11 Tdo 550/2006
Datum rozhodnutí: 31.07.2006
Dotčené předpisy:




11 Tdo 550/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2006 dovolání, podané obviněným J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. 5 To 566/2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 86/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst.1 písm. b) tr. řádu s e dovolání obviněného J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 30. června 2005, sp. zn. 101 T 86/2004, byl obviněný J. P. uznán vinným v bodě 1) rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) rozsudku trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák, a odsouzen podle §§ 234 odst. 1, 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §§ 49 odst. 1, 50 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu

1) loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák dopustil tím, že dne 10. února 2004 kolem 20.00 hodin v H., okr. K., na parkovišti po předchozí společné domluvě s dalším spolupachatelem, v úmyslu zmocnit se hodnotnější věci T. S., tohoto obviněný J. P. fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil do obličeje, požadoval po něm vrácení peněz, které T. S. dlužil dalšímu spolupachateli, poté se snažili obviněný J. P. s dalším spolupachatelem T. S. vtlačit násilím do zaparkovaného osobního vozidla, což se jim však kvůli odporu T. S. nepodařilo, načež obviněný J. P. požadoval po T. S. vydání obsahu kapes a poškozený T. S. vydal mobilní telefon zn. Ericsson 688 v hodnotě nejméně 200,- Kč, občanský průkaz a 3 ks zástavních smluv, obviněný J. P. mu mobilní telefon vrátil s tím, že je neprodejný, přičemž T. S. utrpěl podlitiny a odřeniny v obličeji a na pravém rameni, avšak zranění si nevyžádala léčení,

2) maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák dopustil tím, že dne 18. října 2004 kolem 11.20 hodin v H., okr. K., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda 100, a to přesto, že rozhodnutím Magistrátu města Havířova ze dne 9. 6. 2004, č. j. VV/RD/508/04/Krv/04, které nabylo právní moci dnem 3. 7. 2004, a jež osobně převzal dne 19. 6. 2004, mu byl mj. uložen i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců od právní moci rozhodnutí.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a okresní státní zástupce odvoláními. Obviněný své odvolání zaměřil do výroku o vině v bodě 1) napadeného rozsudku a domáhal se, aby jeho jednání bylo posuzováno maximálně jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. nebo trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o vině v bodě 1) napadeného rozsudku, v němž se domáhal, aby jednání obviněného bylo posuzováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. 5 To 566/2005, byla odvolání státního zástupce a obviněného podle § 256 tr. řádu zamítnuta.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím toliko výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a návazně výroku o uložení trestu odnětí svobody. Odkázal v něm na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném právním posouzení. Konkrétně namítl, že ze strany soudů byla zjištěna určitá skutková zjištění, zejména z výpovědi poškozeného T. S., dovolatele a spolupachatele J. G. Dle dovolatele na jedné straně stojí výpověď dovolatele podporovaná výpovědí spoluobviněného a na druhé straně výpověď poškozeného, který navíc v přípravném řízení popisoval útok dovolatele na jeho osobu tak, že tento jej měl i kopat. U jednání u soudu pak takovéto jednání popřel. Dovolatel poukazuje na to, že z provedeného dokazování nebylo jinak, než výpovědí poškozeného prokázáno jednání dovolatele ani jeho úmysl získat od poškozeného jakoukoliv věc a jakýmkoliv způsobem. Zdůrazňuje, že je nutno přihlédnout k tomu, že to byl poškozený, který vyvolal jednání a sám šel na setkání s úmyslem nabídnout na náhradu dluhu zástavní smlouvy, resp. věci, které byly zastavené. Dovolatel tvrdí, že poškozeného pouze držel, popírá jakékoliv fyzické násilí za účelem získat cizí věci. Dovolatel upozorňuje, že spoluobviněný připustil snahu dovolatele natlačit poškozeného do vozidla. Dovolatel namítá, že nebylo bez důvodných pochybností jednoznačně prokázáno, že se skutek stal tak, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu. Dle dovolatele je prokázáno pouze omezení osobní svobody spočívající v držení poškozeného. Dovolatel shrnuje, že ze strany soudů obou stupňů došlo k pochybení v tom směru, že nesprávně právně posoudily jednání obviněného a mělo být kvalifikováno jako omezování osobní svobody dle § 231 tr. zák., kde je trestní sazba do dvou let, případně jako trestný čin výtržnictví dle § 202 tr. zák. Dovolatel rovněž namítá, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a právo na spravedlivý proces . Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 30. června 2005, sp. zn. 101 T 86/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. 5 To 566/2005.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněný prioritně brojí proti způsobu, kterým soudy obou stupňů hodnotily důkazy a sám dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, která se odlišuje od způsobu, jakým byl skutkový děj stabilizován do podoby prezentované v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině (dovolatel uvádí, že poškozeného pouze držel a popírá jakékoliv fyzické násilí za účelem získat cizí věc, přičemž zvlášť zdůrazňuje, že prý nebylo jednoznačně prokázáno, že se skutek stal tak, jak je popsán v rozsudku okresního soudu) a až sekundárně dovozuje, že jeho jednání mohlo být právně posouzeno nanejvýš jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., případně jako trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. zák. Obviněný rovněž prezentoval, že soudy údajně porušily některé ze základních zásad trestního řízení /konkrétně zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a zásadu práva na spravedlivý proces /. Dle státního zástupce je zřejmé, že dovolatel v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který má výlučně hmotně právní povahu, nepřípustně zpochybňuje důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a napadá způsob, kterým soudy obou stupňů hodnotily shromážděné důkazy. Tím, že dovolatel zvlášť zdůrazňuje údajné porušení zásad platných pro trestní řízení, namítá procesní nedostatky, ke kterým mělo dojít v činnosti soudů obou stupňů, což je opět v rozporu s hmotně právním charakterem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce uzavírá, že Nejvyšší státní zastupitelství nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a z odůvodnění rozsudků obou soudů zjistilo, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech. Za této situace státní zástupce rovněž konstatuje, že obviněný J. P. napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, včetně toho, o který opírá své dovolání a navrhuje, aby dovolací soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, souhlasil v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací /§ 265c tr. řádu/ nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu/.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265 tr. řádu, bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 tr. řádu dovolání lze podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. řádu.

V souvislosti s tím se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, neboť podle § 265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvního.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Jestliže obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, musel by být tento důvod v dovolání skutečně tvrzen a následně odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení by mohla být vytýkána i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy, že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené. Nejvyšší soud v řízení o dovolání se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 443/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu, ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán údajně nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. řádu) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění - skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvého stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. řádu), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanoveními § 134 odst. 2 tr. řádu zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. řádu).

Z námitek uplatněných v dovolání vyplývá, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci. Soudům vytýká, že skutková zjištění opřely zejména o nevěrohodnou výpověď poškozeného. Zpochybňuje hodnotící závěry soudů k otázce prokázání úmyslu obviněného získat od poškozeného jakoukoliv věc za použití fyzického násilí. Domnívá se, že je prokázáno pouze omezení osobní svobody spočívající v držení poškozeného. V této souvislosti je vhodné uvést, že snahou obviněného je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jím namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněného (jednání obviněného dle něho mělo být kvalifikováno jako trestný čin omezování osobní svobody dle § 231 tr. zák., případně jako trestný čin výtržnictví dle § 202 tr. zák.). Zde však Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám v něm uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman