11 Tdo 582/2013
Datum rozhodnutí: 04.07.2013
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 582/2013-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2013 o dovolání obviněného L. V. , a M. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 6 To 51/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 35/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 20 T 35/2010, byli obvinění L. V. a M. G. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen obviněnému L. V. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a obviněnému M. G. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Současně byl oběma obviněným podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu výkonu funkce statutárních zástupců v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 let, a dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 6 To 51/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obvinění L. V. a M. G. napadli toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný M. G. navíc uplatnil i další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný L. V. ve svém dovolání upozorňuje, že mezi jeho jednáním a vznikem škody poškozené společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., není dána příčinná souvislost. Oba soudy v předchozím průběhu řízení pochybily, pokud z provedených důkazů existenci takové příčinné souvislosti shledaly. V dovolání je naopak tvrzeno, že škoda byla způsobena jednáním jednoho ze svědků, pana M. M. jako obchodního zástupce společnosti KUHN BOHEMIA a. s., který informoval poškozenou společnost o skutečnosti, že došlo k zaplacení celé kupní ceny ze strany obviněného. Obviněný přitom svědku M. pouze sdělil, že byl zadán příkaz k úhradě , kterážto informace by zřejmě nevedla k následnému poskytnutí finančních prostředků společností UniCredit Leasing CZ, a. s., a tedy ani ke vzniku škody. Obviněný se tedy domnívá, že nikoliv jeho jednáním, nýbrž jednáním svědka M. došlo ke spáchání trestného činu. Dále v dovolání konstatuje, že nijak nemohl zabránit jednání tohoto svědka. Nabízí vlastní hodnocení důkazů a podrobně rozebírá a zpochybňuje závěry soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů obviněný L. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k novému projednání.

Obviněný M. G. v dovolání namítá rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obou soudů. Pokud jde o zajištění stavebních prací pro kupované stroje dovolatel uvádí, že tyto práce mu byly ústně přislíbeny, což dokazováním nebylo vyvráceno. Ze skutkových zjištění obou soudů však vyplývá opak, tj. že žádné stavební práce zajištěny neměl. Oba soudy se dále bez bližšího zjišťování spokojily s tvrzením, že leasingové společnosti byly předloženy falešné účetní doklady. Takový závěr je však možno přijmout teprve po předložení a prostudování jeho účetnictví. Nesouhlasí se zjištěním soudů, které jde v jeho neprospěch, že neurgoval a nenahlásil nedodání kupovaných strojů, když taková skutečnost provedenými důkazy nebyla ani potvrzena, ani vyvrácena. Jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že tajil před leasingovou společností nedodání kupovaných strojů, pak k tomu obviněný dodává, že nebyl důvod takovou skutečnost společnosti hlásit, když jí prostřednictvím svědka F. H. byla známa. Soudy rovněž opomněly hodnotit část výpovědi spoluobviněného L. V., která vyvrací domluvu mezi oběma obviněnými. Proto obviněný M. G. navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k oběma dovoláním vyjádřila tak, že pokud jde o dovolání obviněného L. V., přestože je v dovolání formálně namítnut nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný oběma nalézacím soudům vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi M. M.. Takové námitky však pod deklarovaný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Z dostupných materiálů není zřejmý ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (které akceptoval i odvolací soud) a provedenými důkazy. Tyto závěry státní zástupkyně se týkají i dovolání obviněného M. G., pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jím uplatněné dovolací námitky rovněž směřují do oblasti skutkových zjištění, když obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a prosazuje hodnocení vlastní, pro něj příznivější. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání obviněného nebyl zjištěn. Státní zástupkyně neshledala opodstatněným ani uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítnul podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná, byla podána včas, oprávněnou osobou a vykazují zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Oba obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že takový důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Pokud jde dovolání podané obviněným L. V., Nejvyšší soud nejprve posoudil otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že mezi jeho jednáním a vznikem škody leasingové společnosti nebyla dána příčinná souvislost. Nejvyšší soud shledal, že jde o právní námitku relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, avšak hodnotil ji jako zjevně neopodstatněnou.

Příčinná souvislost, která spojuje protiprávní jednání se způsobeným trestněprávně relevantním následkem, je jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti pachatele.

Následek je zpravidla výsledkem několika příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem by se tedy přerušila, pokud by k danému následku došlo bez ohledu na jednání obviněného, tedy výlučně v důsledku jiné okolnosti (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.

Podle skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně a akceptovaných soudem odvolacím, obviněný L. V. podepsal dne 27. 10. 2008 smlouvy, kterými měl získat stroje za účelem jejich dalšího prodeje. Obviněný přitom na koupi těchto strojů neměl dostatek finančních prostředků, jak je patrno ze stavu účtů společnosti Trucks Trading Plus, s. r. o. Přesto dne 30. 10. 2008 telefonicky sdělil svědkovi M. M. nepravdivou informaci, že peníze na kupované stroje již uhradila a následně téhož dne mu zaslal faxem příkaz k úhradě, kterým chtěl doložit své předchozí sdělení, tj. že na účet společnosti KUHN BOHEMIA a. s. uhradil kupní cenu ve výši 8.984.500,- Kč. Uvedený příkaz k úhradě přitom podle zprávy České spořitelny, a. s., vůbec nebyl doručen do její příslušné pobočky. I kdyby však byl platební příkaz doručen, nemohl být, vzhledem k nedostatku finančních prostředků na účtu společnosti Trucks Trading Plus, s. r. o., realizován zůstatek na účtu činil pouze 694,- Kč. Obviněný tak uvedený příkaz k úhradě vystavil pouze v úmyslu navodit situaci, že dostál svým smluvním povinnostem, vyplývajícím z kupní smlouvy ze dne 27. 10. 2008. V důsledku tohoto jednání obviněného pak svědek M. M. vystavil leasingové společnosti potvrzení o tom, že na společnost obviněného bylo převedeno vlastnictví ke kupovaným strojům. Na základě toho potom došlo k uvolnění finančních prostředků ze strany leasingové společnosti a k jejich připsání na účet společnosti Trucks Trading Plus, s. r. o.

V posuzovaném případě je nutné dospět k závěru, že prvotní a hlavní příčinou bylo protiprávní jednání obviněného, který jako jednatel společnosti Trucks Trading Plus, s. r. o., nepravdivým tvrzením o vystavení platebního příkazu, a tedy i o zaplacení kupní ceny za předmětné stroje, uvedl v omyl svědka M. M., jenž následně na podkladě této informace doložené i faxovým podáním vystavil potvrzení pro leasingovou společnost, jež poskytla obviněnému finanční prostředky, a tím jí vznikla škoda ve výši nejméně 8.255.625,- Kč. I kdyby však obviněný příkaz k úhradě skutečně vystavil, musel si být vědom, že k uhrazení kupní ceny pro nedostatečný zůstatek na účtu jeho společnosti nedojde. Obviněný si tak z hlediska zavinění musel být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může leasingové společnosti způsobit škodu, přičemž právě na základě úmyslně poskytnutých nepravdivých skutečností a tím uvedení v omyl svědka M. M. došlo ke vzniku škody.

Jestliže se obviněný domnívá, že nikoliv jeho, nýbrž jednáním svědka M. M. byla způsobena škoda, a nebýt jeho jednání, nedošlo by ke spáchání trestného činu, Nejvyšší soud považuje takovou námitku za neopodstatněnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a třetí osoby, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Hodnotí-li se takto jednání obviněného, je třeba dospět k závěru, že jeho jednání, spočívající v nepravdivém informování o vystavení příkazu k úhradě, bylo prvotní a podstatnou příčinou již uvedených relevantních trestněprávních následků na majetku poškozené společnosti. Nejvyšší soud se nemůže než ztotožnit se závěrem odvolacího soudu na str. 6 odůvodnění rozhodnutí, který uvedl, že: Byl to obžalovaný V., který poskytl svědku M. nejprve telefonicky lživou informaci o provedení platby a pak k jeho žádosti zaslal faxovou zprávu o témže že nepravdivou, netřeba zdůrazňovat. Obžalovaný uzavřel smlouvy při vědomí toho, že ekonomická situace společnosti Trucks Trading Plus s. r. o. není dobrá a že vzhledem k jejím finančním závazkům z předchozí doby nebude schopna závazku z kupní smlouvy dostát (...) . Ačkoliv lze shledat jednání svědka M. za neobvyklé nebo neopatrné, je nutno zdůraznit, že tak neučinil bez jakéhokoliv důvodu, nýbrž bylo založeno výhradně na omylu vyvolaném obviněným, který zcela přesvědčivě navodil situaci zaplacení kupní ceny, když jednak sdělil, že peníze byly odeslány a pak zaslal potvrzení o příkazu k úhradě, čímž se snažil vzbudit přesvědčení, že z jeho strany byl závazek spočívající v zaplacení kupní ceny splněn a připsaní finančních prostředků na účet společnosti už vázne jenom na prodlevě bankovního převodu. K podrobnostem lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se na str. 26-28 podrobně a náležitě vypořádal s předmětnou námitkou. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.

Dovolání podané obviněným M. G. je sice opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené obecné konstatování je z obsahu dovolání zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Ostatně i sám dovolatel tuto skutečnost v úvodu svého dovolání připouští. Ve skutečnosti všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, když tvrdí, že nelze prokázat předložení falešných účetních dokladů společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., že měl zajištěny stavební práce pro kupované stroje, že nedodání strojů nijak netajil a měl za to, že tato skutečnost je již leasingové společnosti známa a k jakékoliv urgenci z jeho strany nebyl dán důvod. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný čin. Z uvedeného vyplývá, že obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.

Obviněný je dále přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě však Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.

Obviněný shledává extrémní rozpor předně v tom, že nelze bez předložení a prostudování účetnictví jeho obchodní společnosti učinit jednoznačný závěr, jak to učinil soud prvního stupně a akceptoval soud odvolací, které z účetních dokladů byly správné a které falešné. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se ztotožnil i odvolací soud, se podává následující. Soud prvního stupně provedl důkaz účetními doklady společnosti Grumistav s. r. o. (později přejmenované na C GROUP, spol. s. r. o.), jejímž je obviněný jednatelem. V těchto dokladech se nachází rozvaha a výkaz zisku a ztrát ke dni 31. 12. 2007. Přitom soud prvního stupně zjistil, že odlišné údaje se nacházejí v dokladech, určených Finančnímu úřadu pro Prahu 10, a jiné, pro obviněného příznivější údaje, se nacházejí v dokladech předložených leasingové společnosti za účelem posouzení bonity společnosti obviněného. Z toho byl vyvozen závěr, který odpovídá popsaným skutkovým zjištěním a podle nějž obviněný falšováním účetních dokladů vytvářel předpoklady pro to, aby s ním vůbec mohly být leasingové smlouvy uzavřeny.

Dále upozorňuje, že z jeho e-mailové korespondence vyplývá zajištění stavebních prací pro údajně nakoupené stroje, byť pouze verbálně přislíbených, což nebylo vyvráceno ani svědeckou výpovědí svědka K. Z uvedené e-mailové korespondence však podle zjištění soudu prvního stupně vyšlo najevo, že se jednalo o pouhé nabídky, které se navíc týkaly spíše vypracování cenových rozpočtů na různé stavby a ještě k tomu spadají do zcela jiného časového období, než které mělo následovat po uzavření leasingových smluv a tím umožněném využití nakoupených strojů. Z výpovědi svědka K. pak vyšlo najevo jen tolik, že svědek obviněnému žádnou zakázku nezajistil a nikdy spolu na žádné zakázce nespolupracovali.

Dovolatel polemizuje se skutečností, že dodání strojů (resp. jejich nedodání) nijak neurgoval. Přestože obviněný V. existenci takové urgence ve své výpovědi potvrdil, soud prvního stupně jeho výpověď zpochybnil a naopak se opřel o výpověď svědka M., který uvedenou urgenci nepotvrdil obviněný se tak domnívá, že ani nevyvrátil. Ze svědecké výpovědi, popsané v rozsudku soudu prvního stupně, však vyšlo přesvědčivě najevo, že svědek M. se s obviněným setkal pouze jednou, a to při podpisu kupních a leasingových smluv dne 27. 10. 2008. V pozdější době nebyli v žádném osobním a telefonním kontaktu, je tedy vyloučeno, že by svědka upozorňoval na nedodání koupených strojů. Přitom je nutno se ztotožnit se soudem prvního stupně v tom, že svědek M. (a společnost KUHN BOHEMIA a. s.,) nebyl tím, kdo měl zajistit dodání uvedených strojů a jemu adresovaná výzva k dodání tedy působí nelogickým dojmem. Vzhledem k důvodnému přesvědčení, že oba obvinění jednali ve vzájemné domluvě, je stejně logický postup soudu prvního stupně, který se nemohl spolehnout na věrohodnost výpovědi obviněného V. byť tento tvrdil, že obviněný G. jej stále o dodání strojů urgoval.

Podle obviněného také nebyly dány důvody, aby leasingovou společnost informoval o nedodání strojů. Z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků G. a Š., vyšlo najevo, že svědek H. (zaměstnanec společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s.) byl již dne 9. 12. 2008 informován, že společnost KUHN BOHEMIA a. s. od smlouvy na dodávku předmětných strojů společnosti Trucks Trading Plus s. r. o. odstoupila. Svědek H. byl tedy od tohoto dne seznámen s tím, že stroje dodány nebyly a nebudou. Pokud tuto skutečnost uvedený svědek nepředal svému zaměstnavateli, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži obviněného. Skutková zjištění, uvedená v rozhodnutí soudu prvního stupně, tyto námitky obviněného beze zbytku vyvrací. Z výpovědi svědka F. H. vyšlo najevo, že mu oba obvinění v týdnu po 30. 10. 2008 potvrdili, že stroje mají, přičemž nikdy nepadla žádná zmínka o tom, že stroje nejsou dodány. Svědek teprve v únoru 2009 zjistil, že stroje nebyly z důvodu nezaplacení kupní ceny dodány. Z výpovědi svědka P. H. (zaměstnance společnosti PREVIA s. r. o., vykonávající správu pohledávek leasingové společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s.) bylo zjištěno, že o nedodání strojů se od obviněného dozvěděl až v okamžiku, kdy jej informoval o budoucím odebrání strojů. Svědecké výpovědi svědků P. G. a M. Š. pak nijak nepotvrzují domněnku obviněného, že svědek H. byl již dne 9. 12. 2008 seznámen s tím, že stroje dodány nebyly. Skutečnost, že společnost KUHN BOHEMIA a. s. odstoupila dne 9. 12. 2008 od kupní smlouvy ze dne 24. 10. 2008, nezakládá vědomost svědka H. a leasingové společnosti o nedodání strojů.

Pokud obviněný M. G. poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně ani soud odvolací se nevypořádaly s tou částí výpovědi obviněného V., kde je vyvrácena údajná domluva mezi obviněnými, pak Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč není výpověď obviněného V. věrohodným zdrojem pro jeho skutková zjištění. Tvrzení, na která poukazuje obviněný M. G., pak v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k výpovědi obviněného V. ani nelze nalézt.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil žádný, natož pak namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K tomu je namístě třeba uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace v této věci a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není žádný nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat nějakou svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Obviněný M. G. v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

Dovolatel na žádnou alternativu tohoto dovolacího důvodu výslovně neodkázal, nicméně s ohledem na výše popsaný způsob rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že jeho první alternativa v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, když odvolací soud odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl z formálních důvodů, ale věcně je projednal a poté jako nedůvodné zamítl. Pokud pak jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, v situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněného naplňovaly jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami dovolatele není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného L. V. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného M. G. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík