jednání pachatele je pokračováním v trestném činu . . Obdobný právní názor je obsažen též v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 781/2011, sp. zn. 4 Tdo 225/2011, sp. zn. 3 Tdo 533/2014, a dalších. S ohledem na výše zmiňovaná, pro tuto věc přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu lze jen připomenout, že v posuzované věci dovolatelů se jedná o rozdílné časové úseky téměř u každého z bodů obžaloby a rozsudku, které jsou vztahovány k jednotlivým osobám, kterým byla droga distribuována. Rozdílnost v časovém faktoru nespočívá pouze v odlišných letech, nýbrž také obdobích, kdy prodeje drogy vůči konkrétní osobě probíhaly, přičemž jednotlivé časové hranice jsou stanoveny v rozmezí od několika měsíců až po dobu 11 let. Kromě většího počtu odběratelů distribuované drogy a značně dlouhou dobu páchání trestného činu, je nutno zdůraznit, že místa, na kterých byly prodeje drogy uskutečňovány, se vždy nezávisle na sobě a nepředvídatelně různily, počet odběratelů se v průběhu let páchání trestné činnosti rovněž měnil a v neposlední řadě období nezákonné činnosti bylo rovněž rozděleno do několika časově oddělených úseků.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný M. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. Ve vztahu k dovolání obviněného K. S. nedošlo napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž ostatní jeho dovolací námitky nekorespondovaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, a proto jeho dovolání pro zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2015


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu