11 Tdo 552/2011
Datum rozhodnutí: 14.03.2012
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 tr. zákoník



11 Tdo 552/2011-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání obviněného Z. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 6 To 568/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 295/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. září 2008, sp. zn. 1 T 295/2005, byl obviněný Z. H. uznán vinným trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a za tento trestný čin a za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 2 T 208/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud dále zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 2 T 208/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud také rozhodl o nároku poškozených V. M. a J. M. na náhradu škody.

Soud naproti tomu zprostil obviněného obžaloby pro skutky podrobně popsané ve výroku tohoto rozsudku, v nichž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.

K odvolání obviněného Z. H. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. 6 To 568/2008, napadený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s výkonem ve věznici s dozorem.

K dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. února 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009, podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně zrušil, zrušil i všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Po vrácení věci Nejvyšším soudem Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně věc obviněného znovu projednal a ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 6 To 568/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. H. uznal vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2008, sp. zn. 1 T 10/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 1 To 29/2009, soud podle § 44 tr. zákoníku upustil. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný využil u J. M. , a V. M. , jejich nezkušenosti s právními předpisy, důvěřivosti k jeho osobě a získal tak svým jednáním k jejich tíži, v době kratší než tři měsíce, prospěch ve výši 34 násobku jím poskytnutého plnění, tím, že v přesně nezjištěné době na počátku srpna roku 2003, v U. H. , v kanceláři na ulici F. , požádal J. M. obžalovaného Z. H. , aby mu a jeho manželce V. M. půjčil finanční částku 25.000,- Kč, kterou manželé M. nutně potřebovali k vyřízení úvěru u společnosti HP PROMOTION, s. r. o., Brno, uvedeným úvěrem chtěli manželé M. v co nejkratší době financovat koupi již vybrané nemovitosti k bydlení, J. M. se obrátil se žádostí o půjčku na obžalovaného, neboť měl v uvedené době finanční problémy a měl více půjček u různých peněžních ústavů, a neměl stálé zaměstnání, přičemž obžalovaný Z. H. nabídl J. M. půjčku této finanční částky, splatnou do tří měsíců, která bude zajištěna zástavou zajištěním jejich družstevního bytu, což J. M. a V. M. akceptovali a dne 7. 8. 2003 J. M. s V. M. v objektu S. , stavebního bytového družstva v U. H. , na ulici P. v důsledku své nezkušenosti s právními předpisy a své důvěřivosti k obžalovanému Z. H. uzavřeli, jako nájemci, za přítomnosti obžalovaného Z. H. , Dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 5, o velikosti 3+1, v U. H. , ulice V. V. na nabyvatele obžalovaného Z. H. a jeho manželku J. H. , o této Dohodě manželé M. předpokládali, že je sjednáním zástavní smlouvy, a téhož dne 7. 8. 2003, v osobním vozidle při cestě ze S. M. , okr. U. H. , do B. předal obžalovaný Z. H. J. M. a V. M. finanční částku 25.000,- Kč, přičemž uvedenou Dohodu o převodu členských práv a povinností si obžalovaný Z. H. ponechal a nepředal ji ihned S. , stavebnímu bytovému družstvu, jako majiteli bytu, avšak přestože splatnost půjčky manželům M. činila 3 měsíce, přesto obžalovaný Z. H. jednal tak, že již dne 15. 10. 2003 doručil tuto Dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu S. , stavebnímu bytovému družstvu v U. H. , následkem čehož dne 15. 10. 2003 přešla členská práva a povinnosti k bytu v hodnotě 850.000,- Kč ve prospěch obžalovaného Z. H. a jeho manželky J. H. a obžalovaný Z. H. neinformoval o tomto svém jednání manžele M. , kteří o tomto jeho jednání nevěděli, přičemž v přesně nezjištěné době v listopadu 2003 navštívil J. M. obžalovaného Z. H. a chtěl mu vrátit půjčenou finanční částku, avšak obžalovaný Z. H. odmítl tyto peníze od J. M. převzít a požadoval po něm zaplacení vyšší finanční částky, nejméně 75 000,- Kč, následně požadoval obžalovaný Z. H. po manželích M. , aby se z bytu vystěhovali, podal na ně pro neoprávněné užívání bytu trestní oznámení a poté, co věc začaly šetřit orgány Policie ČR, které prošetřovaly způsob nabytí práv k bytu ze strany Z. H. , jednal obžalovaný Z. H. tak, že požadoval po manželích M., že jim převede zpět práva a povinnosti k bytu, pokud mu zaplatí finanční částku 50 000,- Kč a vezmou zpět své trestní oznámení, čímž obžalovaný Z. H. svým jednáním na základě poskytnutí finanční půjčky 25.000,- Kč, získal členská práva a povinnosti k bytu v hodnotě nejméně 850.000,- Kč, a takto obžalovaný Z. H. sebe obohatil na úkor J. M. a V. M. , o částku 825.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ve skutkové větě především není uvedena žádná konkrétní okolnost, z níž by bylo možno dovodit, že poškození byli ve smyslu výše uvedené skutkové podstaty nezkušení. Znak nezkušenosti bývá definován jako nezkušenost při vyřizování majetkových záležitostí, nedostatečná znalost cen, nákupních možností apod. Žádné takové okolnosti však ze skutkové věty v případě poškozených, kteří jsou oba plně způsobilí k právním úkonům a věkově se neblíží osmnácti ani padesáti rokům, nevyplývají. Poškození se s obviněným dohodli, že na jejich byt bude k zajištění pohledávky obviněného zřízeno zástavní právo. Využití tohoto institutu ale nebylo možné a k zajištění pohledávky byl nakonec použit srovnatelný institut zajišťovacího převodu práva. Ten pro zástavního věřitele apriori neznamená vznik značného prospěchu. Účinky převodu jsou totiž vázány na rozvazovací podmínku, kterou je splnění zajištěného závazku. V posuzovaném případě navíc zřejmě šlo mezi zúčastněnými o absolutně neplatný úkon, jelikož strany nesjednaly způsob jejich vzájemného vypořádání pro případ nesplnění podmínky. Dovolatel pak dále zpochybnil i naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Má za to, že v posuzované věci jeho úmysl zneužít nezkušenosti obviněných ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Z pouhé skutečnosti, že obviněný po nesplnění závazku poškozených realizoval své právo na převod členských práv a povinností k družstvu tento závěr vyvodit nelze. Jelikož zavinění obviněného nebylo prokázáno, je vztah mezi obviněným a poškozenými možno posuzovat pouze v rovině občanskoprávní. V této souvislosti dovolatel poukázal i na princip ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), podle nějž trestní právo je subsidiárním prostředkem ochrany, která je právním vztahům primárně poskytována normami jiných právních odvětví, a tedy ho má být použito až ve chvíli, kdy jiné prostředky ochrany selhávají. Na závěr dovolatel s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 uvedl, že spatřuje extrémní rozpor mezi právním závěrem o tom, že si nechal slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru a získal tak značný prospěch a ve věci učiněnými skutkovými zjištěními, když z listinných důkazů smlouvy o půjčce ze dne 7. 8. 2003, podepsané poškozenými v přítomnosti notářské tajemnice, vyplývá, že obviněný poškozeným půjčil celkem 714 000,- Kč. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky v něm obsažené považuje za zjevně neopodstatněné. Dovolateli především nelze přisvědčit, že by zákonné znaky posuzovaného trestného činu neměly svůj odraz ve skutkové větě výroku o vině. Je-li obviněnému kladeno za vinu, že zneužil nezkušenosti poškozených a jeho důvěry k němu, tyto okolnosti jsou uvedeny jednak v obecné uvozovací části skutkové věty a jednak je lze spatřovat v okolnostech dále rozvedených, tj. že poškození předpokládali, že dohoda o převodu členských práv a povinnosti k družstvu je zástavní smlouvou. O naprosté důvěře poškozených pak svědčí to, že k takovéto dohodě vůbec přistoupili. Naplnění znaku nezkušenosti na straně poškozených pak není vyloučeno ani poukazem na jejich střední věk, s nímž se obvykle pojí jistá orientovanost v základních právních úkonech. Podstatné je, že se obviněný s poškozenými ústně dohodl na uzavření smlouvy o půjčce ve výši 25 000,- Kč a na zajištění tohoto závazku zástavním právem, což poté poškození stvrdili svým podpisem, aniž by ovšem věděli, že ve skutečnosti stvrzují převod svých členských práv k družstvu. Poškození přitom takto jednali zčásti pod tíhou nedostatečné míry orientace v oblasti formálního právního pojmosloví a zčásti vlivem důvěry v korektnost obviněného. Obviněný s vědomím, že poškození půjčku ve výši 25 000,- Kč potřebují, této souhry okolností využil. Státní zástupkyně dále poukázala na skutečnost, že v posuzovaném případě zřízení zástavního práva k družstevnímu bytu nebylo možné. Dokument, který poškození podepsali a jenž byl ve skutečnosti dohodou o převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu, neobsahoval žádná ustanovení odpovídající jeho ústně tvrzenému zajišťovacímu účelu a nebyl platně založen ani jako dovolatelem zmiňovaný zajišťovací převod práva ve smyslu § 553 občanského zákoníku. Obviněný zcela vědomě domluvil s poškozenými podmínky zajištění jejich závazku pouze ústně a při podpisu dohody o převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu pak zneužil jejich nezkušenosti s právním pojmoslovím a naprosté důvěry k jeho osobě. Díky tomu na sebe a svou manželku nechal převést členská práva poškozených k bytovému družstvu, přičemž hodnota tohoto práva činila 850 000,- Kč. Obviněný si tedy nechal slíbit plnění, které jím poskytnutou půjčku ve výši 25 000,- Kč přesáhlo celkem 34násobně, a je tak ve zjevně hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění. Prospěch získaný obviněným je značný. O skutečných úmyslech obviněného pak svědčí i skutečnost, že obviněný lhůtu tří měsíců dohodnutou s poškozenými k vrácení půjčené finanční částky nedodržel a ještě před jejím uplynutím podepsanou dohodu předložil bytovému družstvu, čímž způsobil, že dohoda o převodu členských práv a povinností nabyla účinnosti. Obstát nemohou ani tvrzení o extrémním rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzení věci ani jeho tvrzení o občanskoprávní povaze vztahu s poškozenými. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného opírá, naplňuje jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícím se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.

S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud konstatovat, že některé dovolatelovy námitky pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod podřadit nelze, a že tudíž ve vztahu k nim není formálně založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Jde o ty dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů (o skutečné výši půjčky poškozeným) a způsob (provedení dokazování), kterým soudy k těmto zjištěním dospěly. Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání obviněného, jako nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).

Protože ale dovolatel zjevně uplatnil tyto námitky již s tímto vědomím, když poukazuje na extrémní nesoulad provedených důkazů (smlouvy o půjčce ze dne 7. srpna 2003) se zjištěním soudů o hrubém nepoměru slíbeného plnění s plněním získaným, tedy se zjevně domáhá posouzení těchto svých námitek ve světle judikatury Ústavního soudu a některých rozhodnutí Nejvyššího soudu k této problematice, pak pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že v posuzované věci se z hlediska existujících skutkových podkladů pro rozhodnutí nižších soudů a z nich vyvozených právních závěrů o vině obviněného Z. H. nejednalo o situaci, na níž by se vztahovala uváděná rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu.

V posuzované věci nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy náležitě vyhodnotil, a tedy nijak se neodchýlil od požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy pak přesvědčivě a logicky vyložil v odůvodnění svého rozsudku (zejména str. 8 - 12 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak pečlivě se věcí zabýval i odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a náležitým způsobem se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obviněného (str. 6 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Přitom je nutno konstatovat, že nyní uplatněné dovolací námitky ohledně správnosti ve věci učiněných skutkových zjištění dovolatel opakovaně uplatnil již v rámci své předchozí obhajoby, jakož i v podaném odvolání. Je sice pravdou, že obviněný na obhajobu svých tvrzení o výši půjčky poskytnuté poškozeným předložil orgánům činným v trestním řízení smlouvu o půjčce ze dne 7. srpna 2003, v níž je výše půjčky poškozeným stanovena na 714 000,- Kč, soudy ale logicky vycházely z výpovědí poškozených, o jejichž věrohodnosti nevznikla pochybnost, a které navíc nezůstaly osamoceny, neboť jim korespondují další ve věci provedené důkazy, jakož i rozpory a nejasnosti ve výpovědi obviněného (k tomu srov. zejména str. 9 11 rozsudku soudu prvního stupně). Oba poškození shodně vypověděli, že jim obviněný půjčil částku ve výši 25 000,- Kč, kterou potřebovali pro zajištění úvěru u společnosti HP PROMOTION s. r. o., smlouvu o půjčce na částku ve výši 714 000,- Kč nikdy neviděli a tuto tudíž ani nepodepsali a žádnou částku ve výši 700 000,- Kč od obviněného neobdrželi. Obviněný naproti tomu nebyl schopen vysvětlit, z čeho, resp. z jakých zdrojů měl poškozeným finanční částku ve výši 700 000,- Kč vyplatit a půjčku v této výši nepotvrdili ani další ve věci provedené důkazy. Naopak, notář JUDr. I. Gavanda, u nějž mělo dojít k předání peněz, si na předání peněz nevzpomíná a z výpovědí svědků B. a M. vyplynulo, že obviněný poškozené doblbl a na bytu nějak vydělal. V ostatních podrobnostech lze dále odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů je tedy zřejmé, že poukaz dovolatele na údajný extrémní nesoulad ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění soudů je v této věci nepřípadný.

Ostatní dovolací námitky obviněného, které spočívají především v tvrzení, že ze skutkové věty výroku o vině nevyplývají žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit nezkušenost poškozených, kterou měl obviněný v úmyslu zneužít a zneužil a že jeho vztah k poškozeným je vztahem občanskoprávním, na nějž při správném použití zásady ultima ratio nemělo být trestní právo vůbec aplikováno, již uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují.

Trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede a tímto činem pro sebe získá značný prospěch.

Po subjektivní stránce je k naplnění trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku potřeba úmyslného zavinění [§ 15 tr. zákoníku]. Pokud jde o těžší následek [v podobě vzniku značného prospěchu podle § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] postačí, pokud jej pachatel zavinil z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

Z právní věty rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně považoval za naplněné ty znaky trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný zneužil nezkušenosti poškozených a dal si slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru a uvedeným činem získal značný prospěch.

Pokud jde o znak nezkušenosti ve smyslu posuzované skutkové podstaty, ta může spočívat v nedostatečné znalosti cen, nákupních možností, zpravidla ve spojení s důvěřivostí vůči pachateli. Jde tedy především o nezkušenost při vyřizování majetkových záležitostí. Ta může vyplývat z nezkušenosti poškozeného v širším smyslu, resp. z jeho nezkušenosti v určité oblasti lidské činnosti, která má dopad na majetkovou sféru člověka, např. při podnikání, při vyřizování osobních a rodinných záležitostí apod. Nezkušenost může být původním znakem nízkého věku, zejména u nezletilců. K tomu srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., § 140 až 421. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1956 s.

Jestliže obviněný v rámci svého dovolání namítl, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť skutková věta výroku o vině neobsahuje žádnou konkrétní okolnost svědčící o nezkušenosti poškozených ani o úmyslu obviněného této nezkušenosti zneužít, pak jeho námitkám je třeba přisvědčit. Pokud odvolací soud na podkladě skutkových zjištění k závěru o nezkušenosti poškozených dospěl a na podkladě tohoto pak učinil závěr o naplnění posuzované skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku, pak jeho právní kvalifikaci jednání obviněného nelze považovat za správnou.

Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že poškození J. a V. M. , vzhledem ke svému datu narození nepatří mezi osoby nízkého ani mezi osoby vyššího nebo vysokého věku, u nichž by nezkušenost mohla být průvodním znakem jejich stáří (mládí). Z výpovědi obou poškozených (na č. l. 200 a násl. a 328 a násl.) pak vyplynulo, že v rozhodné době byli nájemci družstevního bytu č. 5 v U. H. i, na ulici V. V. Od obviněného, na nějž poškozený získal kontakt při prohlížení inzerátů realitních kanceláří, si poškození měli v úmyslu půjčit finanční částku ve výši 25 000,- Kč k zajištění úvěru u společnosti H. P. PROMOTION, s. r. o., přičemž podle dohody mezi obviněným a poškozenými mělo být splnění tohoto dluhu zajištěno převodem členských práv a povinností poškozených k bytovému družstvu. Tato dohoda měla být původně zástavní smlouvou k uvedeným právům, poté co ale poškozeným bylo řečeno, že takovýto typ smlouvy k družstevnímu bytu uzavřít nelze, s obviněným dohodli dočasný převod členských práv a povinností, který bude vázán na rozvazovací podmínku, a to včasné úhrady dluhu ze strany poškozených. Konkrétně poškozená V. M. ve své výpovědi uvedla, že obviněnému chtěli dát do zástavy družstevní byt. Toto však nešlo, proto paní na bytovém družstvu s manželem a obžalovaným sepsala dohodu o převodu členských práv k bytu, která by přestala platit, pokud by do 31. 10. 2003 zaplatili obžalovanému 25 000,- Kč. Tím by zase získali byt. , k samotné smlouvě o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu pak uvedla, že ze smlouvy bylo zřejmé, že s manželem přepsali práva a povinnosti v družstvu na obžalovaného. V ten okamžik nám nedošlo, co jsme podepsali teprve poté jsme zjistili, co jsme podepsali a že smlouva neobsahuje žádné ustanovení o převodu bytu zpět na nás poté, co zaplatíme zapůjčené peníze, a to do tří měsíců jak bylo domluveno . Poškozený J. M. pak konkrétně uvedl já a moje manželka jsme byli nájemci družstevního bytu. Práva k družstevnímu bytu se přepsala na pana H. Tento byt měl být zárukou toho, že vrátím peníze. Byt měl hodnotu 900.000,- Kč. Smlouvu o převodu členských práv a povinností k tomuto bytu jsme sepisovali ráno na bytovém družstvu v notářské kanceláři jsme podepisovali převod členských práv k bytu . Z dohody založené na č. l. 61 trestního spisu pak vyplývá, že poškození nabyli členská práva a povinnosti spojená s užíváním předmětného bytu tak, že dne 19. dubna 1995 uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností. Na č. l. 62 trestního spisu je založeno prohlášení zúčastněných stran o vzájemném majetkoprávním vypořádání. Ze skutkových zjištění je tedy zřejmé, že poškození v tomto směru nebyli osobami nezkušenými. Již v minulosti právní otázky převodu bytu řešili a i z jejich vyjádření je zřejmé, že jim podstata dohody o převodu členských práv a povinností byla známa. Poškození si byli vědomi, že podstatou jejich dohody s obviněným je právě převod jejich práv k bytu, předmětnou dohodu si tak toliko pozorně nepřečetli a uvěřili ústnímu slibu obviněného, že k převodu bytu nedojde, bude-li z jejich strany včas uhrazen dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 25 000,- Kč. Důvěra poškozených v obviněného přitom nebyla nijak opodstatněná. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soud, poškození se s obviněným seznámili na inzerát a o jeho osobě tak neměli žádné předchozí reference ani bližší informace. Neměli tedy žádný zvláštní důvod obviněnému věřit a spoléhat se na pravdivost jeho slibů. Pokud tedy poškození za uvedené situace, vedeni snahou o získání finančních prostředků na zajištění finančního úvěru podepsali dohodu o převodu svých členských práv a povinností k družstvu na obviněného, nešlo o jejich nezkušenost, kterou obviněný využil, ale spíše o jejich nepozornost nebo ledabylost, když nevěnovali dostatečnou pozornost ochraně svých zájmů.

Potud je tedy námitkám obviněného třeba přisvědčit. Na druhou stranu není pochyb o tom, že poškození předmětnou dohodu o převodu členských práv a povinností podepsali proto, že podle ústní dohody s obviněným tato měla být pouze jakousi pojistkou pro případ, že poškození neuhradí včas svůj závazek ze smlouvy o půjčce. Jinými slovy k převodu členských práv a povinností ve skutečnosti nemělo v případě včasné úhrady dluhu obviněnému vůbec dojít, tento svůj slib daný poškozeným ale obviněný nedodržel a zjevně to ani neměl v úmyslu. Ještě před splatností půjčky (již dne 15. října 2003) totiž obviněný doručil dohodu o převodu členských práv a povinností příslušnému bytovému družstvu, čímž se tato a spolu s ní převod práv a povinností stala účinnou. Je tedy zřejmé, že obviněný poškozené ohledně účelu dohody o převodu členských práv a povinností a nakládání s ní uvedl v omyl, čímž se obohatil a na cizím majetku tím způsobil značnou škodu (v posuzovaném případě ve výši 825 000,- Kč - § 138 tr. zákoníku), tj. bylo lze učinit závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za nějž by mu hrozil trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Pokud byl tedy obviněný uznán vinným trestným činem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kde byl ohrožen trestem odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let nebo peněžitým trestem, pak s ohledem na zásadu reformace in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.), podle níž bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, je zřejmé, že v novém řízení by obviněný nemohl být tímto přísnějším trestným činem uznán vinným. Výsledkem nového projednání věci (po zrušení napadeného rozsudku dovolacím soudem) by tak nemohl být jiný závěr, než závěr stávající, a to že se obviněný dopustil trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pochybení soudů tak v posuzovaném případě nemá pro postavení obviněného prakticky žádný význam a zároveň se nejedná o otázku zásadního právního významu. Výsledkem nového projednání by totiž nebyla žádná změna v právním posouzení skutku, přičemž je zjevně vyloučeno i jakékoliv zmírnění uloženého trestu.

Konečně, pokud obviněný namítl, že jeho vztahy s poškozenými byly občanskoprávní povahy a soudy tak při aplikaci zásady ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) neměly věc z pohledu trestního práva vůbec posuzovat, Nejvyšší soud těmto jeho námitkám nemohl přisvědčit. Základem pro uplatnění trestněprávní zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), která je jednou ze základních zásad trestního práva a vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, je společenská škodlivost činu. Ta je určována především povahou a závažností spáchaného trestného činu, tj. zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. V posuzovaném případě se obviněný dopustil úmyslné majetkové trestné činnosti, kterou způsobil značnou škodu na majetku poškozených. Obviněný nadto již byl v minulosti opakovaně trestán, a to i za trestnou činnost obdobného charakteru. Je tedy zřejmé, že o společenské škodlivosti jednání obviněného nemůže být v posuzovaném případě žádných pochyb a jeho trestněprávní postih byl zcela namístě.

Nejvyšší soud tak dovolání obviněného Z. H. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.


Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. března 2012

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík