11 Tdo 541/2009
Datum rozhodnutí: 02.06.2009
Dotčené předpisy: § 167 odst. 1 tr. zák., § 167 odst. 2 tr. zák.





11 Tdo 541/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2009 dovolání podané obviněnou T. H. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 8 To 13/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 74/2008, a rozhodl t a k t o :


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e ohledně obviněné T. H. H. z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 8 To 13/2009.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití § 261 tr. ř. s e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 8 To 13/2009, z r u š u j e i ohledně T. T. L. , nar. 18. 3. 1988.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 74/2008, byla obviněná T. H. H. uznána vinnou skutkem kvalifikovaným jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák., za který byla podle § 188 odst. 1 tr. zák. odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Shodně byla odsouzena spoluobviněná T. T. L.


Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podala obviněná T. H. H. a spoluobviněná T. T. L. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 8 To 13/2009, tak, že zrušil podle


§ 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek u obou obviněných v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák., přičemž jim podle tohoto ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon je podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále jim také uložil podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.


Podle skutkových zjištění zčásti upravených Městským soudem v Praze se obviněná a její spoluobviněná měly trestné činnosti dopustit tím, že společně v době nejméně od 1. 4. 2008 do 16. 4. 2008 se zdržovaly v pronajatém domě v P. , s vědomím, že jsou zde pěstovány jinými osobami rostliny konopí, které byly následně zajištěny při provedené domovní prohlídce ve vzrostlém stavu v počtu 151 ks, a zajištěny byly i tři pytle sušeného konopí, tyto rostliny byly pěstovány za využití umělého osvětlení a umělých hnojiv, přičemž rostlina konopí (marihuana) je uvedena v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, přičemž konopí obsahuje látku THC, která je uvedena v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu I. podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, páchání trestného činu podle § 187 tr. zák. neoznámily orgánům činným v trestním řízení.


Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl mimo jiné doručen obviněné T. H. H. dne 25. 3. 2009, jejímu obhájci dne 24. 2. 2009, společně stíhané T. T. L. dne 25. 3. 2009, její obhájkyni dne 24. 2. 2009 a Okresnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 20. 2. 2009.


Proti rozsudku Městského soudu v Praze, podala obviněná T. H. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. S. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 4. 3. 2009. Obviněná svým dovoláním napadla celou výrokovou část rozsudku odvolacího soudu, přičemž uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odkázala na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


Obviněná deklaruje, že si je vědoma omezenosti dovolacích důvodů. V úvodu svého opravného prostředku však zdůraznila, že napadený rozsudek i řízení, které mu přecházelo, je projevem hrubého a sofistikovaného nerespektování základních zásad trestního řízení ze strany soudů obou stupňů, zejména Městského soudu v Praze. Je si vědoma nemožnosti zpochybňovat v dovolacím řízení skutkové závěry, odkázala však na své odvolací námitky, se kterými se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal (neurčité vymezení prostor, kde se předmětné látky nacházely a ke kterým obviněná a spoluobviněná neměly přístup, nepřezkoumatelnost úředních záznamů o zápachu v nemovitosti, který mohl vzniknout otevřením uzamčených prostor nebo nakládáním s těmito látkami policií, a subjektivní charakter těchto záznamů). Obviněná však zdůrazňuje, že fatálně nesprávný je skutkový závěr, podle kterého se měla v předmětném domě zdržovat od 1. 4. 2008 do 16. 4. 2008, z provedeného dokazování jasně vyplývá, že se v domě zdržovala pouze dva dny.


Obviněná má za to, že se v jejím případě nejednalo o trestný čin. Byly zde podmínky pro postup podle § 167 odst. 2 tr. zák., a to i za předpokladu správnosti učiněných skutkových zjištění. Zároveň stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v jejím případě nebyl vyšší než nepatrný. Odvolací soud se však materiální stránkou trestného činu vůbec nezabýval. V této souvislosti obviněná zdůraznila, že jak konstantně v průběhu řízení vypovídala, pobývala na území ČR před zadržením asi měsíc, v předmětné nemovitosti pak dva dny. Její orientace v prostředí, které je naprosto odlišné od prostředí, kde vyrůstala, je tak naprosto omezená, ne-li nulová. Od počátku pobytu byla zcela závislá na pomoci dalších osob, které jsou v ČR usazeny, veškerá její komunikace s orgány ČR probíhala prostřednictvím třetí osoby z důvodu neznalosti prostředí (právního, sociálního apod.) a především z důvodu absolutní neznalosti jazyka. Měla tak naprosto minimální možnost a potenciál překazit páchání trestného činu.


Pokud se týká její osoby, zdůrazňuje obviněná, že se v minulosti žádného protiprávního jednání nedopustila, natož jednání trestného, a to ani ve své domovské zemi (výpis z vietnamského trestního rejstříku předkládala spolu s žádostí o vízum). V době spáchání činu byla ve věku blízkém věku mladistvých, bylo jí necelých dvacet let. Z popsaného jednání neměla ani nemohla mít žádný prospěch. Její pohnutku nepřekazit páchání trestného činu by tak bylo možno dovozovat snad pouze z obav o vlastní bezpečnost. S ohledem na její příslušnost k vietnamské komunitě by případná snaha překazit trestný čin (kdyby o něm věděla) musela znamenat perzekuci ze strany jejích členů. I pokud tedy soud vycházel z jejího vědomí o tom, že byl páchán trestný čin, nebyla v dané věci naplněna materiální stránka.


Dále obviněná namítá, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu. Výrok napadeného rozhodnutí sice obsahuje konstatování, že se v nemovitosti zdržovala s vědomím, že jsou zde pěstovány rostliny konopí, z tohoto konstatování však nelze subjektivní stránku ve smyslu § 4 písm. a) nebo b) tr. zák. dovozovat. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná neměla přístup do místností, kde se konopí pěstovalo, její vědomí o tom soud dovodil z úředních záznamů, podle kterých byla marihuana v domě velmi cítit. Pokud je k jednoznačnému závěru, že v předmětných rostlinách se nacházela látka THC, třeba odborného znaleckého posudku, stěží si lze představit rozpoznání této látky v rostlinách ze strany obviněné, která se s touto látkou nikdy nesetkala a nerozpoznala by ji. Její tvrzení nebyla v rámci provedeného dokazování jakkoli zpochybněna.


I kdyby se však dovolací soud s výše uvedenými námitkami neztotožnil, je obviněná přesvědčena, že jednání, kterého se dopustila, nemůže být považováno za trestný čin s ohledem na § 167 odst. 2 tr. zák. Značné nesnáze, které obviněné bránily trestnou činnost oznámit, byly výše popsány v souvislosti v námitkou týkající se materiální stránky trestného činu. Odvolací soud se přitom těmito okolnostmi nijak nezabýval, neprovedl k nim žádný důkaz, toto ustanovení zcela ignoroval. Obviněná se tak nemohla vyjádřit k jednání, pro které je stíhána, tedy k podstatě obvinění, čímž došlo k porušení základních zásad trestního řízení. Poté, co se obviněným nepodařilo prokázat spáchání trestného činu podle § 188 odst. 1 tr. zák, byla teprve při vyhlášení napadeného rozsudku do skutkové věty doplněna pasáž, podle které obviněná páchání trestného činu podle § 187 tr. zák. neoznámila orgánům činným v trestním řízení.


Postup Městského soudu v Praze podle obviněné vyjadřuje snahu potrestat ji za každou cenu. Tomu nasvědčuje i fakt, že odvolací soud vyslovil i po změně právní kvalifikace trest odnětí svobody ve stejné výši, ačkoli trestní sazby u obou činů se značně liší. Navíc bylo porušeno ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák., podle kterého lze za trestný čin, kterým byla obviněná uznána vinnou, uložit nepodmíněný trest jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu.


Obviněná uzavřela, že Městský soud v Praze její jednání nesprávně právně posoudil, neboť toto není trestným činem. Současně obviněná dává podnět k odložení výkonu trestů, zejména trestu vyhoštění, neboť jejich výkonem by jí vznikla nenahraditelná újma v podobě nuceného vyhoštění z území České republiky. Prostředky, které obviněná a její rodina vynaložily k tomu, aby mohla pracovat v ČR, by tak nebyla schopna uhradit, a hrozilo by jí v domovské zemi nebezpečí. Ani případný zprošťující rozsudek by tuto újmu nemohl napravit.


Vzhledem k výše uvedenému obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby, neboť skutek není trestným činem.


K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí obsahu dovolání a průběhu předcházejícího řízení uvedl, že ačkoli dovolatelka opakovaně deklaruje svou znalost rozsahu citovaného dovolacího důvodu, uplatňuje zčásti dovolací námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Především jde o skutkovou námitku, že se v předmětné nemovitosti zdržovala pouze dva dny a dále že nevěděla o pěstování konopí v domě, kde se zdržovala. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, které vycházejí právě z této skutkové námitky. Dále se pak jedná o námitky, které vytýkají porušení základních zásad trestního řízení a procesního postupu odvolacího soudu a také námitky týkající se výroku o trestu, byť státní zástupce připouští, že postup odvolacího soudu byl v tomto ohledu poněkud zarážející.


Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, podle kterých skutek nemůže být považován za trestný čin s ohledem na § 167 odst. 2 tr. zák. a s ohledem na absenci materiálního znaku trestného činu.


V projednávané věci z charakteru trestné činnosti nevyplývají konkrétní okolnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že překažením trestného činu jeho oznámením orgánům činným v trestním řízení by se dovolatelka vystavila nebezpečí smrti, ublížení na zdraví či jiné závažné újmy. Možnost, že by se na trestné činnosti podílela osoba blízká, uvádí dovolatelka jako teoretickou. Méně jednoznačná je situace ohledně nebezpečí trestního stíhání, když existovalo podezření, že se dovolatelka na pěstování konopí sama podílela. Zbývá tedy otázka zda pro dovolatelku bylo oznámení trestného činu spojeno se značnými nesnázemi.


Státní zástupce podotýká, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí věcí z hlediska ustanovení § 167 odst. 2 tr. zák. vůbec nezabýval a v tomto směru nebylo ani vedeno dokazování. Tato okolnost byla zřejmě ovlivněna obhajobou obviněné, která popřela, že by o pěstování konopí věděla. Odvolacímu soudu bylo však známo, že obviněná je vietnamské národnosti, neovládá český jazyk, nezpochybněno zůstalo i její tvrzení, že do České republiky přicestovala teprve dne 6. 3. 2008. Odsuzující rozsudek pro trestný čin podle § 167 odst. 1 tr. zák. musí podle státního zástupce obsahovat ve skutkové větě nebo alespoň v odůvodnění skutečnosti svědčící o tom, že pachatel měl reálnou možnost spáchání trestného činu zabránit (k tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 5 Tdo 1074/2002). Odvolací soud se však vůbec nezabýval tím, zda obviněná přes existenci jazykové bariéry a zřejmě značně omezenou znalost českého prostředí měla reálnou možnost oznámení učinit. Napadené rozhodnutí je tak z hlediska § 167 odst. 2 tr. ř. nepřezkoumatelné a dovolání je v této části důvodné.


Státní zástupce ještě dodává, že ač se námitky dovolatelky směřující proti procesnímu postupu vymykají z rámce uplatněného dovolacího důvodu, nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu nese rysy tzv. překvapivého rozhodnutí. Obviněná byla uznána vinnou trestným činem, jehož zákonné znaky jsou i přes zachovanou totožnost skutku zcela jiné, než u trestných činů, pro které byla do té doby stíhána /obžalována byla pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., soudem prvního stupně byla uznána vinnou trestným činem podle § 188 odst. 1 tr. zák./. Za této situace, pokud již odvolací soud nevrátil věc soudu prvního stupně, měl alespoň vyslechnout obviněnou k okolnostem významným z hlediska zamýšlené změny právní kvalifikace, zejména pokud jde o aplikaci § 167 odst. 2 tr. zák.


Vzhledem k tomu, že z napadeného rozhodnutí dostatečně nevyplývá existence formálních předpokladů pro aplikaci ustanovení § 167 odst. 1 tr. zák., považuje státní zástupce za předčasné zabývat se otázkou materiálního znaku trestného činu. Konstatuje pouze, že odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné úvahy týkající se konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost neobsahuje, a to ani v souvislosti s úvahami o trestu. I z tohoto pohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.


Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 8 To 13/2009, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přiměřené použití § 261 tr. ř. ohledně spoluobviněné T. T. L. ponechal na úvaze dovolacího soudu. Dále navrhl, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud České republiky v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací


(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněné přípustné je [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Pro odklad výkonu trestu neshledal Nejvyšší soud podmínky, neboť jak zjistil ze spisového materiálu, obviněná i spoluobviněná T. T. L. již vykonaly nepodmíněný trest odnětí svobody a v souvislosti s výkonem trestu vyhoštění z území České republiky jim byla stanovena lhůta k vycestování do 31. 8. 2009. Vzhledem ke zrušení rozsudku v celém rozsahu nebylo nutné výkon trestu odkládat.


Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.


Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:


Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.


Jak je zřejmé z tohoto výkladu a jak správně uvádí i státní zástupce, uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky obviněné, kterými vytýká napadenému rozhodnutí absenci posouzení podle § 167 odst. 2 tr. zák. a námitka nenaplnění materiální stránky trestného činu. Co se týká námitky absence subjektivní stránky, je tato skutečně postavena na polemice se skutkovými zjištěními, neboť ve skutkové větě je subjektivní stránka vyjádřena tak, že to právnímu posouzení zcela odpovídá.


Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou aplikace § 167 odst. 2 tr. zák a shledal, že dovolání obviněné je důvodné. Toto ustanovení mimo jiné stanoví, že kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Představuje tak negativní podmínku trestnosti činu, jehož znaky jsou popsány v § 167 odst. 1 tr. zák. Jako ve skutkové větě musí být vyjádřeny všechny formální znaky uvedené v § 167 odst. 1 tr. zák., stejně tak zde musí být i dostatečným způsobem popsáno, že pachatel měl reálnou možnost páchání trestného činu překazit a zejména že mu v tom nebránila žádná z překážek vyjmenovaných v odstavci druhém tohoto ustanovení. Z odůvodnění soudního rozhodnutí pak musí být patrné, že se soud skutečně těmito negativními podmínkami zabýval, tedy minimálně že obviněného k těmto okolnostem vyslechl a eventuelně provedl další důkazy. V tomto směru napadené rozhodnutí zcela zjevně trpí vadou, neboť odvolací soud se možností aplikace § 167 odst. 2 tr. zák. vůbec nezabýval. Současně je třeba nad rámec dovolacího řízení podotknout, že jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. 1. 2009, odvolací soud obviněné vůbec nevyslýchal, jak je patrné za závěrečných návrhů obhájců obou obviněných, na změnu právní kvalifikace dopředu neupozornil. Nedal tak obviněné žádnou možnost přizpůsobit svou obhajobu změněné právní kvalifikaci a případně uvést okolnosti významné pro posouzení z hlediska druhého odstavce § 167 tr. zák.


Vzhledem k této zásadní vadě se v tuto chvíli jeví jako nadbytečné zabývat se otázkou naplnění materiální stránky trestného činu. Pro její posouzení ostatně ani napadené rozhodnutí neskýtá dostatečný podklad, neboť odvolací soud se otázkou společenské nebezpečnosti jednání obviněné T. H. H. rovněž nezabýval. V případě trestného činu nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. je v této souvislosti významná otázka stupně společenské nebezpečnosti skutku, jehož páchání nebylo překaženo, ovšem také je třeba posoudit okolnosti, za nichž pachatel ono nepřekažení spáchal a rovněž jeho osobu, míru zavinění a pohnutku. Je třeba podotknout, že napadené rozhodnutí vzbuzuje na první pohled jisté pochybnosti, zda tato posledně vyjmenovaná kritéria byla naplněna. Hlubší analýze je ovšem bude muset v dalším řízení podrobit odvolací soud, pokud by případně dospěl k závěru, že formální znaky trestného činu podle § 167 tr. zák. byly naplněny (včetně absence okolností vyjmenovaných ve druhém odstavci).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněné T. H. H. je v uvedeném směru opodstatněné, zrušil ohledně této obviněné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvod, pro který Nejvyšší soud postupoval tímto způsobem, prospíval i spoluobviněné T. T. L. , zrušil Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. (beneficio cohaesionis) rozsudek odvolacího soudu i ohledně této obviněné, ač ta v daném případě dovolání nepodala.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Městský soud v Praze opětovně projedná tuto trestní věc a bude se vedle otázky, zda obviněné naplnily znaky skutkové podstaty trestného činu nepřekažení trestného činu uvedené v ustanovení § 167 odst. 1 tr. zák. zabývat rovněž otázkou, zda v případě obviněných nebyla naplněna některá z okolností uvedených v § 167 odst. 2 tr. zák. Vyslechne k tomu obviněné a eventuelně provede další důkazy. Zhodnotí přitom, jak dlouho obviněné pobývaly na území České republiky, v jakém prostředí se pohybovaly, jaká byla jejich znalost jazyka a prostředí, které je kulturně odlišné od jejich země původu. Bude se také zabývat jejich vztahem k osobám, které jim zdarma poskytovaly ubytování, zváží, zda z jejich strany či ze strany jiných členů vietnamské komunity nehrozila obviněným případná pomsta, pokud by páchání trestného činu oznámily orgánům činným v trestním řízení. Zaměří se také na to, zda obviněné nebyly pod dozorem jiných příslušníků vietnamské komunity a zda vůbec měly vědomost o tom, kde by případně páchání trestného činu mohly ohlásit. Dále také posoudí, jaká byla míra sociální a ekonomické závislosti obviněných na těchto osobách a zda by eventuelně nebyly bez jejich pomoci vystaveny nebezpečí nouze. Vezme přitom v úvahu i věk obviněných v době spáchání skutku. Všechny okolnosti je přitom třeba hodnotit u každé obviněné zvlášť. V případě obviněné T. H. H. zhodnotí odvolací soud v této souvislosti i otázku její ztráty dokladů zejména z toho pohledu, jaké měla obviněná informace a zda se nemohla domnívat, že se dopouští protiprávního jednání, pokud zde pobývá bez dokladů. Odvolací soud, dospěje li k závěru, že obviněné naplnily svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu nepřekažení trestného činu, zahrne svá zjištění do skutkové věty a své úvahy přesvědčivě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí. V opačném případě zprostí obviněné obžaloby.


Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, je nutné vytknout také jeho další vady, jež však z hlediska dovolacích důvodů nebyly relevantní. Jedná se předně o některá skutková zjištění přejatá z rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se odvolací soud dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami, která zároveň i vzhledem k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vzbuzují jisté pochybnosti. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněná T. H. H. se v nemovitosti zdržovala stejně dlouho, jako spoluobviněná T. T. L. , tedy od 1. 4. 2008 do 16. 4. 2008. Tento závěr však z provedených důkazů žádným způsobem nevyplývá. Obviněná T. H. H. konstantně vypovídala, že se v nemovitosti zdržovala pouze dva dny. Tento její údaj je potvrzován výpověďmi spoluobviněné a dalších dvou svědků, kterým se však nalézací soud rozhodl neuvěřit s poukazem na to, že na jiné události z relevantního období si nemohli vzpomenout (soud neuvádí, o které konkrétní dotazy se mělo jednat). Místo toho tedy nalézací soud uzavírá, že obviněná se v nemovitosti zdržovala stejně dlouho jako T. T. L. Tento závěr však není zhola žádnými důkazy podepřen a soud ho nijak nevysvětluje. Stejně tak by mohl dospět k závěru, že se obviněná zdržovala v nemovitosti např. tři týdny nebo i od počátku svého pobytu v ČR. Také není zřejmé, proč soud uvěřil T. T. L., že ona sama se v domě zdržovala dva týdny, ale už jí neuvěřil to, že její sestřenice se zde zdržovala dva dny. Nezbývá než uzavřít, že soud prvního stupně údaj o době pobytu T. H. H. v nemovitosti určil svévolně a odvolací soud jej bez dalšího přejal. Toto skutkové zjištění přitom není bez významu ani v souvislosti se změněnou právní kvalifikací. Pokud by totiž T. H. H. pobývala v nemovitosti dva dny, tím spíše by byla ztížena její možnost dozvědět se, co se zde děje, a případně to oznámit orgánům činným v trestním řízení.


Dále také skutkové zjištění, že obviněné vůbec věděly o pěstování konopí v domě, kde se zdržovaly, pokulhává. Odvolací soud sice poukazuje na výpověď obviněné T. H. H., že používala koupelnu v prvním patře, kde se měly současně nacházet i tři igelitové pytle se sušeným konopím, dále je pak tento závěr dovozen z policejního protokolu, ze kterého vyplývá, že vůně konopí byla po domě velmi cítit, okna domu byla zastřená a také T. T. L. vypověděla, že zaslechla (ovšem den před policejním zásahem) rozhovor dvou osob, kde byla vyjádřena obava prozrazení nespecifikovaného jednání na policii.


Předně je třeba říci, že odvolací soud neodstranil pochybnosti ohledně toho, zda se zubní kartáčky obviněných a igelitové pytle s konopím nacházely ve stejné koupelně. V protokolu o domovní prohlídce založeném na č. l. 29 31 je mezi nalezenými věcmi nejprve pod pořadovým číslem 23 uveden kartáček na zuby nalezený v přízemí v místnosti 1 ve skříni (stopa 12), dále pod číslem 25 dva modré igelitové pytle se sklizenými rostlinami nalezené v koupelně v prvním patře. Pod pořadovým číslem 49 je pak dodatečně připsáno kartáčky na zuby a v kolonce Místo nálezu je uvedeno pouze koupelna, č. 2, 3, 4, 5, 6 . Pod číslem 50 je pak taktéž dodatečně doplněno 3 igelit. pytle s usušenými rostlinami a v kolonce Místo nálezu opět koupelna bez bližší specifikace. Z odborného vyjádření na č. l. 103 pak vyplývá, že růžový zubní kartáček označený č. 2 používala obviněná T. H. H. a modrobílý zubní kartáček č. 4 patřil T. T. L. Zde ovšem není uvedeno, kde byly kartáčky nalezeny. Podle protokolu o domovní prohlídce má dům suterén, přízemí a první patro (v plánu domu označené jako podkroví). Z plánu domu (č. l. 230 231) je patrné, že v přízemí se nachází koupelna. Zřejmě jsou tedy v domě dvě koupelny, jedna v přízemí, jedna v prvním patře. Z materiálů založených ve spise tedy není možno s jistotou uzavřít, že se zubní kartáčky a igelitové pytle s konopím nacházely v jedné a té samé koupelně. Tyto pochybnosti soudy v řízení neodstranily (např. doplněním dokazovaní výslechem policistů, kteří domovní prohlídku prováděli).


Dále pak soudy prvního ani druhého stupně nezmiňují, jak igelitové pytle s konopím vypadaly, zda byly průhledné nebo otevřené, tedy zda bylo vidět, co v nich je. Nezabývaly se ani otázkou, jestli obviněné měly povědomí o tom, jak vypadá a jak voní marihuana, zvláště když pocházejí ze zcela odlišného kulturního prostředí. Soudy se nezabývaly otázkou, zda ve Vietnamské socialistické republice, tedy zemi s komunistickou vládou, je mezi lidmi rozšířeno užívání marihuany, navíc na venkově (obě obviněné v řízení sdělily, že pocházejí z rolnické rodiny), a zda tedy obviněné měly možnost přijít s marihuanou do kontaktu. V případě obviněné T. T. L. pak, zda měla možnost seznámit se s marihuanou během svého pobytu na území České republiky (kde a za jakých okolností pracovala, zda byla v kontaktu jen s příslušníky vietnamské komunity nebo se stýkala i s českými občany atd.). Případná zjištění v tomto směru je pak třeba hodnotit s i ohledem na to, že užívání marihuany sice je u nás relativně rozšířeno, avšak jedná se stále o nelegální drogu a nelze se s ním proto běžně setkat např. v barech a restauracích, obviněná by se tedy zřejmě musela stýkat s osobami, které jsou uživateli marihuany.


Pokud by zůstalo jen u závěru, že obviněné mohly mít dojem, že se v domě děje něco podezřelého, nebylo by možno jejich jednání považovat za trestný čin. Co se týká výpovědi T. T. L. ohledně zaslechnutého rozhovoru, pokud by pouze z tohoto zjištění měl být vyvozen závěr, že obviněná věděla, co se v domě děje, bylo by možno brát za prokázané jen to, že o páchání nespecifikovaného protiprávního jednání mohla mít povědomost pouze jeden den. Tuto skutečnost je pak třeba zvážit při hodnocení, zda bylo reálné, aby v této době podala oznámení orgánům činným v trestním řízení. Otázku povědomí o pěstování konopí v předmětné nemovitosti je navíc třeba hodnotit u každé obviněné zvlášť.


Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Městský soud v Praze v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).


Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 2. června 2009





Předseda senátu:


JUDr. Karel Hasch