11 Tdo 557/2007
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




11 Tdo 557/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2007 dovolání podané obviněným Ing. R. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 4 To 100/2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 7/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. R. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 3 T 7/2003, byl Ing. R. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., za který byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. 6 T 99/2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 6 To 236/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 29. 11. 1999 ve 14:20 hod. v K. V. S. R., ul. L, v bytě J. Č. v úmyslu obohatit se neoprávněným inkasem ke škodě Komerční banky, a. s. z počítače prostřednictvím sítě internet využívané elektronickým bankovnictvím, dal příkaz k transakci inkasující z účtu vedeného Komerční bankou, a. s. s vkladem 1 000 Kč částku 60 000 000 Kč ve prospěch účtu vedeného Expandia bankou, a. s. a to za použití bankovního konstantního symbolu znamenajícího platbu platební kartou a umístění do debetu, přičemž na základě tohoto příkazu došlo dne 3. 12. 1999 k převodu částky 60 000 000 Kč z Komerční banky, a. s., na účet vedený Expandia bankou a. s.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný Ing. R. Š. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 4 To 100/2004 tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení bylo doručeno mimo jiné obviněnému Ing. R. Š. dne 5. 3. 2007, jeho obhájci dne 7. 12. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 6. 12. 2004.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Plzni dne 17. 1. 2005.

Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo zároveň rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí,

a odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný předně v tom, že se nalézací soud nezabýval aplikací § 16 tr. zák. ve vztahu ke stanovení hranic škody, resp. aplikací zákona č. 265/2001 Sb. Nalézací soud měl podle názoru obviněného citovat uvedený zákon ve výroku svého rozsudku, přičemž takový postup má význam pro hodnocení přitěžujících a polehčujících okolností, resp. ukládání trestu. Uvedené pochybení přitom odvolací soud nenapravil.

Obviněný dále citoval některé pasáže z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že se na spáchání trestné činnosti podílel toliko částečně, přičemž namítl, že se soudy v předchozím řízení dostatečně nezkoumaly otázku v jakém postavení se obviněný podílel na trestné činnosti a tedy nemohly správně aplikovat § 9 odst. 2 tr. zák., případně § 10 tr. zák. Za situace, kdy nebylo zjištěno, do jaké míry či zda se jiné osoby podílely na trestné činnosti obviněného, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo a zvolit takovou z možných skutkových variant, která je pro obviněného nejpříznivější, tj. měly vycházet ze závěru, že podíl obviněného na trestné činnosti byl zcela minimální. K tomu obviněný dodal, že neexistují žádné relevantní důkazy, které by svědčily o tom, že byl obviněný autorem myšlenky podvodu a že se na jeho realizaci v rozhodující míře podílel. Za této situace pak mělo být aplikováno ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) tr. zák., popř. § 33 písm. c), d) tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák. K poslednímu zákonnému ustanovení obviněný doplnil, že jelikož nic nenasvědčuje závěru, že by trestný čin vymyslel, zorganizoval nebo jeho páchání řídil, nemělo být v daném případě shledáno naplnění materiálního znaku podle § 88 odst. 1 tr. zák.

Obviněný rovněž ve svém dovolání namítl, že skutečnost, že se na trestné činnosti obviněného evidentně podílely i jiné osoby má významný vliv i na posouzení subjektivní stránky daného trestného činu. Obviněný přitom namítl, že se soudy nezabývaly otázkou, zda vůbec věděl o tom, že je jeho jednání součástí určité trestné činnosti a jeho vztahem k takovému jednání. Obviněný dodal, že z provedených důkazů nelze dovodit, zda jednal v přímém či nepřímém úmyslu.

V další části svého dovolání obviněný odkázal na námitky již obsažené v jeho dovolání. Zopakoval přitom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a že nebyly správně hodnoceny provedené důkazy (např. výpovědi svědka L., znalce npor. Mgr. M. V., znalce npor. Ing. V. L., svědka R. K., svědkyně M.). Dále popřel, že by byl přítomen dne 29. 11. 1999 v 14:20 hod. v bytě J. Č., popř. že dal příkaz k transakci prostřednictvím počítače uvedené osoby. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s rozsahem a úplností provedeného dokazování, když navrhl vyslechnout I. V., D. G., popř. doc. S. Obviněný rovněž poukázal na vadnost některých úkonů trestního řízení, přičemž uvedl, že v dané věci nebyla provedena rekognice svědkyní M. v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, neboť nebyla preferována rekognice in natura. V této souvislosti obviněný rovněž uvedl, že pokud jde o výslech svědkyně M., bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyl jeho obhájce řádně vyrozumíván o provedení jejího výslechu. Nezákonnost rekognice namítl obviněný rovněž ve vztahu ke svědkyni M. P., přičemž rovněž zpochybnil hodnověrnost svědka M. H. V rámci této části dovolání obviněný dále poukázal na údajná procesní pochybení procesních předpisů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Své námitky zaměřil zejména proti způsobu realizace prohlídky bezpečnostní schránky IPB, a. s., neboť ze spisu není patrno, kdy či zda vůbec byl obhájce vyrozuměn o konání prohlídky, a tedy nelze ani hodnotit, zda měl dostatečný časový prostor k zajištění případné substituce. Jelikož byla uvedeným způsobem porušena procesní práva obviněného, nelze k takto získaným důkazům přihlížet. Obdobné námitky vznesl obviněný i ohledně některých domovních prohlídek. K těm uvádí, že nelze souhlasit se závěrem, že jejich provedení bylo neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr. ř.

V následující části svého dovolání obviněný namítl, že příslušný vyšetřovatel nepostupoval v souladu se zákonem, když jeho obhájci v přípravném řízení nesděloval čí výslech bude probíhat. K tomu obviněný dodal, že toto pochybení nemohlo být zhojeno opakovaným výslechem svědků v hlavním líčení.

K otázce dokazování obviněný závěrem svého dovolání uvedl, že odvolací soud sice akceptoval námitku obviněného, že znaleckými posudky nebylo prokázáno, že ke spojení s Expandia Bankou, a. s. došlo z počítače J. Č., a dále akceptoval i jeho námitku směřující proti druhé rekognici svědkyně M., avšak tyto námitky odvolací soud oslabil všeobecnými úvahami o jejich důvodnosti.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby se Nejvyšší soud České republiky zabýval v rámci dovolacího řízení způsobem, jak se Vrchní soud v Praze vypořádal s jeho odvolacími námitkami a dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni, a aby věc přikázal posledně uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Mimo uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Plzni postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí do doby meritorního rozhodnutí Nejvyšším soudem České republiky o jím podaném dovolání.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání předně uvedla, že v daném případě není dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v té jeho podobě, kterou uplatňuje obviněný, tedy, že by bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V daném případě totiž došlo k meritornímu přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí.

K námitkám týkajícím se stanovení druhu a výše trestu státní zástupkyně uvedla, že výrok o trestu lze napadat jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho rámci se však nelze domáhat uložení mírnějšího trestu z důvodu jiného skutkového stavu, jak činí obviněný. Takový postup pak nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Zvolený dovolací důvod nenaplňuje ani námitka obviněného týkající se aplikace

§ 4, § 5 tr. zák., neboť tuto námitku obviněný opírá o jiný (hypotetický) skutkový stav, než k jakému dospěly soudy v předchozím řízení. Z tohoto pohledu irelevantní jsou i námitky obviněného obsažené v jím přiloženém odvolání.

Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněným podané dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Předtím, než Nejvyšší soud přistoupí k posouzení jednotlivých námitek obviněného, považuje za potřebné konstatovat, že jejich převážnou část uvedl obviněný již v rámci odvolacího řízení a Vrchní soud v Praze se jimi zabýval, přičemž dospěl k závěru, že nalézací soud postupoval zcela v intencích příslušných zákonných ustanovení.

K první námitce obviněného směřující na vadnou aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák. (časová působnost trestního zákona) je třeba říci, že tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval. Jak již bylo naznačeno výše, může nesprávnost hmotněprávního posouzení spočívat i v tom, že soud aplikuje jinou hmotněprávní normu, než kterou by správně aplikovat měl. Z rozsudku nalézacího soudu z roku 2004 vyplývá, že obviněný byl odsouzen za jednání spáchané v roce 1999. Jmenovaný soud přitom s odkazem na § 16 odst. 1 tr. zák. použil znění § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., neboť dovodil, že jde o znění trestního zákona pro obviněného příznivější. Shrnul přitom, že jestliže bylo prokázáno, že obviněný způsobil škodu ve výši 60 000 000 Kč, jde o škodu velkého rozsahu, neboť jde o škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedený závěr přitom nalézací soud vyjádřil rovněž ve výroku svého rozsudku, když konstatoval, že obviněný svým činem způsobil škodu velkého rozsahu. Naznačené úvahy nalézacího soudu, vyjádřené ve výroku o vině a v návaznosti na něj i v odůvodnění jeho rozsudku, jsou nepochybně správné, a proto shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Pokud obviněný dále namítá, že se na spáchání trestné činnosti podílel toliko částečně, přičemž dále konstatoval, že soudy v předchozím řízení nedostatečně zkoumaly otázku v jakém postavení se obviněný podílel na trestné činnosti a tedy nemohly správně aplikovat § 9 odst. 2 tr. zák., případně § 10 tr. zák., pak je třeba říci, že obviněný tuto námitku opírá toliko o existenci jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v předchozím řízení. Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu totiž nevyplývají takové skutkové okolnosti, které by bylo možno kvalifikovat jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nebo účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. Proto ani této námitce obviněného nelze přisvědčit.

Namítá li rovněž obviněný, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, je nutno říci, že tato zásada trestního práva vyplývající ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má namysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia. Uvedená námitka obviněného proto stojí mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněný dále namítá chybějící (vadnou) aplikaci § 31 odst. 2 písm. b) tr. zák., popř. § 33 písm. c), d) tr. zák., pak je třeba říci, že tato ustanovení obsahují kritéria pro stanovení výměry trestu, a je jimi proto napadán nikoliv výrok o vině, ale výrok o trestu. Ten však lze v rámci dovolání napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž však nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného dovolacího důvodu, a ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedená námitka proto stojí mimo rámec zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o námitku vadné aplikace § 88 odst. 1 tr. zák., je třeba říci, že tato námitka obecně naplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle citovaného ustanovení platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Obecně lze připomenout, že okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je znak kvalifikované skutkové podstaty, který tím, že přistupuje ke znakům základní skutkové podstaty, zvyšuje typovou nebezpečnost činu pro společnost. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. přitom odráží zásadu formálně materiálního pojetí trestného činu, když stanoví, že je třeba okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby hodnotit vždy i z materiálního hlediska. K této okolnosti proto soud nepřihlédne tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti, tj. nebude li odpovídat nebezpečnosti ani nejlehčích běžně se vyskytujících případů trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. odůvodnění č. 34/1982 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že stejně jako u předchozí námitky, však i v tomto případě brojí obviněný proti údajně vadné aplikaci hmotněprávního ustanovení s odkazem na jiný skutkový stav, než k jakému dospěly soudy v předchozím řízení, neboť vychází ze závěru, že to nebyl pouze on, kdo se podílel na posuzované trestné činnosti, ale že se na jeho trestné činnosti evidentně podílely i jiné osoby. Za této situace nezbývá Nejvyššímu soudu než hodnotit i tuto námitku obviněného jako námitku stojící mimo zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stejně je tomu i v případě námitky vadného posouzení subjektivní stránky daného trestného činu. I v tomto případě jde sice o námitku formálně směřující proti vadné aplikaci hmotněprávního ustanovení, avšak fakticky podloženou jinou verzí skutku, než ke které dospěly soudy v předchozím řízení. Jde tedy o námitku stojící mimo zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá li dále obviněný v této souvislosti, že z provedených důkazů není patrno, zda jednal v přímém či nepřímém úmyslu, pak lze pro úplnost poukázat na skutkový závěr učiněný v tomto směru nalézacím soudem. Ten totiž dospěl k závěru, že se jednání popsaného v tzv. skutkové větě dopustil v přímém úmyslu, neboť věděl, že může způsobit Komerční bance, a. s. škodu ve výši 60 000 000 Kč, přičemž tuto škodu způsobit chtěl (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Námitce obviněného proto v uvedeném smyslu nelze přisvědčit.

Pokud jde o tu část dovolání obviněného, ve které jsou obviněným opakovány odvolací námitky je třeba říci, že jde opět o případ, kdy sice obviněný odkazuje na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti namítá vady, které trestní řád jako důvod dovolání nepřipouští.

Obviněný totiž v této části dovolání vyjadřuje toliko svoje neztotožnění se s rozsahem dokazování, způsobem provádění důkazů a jiných procesních úkonů, hodnocením provedených důkazů a v návaznosti na to i se závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v této části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.

Obviněný rovněž v této části odkazuje na nesprávnou aplikaci norem trestního práva procesního, tedy nikoliv norem práva hmotného, jak má namysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto tato část dovolání stojí mimo zvolený dovolací důvod podle posledně citovaného ustanovení trestního řádu.

Pokud jde o námitku, že příslušný vyšetřovatel nepostupoval v souladu se zákonem, když jeho obhájci v přípravném řízení nesděloval, čí výslech bude probíhat, pak i v tomto případě je nutné konstatovat, že uvedená námitka obsahově nenaplňuje obviněným zvolený dovolací důvod, neboť je opět namítána vadná aplikace norem trestního práva procesního.

K poslední námitce obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká hodnocení znaleckého posudku a výsledků rekognice svědkyní M. odvolacím soudem, lze opět odkázat na to, co již bylo řečeno výše, tedy že jde

o námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů, a tedy o námitky fakticky směřující proti skutkovým závěrům soudů v předchozím řízení, které stojí mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu.

Obviněný ve svém dovolání dále označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na první alternativu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Tato námitka by byla důvodná pouze za situace, kdyby bylo odvolání proti rozsudku nalézacího soudu zamítnuto z formálních důvodů podle § 253 tr. ř., tj. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž však pro takový postup byly splněny zákonné podmínky.

O takovou situaci však v daném případě nešlo. Z výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 4 To 100/2004, totiž vyplývá, že jmenovaný soud zamítl obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř., tedy poté, kdy po provedení věcného přezkumu podle § 254 tr. ř. dospěl k závěru, že tato odvolání nejsou důvodná. Rovněž tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

S ohledem na skutečnost, že obviněný Ing. R. Š. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. R. Š. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch