11 Tdo 492/2013
Datum rozhodnutí: 24.09.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 tr. ř., § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák., § 265b písm. g) tr. ř.



11 Tdo 492/2013-48

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2013 dovolání podané uprchlou obviněnou E. A. E. B . proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 4 To 1/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 241/2012 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. A. E. B . o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 5 T 241/2012, byla obviněná E. A. E. B. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 148 odstavec 1, 3 písmeno c) tr. zák. [zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009]. Za tento trestný čin a za další sbíhající se trestnou činnost, pro kterou byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 2 T 210/2011, jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, a dále trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.

Trestné činnosti, pro kterou byla obviněná uznána vinnou, se dopustila tím, že v době od 27. 10. 2006 do 26. 1. 2007 podala Finančnímu úřadu Brno III se sídlem Šumavská 31, Brno, jako jednatelka společnosti I. I., s. r. o., se sídlem B., daňová přiznání za zdaňovací období III. a IV. čtvrtletí roku 2006, v nichž nezahrnula do výnosu pro stanovení základu z daně z přidané hodnoty celkem 3.929.570,- Kč, které společnost Iman International, s. r. o., obdržela na základě faktur vystavených pro odběratele PSJ holding, a. s., IČO: 25337220, se sídlem Jiráskova 32, Jihlava, podle kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2006, jejímž předmětem byl prodej stavebního materiálu, a snížila tak svou daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 627.410,- Kč,
a dále dne 4. 4. 2007 podala Finančnímu úřadu Brno III se sídlem Šumavská 31, Brno, daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, přičemž výše specifikované příjmy ve výši 3.929.570,- Kč nezahrnula do výnosů pro stanovení základu daně z příjmu právnických osob ve výši 792.480,- Kč,
celkem tedy ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno III, neodvedla daň ve výši 1.419.890,- Kč,
přičemž takto nepřiznané příjmy obdržela společnost Iman International, s. r. o., na základě těchto konkrétních faktur:
Faktura č. ..., datum uskutečnění zdanitelného plnění ze dne 13. 6. 2006, kdy celková fakturovaná částka činí 1.190.000,- Kč, z toho daň z přidané hodnoty činí 190.000,- Kč.
Faktura č. ..., datum uskutečnění zdanitelného plnění ze dne 7. 10. 2006, kdy celková fakturovaná částka činí 1.549.570,- Kč, z toho daň z přidané hodnoty činí 247.410,- Kč.

Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 4 To 1/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Horáka dovolání , kterým ho napadla v celém rozsahu, a dále i výrok o vině, výrok o trestu odnětí svobody a výrok o trestu vyhoštění rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písmeno e), g), h), l) tr. ř.

K důvodům dovolání uvedla, že je od 21. 7. 2012 držitelkou diplomatického pasu Súdánské republiky a je tedy osobou využívající výsad a imunit podle mezinárodního práva a její trestní stíhání bylo od 21. 7. 2012 nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. a mělo být proto odvolacím soudem zastaveno. Obviněná má tedy za to, že tím, že se tak nestalo, byly naplněny důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a l) tr. ř.

Obviněné byl uložen trest vyhoštění na dobu 5 let, ačkoliv se domnívá, že v jejím případě uložení trestu vyhoštění zakazuje ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. Obviněná sdělila soudu, že je matkou nezletilých občanů ČR, a to J. B. a N. B. a obě děti byly rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 84 P 183/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 20 Co 587/2006, svěřeny do výchovy matce a s obviněnou žijí ve společné domácnosti až do současnosti. Obviněná je proto rodinným příslušníkem občanů Evropské unie v souladu s ustanovením § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. a má také, jakožto rodinný příslušník občana EU, od 9. 7. 2001 povolen trvalý pobyt v ČR. Obviněná má za to, že podle ustanovení § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. by bylo obviněné možno uložit vyhoštění pouze v případě, že by soud shledal vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Tato ochrana obviněné je důsledkem implementace Směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES a proto musejí být pojmy ohrožení bezpečnosti státu a ohrožení veřejného pořádku vykládány v souladu s touto směrnicí. Obviněná má za to, že nejsou dány důvody ohrožení bezpečnosti státu ani veřejného pořádku ve smyslu eurokonformního výkladu těchto pojmů v usnesení rozšířeného senátu NSS 3 As 4/2010. Obviněná dochází k závěru, že ze směrnice i právního rozboru obsaženého v judikátu vyplývá, že samotné odsouzení pro trestný čin neodůvodňuje vyhoštění rodinného příslušníka občana EU a proto na základě toho, že je rodinným příslušníkem občana EU, má na území ČR povolený trvalý pobyt a nejsou dány vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, je uložený trest vyhoštění druhem trestu, jehož uložení obviněné § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. nepřipouští. Nepřípustnost uložení trestu vyhoštění je zároveň postavena na nesprávném hmotněprávním posouzení při aplikaci § 57 tr. zák. Obviněná má tedy za to, že tím byly naplněny důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Obviněná dále uvádí, že soud dospěl k nesprávnému závěru o její vině v důsledku toho, že předložené důkazy nehodnotil samostatně a zároveň v jejich vzájemné souvislosti, ale separoval pouze důkazy o její vině. Obviněná byla soudem usvědčena zejména listinnými důkazy a soud vycházel pouze z toho, co zjistil Finanční úřad, aniž by si učinil vlastní názor v dané věci. Soud také prezentoval názor, že není potřeba jako důkaz provést také účetní knihy společnosti Iman International, s. r. o., které podle názoru obviněné svědčily v její prospěch, jelikož faktury byly zahrnuty v účetnictví Iman International, s. r. o., ale jako faktury vystavované pro zahraničí.

Soud také odmítl provést navrhovaný důkaz výslechu svědka pana P. T., který mohl věrohodně prokázat, zda bylo zboží opravdu dodáno a řádně vyfakturováno, a místo toho důkaz posoudil zcela nesprávně, neboť nebylo bezpochyby prokázáno, že domnělý stavební materiál byl skutečně dodán a byla provedena fakturace. Soudy také zcela pominuly svědecké výpovědi, ve kterých se svědci shodovali, že Iman International, s. r. o., nikdy v minulosti neobchodoval se stavebním materiálem.

Soud prvního stupně považoval za stěžejní výpověď pana V. S., CSc., který pro společnost Iman International, s. r. o., vedl v dané době účetnictví, a který vypověděl, že se jednalo o nečistý obchod. Obviněná naopak tvrdí, že svědkova výpověď byla pouhou dezinterpretací několikastupňové ústní interpretace a původ ani pravost jím poskytnutých informací nelze nijak ověřit. Soud proto neakceptoval zásadu in dubio pro reo a pochybné a zpochybněné vyjádření svědka považoval za zcela nezvratný důkaz, přestože je nepravdivý.

Obviněná na základě výše uvedeného konstatuje, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že došlo k naplnění kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2006, jejímž předmětem byl prodej stavebního materiálu. Obviněná smlouvu neuzavřela, taktéž nepodepsala žádnou z výše uvedených faktur.

Obviněná nesouhlasí s názory soudů, že se měla dopustit trestného činu krácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 148 odst. 1, 3 písmeno c) tr. zák., a dle výše uvedeného nelze vyloučit ani to, že faktury předložené společností PSJ Holding, a. s., byly třetí osobou záměrně upraveny v době nepřítomnosti obviněné v ČR.

Obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a vydal rozhodnutí, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 4 To 1/2013, kterým bylo rozhodnuto o rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 5 T 241/2012, o rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 2 T 210/2011, se zrušují ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. a obviněná se zprošťuje obžaloby .

K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že pokud jde o nepřípustnost trestního stíhání z důvodu údajné diplomatické imunity obviněné, je třeba podle státního zástupce připomenout, že tvrzení obhajoby o tom, že se na obviněnou vztahuje imunita podle mezinárodního práva, nezaznělo v řízení před Městským soudem v Brně jako soudem prvého stupně a ani v odvolání obviněné proti rozhodnutí Městského soudu v Brně. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ani z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně nevyplývá, že by se soudy v tomto řízení jakkoli zabývaly otázkou případné imunity obviněné. Obviněná zmíněné novum uvádí v tomto řízení až v rámci svého dovolání, což je podle zákona nepřípustné. Tato nová skutečnost (která má zakládá-li se na pravdě z hlediska dalšího procesního postupu zásadní význam) by tedy sice mohla odůvodnit podání návrhu na povolení obnovy řízení podle § 278 tr. ř., z hlediska dovolacích důvodů je však irelevantní, neboť Nejvyšší soud v řízení o dovolání může přezkoumávat napadené rozhodnutí pouze na základě skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí.

Státní zástupce je však nucen přisvědčit námitce obviněné vůči uložení trestu vyhoštění v rozporu s ustanovením § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. Rozsudek Městského soudu v Brně a obdobně ani dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně nikterak podrobněji neřeší, zda v případě obviněné byly (či nebyly) dány okolnosti vylučující uložení trestu vyhoštění. Je-li obviněná rodinným příslušníkem občana EU a má-li povolen v ČR trvalý pobyt, pak je možnost uložení trestu vyhoštění omezena prakticky pouze na případy, kdy soud shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Odůvodnění výroku o trestu vyhoštění se omezilo pouze na konstatování, že se obviněná dopustila závažné trestné činnosti, aniž by bylo konstatováno, že by tato trestná činnost ohrožovala bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Projednávaná trestná činnost (byť jí zajisté nelze upřít závažnost) objektivně nepředstavuje delikt, kterým by byla zásadně ohrožena bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Ve shodě s dovolatelkou je tedy státní zástupce toho názoru, že k uložení trestu vyhoštění nebyly vzhledem k okolnostem případu splněny zákonné podmínky a je tedy dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Jestliže však dále dovolatelka zpochybňuje výrok o vině polemikou s tím, jakým způsobem soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, jde o námitky, které se podle státního zástupce vymykají uplatněným dovolacím důvodům, neboť námitka směřující proti tvrzenému porušení procesního předpisu (konkrétně proti porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) není podřaditelná pod kterýkoliv z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že k dovolání obviněné E. A. E. B. bude namístě v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 4 To 1/2013, v části, kdy bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné směřující proti výroku o trestu vyhoštění, zrušit i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 5 T 241/2012, ve výroku o trestu vyhoštění, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit také veškerá další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázat Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

Jak vyplývá z výše uvedeného, je pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podstatné to, že nebylo příslušným orgánem, v tomto případě soudem, rozhodnuto o zastavení trestního stíhání poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo. Obviněná však skutečnost, že je od 21. 7. 2012 držitelkou diplomatického pasu Súdánské republiky, uvedla až v rámci dovolání. K tomu Nejvyšší soud připomíná zákonné vymezení dovolacích důvodů v § 265b tr. ř., mezi které nepatří možnost uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Soud prvního stupně, který rozhodoval dne 5. 12. 2012 a ani odvolací soud, který rozhodoval dne 29. 1. 2013, nemohl vědět a ani nevěděl o skutečnosti, že obviněná případně je držitelkou diplomatického pasu. K této části námitek tak Nejvyšší soud vůbec nepřihlížel. V rámci dovolacího řízení může Nejvyšší soud přezkoumat napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být, jak bylo shora uvedeno, důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení, jehož podmínky vymezuje ustanovení § 278 tr. ř.

Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněná sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti rozsahu provedeného dokazování, což však rovněž není námitka, na základě které by bylo možné napadené rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumat.

Žádné konkrétní vady v právním posouzení skutku obviněná neuvádí. K jejím námitkám proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů tak lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obhajoba obviněné byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Třetím uplatněným dovolacím důvodem je ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl li obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.

Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem obviněné o nepřípustnosti uložení trestu vyhoštění z území ČR. Obviněná je sice matkou nezletilých občanů ČR, kteří jsou jí svěřeni do péče. Jakožto rodinnému příslušníku občana EU, ji byl od 9. 7. 2001 povolen trvalý pobyt v ČR, avšak podle zprávy Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend ze dne 26. srpna 2013 bylo obviněné dne 11. 9. 2012 povolení k trvalému pobytu ukončeno. Nedopadaly proto na ni v době rozhodování obou soudů omezení pro uložení tohoto trestu uvedená v ustanovení § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. (pozn.: shodně také současná právní úprava ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku).

Posledním dovolacím důvodem uplatněným obviněnou byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněná odkázala na druhou alternativu zvoleného dovolacího důvodu, která nepřichází v úvahu v rozsahu dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. v předchozím řízení neshledal.

Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné toto odmítl podle § 265 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch