11 Tdo 517/2011
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 137 tr. zákoník, § 43 odst. 2 tr. zákoník



11 Tdo 517/2011-78 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. července 2011 o dovolání obviněného J. Ž. a obviněného P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 6 To 79/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 7/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2010, sp. zn. 4 T 7/2009, byli obvinění J. Ž. a P. K. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu /bod 1 písm. a) a b) výroku o vině rozsudku/, a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku /bod 2 výroku o vině rozsudku/, jichž se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněnému J. Ž. byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku /bod 1 písm. a) a b) výroku o vině rozsudku/, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu, a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2008, sp. zn. 9 To 72/2008, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti na dobu deseti let; současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2008, sp. zn. 9 To 72/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku /bod 2 výroku o vině rozsudku/ byl obviněnému J. Ž. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému P. K. byl za výše uvedené zločiny uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

K odvolání státního zástupce, obou obviněných a poškozené Obchodní firmy Kučera spol. s. r. o., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 6 To 79/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. ř. ohledně obou obviněných napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. Ž. a P. K. uznal vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu (body 1-3 výroku o vině rozsudku), jehož se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a obviněnému J. Ž. za to uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnému P. K. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obviněný J. Ž. prostřednictvím svého obhájce a P. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a obviněný J. Ž. pak dále uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný J. Ž. v rámci svého mimořádného opravného prostředku a v něm uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odvolací soud učinil závěr o jeho vině trestným činem podvodu na podkladě nesprávně zjištěné výše způsobené škody. Nepostupoval totiž v souladu s § 89 odst. 12 tr. zák. a škodu zjišťoval z částek dohodnutých v kupních smlouvách, nikoli ze skutečné hodnoty prodávaných věcí - dřevěných palet, paletových přířezů a europalet, a poskytnutých služeb provedení opravy vrat, provedení opravy automobilu, poskytnutí pronájmu, dopravních služeb apod. Soudy měly zjistit, za jakou cenu se věci, které byly předmětem útoku obviněného v rozhodné době prodávaly, resp. za jakou cenu se služby nabízené obviněnými v rozhodné době obvykle poskytovaly. Odvolací soud tak ale neučinil a otázku výše způsobené škody podle dovolatele zúžil toliko na posouzení vlivu sjednané smluvní pokuty. Nesprávně také odvolací soud obviněnému uložil jeden samostatný trest, když ve skutečnosti mu měl být ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, uložen trest souhrnný, a to přibližně ve výměře, uložené mu předtím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové. Své závěry ohledně uloženého trestu odvolací soud neodůvodnil dostatečně a odůvodnění jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelným. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že mu byl uložen trest v nesprávné výměře. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. K. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu, neboť ve skutečnosti jednal podle pokynů spoluobviněného J. Ž., který jej po celou dobu uváděl v omyl, že jejich jednání je řádnou obchodní činností. Obviněný tedy o protiprávnosti svého jednání nevěděl, proto vůči poškozeným nemohl jednat v podvodném úmyslu, který také nebyl soudy prokázán. K uplatnění smluvní pokuty, které je obviněným kladeno za vinu, pak došlo až zásahem banky, jenž nemohl nikdo předpokládat. Ohledně tohoto postupu tak nemohla existovat společná dohoda ani společný úmysl obviněných. Naopak postupem banky byla obviněným způsobena škoda, jejíž uhrazení ale nebylo s ohledem na nákladnost takového postupu vymáháno. Pokud by tak ale obvinění učinili, pak by škoda byla poškozené společnosti KUČERA s. r. o. uhrazena. Obviněný tedy neznal všechny skutkové okolnosti, nejednal úmyslně podvodně a jeho jednání je proto tzv. skutkovým omylem ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Svého omylu se přitom nemohl vyvarovat, a jeho jednání proto není podřaditelné pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu v trestním zákoníku. I soud prvního stupně dospěl k závěru, že podíl obviněného na jednání byl spíše menší, když dominantní osobou byl spoluobviněný J. Ž. Ten u obviněného využíval jeho zadluženosti ke společnostem, jichž byl prokuristou, a tím i jeho větší svolnosti k protiprávnímu jednání. O snadné manipulovatelnosti obviněného svědčí i závěry znaleckého posudku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných J. Ž. a P. K. uvedla, že tato nepovažuje za důvodná. Oba dovolatelé ve svých podáních, pokud jde o jednání pod bodem 2 výroku o vině, shodně přehlížejí soudy zjištěné skutkové okolnosti, které se týkají pravé podstaty jejich jednání i tím způsobeného škodlivého následku. Odvolací soud totiž na podkladě jinak správných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výše škody, která byla způsobena poškozené spol. Kučera, s. r. o., dosahuje nikoli výše stržené smluvní pokuty, ale částky ve výši 10 678 318,- Kč, jež představuje zálohu uhrazenou poškozenou společností na zboží, které jí nebylo a nemělo být dodáno. Už způsobením tohoto následku došlo ke vzniku škody poškozené společnosti a k obohacení obviněných. Další použití takto získaných finančních prostředků (stržení smluvní pokuty v rámci údajného vzájemného obchodování obviněných) není pro dokonání posuzovaného trestného činu relevantní, přestože může souviset s výchozí motivací obviněných. Odkaz obviněného J. Ž. na nedodržení ustanovení § 137 tr. zákoníku (dovolatel poukazoval na v řízení neaplikovanou úpravu trestního zákona v § 89 odst. 12 tr. zák.) se pak v této souvislosti jeví jako nepřípadný. Pokud obviněný P. K. ve vztahu k jednání pod body 1 a 2 výroku o vině rozsudku, s poukazem na uvedení v omyl ze strany již trestaného obviněného J. Ž., zpochybnil závěry o svém zavinění a na podkladě toho dovodil, že jednal ve skutkovém omylu ve smyslu § 18 tr. zákoníku, ani těmto jeho námitkám nelze přisvědčit. Obhajoba obviněného byla soudy na podkladě skutkových zjištění bezpečně vyvrácena, a podvodný úmysl byl soudy na podkladě provedeného dokazování náležitě zjištěn. V dovoláních uplatněné námitky tak nemohou zvrátit zcela správný závěr obou soudů, že se oba obvinění jednáním pod body 1-3 výroku o vině rozsudku dopustili pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tato pokračující trestná činnost obou obviněných byla ukončena posledním útokem ze dne 3. září 2008, tedy časově nepředcházela vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, ohledně jiné trestné činnosti obviněného J. Ž. Není tak dán vztah souběhu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a uložení souhrnného trestu proto nebylo namístě. Ani námitkám obviněného J. Ž. ohledně nesprávně uloženého trestu tedy nelze přisvědčit. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako dovolání zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněných opírají, naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonný důvod tohoto mimořádného opravného prostředku, nelze podřadit žádnou z dovolacích námitek obviněného P. K.

Je tomu tak proto, že všechny jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Ač obviněný v podaném dovolání formálně namítá nedostatek podvodného úmyslu ze své strany, daný nevědomostí o trestnosti jednání kladeného mu za vinu, resp. uvedením v omyl ze strany spoluobviněného J. Ž., a v této souvislosti naznačuje, že by se v posuzovaném případě z jeho strany mohlo jednat o tzv. skutkový omyl, ve skutečnosti nejde o námitky, jimiž by dovolatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel totiž, jak je patrno z obsahu jeho dovolání, při formulaci těchto námitek vychází z odlišných skutkových zjištění, než ve věci učinil soud prvního stupně a v odvolacím řízení mírně korigoval odvolací soud. Odvolací soud totiž, pokud jde o jeho vztah ke spoluobviněnému Ž. a podvodný úmysl obou obviněných, dospěl na podkladě obsáhlého a důkladně provedeného dokazování k závěru, že oba obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě o průběhu trestné činnosti, jejíž podstata spočívala právě v podvodném vylákání finančních prostředků na odběratelích (jednání pod body 1 a 2 rozsudku odvolacího soudu), resp. dodavatelích (jednání pod bodem 3 rozsudku odvolacího soudu) obchodovaného zboží a jeho předem plánovaného nedodání (jednání pod body 1 a 2), resp. neuhrazení platby (jednání pod bodem 3). Podle zjištění soudů tedy obviněnému naopak byly od počátku všechny skutkové okolnosti známy, aplikace ustanovení § 18 trestního zákoníku proto v jeho případě vůbec nepřicházela v úvahu, a i jeho úmysl ve vztahu k uvedení poškozených v omyl, k vlastnímu obohacení a způsobení škody poškozeným, byl v jeho případě i v případě obviněného Ž. náležitě zjištěn. Okolnost, že obviněný hrál spíše podřadnější roli a aktivnějším z obviněných byl jeho spoluobviněný J. Ž., nemá za daných okolností pro závěr o vině obviněného K. posuzovaným trestným činem žádný význam. Pokud pak dovolatel namítal, že smluvní pokuta v případě jednání pod bodem 2 výroku rozsudku odvolacího soudu nebyla uplatněna na základě dohody obou obviněných, ale z pokynu banky, vůbec nejde o námitky relevantní, když trestná činnost obviněných byla, jak správně zhodnotil odvolací soud, dokonána již ve chvíli, kdy byla na poškozené společnosti Obchodní firma Kučera spol. s. r. o. vylákána záloha na úhradu smluvené dodávky semen řepky olejné, jež podle úmyslu obou obviněných neměla být nikdy v plném rozsahu splněna. Obohacení obviněných a škodu poškozené společnosti představuje finanční částka ve výši 10 678 318,- Kč, což je rozdíl mezi zálohou poskytnutou poškozenou společností a cenou semen řepky, jež byly poškozenému skutečně dodány. Jakým způsobem mezi sebou obvinění následně po dokonání trestného činu finanční prostředky převáděli, resp. na co je dále použili, nemá pro právní kvalifikaci jejich jednání žádný význam. Nejde tedy o námitky, jenž by se vztahovaly ke správnosti právního posouzení skutku.

Protože tedy obviněný P. K. podal své dovolání z jiných než zákonných důvodů, Nejvyšší soud nebyl oprávněn takové dovolaní přezkoumávat, a musel je postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, nebo též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298).

Pokud jde o dovolací námitky obviněného J. Ž. , uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ty sice tento dovolatelem uplatněný zákonný dovolací důvod naplňují, Nejvyšší soud však žádnou z nich neshledal opodstatněnou.

Pokud jde o námitky ve vztahu ke způsobu, jakým soudy v posuzovaném případě zjistily škodu, kterou obvinění svým trestněprávním jednáním způsobili, v prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud považuje část argumentace dovolatele v tomto směru za zmatečnou. Není totiž zřejmé, proč obviněný v podaném dovolání poukazuje na nutnost zjištění skutečné ceny odebraného zboží dřevěných palet, paletových přířezů a europalet, a poskytnutých služeb provedení opravy vrat, provedení opravy automobilu, poskytnutí pronájmu, dopravních služeb apod., když ve skutečnosti předmětem obchodů mezi obviněnými a poškozenými byly toliko dodávky semen řepky olejné, a o žádné jiné zboží ani dodávku služeb se mezi zúčastněnými stranami nejednalo. Nejvyšší soud se proto touto částí argumentace dovolatele nezabýval.

Pokud pak jde o samotnou výši škody, odvolací soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že výše škody způsobené trestněprávně relevantním jednáním obviněných měla v případě jednání pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu dosahovat částky ve výši 11 990 000,- Kč, v případě jednání pod bodem 2 dosáhla částky ve výši 10 678 318,- Kč a v případě jednání pod bodem 3 pak částky 10 810 789,- Kč, tedy se v případě všech tří útoků rovná majetkové újmě, která vznikla (měla vzniknout) na straně poškozených na vynaložených zálohách za zboží jenž nemělo být a nebylo dodáno nebo naopak za zboží obviněným dodané, ale poškozeným neuhrazené, a Nejvyšší soud se s těmito jeho závěry ztotožňuje. Podstatou jednání obviněných totiž bylo podvodné vylákání záloh za zboží, které obvinění vůbec neměli k dispozici a jež nemělo být vůbec dodáno, resp. podvodné vylákání dodávky zboží, jež nemělo být vůbec uhrazeno. Z provedeného dokazování soudů (řady svědeckých výpovědí, jakož i z celé řady listinných důkazů např. též z jednotlivých smluv uzavřených mezi zúčastněnými osobami) pak jasně vyplývá, o jakou částku se jednáním obviněných zmenšil majetek poškozených a jaká jim tedy tímto jednáním byla způsobena škoda. Obvinění se s poškozenými na ceně zboží, jež mělo být dodáno dohodli a nic nenasvědčuje tomu, že by takto sjednaná kupní cena zboží byla cenou, jež by byla v rozhodné době a v místě činu neobvyklá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 5 Tdo 1345/2003, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Výše smluvní pokuty, resp. její uplatnění pak pro zjištění výše způsobené škody nemělo žádný význam, neboť posuzovaný trestný čin obviněných byl, jak již bylo uvedeno i výše, dokonán již vylákáním zálohy na úhradu slíbené dodávky zboží, nikoli až následným uplatněním smluvní pokuty mezi obviněnými (jednání pod bodem 2 rozsudku odvolacího soudu). Námitky obviněného ve vztahu ke zjištění výše způsobené škody nelze považovat za opodstatněné.

Pokud obviněný J. Ž. v rámci svého dovolání namítl, že mu byl nesprávně uložen samostatný trest, ač mu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku měl být ve vztahu k trestné činnosti, jíž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, uložen trest souhrnný, pak sice rovněž jde o námitky, jež lze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ale ani těmto jeho námitkám nepřisvědčil.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.

U pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku) je pro závěr o souběhu trestné činnosti rozhodující okamžik dokonání (dokončení) posledního z útoků tohoto trestného činu. Je-li takový útok dokonán (dokončen) až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jinou trestnou činnost pachatele, pak o souběh mezi těmito trestnými činy nejde (k tomu srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 500-501 s.) a uložení souhrnného trestu nepřichází v úvahu.

Při promítnutí výše uvedených zásad na nyní posuzovaný případ je pak zřejmé, že právě o takový případ se zde jednalo. Odvolací soud v posuzovaném případě, a dovolatel proti tomu v dovolání ani nic nenamítal, posoudil jeho trestněprávně relevantní jednání (pod body 1-3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), jako jeden pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož posledního útoku se podle skutkových zjištění soudů obviněný dopustil dne 3. září 2008. Stalo se tak tedy několik měsíců poté, co byl dne 7. května 2008 vyhlášen odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 5/2008, za jinou jeho trestnou činnost. Posuzovaná trestná činnost obviněného a trestná činnost, za níž byl odsouzen výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze, se tak spolu nesbíhají, a proto závěr Vrchního soudu v Praze, že ve věci je namístě uložení samostatného trestu, nikoli trestu souhrnného je zcela namístě. Námitky dovolatele tak ani v tomto směru nemohly obstát.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jenž v dovolání uplatnil obviněný J. Ž. , je dán tehdy, by-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný v dovolání s poukazem na tento zákonný dovolací důvod uvedl pouze tolik, že brojí proti výměře uloženého trestu , aniž by tyto své námitky jakkoli blíže konkretizoval. Nejvyšší soud se tedy jeho argumentací nemohl nijak blíže zabývat.

Pro úplnost je nicméně třeba dodat, že pokud dovolatel v souladu se zákonným obsahem tohoto dovolacího důvodu zamýšlel namítnout, že mu byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu, nemohlo by jít o námitky opodstatněné, neboť trest uložený obviněnému ve výměře sedm let, byl evidentně soudem vyměřen v rámci zákonné trestní sazby, která v případě zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, činí pět až deset let. Pokud dovolatel měl na mysli, že mu byl soudem uložen trest nepřiměřeně přísný, což by kontextu jeho ostatních v dovolání uplatněných námitek odpovídalo lépe, pak nejde o námitky, jež by bylo možno namítat v rámci některého ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Konečně namítl-li obviněný J. Ž. nepřezkoumatelnost úvah soudu o uloženém trestu v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, je třeba uvést, že jde o námitky v dovolání nepřípustné /§ 265a odst. 4 tr. ř./ a Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat.

Nejvyšší soud tak dovolání obviněných z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného než zákonného důvodu, jde-li o obviněného P. K., a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné, pokud jde o obviněného J. Ž. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík

11 Tdo 517/2011-78 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. července 2011 o dovolání obviněného J. Ž. a obviněného P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 6 To 79/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 7/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2010, sp. zn. 4 T 7/2009, byli obvinění J. Ž. a P. K. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu /bod 1 písm. a) a b) výroku o vině rozsudku/, a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku /bod 2 výroku o vině rozsudku/, jichž se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněnému J. Ž. byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku /bod 1 písm. a) a b) výroku o vině rozsudku/, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu, a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2008, sp. zn. 9 To 72/2008, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti na dobu deseti let; současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2008, sp. zn. 9 To 72/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku /bod 2 výroku o vině rozsudku/ byl obviněnému J. Ž. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému P. K. byl za výše uvedené zločiny uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

K odvolání státního zástupce, obou obviněných a poškozené Obchodní firmy Kučera spol. s. r. o., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 6 To 79/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. ř. ohledně obou obviněných napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. Ž. a P. K. uznal vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu (body 1-3 výroku o vině rozsudku), jehož se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a obviněnému J. Ž. za to uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnému P. K. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obviněný J. Ž. prostřednictvím svého obhájce a P. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a obviněný J. Ž. pak dále uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný J. Ž. v rámci svého mimořádného opravného prostředku a v něm uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odvolací soud učinil závěr o jeho vině trestným činem podvodu na podkladě nesprávně zjištěné výše způsobené škody. Nepostupoval totiž v souladu s § 89 odst. 12 tr. zák. a škodu zjišťoval z částek dohodnutých v kupních smlouvách, nikoli ze skutečné hodnoty prodávaných věcí - dřevěných palet, paletových přířezů a europalet, a poskytnutých služeb provedení opravy vrat, provedení opravy automobilu, poskytnutí pronájmu, dopravních služeb apod. Soudy měly zjistit, za jakou cenu se věci, které byly předmětem útoku obviněného v rozhodné době prodávaly, resp. za jakou cenu se služby nabízené obviněnými v rozhodné době obvykle poskytovaly. Odvolací soud tak ale neučinil a otázku výše způsobené škody podle dovolatele zúžil toliko na posouzení vlivu sjednané smluvní pokuty. Nesprávně také odvolací soud obviněnému uložil jeden samostatný trest, když ve skutečnosti mu měl být ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, uložen trest souhrnný, a to přibližně ve výměře, uložené mu předtím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové. Své závěry ohledně uloženého trestu odvolací soud neodůvodnil dostatečně a odůvodnění jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelným. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že mu byl uložen trest v nesprávné výměře. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. K. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu, neboť ve skutečnosti jednal podle pokynů spoluobviněného J. Ž., který jej po celou dobu uváděl v omyl, že jejich jednání je řádnou obchodní činností. Obviněný tedy o protiprávnosti svého jednání nevěděl, proto vůči poškozeným nemohl jednat v podvodném úmyslu, který také nebyl soudy prokázán. K uplatnění smluvní pokuty, které je obviněným kladeno za vinu, pak došlo až zásahem banky, jenž nemohl nikdo předpokládat. Ohledně tohoto postupu tak nemohla existovat společná dohoda ani společný úmysl obviněných. Naopak postupem banky byla obviněným způsobena škoda, jejíž uhrazení ale nebylo s ohledem na nákladnost takového postupu vymáháno. Pokud by tak ale obvinění učinili, pak by škoda byla poškozené společnosti KUČERA s. r. o. uhrazena. Obviněný tedy neznal všechny skutkové okolnosti, nejednal úmyslně podvodně a jeho jednání je proto tzv. skutkovým omylem ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Svého omylu se přitom nemohl vyvarovat, a jeho jednání proto není podřaditelné pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu v trestním zákoníku. I soud prvního stupně dospěl k závěru, že podíl obviněného na jednání byl spíše menší, když dominantní osobou byl spoluobviněný J. Ž. Ten u obviněného využíval jeho zadluženosti ke společnostem, jichž byl prokuristou, a tím i jeho větší svolnosti k protiprávnímu jednání. O snadné manipulovatelnosti obviněného svědčí i závěry znaleckého posudku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných J. Ž. a P. K. uvedla, že tato nepovažuje za důvodná. Oba dovolatelé ve svých podáních, pokud jde o jednání pod bodem 2 výroku o vině, shodně přehlížejí soudy zjištěné skutkové okolnosti, které se týkají pravé podstaty jejich jednání i tím způsobeného škodlivého následku. Odvolací soud totiž na podkladě jinak správných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výše škody, která byla způsobena poškozené spol. Kučera, s. r. o., dosahuje nikoli výše stržené smluvní pokuty, ale částky ve výši 10 678 318,- Kč, jež představuje zálohu uhrazenou poškozenou společností na zboží, které jí nebylo a nemělo být dodáno. Už způsobením tohoto následku došlo ke vzniku škody poškozené společnosti a k obohacení obviněných. Další použití takto získaných finančních prostředků (stržení smluvní pokuty v rámci údajného vzájemného obchodování obviněných) není pro dokonání posuzovaného trestného činu relevantní, přestože může souviset s výchozí motivací obviněných. Odkaz obviněného J. Ž. na nedodržení ustanovení § 137 tr. zákoníku (dovolatel poukazoval na v řízení neaplikovanou úpravu trestního zákona v § 89 odst. 12 tr. zák.) se pak v této souvislosti jeví jako nepřípadný. Pokud obviněný P. K. ve vztahu k jednání pod body 1 a 2 výroku o vině rozsudku, s poukazem na uvedení v omyl ze strany již trestaného obviněného J. Ž., zpochybnil závěry o svém zavinění a na podkladě toho dovodil, že jednal ve skutkovém omylu ve smyslu § 18 tr. zákoníku, ani těmto jeho námitkám nelze přisvědčit. Obhajoba obviněného byla soudy na podkladě skutkových zjištění bezpečně vyvrácena, a podvodný úmysl byl soudy na podkladě provedeného dokazování náležitě zjištěn. V dovoláních uplatněné námitky tak nemohou zvrátit zcela správný závěr obou soudů, že se oba obvinění jednáním pod body 1-3 výroku o vině rozsudku dopustili pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tato pokračující trestná činnost obou obviněných byla ukončena posledním útokem ze dne 3. září 2008, tedy časově nepředcházela vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, ohledně jiné trestné činnosti obviněného J. Ž. Není tak dán vztah souběhu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a uložení souhrnného trestu proto nebylo namístě. Ani námitkám obviněného J. Ž. ohledně nesprávně uloženého trestu tedy nelze přisvědčit. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako dovolání zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněných opírají, naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.

S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonný důvod tohoto mimořádného opravného prostředku, nelze podřadit žádnou z dovolacích námitek obviněného P. K.

Je tomu tak proto, že všechny jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Ač obviněný v podaném dovolání formálně namítá nedostatek podvodného úmyslu ze své strany, daný nevědomostí o trestnosti jednání kladeného mu za vinu, resp. uvedením v omyl ze strany spoluobviněného J. Ž., a v této souvislosti naznačuje, že by se v posuzovaném případě z jeho strany mohlo jednat o tzv. skutkový omyl, ve skutečnosti nejde o námitky, jimiž by dovolatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel totiž, jak je patrno z obsahu jeho dovolání, při formulaci těchto námitek vychází z odlišných skutkových zjištění, než ve věci učinil soud prvního stupně a v odvolacím řízení mírně korigoval odvolací soud. Odvolací soud totiž, pokud jde o jeho vztah ke spoluobviněnému Ž. a podvodný úmysl obou obviněných, dospěl na podkladě obsáhlého a důkladně provedeného dokazování k závěru, že oba obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě o průběhu trestné činnosti, jejíž podstata spočívala právě v podvodném vylákání finančních prostředků na odběratelích (jednání pod body 1 a 2 rozsudku odvolacího soudu), resp. dodavatelích (jednání pod bodem 3 rozsudku odvolacího soudu) obchodovaného zboží a jeho předem plánovaného nedodání (jednání pod body 1 a 2), resp. neuhrazení platby (jednání pod bodem 3). Podle zjištění soudů tedy obviněnému naopak byly od počátku všechny skutkové okolnosti známy, aplikace ustanovení § 18 trestního zákoníku proto v jeho případě vůbec nepřicházela v úvahu, a i jeho úmysl ve vztahu k uvedení poškozených v omyl, k vlastnímu obohacení a způsobení škody poškozeným, byl v jeho případě i v případě obviněného Ž. náležitě zjištěn. Okolnost, že obviněný hrál spíše podřadnější roli a aktivnějším z obviněných byl jeho spoluobviněný J. Ž., nemá za daných okolností pro závěr o vině obviněného K. posuzovaným trestným činem žádný význam. Pokud pak dovolatel namítal, že smluvní pokuta v případě jednání pod bodem 2 výroku rozsudku odvolacího soudu nebyla uplatněna na základě dohody obou obviněných, ale z pokynu banky, vůbec nejde o námitky relevantní, když trestná činnost obviněných byla, jak správně zhodnotil odvolací soud, dokonána již ve chvíli, kdy byla na poškozené společnosti Obchodní firma Kučera spol. s. r. o. vylákána záloha na úhradu smluvené dodávky semen řepky olejné, jež podle úmyslu obou obviněných neměla být nikdy v plném rozsahu splněna. Obohacení obviněných a škodu poškozené společnosti představuje finanční částka ve výši 10 678 318,- Kč, což je rozdíl mezi zálohou poskytnutou poškozenou společností a cenou semen řepky, jež byly poškozenému skutečně dodány. Jakým způsobem mezi sebou obvinění následně po dokonání trestného činu finanční prostředky převáděli, resp. na co je dále použili, nemá pro právní kvalifikaci jejich jednání žádný význam. Nejde tedy o námitky, jenž by se vztahovaly ke správnosti právního posouzení skutku.

Protože tedy obviněný P. K. podal své dovolání z jiných než zákonných důvodů, Nejvyšší soud nebyl oprávněn takové dovolaní přezkoumávat, a musel je postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, nebo též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298).

Pokud jde o dovolací námitky obviněného J. Ž. , uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ty sice tento dovolatelem uplatněný zákonný dovolací důvod naplňují, Nejvyšší soud však žádnou z nich neshledal opodstatněnou.

Pokud jde o námitky ve vztahu ke způsobu, jakým soudy v posuzovaném případě zjistily škodu, kterou obvinění svým trestněprávním jednáním způsobili, v prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud považuje část argumentace dovolatele v tomto směru za zmatečnou. Není totiž zřejmé, proč obviněný v podaném dovolání poukazuje na nutnost zjištění skutečné ceny odebraného zboží dřevěných palet, paletových přířezů a europalet, a poskytnutých služeb provedení opravy vrat, provedení opravy automobilu, poskytnutí pronájmu, dopravních služeb apod., když ve skutečnosti předmětem obchodů mezi obviněnými a poškozenými byly toliko dodávky semen řepky olejné, a o žádné jiné zboží ani dodávku služeb se mezi zúčastněnými stranami nejednalo. Nejvyšší soud se proto touto částí argumentace dovolatele nezabýval.

Pokud pak jde o samotnou výši škody, odvolací soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že výše škody způsobené trestněprávně relevantním jednáním obviněných měla v případě jednání pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu dosahovat částky ve výši 11 990 000,- Kč, v případě jednání pod bodem 2 dosáhla částky ve výši 10 678 318,- Kč a v případě jednání pod bodem 3 pak částky 10 810 789,- Kč, tedy se v případě všech tří útoků rovná majetkové újmě, která vznikla (měla vzniknout) na straně poškozených na vynaložených zálohách za zboží jenž nemělo být a nebylo dodáno nebo naopak za zboží obviněným dodané, ale poškozeným neuhrazené, a Nejvyšší soud se s těmito jeho závěry ztotožňuje. Podstatou jednání obviněných totiž bylo podvodné vylákání záloh za zboží, které obvinění vůbec neměli k dispozici a jež nemělo být vůbec dodáno, resp. podvodné vylákání dodávky zboží, jež nemělo být vůbec uhrazeno. Z provedeného dokazování soudů (řady svědeckých výpovědí, jakož i z celé řady listinných důkazů např. též z jednotlivých smluv uzavřených mezi zúčastněnými osobami) pak jasně vyplývá, o jakou částku se jednáním obviněných zmenšil majetek poškozených a jaká jim tedy tímto jednáním byla způsobena škoda. Obvinění se s poškozenými na ceně zboží, jež mělo být dodáno dohodli a nic nenasvědčuje tomu, že by takto sjednaná kupní cena zboží byla cenou, jež by byla v rozhodné době a v místě činu neobvyklá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 5 Tdo 1345/2003, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Výše smluvní pokuty, resp. její uplatnění pak pro zjištění výše způsobené škody nemělo žádný význam, neboť posuzovaný trestný čin obviněných byl, jak již bylo uvedeno i výše, dokonán již vylákáním zálohy na úhradu slíbené dodávky zboží, nikoli až následným uplatněním smluvní pokuty mezi obviněnými (jednání pod bodem 2 rozsudku odvolacího soudu). Námitky obviněného ve vztahu ke zjištění výše způsobené škody nelze považovat za opodstatněné.

Pokud obviněný J. Ž. v rámci svého dovolání namítl, že mu byl nesprávně uložen samostatný trest, ač mu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku měl být ve vztahu k trestné činnosti, jíž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 7 T 5/2008, uložen trest souhrnný, pak sice rovněž jde o námitky, jež lze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ale ani těmto jeho námitkám nepřisvědčil.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.

U pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku) je pro závěr o souběhu trestné činnosti rozhodující okamžik dokonání (dokončení) posledního z útoků tohoto trestného činu. Je-li takový útok dokonán (dokončen) až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jinou trestnou činnost pachatele, pak o souběh mezi těmito trestnými činy nejde (k tomu srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 500-501 s.) a uložení souhrnného trestu nepřichází v úvahu.

Při promítnutí výše uvedených zásad na nyní posuzovaný případ je pak zřejmé, že právě o takový případ se zde jednalo. Odvolací soud v posuzovaném případě, a dovolatel proti tomu v dovolání ani nic nenamítal, posoudil jeho trestněprávně relevantní jednání (pod body 1-3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), jako jeden pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož posledního útoku se podle skutkových zjištění soudů obviněný dopustil dne 3. září 2008. Stalo se tak tedy několik měsíců poté, co byl dne 7. května 2008 vyhlášen odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 5/2008, za jinou jeho trestnou činnost. Posuzovaná trestná činnost obviněného a trestná činnost, za níž byl odsouzen výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze, se tak spolu nesbíhají, a proto závěr Vrchního soudu v Praze, že ve věci je namístě uložení samostatného trestu, nikoli trestu souhrnného je zcela namístě. Námitky dovolatele tak ani v tomto směru nemohly obstát.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jenž v dovolání uplatnil obviněný J. Ž. , je dán tehdy, by-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný v dovolání s poukazem na tento zákonný dovolací důvod uvedl pouze tolik, že brojí proti výměře uloženého trestu , aniž by tyto své námitky jakkoli blíže konkretizoval. Nejvyšší soud se tedy jeho argumentací nemohl nijak blíže zabývat.

Pro úplnost je nicméně třeba dodat, že pokud dovolatel v souladu se zákonným obsahem tohoto dovolacího důvodu zamýšlel namítnout, že mu byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu, nemohlo by jít o námitky opodstatněné, neboť trest uložený obviněnému ve výměře sedm let, byl evidentně soudem vyměřen v rámci zákonné trestní sazby, která v případě zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, činí pět až deset let. Pokud dovolatel měl na mysli, že mu byl soudem uložen trest nepřiměřeně přísný, což by kontextu jeho ostatních v dovolání uplatněných námitek odpovídalo lépe, pak nejde o námitky, jež by bylo možno namítat v rámci některého ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Konečně namítl-li obviněný J. Ž. nepřezkoumatelnost úvah soudu o uloženém trestu v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, je třeba uvést, že jde o námitky v dovolání nepřípustné /§ 265a odst. 4 tr. ř./ a Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat.

Nejvyšší soud tak dovolání obviněných z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného než zákonného důvodu, jde-li o obviněného P. K., a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné, pokud jde o obviněného J. Ž. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík