11 Tdo 601/2010
Datum rozhodnutí: 24.06.2010
Dotčené předpisy: § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.



11 Tdo 601/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2010 o dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2009, sp. zn. 6 To 485/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 195/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 1 T 195/2008, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil společně s odsouzeným F. V., a byl mu za to uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. června 2008, sp. zn. 2 T 95/2008, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozené na náhradu škody.

Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 5. října 2009, sp. zn. 6 To 485/2009, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že obviněný společně s odsouzeným F. V. v přesně nezjištěné dny měsíce března 2008 opakovaně, naposledy dne 25. 3. 2008 v době kolem 20.00 hod v R., místní části J. na ulici Z., po předchozí dohodě, poté, co F. V. v prvém případě za využití stavební podesty vnikl do objektu bývalé luštírny oknem ve výši cca 2 metrů a po vylomení závory dveří spojovací chodby propojující části objektu, sešel do přízemí, kde byly uskladněny součásti lyžařského vleku, oknem skladu, původně zajištěným klikou a třemi ohnutými hřebíky zatlučenými v rámu, které uvolnil a kterým do objektu vnikl, následně vyházel před objekt komponenty lyžařského vleku, navijáky bubnů, unášeče, kotevní šrouby a další, které společně s M. Z. za použití pro tento účel zapůjčeného stavebního kolečka odvozili do kůlny L. U. v J. na ul. B., kde byli po několikerém odvozu a uložení těchto komponentů přistiženi hlídkou Policie ČR, takže část odcizených věcí ponechali ležet ve sněhu pod oknem objektu a na stavebním kolečku připraveném k odvozu, takto ke škodě majitele, společnosti SKI Karlov s. r. o., se sídlem Potočná 334/5, Stará Ves, zastoupené J. H., způsobili škodu v celkové výši nejméně 684.588,- Kč, přičemž část odcizených součástí lyžařského vleku prodali ve sběrnách druhotných surovin a peníze použili pro svoji potřebu, část věcí v hodnotě 456.047,- Kč byla vrácena poškozené společnosti, přičemž obžalovaný M. Z. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 2 T 187/2003, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který vykonal dne 20. 5. 2005.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák., ačkoliv z provedeného dokazování nevyplývá, že by svým jednáním způsobil škodu přesahující zákonnou hranici 500 000,- Kč. Odcizení dílů vleku v hodnotě 228 541,- Kč zůstalo pouhou domněnkou soudu. Odcizené věci v této hodnotě nebyly ve sběrných surovinách dohledány, ani nebylo zjištěno, zda část těchto dílů nebyla již repasovaných. Nedostatečně byla zjištěna také subjektivní stránka posuzovaného trestného činu, když podle názoru dovolatele v tomto směru nelze vycházet pouze z povahy věcí a jejich vzhledu. Z provedeného dokazování soudů nevyplynulo ani to, zda se obviněný zúčastnil všech útoků spoluobviněného F. V. nebo do objektu tento obviněný v některých případech vnikl sám bez účasti dovolatele. Soudy pak také jednání obviněného nesprávně právně posoudily jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., pokud dospěly k závěru, že se jej dopustil v posledních třech letech od odsouzení za takový čin, když ze skutkové věty vyplývá, že byl za takový čin naposledy odsouzen dne 18. 2. 2004 a posuzovaného jednání se měl dopustit v březnu roku 2008. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolatelovy námitky jsou zčásti skutkové povahy a nevychází ze skutkových zjištění, rozhodných pro posouzení dovolatelovy viny. To platí především o jeho námitkách ve vztahu k výši způsobené škody, kde dovolatel odmítl vzít v potaz zjištění soudu (vyjádřené i ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), že svým jednáním způsobil škodu ve výši nejméně 684 588,- Kč, tedy v rozsahu značné škody. Pokud dovolatel namítl, že soudy nesprávně dospěly k závěru o existenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, neboť vycházely toliko z povahy odcizených věcí, které nevypadaly jako železný šrot, pak zpochybňuje existenci subjektivního vztahu ke kvalifikačnímu momentu ve smyslu § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák., nejedná se však o námitku důvodnou. Obviněnému při manipulaci s odcizenými věcmi, součástí jejichž vzhledu byla nepřehlédnutelná míra zachovalosti, muselo být nadevší pochybnost zřejmé, že se hodnota věcí nemůže pohybovat pouze na úrovni železného šrotu, jak se snaží prosadit. Rovněž neopodstatněnou je námitka obviněného ve vztahu k míře jeho konkrétního podílu na vynášení odcizovaných věcí z objektu. Obviněný byl posuzovaným trestným činem uznán vinným ve formě spolupachatelství, proto k naplnění skutkové podstaty postačilo byť i jen částečné přispění pachatele k uskutečňování dohodnutého trestního cíle.

Za odůvodněnou však lze podle názoru státní zástupkyně považovat námitku, kterou dovolatel poukazuje na nesrovnalost v právní větě rozsudku, v níž je uvedeno, že byl v posledních třech letech před spácháním skutku pro takový čin odsouzen. Obviněný se skutečně posuzované trestné činnosti dopustil v březnu roku 2008 a za takový čin byl naposledy odsouzen rozsudkem ze dne 18. 2. 2004. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud měl ve skutečnosti na mysli druhou z variant této skutkové podstaty podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., a to že obviněný byl v posledních třech letech za takový čin potrestán, když nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem ze dne 18. 2. 2004 vykonal dne 20. 5. 2005. Je tedy zřejmé, že k pochybení soudu došlo, tato nepřesnost však nikterak nemůže ovlivnit postavení dovolatele v posuzované trestní věci a nelze ani dospět k závěru, že by se jednalo o takovou otázku zásadního právního významu, která by zakládala potřebu jejího projednání. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl proto, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného opírá, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch, dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky obviněného, jejichž podstatou je tvrzení, že se svým jednáním nedopustil škody v takové výši, jak ji zjistily oba soudy, tj. ve výši přesahující 500 000,- Kč, ani námitky, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o účasti obviněného na všech útocích (vniknutích do objektu) spoluobviněného F. V. Podstatou těchto jeho dovolacích námitek je totiž v podstatě (přestože formálně namítá nesprávnost právního posouzení skutku) polemika se skutkovými zjištěními soudů. Dovolatel těmito námitkami soudům ve skutečnosti vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, které je důsledkem nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů. S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je ovšem nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těmto námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod, ale ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). Dovolání obviněného tak bylo v tomto směru podáno z jiných než zákonných dovolacích důvodů, což by opodstatňovalo jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Pouze pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely především ze svědeckých výpovědí V. B., J. M., J. H. a P. Š., z výpovědi znalce Ing. Bohumila Heřbolta a z jeho znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví ekonomika, ceny a odhady výrobků všeobecného strojírenství, a dále z listinných důkazů (z protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace, z protokolu o vydání věci a z usnesení o vrácení věci poškozené), a na základě těchto skutkových zjištění pak soudy dospěly k závěru, že obviněný M. Z. společně s obviněným F. V., po předchozí dohodě, opakovaně odcizil z objektu bývalé luštírny v R., místní části J., komponenty lyžařského vleku, navijáky bubnů, unášeče, kotevní šrouby a další, a to tak, že obviněný F. V. vnikl do objektu oknem, vylomil závoru dveří spojovací chodby a sešel do přízemí, kde byly předmětné komponenty uskladněny, a tyto pak (stejně jako v dalších případech, kdy již nemusel překonávat popsané překážky) vyhazoval ven oknem obviněnému M. Z., který je skládal na k tomuto účelu zapůjčené stavební kolečko a později je společně s obviněným F. V. odvážel (v posledním případě byli obvinění zadrženi Policií ČR, a část odcizených věci tak zůstala pod oknem, z nějž byla vyhazována) do kůlny L. U. a odtud k prodeji do sběru druhotných surovin, čímž obviněný M. Z. po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Pro úplnost je třeba dodat, že pro právní závěry o pachatelství obviněného posuzovaným trestným činem není zjištění, který z obviněných vnikl do objektu, a který pouze čekal pod jeho okny na vyhození odcizených věcí, podstatné, když ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že se obviněný dopustil trestné činnosti společně s obviněným F. V. (tj. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák.), a o společné jednání obviněných by šlo i tehdy, jestliže by každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze zákonných znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy jestliže jednání spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o výši škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil, soudy se zcela opodstatněně opřely jednak o svědecké výpovědi J. H., jednatele společnosti SKI Karlov, jež byla vlastníkem odcizených věcí, o svědeckou výpověď jednoho ze zaměstnanců poškozené společnosti P. Š.o, a především o znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví ekonomika, ceny a odhady výrobků všeobecného strojírenství, znalce Ing. Bohumila Heřbolta, a na jejich základě zjistily skutečnou hodnotu odcizených věcí. Je tedy zřejmé, že soudy se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (ovšem v případě prvního okruhu námitek pouze s jistou dávkou tolerance, neboť i v případě těchto námitek se dovolatel částečně opírá o vlastní verzi skutkového děje, která je ovšem odlišná od té, ke které dospěly oba soudy po provedeném dokazování) uplatnil dovolací námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že v posuzovaném případě nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a dále pak, že soudy pochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že se trestného činu dopustil v posledních třech letech od odsouzení za takový čin.

Pokud jde o první okruh dovolacích námitek obviněného ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného trestného činu, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se sice jedná o námitky vztahující se ke správnosti právního posouzení skutku, nejedná se však o námitky opodstatněné.

Po subjektivní stránce je k naplnění trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. vyžadován úmysl /§ 4 tr. zák./. Pokud jde o těžší následek (v podobě vzniku značné škody podle § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák.), k jeho naplnění po subjektivní stránce postačí, pokud jej pachatel zavinil z nedbalosti /§ 6 písm. a) tr. zák./.

Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V posuzovaném případě soudy zcela důvodně opřely svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. o zjištění, že se obviněný společně s obviněným F. V. opakovaně zmocnil věcí různých komponentů lyžařského vleku, z areálu bývalé luštírny, kde byly uskladněny, a způsobil tak poškozené značnou škodu na jejím majetku, a to tak, že obviněný F. V. do objektu násilně vnikl oknem a z dalšího okna v přízemí pak předmětné věci vyhazoval ven z objektu, kde je obviněný M. Z. nakládal na zapůjčené stavební kolečko a poté je společně odvážely do kůlny L. U. a následně je s cílem dosáhnout finančního zisku prodávaly ve sběrnách druhotných surovin. Obviněnému přitom muselo být už ze způsobu provedení činu (noční hodina, násilné vniknutí do objektu, vynášení věcí oknem, jejich následná úschova v kůlně atd.) jasné, jaká je skutečná podstata jeho jednání, tedy že se zmocňuje cizích věcí a vzhledem k povaze těchto věcí a jejich vzezření (podle pořízené fotodokumentace i znaleckého posudku se jednalo o v podstatě nové, nepoužité věci) mu muselo být zřejmé i to, že se jedná o věci větší hodnoty, nikoli pouze o železný šrot, jak obviněný tvrdí v podaném dovolání a jak opakovaně tvrdil i v předcházejícím řízení. Je tedy zřejmé, že obviněný zjevně jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní a takový čin spáchá vloupáním. Zaviněním obviněného (a to alespoň ve formě nedbalosti) je pak evidentně pokryta i kvalifikovaná skutková podstata v § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák. (k tomu srov. také str. 6 usnesení odvolacího soudu). Námitky obviněného tedy v tomto směru nemohou obstát.

Konečně k námitkám obviněného, že se posuzovaného jednání nedopustil v posledních třech letech od odsouzení za takový čin a jeho jednání tak nemohlo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující. Pokud soudy v posuzovaném případě dospěly k závěru, že jednání obviněného po objektivní i subjektivní stránce naplňuje také skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., Nejvyšší soud se s jejich názorem plně ztotožňuje, je ovšem nutno přisvědčit námitkám obviněného, že v tzv. právní větě výroku rozsudku soudu prvního stupně je nesprávně uvedeno, že byl za takový (jako posuzovaný) trestný čin v posledních třech letech odsouzen, když vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním i k tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku zde mělo být správně uvedeno, že byl za takový čin potrestán . Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplynulo, že se obviněný trestné činnosti kladené mu v posuzovaném případě za vinu dopustil v průběhu března roku 2008, přitom dne 20. května 2005, tj. v posledních třech letech, vykonal (byl potrestán) nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. uložen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. února 2004, sp. zn. 2 T 187/2003. Protože se ale jedná o stejnou skutkovou podstatu, která může být naplněna ve dvou alternativách, nemá takové pochybení soudů pro postavení obviněného prakticky žádný význam a zároveň se ani nejedná o otázku zásadního právního významu. Projednání dovolání, v jehož rámci by byla zmíněná vada odstraněna, by evidentně nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného. Výsledkem takového projednání by byla jen zanedbatelná změna v právním posouzení skutku (v právní větě výroku rozsudku), přičemž je vyloučeno i jakékoliv zmírnění trestu. Na tom, že se obviněný posuzovaného jednání dopustil jako tzv. speciální recidivista se nic nemění. Naopak okolnost, že se obviněný svého jednání dopustil dokonce přes odpykání uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody by obecně bylo možno považovat za okolnost svědčící v neprospěch obviněného, neboť v tomto případě již na obviněného bylo nápravně působeno, působení však bylo neúčinné.

Nejvyšší soud tak dovolání obviněného M. Z. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2010

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík