11 Tdo 527/2006
Datum rozhodnutí: 09.05.2006
Dotčené předpisy:




11 Tdo 527/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2006 o dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 11 To 149/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 68/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, sp. zn. 1 T 68/2005, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody s tím, že podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

Podle skutkového zjištění obou soudů se výše označeného trestného činu obviněný M. H. dopustil v podstatě tak, že v době od září 2004 do 10. 4. 2005 v P., v P. ulici, na ubytovně, poskytoval nejméně 2x týdně metamfetamin, který je zařazen do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., a to K. Z., a v době od února 2005 do 10. 4. 2005 též M. T., přičemž v obou případech znal věk těchto dívek, tzn. že jsou mladší 18-ti, popř. 15-ti let.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů konstatoval, že soudy pochybily, pokud pokládaly za vyvrácenou jeho obhajobu, podle níž se stíhaného skutku vůbec nedopustil. Vytkl, že nesprávně vycházely z výpovědí obou poškozených nezletilých dívek, tj. K. Z. a M. T. Zdůraznil, že K. Z. již v minulosti sama brala drogy a když jej několikrát požádala o poskytnutí drogy, tak toto odmítl. Proto nemohla být obětí jeho trestného činu, nýbrž vypověděla nepravdu, neboť se obávala vlastního trestního postihu. Rovněž výpověď svědkyně M. T. pokládá za naprosto smyšlenou. Její svědectví bylo ovlivněno tím, že v případě přiznání k užívání drog by došlo k prodloužení jejího pobytu ve výchovném ústavu. Obě poškozené jsou problémové dívky se sklonem k lhavosti a jejich výpovědi tak měly být pokládány za zcela nevěrohodné. Za nevěrohodnou pokládá též výpověď svědka G. D., neboť jeho svědectví je jednak rozporuplné, jednak bylo ovlivněno jejich vzájemným sporem. Má za to, že výše uvedené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť na základě provedených důkazů nebylo možno dovodit, že se dopustil posuzovaného jednání. Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a aby byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Z obsahu písemného vyjádření nejvyššího státního zástupce vyplývá, že dovolatel sice opřel podané dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obsah dovolacích námitek tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný neuvádí žádnou hmotně právní námitku stran nesprávného právního posouzení zjištěného skutku, popř. ohledně jiného hmotně právního posouzení věci. Dovolání tak bylo podáno z jiného než uplatněného důvodu a dovolací námitky neodpovídají ani žádnému z jiných zákonných dovolacích důvodů. Navíc skutková zjištění soudu nejsou nijak v rozporu s obsahem provedených důkazů. Proto navrhl, aby podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jež jsou shora blíže rozvedeny, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného hodnocení vykonaných důkazů. Vytýká soudům, že nesprávně vycházely ze svědectví G. D. a obou poškozených (K. Z. a M. T.), ačkoliv se dostatečně nezabývaly osobami obou poškozených, jakož i důvody jejich nepravdivých svědeckých výpovědí. Na základě toho pak dovozuje, že soudy měly jejich svědectví pokládat za nevěrohodná se závěrem, že nebylo spolehlivě prokázáno, zda vůbec spáchal posuzovanou trestnou činnost. Je zřejmé, že obviněný ani v nejmenším nenamítá rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů uvedených a jimi použitou právní kvalifikací (a ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku vlastně napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a plně potvrzených soudem odvolacím, tzn., že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž je dovolání opíráno, proto pod výše uvedený, ale ani pod jiný, dovolací důvod podřadit nelze.

Na základě obsahu spisu lze jen pro úplnost zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily a právním posouzením věci není dán žádný rozpor, natož nějaký extrémní rozpor (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík