11 Tdo 569/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. zák.



11 Tdo 569/2015-76

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2015 o dovolání obviněného L. F. , o dovolání Z. P. , a o dovolání obviněného P. S. , a o dovolání obviněné A. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 2 To 76/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 4/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné A. P. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných L. F. , Z. P. a P. S. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 37 T 4/2012, byli
1. obviněný L. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dílem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (bod 1), dílem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (v bodě 3) a dílem jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (v bodě 4). Za tento čin a sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2011 ze dne 9. 3. 2012, byl podle § 283 odst. 4 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let a podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty;
2. obviněný Z. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (v bodě 1), dílem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (v bodě 4), za což mu byl podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let a pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty;
3. obviněný P. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dílem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (bod 1), dílem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (v bodě 4), za což mu byl podle § 283 odst. 4 a § 58 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen mimořádně snížený trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty;
4. obviněná A. P. uznána vinnou pomocí ke spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což jí byl podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let a podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku byla pro výkon tohoto trest zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Uvedené trestné činnosti se obvinění dopustili jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Dle bodu 1 uvedené skutkové věty obžalovaní L. F. , Z. P. , P S. a A. P. společně v době nejméně od měsíce října 2010 do 19. 4. 2011 v Č. T. , v H. S. a jinde od nejméně tří osob ze Spolkové republiky Německo, z nichž byla jedna identifikována jako D. A. , zakoupili a do České republiky dovezli přesně nezjištěné množství pervitinu za účelem jeho prodeje dalším osobám (přičemž obviněná A. P. jejich komunikaci tlumočila), a dne 19. 4. 2011 obžalovaní L. F. , Z. P. a P. S. nereagovali na výzvu Celní stráže k zastavení vozidla a během ujíždění po silnici .... v blízkosti obce V. okr. Ú. n. L. z jedoucího auta vyhodili čtyři balíčky pervitinu, tedy nejméně 1.944,83 gramu. Dle bodu 3 skutkové věty předmětného rozsudku obžalovaný L. F. v době nejméně od měsíce září 2008 do 20. 4. 2011 v Č. T. , K. , D. L. a na dalších místech prodával pervitin dalším přesně v rozsudku označeným osobám ve zjištěném množství, jakož i dalším, blíže neustanoveným odběratelům v množství blíže nezjištěném. Dle bodu 4 skutkové věty předmětného rozsudku obžalovaní L. F. , Z. P. a P. S. v době nejméně od 1. 10. 2010 do 20. 4. 2011 v Č. T. , H. S. , B. , H. , K. , P. a jinde nakupovali léky obsahující prekurzor pseudoefedrin (obžalovaný L. F. takto postupně nakoupil 50.400 tablet takových léků), další potřebné suroviny a prostředky pro výrobu pervitinu pak dle pokynů obžalovaného L. F. nakoupil obžalovaný P. S. ve spolupráci s obžalovaným Z. P. , z takto opatřených léků obsahujících prekurzor pseudoefedrin a z dalších potřebných surovin a pomůcek nechávali obžalovaní L. F. a Z. P. v uvedeném období u nezjištěného výrobce postupně vyrábět pervitin v celkovém množství nejméně 1 kg, jenž prodávali nebo za protislužby poskytovali zčásti přesně označeným a zčásti neustanoveným odběratelům, přičemž dalších 3.523 tablet léčiva Sudafet, obsahujícího 60 mg pseudoefedrinu v každé tabletě, určeného pro výrobu pervitinu, a další chemikálie potřebné pro výrobu pervitinu přechovával v době svého zadržení dne 20. 4. 2011 obžalovaný L. F. v místě svého bydliště v D. S. , ul. V.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 37 T 4/2012, napadli odvoláními státní zástupce a obvinění L. F. , Z. P. , P. S. a A. P. O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 2 To 76/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněného P. S. , a za splnění podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu nově uložil obviněnému P. S. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 10 (deset) let, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; dále byl obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněných L. F. , Z. P. , P. S. , A. P. a státního zástupce podané ve prospěch obviněné A. P. byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali všichni obvinění dovolání a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný L. F. konkrétně namítá, že nesouhlasí s použitou právní kvalifikací podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, když nebylo podle jeho názoru prokázáno jeho zapojení do činnosti organizované skupiny působící ve více státech. V této souvislosti poukázal na judikaturu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010. Má za to, že soudy porušily jeho právo na obhajobu, když přihlížely k nezákonným důkazům, získaným na území Německa, zejména ke svědecké výpovědi osoby označené jako E. L. . Rovněž se domnívá, že nezákonné byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, přičemž podle jeho názoru v jeho případě schází jakákoliv souvislost mezi jeho činností a činností osob v zahraničí. Tvrdí, že nebylo prokázáno, že by osoby D. A. nebo A. A. s ním spolupracovaly v souvislosti s výrobou či dovozem psychotropních látek. Za procesní pochybení pak považuje i neprovedení jím navržených důkazů, přičemž odvolací soud podle jeho názoru nepostupoval v souladu s § 263 odst. 7 tr. řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Obviněný Z. P. naplnění uplatněného dovolacího důvodu shledává v okolnostech shodných s těmi, jež namítl obviněný L. F. , přičemž nad jejich rámec uvádí, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazním návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku ve vztahu k jeho stavu při cestě do Německa o jeho ovládacích a rozpoznávacích schopnostech. V závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil Krajskému soudu v Olomouci k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Obviněný P. S. namítá, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu a přisouzeného zločinu se tak dopustit nemohl. Zdůraznil, že účelem cesty byla turistická návštěva Německa a o povaze cesty neměl povědomí, což podle jeho názoru provedené důkazy potvrzují. Odvolává se na judikaturu ke znaku organizované skupiny a tvrdí, že tento znak nenaplnil. Podle jeho názoru za protiprávní jednání lze jeho jednání považovat teprve až poté, co se v Německu dozvěděl, že vezou pervitin, a když balíčky s touto drogou při ujíždění před celní stráží vyhazoval z auta. V tomto protiprávním jednání pak pokračoval, když navigoval společně obviněného J. Š. při hledání pervitinu. Takové jednání by však podle jeho názoru mělo být právně kvalifikováno jako přečin nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku. Zároveň se domnívá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s důkazy provedenými v řízení, s nimiž nemají obsahovou spojitost. Pokud jde o jednání spočívající v pomoci k výrobě pervitinu, popírá, že by měl v úmyslu podílet se na trestné činnosti a spatřuje v této okolnosti nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek vrchního soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci rozhodl sám.
Obviněná A. P. namítla, že soudy pochybily, pokud její jednání kvalifikovaly jako pomoc ke spáchání závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Tvrdí, že samotná její přítomnost na cestě do Německa a zpět (maximálně ve dvou případech, jak bylo soudy zjištěno), či přítomnost při konverzaci a konverzace s německy mluvícími osobami (konverzace podle odposlechů nezávadová) takovou pomocí není. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 440/2005, kde je konstatováno, že pouhá přítomnost osoby na cestě tam a zpět neovlivňuje skutečnost, že byl spáchán zločin, důležité je počínání dotyčného. Z citovaného judikátu vyvozuje podmínky posouzení trestní odpovědnosti účastníka. Podle jejího názoru nepřímé důkazy v jejím případě netvořily žádný logický řetězec . Domnívá se, že její námitky nejsou skutkového rázu, neboť namítá nesprávnost právního posouzení. V závěru dovolání navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu vrchního, popřípadě i rozsudek krajského soudu a dále postupoval podle § 265 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných L. F. , Z. P. , P. S. a obviněné A. P. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém stanovisku nejprve obecně zdůraznil, že námitky všech obviněných v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu nedopovídají a že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Poté se vyjádřil k námitkám dovolatelů konkrétně.
K námitce obviněných L. F. a Z. P. směřující ke zpochybnění naplnění znaku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech uvedl, že se s ní nelze ztotožnit, poněvadž soud prvého stupně věnoval posouzení tohoto znaku náležitou pozornost, jak vyplývá z provedeného dokazování popsaného v odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Soud vycházel z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z protokolu o sledování osob a věcí, z kterých jednoznačně vyplynulo, že mezi skupinou pachatelů (účastníků) na území České republiky a skupinou dodavatelů v Německu se nejednalo o pouhý jednorázový dodavatelsko-odběratelský vztah , ale o intenzivněji připravovanou spolupráci na delší dobu. Státní zástupce upozorňuje, že je patrné, že jak na straně obviněných, tak na straně dodavatelů se jednalo o skupinu pachatelů s určitou dělbou úloh, kterou lze považovat za organizovanou skupinu. Státní zástupce se neztotožnil s námitkou údajné nezákonnosti provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, protože z již samotné povahy dané trestní věci je patrné, že v dané věci byly dány zákonné podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 tr. řádu. Státní zástupce rovněž odmítl námitku obou obviněných směřující k neprovedení důkazu, který navrhla některá ze stran. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (na str. 53-55) a druhého stupně (na str. 20-21), soudy se důkazními návrhy obviněných dostatečně zabývaly. Co se týče samostatně uplatněné námitky obviněného Z. P. , že v daném případě nebyl dostatečně zkoumán jeho zdravotní stav, který podle něj vylučoval jeho příčetnost, státní zástupce uvedl, že soud prvého stupně závěry znalce kriticky konfrontoval s ostatními provedenými důkazy, přičemž dospěl k závěru, že doplnění, resp. rozpracování rozsudku revizního je nadbytečné a takový názor shledává státní zástupce plně odůvodněným.
Státní zástupce se neztotožnil s námitkou obviněného P. S. , že nenaplnil znak ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a s námitkou, že nenaplnil subjektivní stránku přisouzeného zločinu. Odkázal přitom na právní úvahy soudu prvního stupně, který přiléhavě poukázal na to, že znak ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech je širší než znak člen organizované skupiny . V prvém případě postačí i volnější spolupráce pachatele s takovou skupinou, není proto třeba, aby pachatel byl do takové skupiny včleněn. Ze skutkových zjištění soudů se přitom podává, že obviněný S. jednoznačně věděl o účelu cesty do Německa, kdy měl být ze strany německých dodavatelů poskytnut pervitin, a to ještě před jejím uskutečněním. Byla tak vyvrácena obhajoba obviněného, že se cesty účastnil pouze náhodně. Soud prvého stupně toliko připustil, že obviněný nemusel mít vědomost o skutečném objemu dováženého pervitinu, avšak ve smyslu § 17 trestního zákoníku postačuje k naplnění znaku velkého rozsahu i zavinění z nedbalosti, jak ostatně v tomto směru dovodil soud prvého stupně. Takováto skutková zjištění, z nichž vyplývá vědomá účast na páchaném trestném činu, podle státního zástupce pak vylučují právní posouzení jeho jednání jako trestného činu nadržování podle § 366 trestního zákoníku. Státní zástupce dodává, že je nutno považovat za prokázané, že obviněný věděl, k čemu budou sloužit jím opatřované chemické látky pro výrobu pervitinu.
K námitkám obviněných F. , P. a S. státní zástupce dodává, že je obvinění uplatňovali již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněné A. P. státní zástupce uvedl, že obviněná formálně uplatnila nesprávnost právního posouzení jejího jednání. Obviněná pomíjí vlastní skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá, že se na sjednávání celé transakce podílela, zajišťovala překlad při komunikaci s organizovanou skupinou na území Německa a z provedené transakce měla i kořist. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní iniciativa vzešla právě od obviněné a z odposlechů vyplývá, že obviněná musela mít vědomost o zapojení většího počtu osob na obou stranách hranice a jejich dělbě úloh, z čehož vyplývá i její vědomost o naplnění znaku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Uplatněné námitky podle státního zástupce nemají hmotně právní povahu a tedy nenaplňují uplatněný dovolací důvod a obsahově ani jiný dovolací důvod. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněné A. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněných L. F. , Z. P. a P. S. , jsou podle státního zástupce v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zjevně neopodstatněná. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněná podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně státní zástupce souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu), byla podána oprávněnými osobami (§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. řádu) a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Všichni obvinění své námitky podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V obecné rovině je nutno říct, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založené, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování, správnost skutkových hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Dovolací soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaných soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) uvažovat jen výjimečně v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV ÚS 566/02, IV. ÚS 219/03). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, dále v případě zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebo kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i v případech opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, 11 Tdo 130/2012, 3 Tdo 91/2011).
Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněných, pokud brojí proti hodnocení důkazů, zejména rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňují námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů tvrzením, že se nedopustili inkriminovaného jednání, rozebírají celkovou důkazní situaci a tvrdí, že provedenými důkazy nebyla jejich vina prokázána. Tím se primárně domáhají změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až sekundárně na podkladě této změny, usilují o změnu právního posouzení jejich skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustili.
Dovolací soud po posouzení uplatněných námitek dospěl k závěru, že jsou u obviněných L. F. , Z. P. a P. S. zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného L. F.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje v nesouhlasu s použitou právní kvalifikací podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, když nebylo podle jeho názoru prokázáno jeho zapojení do činnosti organizované skupiny působící ve více státech. V této souvislosti poukázal na judikaturu, zejména rozhodnutí sp. zn. Nejvyššího soudu 7 Tdo 39/2010.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na nepřípadnost argumentace jeho právním názorem vysloveným v obdobné věci: nosným důvodem uvedeného kasačního rozhodnutí je totiž výtka absence kontradiktornosti u provedení klíčového důkazu.
K naplnění pojmu členství v organizované skupině lze odkázat na dosavadní ustálenou a nadále použitelnou judikaturu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., z rozhodnutí z nedávné doby viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 313/2014). Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, v kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). V Usnesení sp. zn. 7 Tdo 342/2012 Nejvyšší soud zopakoval, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří osob, jejichž vzájemná součinnost na trestné činnosti se vyznačuje plánovitostí, odpovídajícím rozdělením úloh mezi jednotlivé členy a koordinací jejich jednání v takové míře, že to zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, k čemuž navíc dodal, že organizovaná skupina působí ve více státech , jestliže působí na území nejméně dvou států, přičemž postačí, že jedním z těchto dvou států je Česká republika. Spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech předpokládá dle právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v uvedeném rozhodnutí takový vztah mezi pachatelem a uvedenou skupinou, při kterém je pachatel sám přímo zapojen do činnosti takové skupiny nebo alespoň podporuje její činnost, těží z její činnosti, navazuje na její činnost apod. Zákonnou dikcí ve spojení jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině. Citovaná dikce rovněž nevyžaduje, aby pachatel sám byl zároveň v pozici organizátora trestné činnosti.
Jednání obviněného v posuzované věci pak zcela odpovídá všem těmto podmínkám. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku, jakož i z jejich hodnocení v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (s. 56), jednáním obviněného byly naplněny všechny uvedené definiční znaky pojmu spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Na námitku opomenutých důkazů vyčerpávajícím způsobem reagovaly jak nalézací (s. 53 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 37 T 4/2012) tak i odvolací soud (s. 19 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 2 To 76/2014). Shodný závěr platí i ve vztahu k námitce porušení práva na obhajobu v důsledku akceptování nezákonných důkazů, získaných na území Německa, zejména svědecké výpovědi osoby označené jako E. L. (viz s. 35-36 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 37 T 4/2012).
Domnívá-li se obviněný F. , že v dané věci byly nezákonně akceptovány odposlechy a záznam telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje na tu okolnost, a to shodně, jak učinil v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1441/2007, či 11 Tdo 666/2009, že pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu v řízení o dovolání kromě formálního uplatnění procesních prostředků na ochranu práva (odvolání) nutno i z hlediska materiálního, tj. obsahu dovolacích důvodů, vyčerpat pořad práva, což se z jeho strany v odvolacím řízení nestalo.
K dovolání obviněného Z. P.
Ve vztahu k námitkám obsahově shodným s dovolacími námitkami obviněného F. Nejvyšší soud pouze odkazuje na výše podané důvody jejich neakceptování. Na námitku opomenutých důkazů, obdobně jak tomu bylo u obviněného F. , vyčerpávajícím způsobem reagovaly jak nalézací (s. 53 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 37 T 4/2012) tak i odvolací soud (s. 19 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 2 To 76/2014).
K dovolání obviněného P. S.
Ohledně námitky nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu a přisouzeného zločinu se dovolací soud ztotožňuje s argumentací nejvyššího státního zástupce, dle níž ze skutkových zjištění soudů se podává, že obviněný S. jednoznačně věděl o účelu cesty do Německa, kdy měl být ze strany německých dodavatelů poskytnut pervitin, a to ještě před jejím uskutečněním, přičemž soud prvého stupně toliko připustil, že obviněný nemusel mít vědomost o skutečném objemu dováženého pervitinu, avšak ve smyslu § 17 trestního zákoníku postačuje k naplnění znaku velkého rozsahu i zavinění z nedbalosti. Skutková zjištění, z nichž vyplývá vědomá účast na páchaném trestném činu, vylučují právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu nadržování podle § 366 trestního zákoníku.
K dovolání obviněné A. P.
Namítá-li obviněná s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 440/2005, že samotná její přítomnost na cestě do Německa a zpět (maximálně ve dvou případech, jak bylo soudy zjištěno), či přítomnost při konverzaci a konverzace s německy mluvícími osobami (konverzace podle odposlechů nezávadová) není pomocí ke spáchání závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pomíjí skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá, že se na sjednávání celé transakce podílela, zajišťovala překlad při komunikaci s organizovanou skupinou na území Německa a z provedené transakce měla i kořist, že původní iniciativa vzešla právě od ní a že z odposlechů vyplývá, že obviněná musela mít vědomost o zapojení většího počtu osob na obou stranách hranice a jejich dělbě úloh, z čehož vyplývá i její vědomost o naplnění znaku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech (viz s. 58 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 37 T 4/2012).
Se zřetelem k rozvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nejsou založena na pochybeních vytýkaných dovolateli. Proto jim nepřisvědčil v názoru, že došlo k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že předmětná dovolání obviněných L. F. , Z. P. , a P. S. nebyla shledána jakkoli opodstatněnými, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. V případě dovolání obviněné A. P. , opřeného pouze o skutkovou polemiku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněné odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu.
Za podmínek § 256r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání obviněných L. F. , Z. P. , P. S. a A. P. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu