11 Tdo 613/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 tr. ř.



11 Tdo 613/2013 - 21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. června 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 7 To 507/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 67/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. K. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2012, č. j. 1 T 67/2012-435, byl obviněný S. K. uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento pokus a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž již byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 12 T 141/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 3 To 243/2012, mu byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině spoluobviněného O. K..

Odvolání obviněného i spoluobviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 1. 2013, č. j. 7 To 507/2012-494, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný S. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný ve svém dovolání namítl, že měl být podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nebo § 56 odst. 3 tr. zákoníku umístěn ve věznici s dozorem, který je mírnějším typem než věznice s ostrahou. Trest ve výši 3,5 roku neodpovídá prokázané vině, přičemž kdyby trest dosahoval výše do 3 let, byl by naplněn § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a bylo by nutno umístit obviněného do věznice s dozorem. Pokud by oba soudy v předchozím řízení věc správně posoudily, byl by obviněnému uložen trest nižší, přičemž i kdyby nižší trest uložen nebyl, mohl být obviněný podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku umístěn do věznice s dozorem, a to s ohledem na jeho minimální společenskou nebezpečnost, závažnost trestného činu (k němuž se doznal) a působení výkonu trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu v části o trestu zrušil a sám rozhodl, že se obviněný pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr.ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr.ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Z uvedeného pak vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí kvalifikace skutku, případně kvalifikace jiné okolnosti skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva. Jiným nesprávným hmotně právním posouzením je pak zhodnocení otázky, která nespočívá v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Tzv. (jiné) hmotně právní posouzení by při izolovaném jazykovém výkladu teoreticky mohlo zahrnovat i otázky ukládání trestu, avšak při interpretaci tohoto pojmu ve smyslu zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, např. nesprávné hodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku zakládající porušení hmotného práva jako např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na toto obecné konstatování je v posuzované věci zřejmé, že pokud obviněný v dovolání namítal uložení trestu odnětí svobody ve výši neodpovídající prokázané vině, čímž se domáhal uložení mírnějšího trestu, a dále pak zařazení do mírnějšího typu věznice, nelze tyto jeho námitky podřadit nejen pod jím uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Jen na okraj je třeba připomenout, že vzhledem k výměře uloženého trestu je na základě ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazení obviněného do věznice s ostrahou odpovídající zákonu a námitka že nedošlo k aplikaci § 56 odst. 3 tr. zákoníku není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný přitom argumentaci, ohledně nesprávné výše uloženého trestu odnětí svobody a nesprávném rozhodnutí stran způsobu jeho výkonu, též založil, byť poněkud nejasně, na skutkových námitkách spočívajících v tvrzení, že mu nebyla prokázána vina v takovém rozsahu, aby byly splněny předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody ve výši tři a půl roku, a v důsledku toho ani pro jeho zařazení do věznice s ostrahou, a že s ohledem na jím uváděné okolnosti vztahující se k jeho osobě měl být i bez ohledu na výši uloženého trestu odnětí svobody zařazen do mírnějšího typu věznice. Těmito námitkami však zjevně nemohl založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když ve skutečnosti nic nevytýká právnímu posouzení věci.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného S. K. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu :
JUDr. Antonín Draštík