11 Tdo 608/2003
Datum rozhodnutí: 30.06.2003
Dotčené předpisy:




11 Tdo 608/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2003 dovolání obviněného P. S., roz. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 11 To 140/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 204/2001,

t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 T 204/2001, byl P. S. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.



Podle skutkových zjištění okresního soudu se P. S. uvedeného trestného činu dopustil tím, že v době po 28. 11. 2000 neoprávněně vnikl do garáže patřící k domu čp. 199 v obci H. Ř., kterou užíval k bydlení a v období od prosince 2000 do května 2001 neoprávněně užíval také dům čp. 199 přes to, že mu bylo rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 15 C 133/97, s právní mocí od 16. 6. 1999, nařízeno vyklizení nemovitosti čp. 199, a toto rozhodnutí bylo dne 15. 2. 2000 realizováno nařízením jeho výkonu.



Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002, 11 To 140/2002, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 1. 11. 2002, jeho obhájkyni dne 10. 6. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Pardubicích dne 5. 6. 2002.

Proti shora citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný dne 13. 8. 2002 prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání. Jako důvody dovolání uvedl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a že pominula trestnost činu, za který byl odsouzen a proto další trvání na provedení výkonu trestu není relevantní.



V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že má zato, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při hlavním líčení, neboť se na jednání nedostavil z důvodu nemoci, což si soud prověřil neadekvátním způsobem a nepřihlédl k tomu, že onemocněl chřipkou doprovázenou horečkou, pročež zastupující lékařka vystavila doklad o pracovní neschopnosti. Jeho nepřítomnost pak ovlivnila výpovědi svědků P. L. a R. L. pokud jde o jimi nepravdivé tvrzení ohledně nabídky náhradního bydlení. Dále uvedl, že podle jeho názoru pominula trestnost činu, pro který byl odsouzen a proto další trvání na provedení výkonu trestu není relevantní.



Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.



K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že dovolání je podáno z výslovně neuvedeného dovolacího důvodu a směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí nalézacího soudu však podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním napadnout nelze. Dále pak dovolání postrádá odkaz na zákonné ustanovení § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné s tím, že i kdyby směřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, bylo by na místě jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nesplnění obsahových náležitostí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Zjistil přitom, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Pokud jde o přípustnost dovolání, na rozdíl od nejvyšší státní zástupkyně dospěl k tomu závěru, že z textu dovolání (a zejména pak z jeho petitu, ve kterém výslovně uvedl, že navrhuje, aby bylo zrušeno i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 11 To 140/2002) lze dovodit, že obviněný svým podáním nenapadá samostatně pouze rozhodnutí soudu nalézacího (čemuž by odpovídala formulace záhlaví), nýbrž že tak činí ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu. Přípustnost dovolání v takovém případě pak zakládá ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.

Důvody dovolání obviněný spatřuje v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a že pominula trestnost činu za který byl odsouzen, pročež další trvání na provedení výkonu trestu není relevantní. První uvedený důvod je doslovnou citací první alternativy ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a odpovídá konkrétně uplatněným argumentům k němu se vztahujícím. Pokud však jde o druhý dovolatelem deklarovaný důvod (tzn. zánik trestnosti), tak tento není jakýmkoli způsobem konkretizován či ozřejmen, neobsahuje žádnou argumentaci. Pouze z uvedené stručné formulace důvodu nelze dovodit, která ze zákonných okolností způsobujících zánik trestnosti či případně zánik trestu je namítána a proč. Dovolací soud pak pro vázanost rozsahem důvodů dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) nemohl bez dalšího přezkoumávat případnou existenci všech uvedených okolností upravených zákonem. Naopak pro nenaplnění této obecně formulované námitky konkrétní argumentací mu nezbylo než k ní dále nepřihlížet.

Jak již uvedla nejvyšší státní zástupkyně, dovolání obviněného neobsahuje výslovný odkaz na zákonné ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k tomu, že dovolatel ve slovním vyjádření dovolacího důvodu použil doslovné citace ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a současně s ohledem na nenaplnění dalších podmínek nezbytných pro zahájení přezkumu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. (viz. níže), nepovažoval za nezbytné věc vracet soudu prvního stupně za účelem vyzvání dovolatele k nápravě tohoto formálního pochybení.

Dále tedy posuzoval otázku opodstatněnosti dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle shora uvedených ustanovení. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je ve vztahu k hlavnímu líčení v rámci řízení nalézacího soudu naplněn tehdy, pokud je porušeno příslušné ustanovení o přítomnosti obviněného na takovém úkonu. Z hlediska trestního řádu se jedná zejména (s přihlédnutím k povaze posuzované věci) o ustanovení § 202 odst. 2 až 4 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001.

V dané věci bylo soudem prvního stupně hlavní líčení nařízeno na den 10. 12. 2001, přičemž předvolání k němu bylo obviněnému doručeno dne 29. 11. 2001. Téhož dne byla o konání hlavního líčení vyrozuměna i jeho obhájkyně. Po zahájení hlavního líčení uvedeného dne obhájkyně obviněného předložila soudu fotokopii potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného, vystaveného dne 6. 12. 2001. Soud učinil dotaz na praktickou lékařku jejímž jménem bylo potvrzení o pracovní neschopnosti vydáno. Tato soudu sdělila, že potvrzení vydávala zastupující kolegyně, jíž obviněný zřejmě k vystavení potvrzení umluvil. Rozhodně se nachází ve stavu, který mu umožňuje účastnit se hlavního líčení. Sama by jeho pracovní neschopnost nepotvrdila, obviněného dobře zná a domnívá se, že šlo z jeho strany o účelové jednání. Soud toto zjištění v hlavním líčení konstatoval a usnesením rozhodl, že hlavní líčení bude podle § 202 odst. 2 tr. ř. konáno v nepřítomnosti obviněného.

Hlavní líčení pak bylo konáno v nepřítomnosti obviněného za přítomnosti jeho obhájkyně. V jeho průběhu byla čtena výpověď obviněného z přípravného řízení, byli vyslechnuti svědci P. L. a R. L. a čteny listinné důkazy. V závěru hlavního líčení byl vyhlášen odsuzující rozsudek.

Pokud jde o konkrétní ustanovení upravující konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, k jejichž porušení by ve spojitosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. mohlo dojít, předně je třeba vyloučit možnost porušení ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2001). K naplnění podmínek, za nichž se toto ustanovení použije, nedošlo. Obviněný nebyl po dobu hlavního líčení ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a nešlo o trestný čin s horní hranicí trestní sazby převyšující pět let.

Podle § 202 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001 (na jehož základě právě bylo hlavní líčení konáno), se pak v nepřítomnosti obviněného mohlo hlavní líčení provést, jen když měl soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, a bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat si spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebyly nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Okresní soud v Pardubicích tudíž nemohl nijak porušit ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. jenom tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost omluvil pracovní neschopností. Tato okolnost je z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného podle shora citovaného ustanovení nerozhodná.

Nejvyšší soud je však především toho názoru, že ne každá pracovní neschopnost automaticky znamená nemožnost obviněného se hlavního líčení účastnit. Samotná omluva obviněného ve formě pouhého předložení potvrzení o pracovní neschopnosti, z něhož neplyne nemožnost dostavit se k odvolacímu soudu, resp. účastnit se plnohodnotně hlavního líčení, zde ztěží může být kvalifikována jako řádná omluva odůvodňující neúčast z objektivních důvodů. Současně z takto provedené omluvy jakkoli nevyplýval zájem obviněného na tom, aby se hlavního líčení mohl účastnit v budoucnu. V daném případě navíc soud z vlastní iniciativy zjistil, že obviněný byl účasti u hlavního líčení schopen. K tomuto zjištění dospěl způsobem, na němž Nejvyšší soud nespatřuje nic neadekvátního.

Námitku dovolatele, že jeho nepřítomnost ovlivnila výpovědi svědků L., Nejvyšší soud nepovažuje za podloženou. Shodně se soudem prvního stupně zastává názor, že předmětnou věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení, to vše při dodržení práva obviněného na obhajobu. Uvedení svědci byli vyslýcháni již v přípravném řízení a obviněný se mohl s jejich výpovědí seznámit. V rámci hlavního líčení vypovídali v podstatě shodně jako v přípravném řízení, přičemž jejich výslechu byla přítomna obhájkyně obviněného, která také kladla otázky k doplnění výpovědí.

I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného v hlavním líčení i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že k porušení citovaného ustanovení ze strany nedošlo, neboť obviněný tím, že byl schopen účasti u hlavního líčení, měl možnost právo na svou přítomnost při projednání věci realizovat, v čemž mu nebylo soudem nikterak bráněno.

Nejvyšší soud tak, vycházeje z údajů obsažených ve spisu, dospěl k závěru, že postupem předcházejícím napadenému rozhodnutí k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2003

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch