11 Tdo 548/2017
Datum rozhodnutí: 20.07.2017
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 116 tr. zákoníku



11 Tdo 548/2017-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2017 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 8 To 311/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 1 T 1/2016 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 8 To 311/2016, v části týkající se obviněného J. R.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 1 T 1/2016, byl J. R. v bodě 1 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku, z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 4 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných, a k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a spoluobvinění odvolání, na jejichž základě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 8 To 311/2016, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil (v celém rozsahu vyjma výroku pod bodem 3) a v případě obviněného podle § 259 odst. 3 tr. ř. výrokem č. I/1 nově rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a současně výrokem II ohledně jednání popsaného pod bodem 4 výroku o vině věc vrátil ve vztahu k J. T. podle § 259 odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu a ve vztahu k N. H. podle § 260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni (bod II/1 výroku rozsudku) se obviněný trestné činnosti dopustil s dalšími spolupachateli tím, že V. K. nejméně od 1. 3. 2014 v prostorách domu č. p. ... v obci T., okres T., vybudoval in door pěstírnu opatřenou elektroinstalací, vzduchotechnikou a umělým osvětlením za účelem intenzivního pěstování indického konopí, kdy takto v květináčích obhospodařoval a ke dni 7. 10. 2015 při nejméně dvou sklizních vypěstoval, sklidil a usušil nejméně 110 ks rostlin indického konopí s obsahem účinné látky D-9-tetrahydrocanabinol, ze kterých následně získal drogu marihuanu v podobě tzv. sušiny v blíže nezjištěném množství a obsahu účinné látky D-9-tetrahydrocanabinolu, přičemž v úmyslu rostliny sklidit, usušit a upravit do toxikomanicky využitelné jemné drti v podobě drogy marihuany za účelem její další distribuce ke dni 7. 10. 2015 v pěstebním stanu umístěném v levém zadním přístavku domu č. p. ... a v dalších dvou místnostech v pravém zadním přístavku domu č. p. ..., dále takto obhospodařoval a pěstoval 176 ks rostlin indického konopí o výšce cca 15 cm, 44 ks rostlin indického konopí o výšce 90 cm a 100 ks těchto rostlin o výšce 80 cm, kdy usušením tohoto rostlinného materiálu by bylo možno získat dle odborného vyjádření celkem 1 542,2 g suché rostlinné drti s obsahem 121,34 g čistého delta-9-tetrahydrocanabinolu, zároveň v domě č. p. ..v obci T., okres T., v době zadržení dne 7. 10. 2015 V. K. přechovával celkem 13,98 g vlastní výrobou získaný suchý rostlinný materiál se zjištěným obsahem minimálně 0,48 g účinné látky delta-9-tetrahydrocanabinolu, když V. K. takto shora opatřovanou drogu marihuany a dále nejméně dalších 740 gramů marihuany, kterou ve třech případech v ceně 1 g za 80 Kč v obci P., okres T., zakoupil od J. Š., balil do igelitových obalů, ukládal do cestovní tašky a po vzájemné domluvě tuto v domě č. p. ...v obci T., okres T., předával J. R., kterého instruoval zejména kam má zabalenou marihuanu ve Spolkové republice Německo dovézt a komu předat, přičemž po každém převozu drogy do Spolkové republiky Německo J. R. vyplácel částkou 300 až 400 Euro, kdy J. R. takto od V. K. nejméně od 1. 7. 2015 v nejméně v sedmi případech převzal vždy dva balíky marihuany o celkové váze nejméně 1 000 g a tyto nejméně v sedmi případech ve stejném období převezl přes hraniční přechod R., okres T., z České republiky do Spolkové republiky Německo, kde pak balíky s marihuanou za úplatu předával osobě, se kterou byl V. K. předem ohledně předávky marihuany domluven, přičemž dne 7. 10. 2015 v 6:07 hodin po předchozí vzájemné domluvě s V. K., který mu marihuanu předtím opět předal v místě svého bydliště v obci T., se J. R. pokusil vozidlem zn. VW Bora, RZ ..., dle instrukcí od V. K. opět převézt do Spolkové republiky Německo ve sportovní tašce 2 ks zatavených plastových sáčků s marihuanou o celkové hmotnosti 1 471,8 g s obsahem 235,02 g čistého D-9-tetrahydrocanabinolu, přičemž byl na dálnici D5 v km 144 ve směru na obec R., okr. T., a dále ve směru do Spolkové republiky Německo zadržen Policií ČR.

V bodě 4 rozsudku soudu prvního stupně, ohledně nějž byla věc odvolacím soudem vrácena částečně soudu prvního stupně a částečně státnímu zástupci k došetření, se měl obviněný dopustit toho, že v blíže nezjištěné době nejméně od ledna 2015 do zadržení dne 7. 10. 2015, neoprávněně disponoval s drogou pervitinem s nezjištěným obsahem účinné psychotropní látky metamfetaminu, který si opatřoval z více zdrojů, v závislosti na konkrétních požadavcích koncových uživatelů, většinou po předchozí telefonické domluvě poté na různých místech zejména v P., okres T., pervitin distribuoval jiným osobám, ať již za úplatu či zdarma, když nejméně takto poskytl, 1. J. T., v době nejméně od ledna 2015 do 7. 10. 2015, zdarma v nejméně 3 případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 0,2 g,
2. N. H., v době od ledna 2015 do června 2015 ve dvou případech po předchozí telefonické domluvě vždy 0,3 g pervitinu za 400 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I/1 ve vztahu k obviněnému J. R. podal nejvyšší státní zástupce dovolání v jeho prospěch i v jeho neprospěch, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že podle odvolacího soudu soud prvého stupně pochybil, pokud obviněného uznal vinným skutkem, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2016 pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku týkající se obviněného J. R. zahrnovalo skutky vůči J. T. a A. K., avšak obžaloba byla podána stran poskytnutí pervitinu J. T. (který odmítl v přípravném řízení vypovídat) a N. H. Podle odvolacího soudu se měl popsaným jednáním obviněný dopustit pokračujícího přečinu, bylo proto nutné s ohledem na § 12 odst. 12 tr. ř. a § 160 odst. 1, 5 tr. ř. zahájit trestní stíhání obviněného pro další skutek, který nebyl uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy pro skutek spočívající v prodeji pervitinu N. H. Proto krajský soud v uvedené části zrušil napadený rozsudek a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Obstát však podle odvolacího soudu nemohl ani výrok o vině u bodu 4 napadeného rozsudku soudu prvního stupně v případě poskytnutí pervitinu J. T. V tomto směru totiž odvolací soud shledal napadený rozsudek naprosto nepřezkoumatelným. V této části byl tedy napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

S popsanými názory odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Je si vědom toho, že dovoláním nelze přímo brojit proti výrokům odvolacího soudu o vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí či státnímu zástupci k došetření. V předmětné věci však tyto výroky není možné oddělit od rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. (bod I/1 rozsudku krajského soudu, jímž byl obviněný shledán vinným a byl mu uložen trest). Všechny tyto výroky jsou totiž provázány z důvodu jednoty skutku a bezprostředně spolu souvisí.

Dovolatel připomněl, že pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným, nebo podrobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Skutek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro který nelze vést opakovaně trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definován. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, jsou všechny projevy vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska trestního práva, pokud jsou kryty zaviněním. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Okamžik, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, pokud každý z těchto následků byl způsoben alespoň z části týmž jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.

Dále uvedl, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, jednání obviněného spočívající v distribuci drogy odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Prodej drogy jednotlivým konzumentům totiž nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních konzumentů, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. Citované usnesení pak odkazuje na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 5 Tdo 801/2012, 11 Tdo 1440/2008, 6 Tdo 894/2012 a 7 Tdo 1480/2006. Nověji pak dovolatel odkazuje na další rozhodnutí zabývající se obdobnou problematikou sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, 11 Tdo 159/2016 a 11 Tdo 385/2016. Jak dále vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, za pokračování v trestném činu lze považovat jednání, které probíhá v delším časovém úseku a má povahu časově oddělených aktů, které nespojuje jiné kontinuálně probíhající jednání podřaditelné pod zákonné znaky téhož trestného činu. Pokud je pak trestný čin podle § 283 tr. zákoníku páchán takovým způsobem, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do časově oddělených aktů, neboť kromě naplnění zákonného znaku prodá takový pachatel v mezidobí za tímto účelem drogu též pro jiného přechovává .

Jednání obviněného, který více způsoby ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku nakládá s omamnou či psychotropní látkou (vyrábí ji, přechovává, prodává apod.), je tak podle dovolatele obvykle jedním skutkem a nikoli pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku. Na popsaném závěru nic nemění, ani pokud obviněný takto nakládá s více různými omamnými a psychotropními látkami, neboť jeho jednání směřuje stále proti totožnému chráněnému zájmu a rovněž na straně odběratelů omamných a psychotropních látek je uspokojována totožná potřeba, pro což mohou být tyto látky i vzájemně zastupitelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 240/2016).

V nyní předkládané věci se přitom jednalo o situaci, kdy obviněný nakládal s omamnými a psychotropními látkami, a to tak, že je přechovával a předával dalším osobám. Jednalo se o dva druhy látek, a to marihuanu a pervitin, které obviněný přebíral od V. K., resp. od dalších neztotožněných osob a dále je prodával či předával. Tohoto jednání se přitom obviněný dopouštěl v období od března 2014 do 7. 10. 2015 tím způsobem, že se ve vztahu k oběma druhům drogy i k různým odběratelům prolínalo (tj. jednání popsané v bodu I/1 i II, týkající se obviněného). Všechny konkrétní dodávky drogy pro další distribuci obviněným ani nebyly přesně zjištěny, tudíž je třeba podle dovolatele vyjít z celkového časového určení jednání obviněného, které se v různých formách prolínalo a tvořilo tak jediný skutek i v procesním slova smyslu. Takový závěr lze přitom považovat i za výhodný pro obviněného, neboť je-li obviněný odsouzen pro jednání vymezené konkrétním obdobím, je tak v jeho prospěch zároveň založena překážka věci rozhodnuté i pro případné jeho další jednání v témže období, které by případně vyšlo najevo později. V takovém případě by totiž již nebylo možno vést další řízení pro takovou nově najevo vyšlou část již rozhodnutého jednání a aplikovat např. § 45 tr. zákoníku (srov. výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a 11 Tdo 385/2016).

Jednání obviněného tedy spočívalo v přechovávání a v distribuci drogy odběratelům ve stejném časovém období, které bylo soudem prvého stupně ve shodě s obžalobou časově vymezeno od března 2014 do 7. 10. 2015. Na tom podle dovolatele nic nemění ani snaha orgánů činných v trestním řízení pro přehlednost rozdělit jednání obviněného na část spáchanou společně s V. K., kdy se jednalo o distribuci marihuany, a část, kterou spáchal obviněný sám, v rámci které drogu poskytl J. T. a N. H. V jednání obviněného v jeho celistvosti totiž nelze vysledovat žádné dělící momenty, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že se časově rozpadalo do více procesně samostatných skutků, resp. dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Naopak je zjevné, že distribuční činnost obviněného vůči jednotlivým odběratelům se časově prolínala celým původně žalovaným obdobím, a to jak v případě dílčích částí jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, tak ohledně těch částí, o kterých krajský soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Jednání obviněného zároveň nebylo nijak přerušeno ani procesně ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. zahájením trestního stíhání. Doplnění či upřesnění konkrétních odběratelů (N. H.) na podkladě výsledků přípravného řízení rovněž nepředstavovalo vymezení nových dalších skutků, ale pouze upřesnění popisu jednání obviněného (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006). Není proto možné souhlasit se závěrem krajského soudu, že jednání obviněného je pokračujícím trestným činem rozpadajícím se na více dílčích útoků či dokonce více trestnými činy, ohledně kterých je možné samostatně rozhodnout odsuzujícím výrokem a dále výrokem o vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí a u dalšího útoku až státnímu zástupci k došetření.

Krajský soud potom v konečném důsledku tím, že jeden skutek rozdělil takovým způsobem, že o jeho části meritorně rozhodl, další část vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí a další až státnímu zástupci k došetření, založil existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Tento dovolací důvod byl naplněn již odsuzujícím výrokem (bod I/1), neboť jím odvolací soud rozhodl pouze o části jednoho skutku a zbytek chybně vyloučil do dalších výroků samostatných, které ovšem podle dovolatele nelze od odsuzujícího výroku oddělit a je nutné je v návaznosti na podané dovolání zrušit rovněž (§ 265k odst. 2 věta první tr. ř.). Odvolací soud současně nastolil stav, který je z širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (ne bis in idem). V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu totiž vedle sebe nyní existuje více výroků ohledně téhož skutku. Dovolání je tak zaměřeno i ve prospěch obviněného, neboť existence takového stavu ohledně jediného skutku je z hlediska právní jistoty na újmu právního postavení obviněného.

Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 8 To 311/2016, v bodu I/1 a v bodu II ve vztahu k obviněnému J. R., dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný J. R. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Věry Nenutilové. K samotnému dovolání uvedl, že dovolatel neklade ohled na spravedlivé rozhodování, na právo na rovné postavení účastníků řízení. Je podle něj otázka, zda je spravedlivé v průběhu trestního řízení dohledávat další případné svědky a poškozené a rozšiřovat skutkovou podstatu. Podle obviněného jde o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu odkazuje na obsah svého odvolání. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Předně je třeba dát dovolateli za pravdu, že Krajský soud v Plzni v projednávané věci ohledně obviněného J. R. skutečně rozhodl o jednom (trvajícím) skutku, pro který byla podána obžaloba, třemi různými způsoby. Jednání popsané v obžalobě se mělo odehrávat ve vymezeném období, v němž nelze vysledovat žádné významné dělící momenty, jež by měly za následek nutnost toto jednání chápat jako samostatné útoky pokračujícího trestného činu. Nebyl proto dán ani důvod pro takové útoky samostatně zahajovat trestní stíhání. V podrobnostech lze odkázat na výše citovanou argumentaci dovolatele.

Názor odvolacího soudu, proč by se mělo jednat o evidentně pokračující přečin , přitom není nijak zdůvodněn. Pozoruhodné je, že v případě dalších spoluobviněných jejich jednání krajský soud posoudil jako trvající zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž tento závěr také není nijak blíže zdůvodněn. S relevantní judikaturou, kterou dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku přehledně a obsáhle citoval, se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž nevypořádal. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než s odkazem na výše citovanou judikaturu dát nejvyššímu státnímu zástupci za pravdu a napadené rozhodnutí ohledně obviněného J. R. zrušit, neboť postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady ne bis in idem.

Pokud pak jde o argumentaci obsaženou ve vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce, lze se domnívat, že vychází z nepochopení dovolací argumentace. Dovolatel ve svém opravném prostředku totiž nijak nenaznačuje, jak konkrétně má být odvolacím soudem ve věci obviněného rozhodnuto. Není tedy např. ani vyloučeno, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření ohledně obviněného v rozsahu celého skutku.

S ohledem na výše popsané vady tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněného J. R.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Plzni znovu projedná tuto trestní věc. Vypořádá se s relevantní judikaturou (k uvedenému výčtu je možné doplnit ještě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1450/2016) a znovu rozhodne o odvolání obviněného.

V novém řízení je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 7. 2017

JUDr. Karel Hasch
předseda senátu