11 Tdo 56/2004
Datum rozhodnutí: 30.01.2004
Dotčené předpisy:




11 Tdo 56/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2004 o dovolání, které podala obviněná H. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 2 To 83/2003-6590 ze dne 3. 7. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 7/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná H. V. byla rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 63 T 7/2002-6456 ze dne 6. 8. 2002 uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a za to odsouzena podle § 187 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazena do věznice s dozorem. Vedle toho jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech provozujících lékárny v trvání pěti let a peněžitý trest ve výměře 1.300.000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.

Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněná uvedeného trestného činu dopustila tím, že

1. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o., se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, odebrala v době od 29. 1. 1999 do 29. 12. 2000 údajně pro potřeby této lékárny od různých farmaceutických firem postupně celkem 91.630 kusů balení léku Rohypnol (jedno balení o 20 tabletách), obsahující látku Flunitrazepam, tj. 1,3 dihydro-5-(ofluorfenyl)-1-methyl-7-nitro-2H-1,4-benzyodiazepin-2-on, jež je uvedena v příloze č. 6 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, za celkovou nákupní cenu maximálně 3.064.098,60 Kč, léky po jejich obdržení vždy obratem bez povolení, pod falešnou záminkou, že je vydává na objednávku psychiatra MUDr. Č., předala spoluobviněnému MUDr. P. V., který tyto léky opět bez povolení vzápětí poté v P. předal spoluobviněnému Š. M., jenž s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž z této činnosti získala nejméně 2.623.071,40 Kč,

2. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o. se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, v době od 7. 12. 1999 do 8. 11. 2000 nakoupila od firmy A. P. za částku 896.137,90 Kč celkem 17.352 kusů balení léku Apo-Diazepam 10 mg (balení po 100 tabletách), obsahující látku 1,3 dihydro-5-fenyl-7-chlor-1-methyl-2H-1,4-benzodiazepin-2-on, která je uvedena v příloze č. 7 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a dále tyto léky obratem bez povolení předala spoluobviněnému MUDr. P. V., aniž by příjem léků evidovala v účetnictví lékárny, a MUDr. P. V. předal vzápětí léky spoluobviněnému Š. M., který s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž z této činnosti získala nejméně 1.735.200,- Kč.

Současně byla obviněná citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že dne 17. 9. 2001 v P., B. 77, měla prodat zboží z majetku firmy F. s. r. o., jejíž je jedinou společnicí, firmě M-A. s. r. o. se sídlem P., Š. 1305, za částku 570.341,10 Kč, ač věděla, že nemůže disponovat se svým majetkem, neboť ten jí byl usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, č. j. KZv 2282/2001-97 podle § 347 odst. 1 trestního řádu zajištěn, přičemž odběratele o této skutečnosti neinformovala.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně spoluobviněných MUDr. P. V., Š. M. a Mgr. J. H.

Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněné H. V. byl tento rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se této obviněné, postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušen a rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č. j. 2 To 83/2003-6590 ze dne 3. 7. 2003 byla obviněná znovu uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustila tím, že po předchozí dohodě se spoluobviněnými MUDr. P. V. a Š. M.

1. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o., se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, odebrala v době od 29. 1. 1999 do 29. 12. 2000 údajně pro potřeby této lékárny od různých farmaceutických firem postupně celkem 91.630 kusů balení léku Rohypnol (jedno balení o 20 tabletách), obsahující látku Flunitrazepam tj. 1,3 dihydro-5-(ofluorfenyl)-1-methyl-7-nitro-2H-1,4-benzyodiazepin-2-on, jež je uvedena v příloze č. 6 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, za celkovou nákupní cenu maximálně 3.064.098,60 Kč, léky po jejichž obdržení vždy obratem bez povolení, pod falešnou záminkou, že je vydává na objednávku psychiatra MUDr. Č., předala spoluobviněnému MUDr. P. V., který tyto léky opět bez povolení vzápětí poté v P. předal spoluobviněnému Š. M., jenž s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž z této činnosti získala nejméně 2.623.071,40 Kč a obviněný MUDr. P. V. nejméně 816.300,- Kč,

2. využívajíc toho, že je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o., se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. č. 77, v době od 7. 12. 1999 do 8. 11. 2000 nakoupila od firmy A. P. za částku 896.137,90 Kč celkem 17.352 kusů balení léku Apo-Diazepam 10 mg (balení po 100 tabletách), obsahující látku 1,3 dihydro-5-fenyl-7-chlor-1-methyl-2H-1,4-benzodiazepin-2-on, která je uvedena v příloze č. 7 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a dále tyto léky obratem bez povolení předala spoluobviněnému MUDr. P. V., aniž by příjem léků evidovala v účetnictví lékárny a MUDr. V. předal vzápětí léky spoluobviněnému Š. M., který s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž z této činnosti získala nejméně 839.062,10 Kč a obviněný MUDr. P. V. nejméně 86.760,- Kč.

Za tento trestný čin byla obviněná H. V. rozsudkem Vrchního soudu v Praze odsouzena podle § 187 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody ve stejné výměře jako rozsudkem soudu prvního stupně, tedy v trvání šesti let. Pro výkon tohoto trestu byla zařazena do věznice s dozorem. Ve stejné výměře jako rozsudkem soudu prvního stupně jí byly vedle toho uloženy též peněžitý trest a trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech provozujících lékárny.

Opis tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze byl obviněné H. V. doručen dne 21. 10. 2003, jejímu obhájci dne 6. 10. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dne 17. 12. 2003 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání obviněné směřuje proti výroku o vině i o trestu. Obviněná se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nesprávnost hmotněprávního posouzení spatřuje obviněná v nesprávné aplikaci ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona při výměře trestu. Na jedné straně přitom připouští, že soud zhodnotil důkazní stav věci v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, na druhé straně však jeho zásadní pochybení shledává v tom, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl k tomu, jakou měrou její jednání přispělo ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ani k možnostem její nápravy a k jejím osobním poměrům. V tomto kontextu zdůrazňuje, že jí nebylo známo a nemohla ani předpokládat o jak rozsáhlou a výrazně společensky nebezpečnou činnost ostatních spolupachatelů se jednalo. Současně vyslovuje přesvědčení, že z výsledků důkazního řízení jednoznačně vyplývá, že z ní sama měla jen minimální prospěch a že od počátku byla spoluobviněným MUDr. P. V. uváděna v omyl v tom směru, že je zaměstnancem farmaceutické společnosti a že je z toho titulu oprávněn nakládat s dodávanými léky, na něž ona vystavovala řádné doklady, byť znějící na nepravé jméno. Podle jejího názoru byl právě on hlavním aktérem celé stíhané trestné činnosti, kterou také řídil, takže lze důvodně předpokládat, že z ní měl i největší finanční příjem. Byť je tedy podle jejího přesvědčení její podíl viny na této trestné činnosti výrazně nižší než u ostatních spoluobviněných, soud k této skutečnosti při rozhodování o trestu nepřihlížel a nijak nezohlednil míru jejího zavinění. Jí uložený trest odnětí svobody a peněžitý trest se jí navíc jeví neadekvátní ve vztahu k jejím současným osobním a majetkovým poměrům. Konečně porušení zákona spatřuje též v tom, že v odvolacím řízení bylo rozhodováno bez její osobní přítomnosti, ač svoji účast u veřejného zasedání řádně omluvila a výslovně prohlásila, že se jej hodlá zúčastnit a hájit se osobně.

Z výše uvedených důvodů proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a sám ve věci rozhodl rozsudkem, popřípadě aby postupem podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné H. V. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění svého vyjádření předně poukazuje na to, že dovolací argumentace obviněné směřuje převážně proti výroku o trestu, a proto měla být podepřena v prvé řadě takovým odůvodněním, které odpovídá věcnému zaměření takto výrokově vymezenému specifickému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Ten však podle názoru státní zástupkyně v daném případě aplikovat nelze, neboť trest hlavní a oba tresty vedlejší, které byly v rámci řízení obviněné uloženy, jsou zákonu odpovídající a jejich výměra se pohybuje v rozpětí zákonné trestní sazby. Státní zástupkyně má dále za to, že ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu není možné za jiné nesprávné hmotně právní posouzení považovat dovoláním namítanou vadnou aplikaci ustanovení § 31 odst. 1 a § 23 trestního zákona se závěrem o nepřiměřenosti uložené výměry trestu odnětí svobody, nedobytnosti peněžitého trestu a celkové neúčelnosti trestního postihu. V tomto kontextu připomíná, že ve své podstatě obviněná podané dovolání opírá o námitky ryze procesní povahy, neboť napadá způsob hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění odvolacího soudu. Namítané skutkové vady však rozhodně nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení věci a proto nemohou být ani předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. K námitce obviněné o zásahu do jejího práva na projednání věci před odvolacím soudem v její přítomnosti podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněná tuto námitku v rozporu se zákonem formálně neopřela o tomu odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, a byť je toto pochybení postupem podle § 265h odst. 1 trestního řádu odstranitelné, není důvod trvat na jeho odstranění, neboť ani tato námitka nemůže věcně co do své opodstatněnosti obstát. V této souvislosti státní zástupkyně poukazuje na to, že obviněná, která využila práva opravného prostředku a dala tak podnět k veřejnému zasedání před odvolacím soudem, byla obeslána ve lhůtě uvedené v § 233 odst. 2 trestního řádu a i když se z osobní účasti na něm omluvila, nebylo třeba jejího výslovného prohlášení, že se své účasti vzdává, jestliže se nenacházela ve vazebním režimu ani v režimu výkonu trestu odnětí svobody. Za daných okolností je třeba podle přesvědčení státní zástupkyně rozhodnutí odvolacího soudu o konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti (za nezbytné přítomnosti jejího obhájce) považovat za správné, a to tím spíše, že je podepřeno závěry znaleckého posudku o jejím zdravotním stavu a následovalo po několikerém odročení jednání na základě jejích žádostí. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněné H. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto o vině a trestu obviněné H. V. [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. E. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 17. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněnou H. V. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněná opírá své dovolání o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněné je tvrzení, že její podíl na trestné činnosti spolupachatelů nebyl takového rozsahu jak dovodil soud druhého stupně, neboť neznala všechny souvislosti jejich jednání. V návaznosti na to označuje za nepřiměřený jí uložený trest. Současně namítá pochybení soudu druhého stupně spočívající v tom, že konal veřejné zasedání o jejím odvolání v její nepřítomnosti.

Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněná shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jiný rozsah svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. O takto modifikovaný skutkový stav pak opírá též své námitky proti druhům a výši uložených trestů. Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnila obviněná H. V., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněná H. V. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněná neuplatnila.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněné H. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila obou stíhaných skutků tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ve vztahu k argumentaci obviněné uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž poskytla bez náležitého povolení spoluobviněným předmětné léky, které na základě předchozí domluvy s nimi odebrala od jejich výrobců, a učinila tak ve snaze získat vysoký majetkový prospěch a s plným vědomím toho, že je na počátku řetězce osob podílejících se na činnosti organizované skupiny věnující se opatřování a prodeji psychofarmak.

Sama obviněná v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy (byť úvodem konstatuje, že soud druhého stupně zhodnotil důkazní stav věci v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu). Má za to, že nebyla náležitě objasněna a zohledněna povaha jejího jednání, jeho podíl na trestné činnosti spoluobviněných a míra jejího zavinění. Současně namítá, že soud druhého stupně v rámci dokazování zcela pominul zjistit její osobní a majetkové poměry a přihlédnout k nim. Právě na základě této argumentace opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - obviněná zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu druhého stupně a označuje jeho rozhodnutí a zejména uložené tresty za nezákonné. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založila svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.

Lze tedy shrnout, že dovolání obviněné H. V. v tom rozsahu, v němž opíralo existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, bylo podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].

Další námitky obviněné H. V., rovněž opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, se týkají specificky uložených trestů a spočívají na argumentu, že tyto jsou nepřiměřeně přísné a že jí byly uloženy v rozporu s hledisky vymezenými v ustanovení § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 trestního zákona.

V tomto kontextu je na místě uvést, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě.

Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněnou namítané vady výroku o trestu napadeného rozsudku podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotněprávní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, druhý v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 trestního řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. S ohledem na to tímto způsobem není možné úspěšně uplatnit ani námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 trestního zákona.

Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V posuzovaném případě však obviněná H. V. napadla rozsudek soudu druhého stupně výlučně ve vztahu k jím uloženým druhům a výměrám trestů. V úvahu tedy potenciálně přicházela pouze aplikace § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na nějž ovšem obviněná neodkazuje. Její argumentace obsažená v textu tohoto dovolání navíc směřuje výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uložených trestů, spatřované v jejich vysoké výměře neodpovídající hlediskům § 31 odst. 1 trestního řádu, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Uložené druhy trestů (odnětí svobody, zákaz činnosti a peněžitý trest) mohl Vrchní soud v Praze užít a jejich výměra (šest let odnětí svobody, dva roky zákazu činnosti a 1.300.000,-Kč peněžitého trestu) nevybočuje z mezí zákonných trestních sazeb stanovených v § 187 odst. 2, § 53 odst. 1 a § 49 odst. 1 trestního zákona, podle nichž byly uloženy (ty činí dvě léta až deset let odnětí svobody, jeden rok až deset let zákazu činnosti a 2.000,- Kč až 5.000.000,- Kč peněžitého trestu). Tvrzením o nepřiměřené tvrdosti uložených trestů tedy není naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem na uložený trest ani podle § 265b odst. 2 trestního řádu. Platí totiž, jak již bylo řečeno, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Za jediný dovolací důvod obviněná ve svém dovolání výslovně označuje již citovaný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V odůvodnění svého dovolání však napadá též zákonnost řízení předcházejícího vynesení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze v tom směru, že bylo v odvolacím řízení rozhodnuto v její nepřítomnosti. Takto uplatněná námitka po věcné stránce odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, ani ona však nemůže podle zjištění Nejvyššího soudu věcně obstát.

Podstatou této námitky obviněné je tvrzení, že poté co byla vyrozuměna o veřejném zasedání nařízeném Vrchním soudem v Praze k projednání jejího odvolání dala najevo svůj zájem zúčastnit se ho, hájit se osobně a navrhnout doplnění dokazování, avšak s ohledem na svůj zdravotní stav se nemohla dostavit k soudu a proto se omluvila a požádala o odročení jednání na pozdější termín, avšak Vrchní soud v Praze této její žádosti nevyhověl. V tomto kontextu zdůrazňuje, že jednání v její nepřítomnosti mohlo zásadně ovlivnit rozhodnutí soudu.

Z trestního spisu vyplývá, že v posuzované trestní věci obviněné bylo k projednání jejího odvolání nařízeno Vrchním soudem v Praze celkem šest veřejných zasedání, a to na dny 12. 12. 2002, 30. 1. 2003, 20. 3. 2003, 28. 4. 2003, 5. 6. 2003 a 3. 7. 2003. Obviněná byla o jejich konání pokaždé řádně vyrozuměna, ani jednou se však k soudu nedostavila. Svou nepřítomnost pokaždé omluvila zdravotními problémy. To vedlo odvolací soud k tomu, že ze společného řízení nejdříve vyloučil k samostatnému projednání trestní věc spoluobviněných MUDr. P. V. a Š. M. (č. l. 6556 trestního spisu) a poté v její trestní věci přibral k posouzení jejího zdravotního stavu znalkyni z oboru zdravotnictví odvětví interny (č. l. 6573 trestního spisu). Znalkyně MUDr. J. L. pak ve svém znaleckém posudku, učiněném na základě interního vyšetření obviněné a její zdravotnické dokumentace, dospěla k závěru, že její celkový zdravotní stav je uspokojivý, i když je v protrahovaném stresu, ze kterého plynou její potíže s močením, bolesti hlavy, vysoký váhový přírůstek a anxieta. Její somatické nemoci jí nicméně nebránily v účasti u veřejných zasedání před soudem (č. l. 6577 trestního spisu). Stejný závěr vyplývá z předchozího odborného vyjádření k jejímu zdravotnímu stavu zpracovaného ředitelem Ú. pro p. o m. a d., jehož pacientkou je obviněná dlouhodobě a v němž se dne 28. 1. 2003 podrobila operačnímu zákroku (č. l. 6541 trestního spisu). To vedlo odvolací soud k závěru, že obviněná je po zdravotní stránce způsobilá účasti u veřejného zasedání, neakceptoval její omluvu ze zdravotních důvodů ve vztahu k veřejnému zasedání nařízenému na den 3. 7. 2003, o jehož konání byla vyrozuměna dne 20. 6. 2003, tedy s dostatečným časovým předstihem, nevyhověl její žádosti o jeho další odročení a jednal v její nepřítomnosti, neboť její osobní účast neshledal nezbytnou. V tomto veřejném zasedání vynesl též napadený rozsudek.

K tomu je na místě připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 trestního řádu je obviněný stranou trestního řízení a nepochybně je jednou z nejdůležitějších osob, které mají toto postavení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. § 202 odst. 2 až 5 trestního řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.

To je zřejmé už z ustanovení § 238 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.

Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v § 232 a násl. trestního řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením § 263 trestního řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 odst. 1, 2 trestního řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněné osoby u veřejného zasedání nezbytná. Obviněná H. V. však nebyla v době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.

Přítomnost obviněné osoby u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se jí soud rozhodl předvolat k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v její nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě však odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2003 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněné H. V. bude konáno i v nepřítomnosti obviněné (č. l. 6586 trestního spisu).

Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněné u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.

Konečně s ohledem na ústavní právo obviněné osoby vyplývající z ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba jí umožnit účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom ona sama trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněné objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.

Nejvyšší soud však má za to, že v posuzovaném případě omluva neúčasti obviněné H. V. u veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 3. 7. 2003 spojená se žádostí o jeho odročení nesplňuje výše uvedený předpoklad. Byť obviněná projevila zájem účastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a vyjádřila nesouhlas s jeho konáním ve své nepřítomnosti, stalo se tak v posuzované trestní věci již pošesté a odvolací soud měl k dispozici závěry výše citovaného znaleckého posudku vyvracející její tvrzení o tom, že jí účast u veřejného zasedání znemožňují zdravotní potíže.

Dovolací důvod uplatněný obviněnou H. V. podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl, protože nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání, které se konalo k projednání jí podaného odvolání. Současně Nejvyšší soud ze spisu zjistil, byť do jisté míry nad rámec zmíněného dovolacího důvodu, že předmětné veřejné zasedání se konalo v přítomnosti obhájce obviněné a ten měl dostatek prostoru ke kvalifikovanému hájení jejích zájmů a pro náležité uplatnění práv obhajoby. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, když dospěl k závěru, že její účast není nezbytná. Obviněná ostatně ani sama v dovolání neuvedla, které konkrétní ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání mělo být v jejím případě v odvolacím řízení porušeno a které tak podle jejího názoru založilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Námitka obviněné uplatněná v tomto směru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.

Celkově vzato dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností k závěru, že obviněná H. V. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však její dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí bez jeho věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatelky za nezbytnou.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 30. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář