11 Tdo 509/2013
Datum rozhodnutí: 18.06.2013
Dotčené předpisy: § 187 odst. 2 tr. zák.



11 Tdo 509/2013-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2013 o dovolání obviněného I. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 7 To 106/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 4/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 40 T 4/2012, byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 187 odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Tento rozsudek napadli obviněný I. K. a městský státní zástupce v Praze odvoláním. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 7 To 106/2012, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona se obviněný I. K. pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného I. K. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný I. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný především namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval skutek, pro který byl uznán vinným, když v něm spatřoval trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) tr. zákona. Skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně nepostihuje všechny znaky uvedené právní kvalifikace a rovněž z ní nevyplývá, že se dopustil popisovaného jednání, že jakýmkoli způsobem zprostředkoval omamnou látku a že čin spáchal jako člen organizované skupiny či dokonce ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Vina obviněného nebyla prokázána nade vší pochybnost, soud vycházel z důkazů, které nebyly k prokázání viny dostatečné, a navíc došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Vyslechnuty byly pouze osoby, které byly za dané jednání odsouzeny nebo měly negativní vztah k obviněnému. Naopak zcela zásadní výslechy svědků M. K. a Z. H. provedeny nebyly. Ze stávajících skutkových zjištění a provedených důkazů tedy nebyla vina obviněného prokázána, a proto je právní kvalifikace skutku nezákonná, neboť nemá oporu v provedených důkazech, z nich vyplývajících skutkových zjištění a ani v následném popisu skutku, který skutkovým zjištěním neodpovídá. Napadené rozhodnutí je tedy zatíženo vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení skutku ze strany soudu. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že zamítl odvolání obviněného, aniž pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, když ho podle § 256 tr. ř. neshledal důvodným, ačkoliv důvodným bylo, neboť v rozhodnutí soudu prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy soud nevzal v úvahu všechny podstatné okolnosti, které měly mít vliv na rozhodnutí o zařazení obviněného do konkrétního typu věznice a pouze se striktně držel ustanovení trestního zákona, které na zjištěnou situaci nedopadaly. V dovolání poukazuje i na neurčitost popisu jednotlivých jednání, uvedených ve skutkově větě, když soud nebyl schopen určit na jakých místech v hlavním městě Praze se měl obviněný skutků dopustit, přičemž byly užity výrazy jako se skupinou blíže neurčených osob atd. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Výhrady proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a proti úplnosti skutkových zjištění nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Obviněný se pouze domáhá odchylného hodnocení provedených důkazů s cílem dosáhnout jiných skutkových zjištění, které by byly příznivější pro právní posouzení věci. Výhrady proti rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody se nekryjí s tímto ani s jiným důvodem dovolání. Napadené rozhodnutí není zatíženo ani tzv. extrémním nesouladem, který navíc obviněný nenamítl. Dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného spočívající v tom, že skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně nepostihuje všechny znaky trestného činu, pro nějž byl obviněný uznán vinným. Této námitce ale nelze přisvědčit, neboť skutek je popsán specifickými okolnostmi, není zaměnitelný s jiným a je v něm vyjádřena vědomá spolupráce obviněného s organizovanou mezinárodní skupinou zaměřenou na transport drog. Podíl obviněného na organizaci přepravy drog je vystižen zákonným termínem zprostředkoval , neboť obviněný zajišťoval kontakt mezi dodavatelem z Jižní Ameriky a evropskými dealery. Řádně byla též objasněna objektivní i subjektivní stránka posuzovaného trestného činu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo zatíženo žádnou vadou, která by odpovídala dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dále obviněný ani nevymezil žádnou konkrétní procesní podmínku, jež by bránila projednání věci před soudem odvolacím, pouze obecně formuloval své námitky a komentáře. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nejprve nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný ho sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že většinu z jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Námitky skutkové povahy, např. že jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána, že soud vycházel při svém rozhodnutí z důkazů, které nebyly dostatečné k prokázání jeho viny, a zcela zásadní důkazy jako výslechy svědků M. K. a Z. H., provedeny nebyly, ve skutečnosti primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, přičemž podle jeho názoru skutková zjištění z nich vyplývající neumožňují učinit závěr o jeho vině. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný čin. Z uvedeného vyplývá, že v této části obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Uvedený závěr je rovněž nutno vztáhnout na námitku dovolatele, že soud nevzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti pro jeho zařazení do příslušného typu věznice, když tato námitka nespadá nejen pod uplatněný, ale ani pod žádny jiný z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Jak se podává z výše uvedených námitek, obviněný je sice opírá o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v posuzované věci je však zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.

Další námitky, uplatněné v dovolání dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.

Obviněný upozorňuje, že ze skutkové věty nevyplývá, že by čin spáchal jako člen organizované skupiny či dokonce ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V obecné rovině lze připomenout, že organizovaná skupina představuje formu trestné součinnosti, kterou lze charakterizovat jako sdružení více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jeho činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, kterou se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle (srov. č. 53/1976 II Sb. rozh. tr.), a tím se zvyšuje i škodlivost činu pro společnost. Přitom je třeba, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob (srov. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina může být vytvořena i ad hoc ke spáchání jednoho trestného činu. Soustavnost se zde nevyžaduje. U organizované skupiny se rovněž nevyžaduje vnitřní organizační struktura, která by byla charakterizovaná vztahy nadřízenosti a podřízenosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 11 Tdo 113/2008).

Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný ve spojení se skupinou blíže neurčených osob působící na území České republiky, Nizozemského království, Bolívijského Mnohonárodnostního státu, Ekvádorské republiky a Španělského království společně s již odsouzenou M. L., a blíže nezjištěnou osobou vystupující pod jménem L. prostřednictvím M. L. zajišťoval kurýry pro převoz kokainu, kterým zabezpečoval dopravu, ubytování, hradil náklady s jejich cestou, dojednával místo odběru kokainu a způsob jeho transportu ze států Jižní Ameriky do Evropy .

Skutkové okolnosti případu, jak byly zjištěny soudem prvního stupně a popsány ve skutkové větě, svědčí o tom, že se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) tr. zákona a spáchal ho jako člen organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu § 187 odst. 4 písm. c) tr. zákona. Tento závěr lze dovodit nejen ze zjištění obsaženého ve výše již citované skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ale rovněž ze samotného popisu jeho jednání. Obviněný totiž byl v rámci této skupiny na vyšším stupni hierarchie, o čemž svědčí skutečnost, že přebíral potenciální kurýry, a to na schůzkách v Amsterodamu, kam byli doprovázení M. L., sám organizoval převoz drogy kokainu - do Evropy, kurýrům zabezpečoval dopravu, ubytování, hradil náklady spojené s jejich cestou, dojednával místo odběru kokainu a způsob jeho transportu ze států Jižní Ameriky do Evropy. Nejvyšší soud tak má za to, že jednání obviněného lze beze zbytku kvalifikovat jako jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, jak jej má na mysli § 187 odst. 4 písm. c) tr. zákona. Přitom lze připomenout, že k naplnění znaku ve více státech postačuje, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve 2 státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (srov. č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně rovněž dostatečně jasně vyplývá jednání, jež lze kvalifikovat jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zákona. Podle tohoto ustanovení: Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let . Kokain je jednou z látek uvedených v příloze č. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v tehdy účinném znění, jako látka omamná zařazená do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách. Z výše uvedeného skutkového popisu soudu prvního stupně pak vyplývá, že obviněný ...prostřednictvím M. L. zajišťoval kurýry pro převoz kokainu, kterým zabezpečoval dopravu, ubytování, hradil náklady spojené s jejich cestou, dojednával místo odběru kokainu a způsob jeho transportu ze států Jižní Ameriky do Evropy... , čímž obviněný naplnil podstatné znaky jednoho z pojmů, obsažených v § 187 odst. 1 tr. zákona, jímž je zprostředkování omamné a psychotropní látky. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že zprostředkováním se rozumí jakékoliv zajištění kontaktu mezi jednotlivými osobami zabývajícími se nakládáním s omamnou nebo psychotropní látkou, přípravkem obsahujícím omamnou nebo psychotropní látku nebo jedem, jestliže předmětem je dodání takové látky. Ten, kdo zprostředkuje dodání takové látky, sám s ní nenakládá, tedy ji neprodává, nedaruje, nekupuje apod. Zprostředkováním je i zajištění kontaktu mezi osobou, která jiným způsobem obstará některou omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku nebo jed jinému (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012). Nelze tak pochybovat, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty mu přisouzeného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a soudy nižších stupňů tak správně dospěly k závěru o jeho vině. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění, skutková věta a právní kvalifikace soudu prvního stupně jsou zcela souladná a trestný čin obviněného z nich přesvědčivě vyplývá, neshledal Nejvyšší soud tuto námitku dovolatele jako opodstatněnou.

Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatele, že skutkové okolnosti jsou v popisu skutku popsány zcela neurčitě a že soud nebyl schopen určit např. na jakých místech hlavního města Prahy se měl obviněný popsaných skutků dopustit. Zvolený postup soudu prvního stupně Nejvyšší soud neshledal za rozporný s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí popis skutku ve výroku o vině každého rozsudku označovat skutek s uvedením místa, času, způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují příslušnou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. tedy zavazuje soudy v tom smyslu, že popis skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí proto být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž v něm nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování v hlavním líčení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1153/2008). Jak bylo uvedeno výše, ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývají jak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zákona, tak spáchání tohoto činu obviněným jako členem organizované skupiny a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) tohoto zákonného ustanovení. Skutečnost, že se soudům nepodařilo prokázat totožnost všech osob zapojených do páchání trestné činnosti, jakož i určení všech míst, na nichž byla tato trestná činnost páchána, nemůže v posuzovaném případě nic změnit na prokázání viny obviněného, která dostatečně určitě vyplývá ze všech provedených důkazů. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s názorem státního zástupce, že skutek je popsán natolik specifickým způsobem, že není možné jej zaměnit s jiným, jak to vyžaduje § 120 odst. 3 tr. ř.

Obviněný podal dovolání také z důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.:

1) aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo
2) byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný výslovně neodkázal na jednu nebo obě z alternativ tohoto dovolacího důvodu, nýbrž v dovolání obě varianty spojil dohromady. Použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě je však vyloučeno, neboť odvolací soud se odvoláním obviněného zabýval, věcně jej přezkoumal a teprve poté je zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Odvolání obviněného tak nebylo zamítnuto nebo odmítnuto, aniž byly pro to splněny procesní podmínky, nýbrž bylo zamítnuto pro věcnou nedůvodnost, která vylučuje použití uvedeného dovolacího důvodu. Současně je třeba dodat a připomenout, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány. Toto obviněný ve vztahu k výše uvedenému dovolacímu důvodu nesplnil.

Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě přichází v úvahu pouze druhá z uvedených alternativ uplatněného dovolacího důvodu, a to, že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V situaci, kdy ale Nejvyšší soud, jak již bylo popsáno shora, neshledal, že by byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předcházejícím řízení uplatněn důvodně, lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami obviněného není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. června 2013


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík