11 Tdo 57/2004
Datum rozhodnutí: 26.03.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 57/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2004, o dovolání podaném obviněnou I. H., roz. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2003, č. j. 7 To 459/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 76/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s e dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 17 T 76/2002, byla obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byla odsouzena podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let (§ 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.). Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné rovněž uložena povinnost poškozenému W. M., trvale bytem Spolková republika Německo, nahradit škodu ve výši 250.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně od 22. dubna 2002 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Ing. P. M., bytem Rakouská republika, se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná takto kvalifikované trestné činnosti měla dopustit tak, že v průběhu let 1995 a 1996 v rámci dědického řízení po zemřelé B. S. požádala svého známého, rakouského státního příslušníka F. K. o zplnomocnění k jeho zastupování při projednávání tohoto dědictví, ačkoliv věděla, že F. K. není dědicem po B. S., a na základě jednání před českými úřady, kdy neoprávněně a nezákonně uváděla, že F. K. je dědicem, získala na základě kupní smlouvy ze dne 2. září 1996 s právními účinky vkladu ke dni 17. září 1996 odkoupením od tohoto údajného dědice F. K. nemovitost v obci V. n. D. v okrese Z., a to dům č. p. 199 se stavební parcelou parcelní číslo st. 209, dále zahradu parcelního čísla 304/1 a č. 304/2, zapsaných na listu vlastnictví 8 pro obec a katastrální území V. n. D., čímž skutečnému dědici P. M. způsobila škodu nejméně 250.000,- Kč, kdy tento své nároky postoupil na svého syna W. M.

Proti rozsudku nalézacího soudu podala obviněná v zákonné lhůtě odvolání. Uvedla v něm, že v řízení před nalézacím soudem využila svého práva ve věci nevypovídat, pročež se k věci nechce vyjadřovat i v odvolacím řízení. Od počátku však měla výhrady k tomu, jakým způsobem soud prvního stupně stanovil výši škody, přičemž podle názoru obviněné právě zjištění výše škody je rozhodné pro použití příslušné právní kvalifikace. Namítla, že cena předmětné nemovitosti ke dni úmrtí B. S. dne 13. srpna 1968 byla stanovena na 18.515,- Kč. Nemovitost přitom odkoupila od F. K. za 5.000,- Kč kupní smlouvou ze dne 2. září 1996 a vzhledem ke stavu nemovitosti však byla nucena investovat finanční prostředky do oprav, což nepochybně vedlo ke zhodnocení nemovitosti. Cenu 250.000,- Kč tak považuje v odvolání do rozsudku nalézacího soudu za nesprávnou. Podle jejího názoru měl soud prvního stupně vycházet z ceny nemovitosti stanovené pro účely dědického řízení. Za dané situace podle odvolatelky nebyl v souladu se zákonem ani výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kdy za důvodnou kvalifikaci takového jednání považuje uznání viny trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Z uvedeného vyvodila i námitku nesprávnosti výroku o její povinnosti k náhradě škody.

Odvolání obviněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 7 To 459/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, jelikož při zjišťování výše způsobené škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává (§ 89 odst. 12 tr. zák.). V daném případě obžalovaná kupní smlouvou ze dne 2. září 1996 na sebe převedla předmětnou nemovitost. Přitom věděla, že prodávající F. K. tuto nemovitost nenabyl legálním způsobem, neboť sama činila kroky k tomu, aby proběhlo dědické řízení po B. S., kde by jako oprávněný dědic vystupoval F. K., ač tento nebyl v žádném příbuzenském stavu k jmenované. Úmysl obviněné byl dokonán ke dni 2. září 1996. K tomuto dni bylo proto třeba stanovit cenu předmětné nemovitosti, což bylo provedeno odborným vyjádřením Ing. V., kterého nalézací soud i vyslechl. K výraznějšímu navýšení ceny stanovené pro účely této trestní věci od ocenění téže nemovitosti pro účely dědického řízení došlo zejména z toho důvodu, že nemovitost se nachází v lokalitě, která je atraktivní pro podnikatele i pro turistiku. Cena byla stanovena s přihlédnutím na uvedené skutečnosti a výši škody soud prvního stupně stanovil dle názoru odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. na 250.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná I. H. dovolání z důvodů uvedených v § 265b písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci. Dle mínění dovolatelky se celá záležitost odvíjí od výše způsobené škody. Tvrdí, že cena ve výši 250.000,- Kč za předmětnou nemovitost uvedená v napadeném rozhodnutí, neodpovídá objektivním skutečnostem a je stanovena nesprávně. Dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že k ocenění předmětné nemovitosti došlo dvakrát, a to jednak ke dni úmrtí B. S. (13. srpna 1968) byla zjištěná cena dle tehdy platné vyhlášky stanovena na částku 18.515,- Kč, když o dva roky dříve byla tatáž nemovitost k listopadu 1966 rovněž dle tehdy platné vyhlášky oceněna na částku 20.211,70 Kč. Poukazuje dále na to, že ze znaleckých posudků je patrno, že docházelo nejen k opotřebení, ale spíš k chátrání předmětné nemovitosti, neboť ta nebyla obývána. Dovolatelka zdůrazňuje, že v roce 1996 zakoupila nemovitost za částku 5.000,- Kč, což ve své podstatě odpovídalo i jejímu stavu, který vyžadoval nejen okamžitou a nezbytnou rekonstrukci, ale i značné investice do této nemovitosti tak, aby nedošlo k jejímu znehodnocení. Nadto vyslovuje nesouhlas s tím, že by se tržní cena nemovitosti pohybovala kolem částky 250.000,- Kč, navíc považuje za nesprávné, že o posouzení tržní ceny této nemovitosti byl požádán znalec, který zpracovával znalecký posudek v roce 1993. Dovolatelka namítá, že ve věci nebyl kupř. vyslechnut ani tehdejší objednavatel posudku, pracovník Obecního úřadu F. T., a nebylo tedy objasněno z jakých důvodů to byl on, kdo posudek objednával, tj. zda to bylo z úřední povinnosti na pokyn notáře projednávajícího dědictví po zemřelé S., nebo zda šlo o jakousi osobní aktivitu tohoto pracovníka. Dovolatelka tvrdí, že jde o obvyklou cenu nemovitosti, která nemohla v žádném případě dosáhnout částky 250.000,- Kč, a to ani za předpokladu, že tato nemovitost se nachází v rekreační oblasti Vranovské přehrady, neboť v daném případě se pouze dovozuje takováto cena právě s ohledem na místo, ale nevychází se i z toho, jaká by byla hodnota nemovitosti s ohledem na její další možné využití, opravy, nákladnou rekonstrukci a vůbec uvedení do alespoň částečně využitelného stavu. Hodnota nemovitosti se pak odrazila ve dvou rovinách, a to jednak v právní kvalifikaci skutku, kdy věc byla kvalifikována podle přísnější kvalifikace podle odst. 2 § 250 tr. zák., a navíc ve výroku adhezním, tedy v povinnosti obviněné nahradit škodu ve výši 250.000,- Kč. I tento výrok o povinnosti obviněné hradit škodu v této výši považuje dovolatelka za sporný, neboť podle jejího mínění trestní řízení tak nahrazuje řízení civilní, při kterém lze uplatňovat případné občanskoprávní námitky ať už jde o promlčení či ochranu oprávněného dědice. Povinností uhradit škodu se dovolatelka cítí být poškozena, jelikož v průběhu trestního řízení byla provedena rozsáhlá rekonstrukce předmětné nemovitosti, byly opraveny prvky dlouhodobé trvanlivosti, nosné zdi, krovy, střechy a došlo ke značnému zhodnocení celé nemovitosti. Dle názoru dovolatelky tedy nelze vycházet z tržní hodnoty nemovitosti k dubnu 2001, ale maximálně k září roku 1996, kdy tyto nemovitosti do svého vlastnictví zakoupila. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem se dovolatelka cítí poškozena jak právním posouzením věci dle přísnější právní kvalifikace, tak adhezním výrokem o povinnosti uhradit poškozenému škodu ve výši 250.000,- Kč.

V petitu dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, tj. rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 7. 2002, č. j. 17 T 76/2002, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2003, č. j. 7 To 459/2002, zrušil ve výroku o vině i trestu a věc přikázal soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve věci, případně po doplnění dokazování v intencích podaného dovolání.

K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle ní obviněná podala dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně, přestože v záhlaví uvádí, že je podáno proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 17 T 76/2002. Z obsahu dovolání je zřejmé, že je napadáno především rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je konstatováno, že lhůta pro podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu je zachována a v petitu dovolání se navrhuje, aby byla rozhodnutí obou soudů ve vztahu k uplatněným námitkám zrušena. V rámci zvoleného dovolacího důvodu obviněná namítá nesprávnou výši zjištění způsobené škody, neboť podle jejího názoru tato byla nesprávně stanovena. Dle státní zástupkyně obviněnou uplatněným dovolacím důvodem lze napadat chybnou právní kvalifikaci skutku zjištěného soudem, a to v tom smyslu, že tento skutek byl posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o trestný čin vůbec nebo šlo o jiný trestný čin než jakým byl obviněný uznán vinným. Dovoláním však není možné napadat skutková zjištění, hodnocení důkazů, postup při dokazování, apod. V rámci zvažovaného dovolacího důvodu lze uplatňovat námitky právní, nikoliv skutkové. V posuzovaném případě obviněná uplatnila v celém rozsahu výhradně jen takové námitky, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Obviněná v dovolání neuplatnila žádnou námitku, která by se týkala právní kvalifikace skutku, který zjistil Okresní soud ve Znojmě a ze kterého v odvolacím řízení vycházel i Krajský soud v Brně. Pokud obviněná v návaznosti na své skutkové námitky vytkla, že soudy posoudily skutek nesprávně po právní stránce, nejde o právní námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože tato námitka není vázána ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, ale k jinému skutkovému stavu. Obviněná dovoláním totiž sledovala změnu skutkových zjištění soudu a teprve v návaznosti na to i změnu právního posouzení. Jako skutková zjištění lze totiž charakterizovat závěr soudů o výši způsobené škody, když navíc tento byl podpořen odborným vyjádřením. Odlišné skutkové zjištění ve smyslu námitek poškozené, které mělo směřovat k mírnější právní kvalifikaci ve smyslu ust. § 250 odst. 1 tr. zák., je tedy třeba chápat jako námitku skutkovou. Podle státní zástupkyně takto pojaté námitky obviněné nekorespondují s dovolacím důvodem stanoveným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná sice formálně deklarovala tento dovolací důvod, ale uplatnila námitky, které ho obsahově nenaplňují. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu/, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit /§ 265e odst. 1, 3 tr. řádu) a že bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily, nebo že je potřeba provést důkazy další.

Z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice vytýkáno některé z ustanovení § 265b tr. řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z dovolatelkou uplatněných námitek, podstata jejího dovolání spočívá ve výtkách k nesprávnému zjištění výše způsobené škody, což znamená, že vznesla námitky směřující vůči tomu, jak soudy obou stupňů hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Uvedené výtky dovolatelky ohledně výše způsobené škody jsou tedy výtkami skutkovými. Dovolatelka v dovolání neuplatnila žádnou námitku týkající se právní kvalifikace skutku, jak tento skutek zjistil Okresní soud ve Znojmě a ze kterého vycházel i Krajský soud v Brně. Pokud ve svých skutkových námitkách uvedla, že soudy posoudily skutek nesprávně po právní stránce, lze přisvědčit názoru státní zástupkyně, že nejde o námitku právní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože tato námitka není vázána ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, ale k jinému skutkovému stavu a dovolatelka dovoláním sledovala změnu skutkových zjištění soudu a teprve až v návaznosti na to i změnu právního posouzení. Závěr soudu o výši způsobené škody, podpořený odborným vyjádřením je zjištěním skutkovým. Odlišné skutkové zjištění, o které usiluje dovolatelka, směřující k mírnější právní kvalifikaci podle § 250 odst. 1 tr. zák., je tedy založeno námitkou skutkovou. K námitkám směřujícím ke změně skutkového stavu dovolací soud ale oprávněn přihlížet není, neboť je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze formálně, shledal, že dovolatelkou deklarované námitky uvedený dovolací důvod nenaplňují. Pro uvedené Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman